Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Drama
  • Animovaný
  • Krátkometrážní
  • Pohádka

Recenze (1 174)

plakát

Až přijde kocour (1963) 

Přesně na prahu 60. let. "Mravní zápal" spolu s estetikou, která ho vyjadřuje, patří ještě do odcházející epochy, jakož i poněkud povrchní a "správně mířená" satiričnost. Ale hravost a určitá svobodná političnost činí tento film průkopnickým. Kouzelnické etudy byly asi nejzajímavějším prvkem. Vůbec celý ten prvek kouzelník+Vašáryová a jejich krám, to bylo moc hezké. A ačkoli mám třeba Brodského mnohem raději než všenárodního mudrce Wericha, je to právě Werich, kdo se mi tu ve své dvojroli mimořádně líbil (přestože i zde na mě z pobudových mouder kapala napřesvědčivá nasládlá "člověčina" z povolání). Už skutečnost, že pobuda a kouzelník jsou dvojníci, je tady skvělá.

plakát

Vražda po našem (1966) 

S Oskarovým hodnocením filmu sice nesouhlasím, ale o jeho "komediálnosti" píše velmi trefně. Věru, nejkomediálnějším prvkem na něm je právě označení "komedie" - ale přesto (nebo právě proto) mě překvapuje celkově nízké hodnocení tohoto výtečného filmu. Každopádně, já jsem se bavil náramně. Především: Jedna z životních kreací Rudolfa Hrušínského. Podává svého antihrdinu tak přesvědčivě, že nemám problém se s ním stotožnit (jeden můj kolega naopak pochválil Hrušínského přesvědčivost slovy "že bych mu dal i pětikorunu"). Ponurá nálada stupňující napětí na pozadí prázdné všednosti, nasáklá ovšem komickými momenty - mimořádně zdařilé. Subjektivní, vnitřně přesvědčivý pohled malého človíčka, který je si vědom své malosti a touží po "lepším" - mimořádně zdařilé. Bláznivý závěr "všechno špatně, zpátky, tohle jsem nechtěl!" - unikátní. Konečné "řešení" je tak ztřeštěné, že je až pravdivé. Skvělá kamera, skvělí herci, skvělé všechno. snad jen ta skutečnost, že spolu manželé na její přání nespali, je poněkud přitažená za vlasy. Ale když to vezmeme jako podobenství (někdo má a někdo nemá)...

plakát

Obsluhoval jsem anglického krále (2006) 

Tři a míň. Nevím, jesli byl Menzel v právu, když sešvihal konkurenčního producenta, ale kvůli tomuhle výsledku to snad ani nestálo za to. Menzelovy adaptace Hrabala nikdy na Hrabala neměly, ale za mlada aplikací své vlastní poetiky a svého vlastního okouzlení Hrabalovými texty vytvářel podle těchto textů ještě dost dobré a hezké filmy. Obsluhoval jsem anglického krále už je jenom hezký. Jenom. A poněkud prázdný. Bezkrevný. Neprospívá ani to, že jsem nebyl schopen postihnout totožnost mezi Dítětem vyprávěným a Dítětem vypravěčem (účinná převýchova v kriminále?). Jinak herci fajn, Kaiser příjemně překvapil.

plakát

Smuteční slavnost (1969) 

Krásný film plný symbolických detailů. Např. na stolku u postele umírajícího náhodou leží novivy, náhodou je vidět zrovna titul a náhodou je to "Lidová demokracie". Režimní výklad nedávné historie je tu vyvracen s takovou otevřeností a syrovostí, že skoro až upadá do opačného schématismu. Pohřeb, ze kterého se stává podivná provokace a manifestace. Ovšem nezáměrná – tu provokaci a manifestaci si z toho znejistělí okresní vládci vytvářejí sami. Tito včerejší „revolucionáři“ a dnešní funkcionáři jsou tu stavěni před nutnost hledět na živou historii, která jde v podobě pohřebního průvodu přes ně, popírá jejich „pravdu“ a mlčky je obviňuje. (Vrcholem je pak vlasatý obrýlený mladík na věži: „Pánové, musím zamknout“.) Nemusím se pracně rozepisovat o motivu rozvráceného řádu venkova, to už tady vynikajícím způsobem provedl Marigold. Všimnu si jiného aspektu: Ženské postavy jako ty, které se morálně a existenciálně potýkají s „dějinotvornými“ hrátkami svých mužů. Oni konají, ony prožívají a „vyžírají“ to za ně. Výsledek? Jsou to právě ženy, které jsou nakonec schopny charakterně jednat a tím korigovat dějiny. Popud k tomu dává neústupná „umanutá“ Matylda, pořádající pohřeb jako nebožtíkův návrat z vyhnanství. Tajemníkova manželka i svědomím trápená Tonička jsou tím – každá po svém – rovněž pohnuty k jednání. Zajímavá je postava faráře, který je sice takový připosera pokrytecky nabádající k „pokoře“, ale přesto jde a udělá to, co má; a když už je v tom, při výkonu svého posvátného úřadu neustoupí nátlaku – pohřeb přece musí být náležitě proveden. (Asi nakonec pochopil, před čím sluší být pokorným a před čím ne.) A vůbec, opustím-li „genderové“ hledisko, pak je to prostě Matylda, která svým postojem a svou neústupností jednak vrací běh světa jeho řádu (mrtvý do své půdy), jednak otvírá zamčená svědomí všech okolo. Ale k čemu to všechno? Bezprostředně po Chladilově pohřbu jsme svědky pusté karnevalové zábavy. Je přece masopust...

