Judy24

Ryan Bingham je člověk, který je spokojený se svým životem, je si jím naprosto jistý a myslí si, že má vše pevně pod kontrolou. Jenže.... Nemůžu jinak, než Jasonu Reitmanovi poděkovat, za jeho úžasné pokračování po "jenže". Na filmu je vždycky znát, když autor věděl, co chce. A Jason sakra věděl, co chce a dokázal to dovést do zdárného konce. Film není plný krutých dějových zvratů, šílených efektů ani ubohých klišé (což jsou věci, o kterých si zřejmě mnozí myslí, že určují kvalitu filmu), ale naopak plný toho, co už nějakou dobu postrádám. Děj je chytrý, perfektně dovedený do konce, dialogy vtipné, smysluplné, je jich hodně a George Clooney vlezl do role tak snadno, jako klíč do zámku. Ve výsledku je to zajímavá ironická hříčka o člověku, který má hroší kůži, každý ho nenávidí a on si v tom lítá. A je to skvělé, věřte mi.

Mám několik filmů, na které jsem koukala v raném dětství a milovala je, ale zdaleka ne všechny filmy zbožňuju teď. Jak vytrhnout velrybě stoličku je výjimka. Je to prostě moje srdcovka, ale z několika důvodů. Zaprvé samozřejmě všemi opěvovaný Tomáš Holý, ale paní Preissová v roli maminky je prostě kouzelná a šílený horolezec Luboš (František Němec) je úžasný. Navíc jsem neskutečný horomil a takhle dokonalé "sněhové" scény najdete jenom skutečně málokdy. Ta se zabořením hlavy do sněhu prostě a jednoduše nemá chybu. Tohle je film plný roztomilých hlášek a vždycky když se na něj koukám, usmívám se celou dobu.

Skvělý příběh, skvělé herecké výkony a hlavně spousta skvělých záběrů, které se jen tak někde nevidí. Jak se například, do háje, natáčej scény ve stavu beztíže? Já si taky nepotrpím na ten přehnaný patriotismus, ale z nějakého těžko pochopitelného důvodu mi to u Apolla 13 nevadí. Asi je to tím, jak je ten příběh naprosto jedinečný a přitom skutečný a jeho sílou, která spočívá v jeho neuvěřitelnosti, protože šance na to, že by to dopadlo dobře byly mizivé, ale stejně se to povedlo. A tenhle film to zdokumentoval hezky krok po kroku. NASA totiž na jednu stranu není všemocná, ale na tu druhou...vlastně tak trochu je. Ať se snažím být kritická, stejně mě ten film nakonec nějak dostane. Už jenom ta hudba...

Po deseti letech jsem se vrátila ke své nejmilejší postavičce z pohádkových příběhů. Kdysi, když jsem šla poprvé do školy, měla jsem totiž s Medvídkem Púem úplně všechno. A tenhle film, mě k němu znovu zavedl. Ukázal mi Púa tak, jak jsem si ho pamatovala. Bála jsem se, že už na něj budu stará, ale kdepak. Na Medvídka Púa nemůžete být nikdy příliš staří, protože on má v sobě ukrytou spoustu věcí, které objevujete až postupně. Smála jsem se já i moje sedmiletá sestřička. Každá něčemu trochu jinému, ale není právě v tom to kouzlo? Medvídek Pú si nikdy nehrál na génia a vždycky byl hloupoučký, tlusťoučký, chlupatý a neustále hladový. A pořád takový je, ve 2D s Prasátkem a ostatními přáteli. Nemluvě o té hromadě hlášek, které jsme si se ségrou vzaly za své. Vím jistě, že moje malá sestřička ještě nějakou dobu nebude říkat "ty vole". Co jsme viděly tenhle film, totiž svorně říkáme jenom "a hrome". A hrome Pú, chyběl jsi mi.

