Kubaso

Přestože jde o s láskou a nostalgií natočený dokument, jeho tvůrcům se podařilo vyhnout se škatulce sentimentálního socanského retra, k níž by nevyhnutelně sváděla případná hraná forma jeho tématu. Chronologicky důsledný popis prostředí někdejšího černého trhu s videokazetami je skrz naskrz prošpikován ukázkami z bohatého archivu rychlodabingů, které nejenže pobaví přednesem či překladem jejich strůjců, ale navíc jsou uváděny v kontextu. Ani technická stránka věci nebyla opomenuta. A právě tady bych měl jedinou drobnou výtku, která se týká některých rekonstruovaných výjevů z dávných dob, v nichž se objevují až příliš moderní videa a typy kazet. Ale když jsem následně zamačkával slzu u scény, v níž si malí kluci vystřihují fotky z Video Plusu a pečlivě si je lepí do sešitu, a uvědomil si, že se tahleta přednovácká zábava bez podpory internetů a fejsbůků tenkrát rozšířila do všech koutů republiky, bylo to všechno šumafuk (sakra, kde je tomu mýmu sešitu jenom konec?). A v tom to právě je. Pacientům mně podobným Králové videa připomenou, jakou jsme to měli děsnou kliku, že se k nám ty fláky dostaly třeba i z šesté kopie, zatímco mladším ročníkům nejenže vysvětlí, proč jsme si i přesto vážili každého z nich, ale v druhém plánu jim i přiblíží význam fyzických médií v době plné gigabajtů neosobních souborů na počítačových discích a na serverech poskytovatelů streamovacích služeb. Díky moc, chlapi, tenhle svět si zasloužil znát pravdu o niňjách.

Po sedmé epizodě jsem někde slyšel výtku na adresu J.J. Abramse, že sice jako scénárista dokáže klást zajímavé otázky, ale už je nedokáže zodpovědět. To v posledních Hvězdných válkách vyvrací, bohužel však za cenu ignorování epizody osmé, která už je teď z hlediska děje celé trilogie důležitá snad jen vypořádáním se se Snokem a logickým zakončením vývoje postavy Lukea Skywalkera v životním výkonu Marka Hamilla. Jen se tím potvrzuje, jakou udělali u Disneyho blbost, že Abramsovi nesvěřili příběh celé trilogie. Ten by tak teď nemusel navazovat na práci Riana Johnsona, jehož jediným opravdovým prohřeškem bylo, že on a jeho ego pozapomněli, že točí prostřední díl trilogie, nikoli její finále. A také by teď nepůsobily scény Kylova (a nejen jeho) svádění Rey k temné straně Síly tak směšně, jako když Elmer Fudd láká králíka Bugse z nory. A když už jsem u Síly, její používání nyní funguje naprosto stejně jako používání cheatů v počítačové hře - konkrétně na získání zbraní a na nesmrtelnost. Není tak problém vyčarovat flotilu vesmírných křižníků nebo sloup elektrické energie ničící vše nad hlavou, navíc se mrtvé či umírající postavy oživují navzájem mezi sebou. A tam, kde ani Síla nestačí, tam pomůže hrdinům v nalezení hledaného artefaktu stará dobrá náhoda. K tomu všemu nebude divák ušetřen ani zjevení se dávno zabité postavy, která měla se Silou společného asi tolik, co já se sportem, anebo ducha džedáje, jenž je i nadále schopen manipulovat s předměty ve světě živých. Jsou to ještě Hvězdné války nebo Poltergeist? On je vůbec smrti připisován asi takový význam jako běžné chřipce a hlavních postav tu přibývá jako v pokračováních Policejní akedemie. A po nalezení trosek Hvězdy smrti už mi pitomost dalšího dění připomínala nechvalně proslulého Supermana 4. Jenže věci se mají tak, že já mám čtyřku Supermana rád a stejně tak si i Vzestup Skywalkera zopakuju radši než Posledního z Jediů. Prostě je mi milejší, když se filmu můžu od srdce zasmát, než když se ten film vysmívá mně. To rozhodně neznamená, že ho považuju za lepší, ale cynik ve mně si ho o poznání víc užil.

Clint má svoje Gran Torino, Stalllone Rockyho Balbou a John Wayne Střelce. A jak já to vidím, Eddie Murphy má teď Dolemita a jde o ten nejzaslouženější comeback ze všech. Ten film mi připomněl, proč jsem měl Murphyho tak rád. On totiž netočil černé filmy pro černé (jako ti, co tu byli před ním - s výjimkou Richarda Pryora), ani černé filmy pro bílé (jako ti, co přišli po něm), on je točil pro všechny. Pokud jde o Dolomita, jestli jste viděli předchozí spolupráce obou scénáristů, jako byl Ed Wood, Lid versus Larry Flint a Muž na měsíci, tak by bylo nošením dříví do lesa, kdybych popisoval film jako takový. Jejich poselství se dá shrnout do věty: "Jejich práce se mi třeba nemusí úplně líbit, ale je za ní strašně moc dřiny a srdce". A jakkoli není Dolemite tak výrazný jako předchozí jmenovaní, funguje opět báječně, tentokrát hlavně díky obsazení hlavní role a nezaměnitelné atmošce 70. let umocněné parádním výběrem muziky. A když už jsem u toho obsazení, zvláštní zmínku si zaslouží skvělý Wesley Snipes v roli režiséra.