plakát

Dým bramborové natě (1976) 

Krásná, zajímavá postava MUDr. Meluzína je po nadějném začátku bohužel rozmělněna. Čekal jsem, jak se bude vyrovnávat s novým i starým životem, místo toho mám možnost pouze sledovat, jak správňácky řeší příhody průměrného, rádoby psychologického scénáře, „teple lidského“ až k znechucení. Autor předlohy Bohumil Říha asi zrovna psycholog nebyl. Má to být ze života, ale postavy a situace jsou vesměs neživé, schématické, vytržené z reality. (Vrcholem je zpátečnická, primitivně zlá herdek statkářka jako správně zaostalý protipokrokový (dálnice) živel.) Nechybějí zajímavé motivy, úvody jednotlivých „záležitostí“ na mě působily silně, ale pak to vždy vyznělo hluše. Říhovu předlohu ovšem neznám a ať jsou její kvality jakékoli, tady jsou vinni autoři adaptace. Od Vláčila bych čekal víc. Přesto mu patří uznání za vizuálně a náladově pěkné dílo, kterému jistou hloubku přece jen nelze upřít. Celé to ovšem stojí na excelentním Hrušínském, jehož doktor Meluzín je skutečně impozantní postavou. (Vnucuje se mi označení „český Rudovous“, ačkoli to samozřejmě velmi kulhá.) I ostatní hrají velmi dobře. Suma sumárum známkuji třemi hvězdičkami. Ovšem, jak tady podotýká Radek99, v těžce normalizačním roce 1976 jde o nadprůměrný film. Radkovu komentáři také děkuji za některé vynikající postřehy toho, co je na filmu pěkného. Bohužel, ten střed, na kterém by to mělo viset – totiž Meluzínovo nitro – tam prostě chybí.

plakát

Saló aneb 120 dnů sodomy (1975) 