Brilantní předloha, které se podařilo neztratit nic ze svého půvabu poté, co byla převedena na filmové plátno. Renée je v hlavní roli naprosto geniální, u Hughova Daniela Cleavera nikdy nevím, jestli ho mám víc milovat nebo nenávidět a Colinův Mark je přesně ten "pan Darcy", kterého všechny tajně chceme a Bridget nám dala naději v tom, že ho jednou možná všechny pro sebe najdeme. A to i přesto (nebo možná právě proto), že máme zadek jako dvě bowlingové koule, v lednici jenom plesnivý sýr a vodku, modrá nám polévka, občas nám ujedou na veřejnosti nevhodná slova a nevíme, co se děje v Čečensku. Bridget totiž není obyčejná romantická hrdinka. Je mnohem reálnější a asi právě proto se na ni tak dobře kouká. "Salman! Salman! Salman!" DODATEK: Potom, co jsem si začala Bridget pravidelně pouštět u uklízení a viděla ji proto za poslední půrok asi stokrát jsem dospěla k závěru, že to je jeden z mých nejoblíbenějších filmů. Vítej Bridge!

Kombinace Británie, lásky, britských hvězd a Vánoc by sama o sobě zněla úžasně, ale když to dáte navíc na starost Richardu Curtisovi, je to jako ta nejsladší sázka na jistotu. Každý příběh se odvíjí zvlášť a přitom tak krásně společně s jiným, každý je jedinečný a dokonce i ze života. Právě díky tomu, že je jich víc a každý jiný, je dost těžké (ne-li nemožné) najít člověka, který by se v žádném nenašel. Je jedno, která ta životní situace je vám povědomá, ale skvělé herecké výkony (Laura Linney je v tomto případě má favoritka) vás dost možná vrátí zpátky a donutí vás přemýšlet nad věcmi znovu, klidněji a s mnohem větším nadhledem a úsměvem. Pro mě osobně je ten film ještě dokonalý díky mému milovanému Alanu Rickmanovi, který tu snad více než kde jinde ukazuje svou jedinečnost právě tím, že svůj talent rozjíždí na parketu v převleku obyčejného muže.

Na tenhle film jsem se dostala úplnou náhodou. Šla jsem se původně najíst s kamarády a tohle měl být jenom bonus. Vůbec jsem nevěděla, na co jdu. Posadila jsem se na sedačku, otevřela oči a mám pocit, že už jsem je snad ani nezavřela. Ten film je naprosto fascinující, vůbec jsem se v něm nedokázala orientovat a bylo mi to přitom úplně jedno. Snažila jsem se pochopit všechny zápletky a principy, což mi nešlo, ale stejně jsem pořád chtěla vědět co bude dál a dál a dál. Tohle vážně není můj šálek filmového čaje, ale je tak dobrý, že na tom prostě a jednoduše nezáleželo. Nedávno jsem si ho pustila znovu se svojí sestrou a pamatuju si, jak po skončení titulků ségra jenom tiše poznamenala: "Zavři pusu.."

Film, který se stal největší porevoluční klasikou a nejlepším českým filmem, podle žebříčku ČSFD. Pelíšky navíc zapadají do vzoru vážně silného filmu. Jsou zasazeny do reality a skutečné situace, umí mě dojmout i rozesmát i mi ve správnou chvíli stáhnout žaludek. A to tak, jako málo co. Napadá mě jen asi desítka jiných děl, která by mohla Pelíškům konkurovat v počtu legendárních hlášek (všechna ta díla napsal Jára Cimrman), tak jedinečným filmem Pelíšky jsou. Stačí říct někdy jen několik slov za sebou a každý ví, co navazuje. Herecké obsazení to vše jen potvrzuje, že ano, pane Kodete....

Jeden z mých nejoblíbenějších animovaných filmů vůbec (na tomto žebříčku se svádí neutuchající bitva o první pozice). Už jenom díky animaci. Je to asi klišé to chválit, ale copak to jde bez toho? Nelze ji nezmínit, protože je na to příliš dokonalá a navíc to pro mě není stále ještě samozřejmost. Pečlivost, s jakou byl ten film vytvářen, umožňuje člověku dívat se na ten film stále dokola a pořád objevovat nové věci, kterých si předtím třeba nevšiml. A to já prostě miluju. Postavy jsou skvěle rozepsané, jsou tu kladné, záporné i rozporuplné, všechny se vyvýjejí a vy jenom koukáte a necháváte se tím oblbovat. Je to pohádka a přitom to není pohádka a jestli máte doma dítě od šesti do jedenácti let, které se rádo dívá na filmy stále znova, pusťte mu Ratatouille. Garantuji vám, že u tohohle filmu, vám to stálé opakování určitě vadit nebude.

A já chci taky pana Darcyho!