Pro všechny, kteří toto velkolepé dílo evropského filmu hodili do odpadu, mám jen útrpný úsměv. Vy, kteří chcete Pasoliniho "za tu úchylárnu" vraždit či kastrovat, nevidíte, jak jste politováníhodní? Máte pravdu: je to hnus. Ale proč? Protože zlo je hnus a tuto prostou věc nikdo jiný neukázal tak bezohledně jako Pasolini. Hromady mrtvol ve zprávách vás nechávají v klidu, obdivujete komerční cetku kanibala Hanibala, ale nad umělecky mimořádně vyvedeným a morálně burcujícím filmem rozhořčeně omdlíváte a chcete lynčovat tvůrce. Jste hlupáci. Ale je to chyba tvůrce - měl předem vyslovit zákaz pouštět tento film negramotným lidem. Kdo jiný než Pasolini tímto dílem usvědčil poživačný estetismus, do zvráceného extrému dovedeného u opěvovaného markýze de Sade, z prázdné nabubřelosti? Kdo jiný kdy tak jasně ukázal, že "božský markýz" je sice kulturně zajímavým úkazem, ale jinak obyčejný zmrd? Než o de Sade tady vůbec nejde. Jak se přede mnou snaží do vašich tupých hlav nacpat už Radek99, jde o fašismus. A Musoliniho fašismus i Hitlerův nacismus měly s "desadismem" něco podstatně společného: charakter tupého zla, které se tváří honosně a rafinovaně, ale při tom je jen hloupou prázdnou bublinou. Už prolog filmu - lovení obětí a jejich uvítání - mnou dosti zalomcoval. Soudce, kněz a jakýsi aristokrat se chtějí konečně jednou pořádně pobavit. Mají k tomu soukromou armádu. Jak si zkrátka nějaká skupinka držící moc může projíždět zemí a brát si pro svou potřebu, koho chce. Obrazově, scénicky či já nevím jak, je to vyvedeno způsobem, že ten politický symbolismus z toho úplně sálá. Pak následuje předlouhá střední ("estétská") část, v jejímž průběhu diváci postupně opouštějí kino. Upřímně řečeno: čekal jsem tvrdší porno. Co jsem však nečekal, byla mimořádně rafinovaná propracovanost a jakási napjatost estetického vyznění toho všeho. Je možno tam vidět mnoho věcí: Nenapadlo vás třeba, proč ta záhadná klavíristka, která tam ty hrůzy denně doprovází krásnou hudbou, ačkoli evidentně nesympatizuje s tyrany, nakonec spáchá sebevraždu? (Abych se nechlubil - taky nevím proč.) Pokud jde o pojídání hoven, všimli jste si, co je při tom slyšet? Je tam puštěné rádio a v něm právě hovoří Vůdce Adolf Hitler o frontové situaci v Africe, v souvislosti s čímž proslovuje něco o nutnosti zbudovat Nového Člověka. Tohle tam tedy zní a u toho všichni pojídají sračky. Takže mají ústy i ušima totéž. Vy, kteří pamatujete komunismus - nevybavujete si, že celý národ byl 40 let nucen žrát sračky svých vládců (a většina to také ochotně dělala)? Je to zkrátka celé o totalitě a zvůli Že to předvedl na úchylné desadistické fresce, je prostě skvělý nápad. Všechno, co se tam děje, ukazuje situaci mnoha lidí, kteří jsou několika málo vládci totálně zbaveni čehokoli, co by mohlo být nazváno vlastním soukromím Nejde jen o to, že jsou neoprávněně vězněni, zneužíváni a mučeni, ba zotročeni; všechno, o čem člověk může říci: já, moje - to všechno je vyvlastněno. Jsou zbaveni vlastní intimity Nejdřív jsou definováni jako pouhý majetek, jen "kusy" (hůř než otroci) a následně mučitelé inscenují "svatbu" dvou z nich. Ale není třeba pracně hledat symbolické narážky: vždyť autor už názvem (Salo - viz komentář Radek99) jasně pověděl, o čem to je, co film ve skutečnosti zobrazuje. I když... některé motivy jdou hlouběji a mohou být chápány jako extrémní pohled na masovou společenskou konformitu vůbec. Využil k tomu profláknutý, velice specificky stylizovaný motiv (de)sadistického estétského požitkářství - jak se však ukazuje, negramotný divák, který zná jen béčkové porno, si s tímto motivem neví rady. No ale až posud dobrý. Jenomže pak přijde epilog. Začíná vlastně už tou sekvencí, jak tam jeden z tyranů běhá od jednoho k druhému a dovídá se o stále dalších "proviněních" - každý si chce zachránit svou kůži a tak žaluje na ostatní. Ale co je to za viny? Někdo má schovanou fotografii, dvě holky se spolu tajně miliskují,... prostě porobeným nepatří ani jejich duše, nepatří sami sobě. Chtějí si tajně uhájit aspoň ostrůvek sebe, intimity, sdílení - a to je největší provinění, kterým se odsuzují k záhubě - jen ti, kteří bez jakékoli výhrady přijmout svůj statut majetku, mohou doufat v přežívání. Vrcholnou, mimořádně silnou scénou (nedivil bych se, kdyby celý film byl natočen jen kvůli ní) je moment, kdy tyran při tom odhalování provinilců načapá jednoho mladíka s černošskou služkou v posteli - byli tajnými milenci. Ten kluk se totiž nepodrobí a postaví se na odpor - jeho zběsile odhodlané oči a zdvižená pěst (přičemž je nahý) jsou jediným projevem svobody, se kterým se mezi zajatci setkáváme. Ta pěst je tady skutečně "jako pěst na oko", najednou úplně jiné sdělení. A působí nejen na diváka - tyran se zalekne. Jediný moment, kdy je některý z nich vyveden z míry. Samozřejmě to nemá žádný dopad - tyran je ozbrojen a tak mladíka prostě zastřelí (něco jiného ostatně zavražděný sotva mohl očekávat). Ten "obraz" mladíka s pěstí mi mimochodem připomněl, že Pasolini byl komunista - ta plakátová burcující estetika v tom byla jasná. No a potom závěr. Nemusím ho popisovat. Říkal jsem si: konečně si užiju nějaké pořádné sexuálně sadistické úchylárny. A tak jsem si užíval. Zkoprnělý hrůzou jsem chtěl utéct někam daleko. Co se tam děje a jak je to technicky natočeno, aby to vyvolalo v divákovi co největší efekt - opravdu masakr. Tady už nejde o film. tohle všechno se děje a já jen přihlížím. "Ne, tohle jsem přece nechtěl..." hájil jsem se zoufale. Když ta živá hrůza skončila a já konečně zíral do černé obrazovky, bylo mi špatně a myslel jsem si, že už nikdy nemohu žádný film vidět. (A to jsem od začátku věděl do čeho jdu.) Žádný jiný film mnou nikdy tak neotřásl.

plakát

Noc na Karlštejně (1973) 

Svobodovou hudbou v některých filmech pohrdám, v některých ji akceptuji nebo i kvituji, ale jen v Noci na Karlštejně ji žeru i s chlupama. Dokonce i dřevo Gott se tady mimořádně povedl, nepochybně díky tomu, že zazpívá jen pár slov marginální postavy hradního kněze a to s velmi vtipnou výstižností, kterou jeho projev této postavě propůjčuje. Mimořádně příjemná písničková komedie s vynikající (a celkově dosti unikátní) hereckou konstelací. Ale pět hvězdiček? Nepřehnal jsem to? Není tu přece žádná hloubka, žádná výpověď, osobitost, nic umělecky zajímavého, jen národní sebechvála. Ale just dám pět hvězdiček! Nestačí mít doma na zdi Picasa nebo Reynka, potřebujeme taky nějaké stříbrné lžíce, abychom se ve svátek měli čím najíst. Ostatně falešné idealizování historie, které mi jinde vadí, je tady právě tím nosným prvkem. Nedám si vzít představu Otce vlasti jako moudrého Brodského! Chci věřit, že ty krásné dialogy na Karlštejně skutečně proběhly! Nedám si vzít legendu o podivném císařském zákazu, zlomeném milující Eliškou tak jako lámala meče! Líbí se mi noblesa svatého intrikána Arnošta z Pardubic! Baví mě směšný "lov na ženskou" a všechny ty písně. Cyperský král na státní návštěvě přece nebude odbyt čtyřmi hvězdičkami! Potřebujeme nějaké ty legendy a tato je naše. Nuže: -Co se tu děje pane purkrabííííí????? -Hledáme ženskou Výsosti -My téééž -My tééž! -My též my též my též my tééééééž

plakát

Příliš velká šance (1984) 

Nezajímavě vyhlížející film, snad proto, že smrdí typickou béčkovostí kriminálek své doby. Ale vůbec není špatný, naopak. A hlavně to není "kriminálka" (leda že bychom lpěli na etymologii). Jeho námět (viník tragické nehody se snaží zakrýt svou vinu) je silný a velmi přesvědčivě provedený, včetně osobního pozadí hlavní postavy. Psychologická soustředěnost na vzniklý problém je vynikající. Konstrukce filmu je trojúhelníková, ana sestává ze stran: hrdinovy osobní kvality a možnosti, obludná tragičnost a neomluvitelnost jeho viny, blbá náhoda, jíž k tomu došlo. Následná panická spirála bezohlednosti při snaze o dokonalé zametení stop - dobrý. Cudná milostná scéna - dobrý. Název - dobrý. Kanyza - dobrý. Lapidární závěr - dobrý.

plakát

Poslední Mohykán (1992) 

Nebýt pana Božského, který zabloudil na časové ose a tak si myslí, že je Olčetrhendem o sto let dřív, než to bylo cool, mohl to být celkem dobrý film. Ale závěrečnou čtvrthodinu, kdy jednotlivé postavy tváří v tvář nutnosti volby uchvacují v přitakání osudu sebe sama, k čemuž jim arci pomáhá doprovázející hudba, mi nezkazil ani on. V samotném závěru je konfrontován s něčím, co prostě nemůže zvládnout. Takže to vlastně až tak marná postava nebyla.

plakát

Tři zločinci ve skryté pevnosti (1958) 

Okouzlující pohádka, nádherný Mifune. O Kurosawovi se rozepisuji jinde (Sanjuro, Sedm samurajů). Tady zvlášť vyzdvihnu jen jednu věc: jestli mě paměť neklame, tak v celém tomto akčním bojovém filmu je jen jedna kraťoučká akční scéna (následovaná jediným soubojem muže proti muži). V generálu Rokurotovi tušíme excelentního bojovníka, ale pořád nic. Až jednou, při banálním střetu s jakousi hlídkou, Rokurota, když už nelze jinak, bleskově vystartuje a hlídka zděšeně prchá. Ale stejně je sejme... mazec. Líbí se mi, co píše Rob Roy, i když to nevidím úplně stejně. A i zde musím v opozici k některým komentářům říci, že částečná utahanost Kurosawových filmů je jednou z jejich vynikajících stránek. Koho to ovšem nudí, ten zkrátka není Kurosawův divák. Já ano. Zatím jsem viděl pět jeho filmů a všechny mají pět hvězdiček.