Kubaso

Pokud bude někdy do encyklopedií zapsán termín "zbytečné pokračování", hned vedle něj by měl být uveden i název tohoto filmu. Ani se mi nechce věřit, že se točilo podle hotového scénáře. Jedinou zápletkou, kterou jsem zaznamenal, je plánovaný atentát na Hitlera, o němž se dozvíme až v polovině filmu a k jehož realizaci se ani nepřiblížíme. Zbytek dění spočívá na bedrech Steinera, jeho spřízněné duše z USA (Robert Mitchum) a navrátivšího se majora Stranskyho. V závěru dojde k potyčce (slovo "bitva" by bylo krapet silné) snad jen proto, aby štáb zužitkoval přebytečnou pyrotechniku, a během níž se všichni jmenovaní chovají jako idioti. A že se oficírský typ Richard Burton na roli, kterou původně ztvárnil James Coburn, ani trochu nehodí, je snad jasné ještě před úvodními titulky. Ale na něj se ještě zvyknout dá, zato na nesmyslně zvolený soundtrack už dost těžko (probůh, co tam dělají synťáky a kytara?). Asi to celé mělo za účel pouze nasytit hladovějící hollywoodské hvězdy, jinak si tenhle provar vysvětlit neumím.

Domnívám se, že většina hodnotících se neprokousala ani přes první jeden dva díly, jinak by tenhle počin nemohl mít tak žalostně nízkou známku. Je tedy fakt, že hned v prvních pár minutách je v seriálu zastřeleno zezadu dítě a Vinnetou schytá kulku do hlavy (přežije to - konec spoileru), později se objevivší Old Shatterhand má výstavní panděro a zabíjí padouchy jedinou ranou pěstí a vůbec je to maximálně tak na úrovni céčkového špageťáku. Brzy se ale seriál uklidní, ukáže, kdože je vlastně jeho cílová skupina (děti a mládež), a přesto se v otázkách genocidy indiánů dokáže brát smrtelně vážně. Následující dění sice není nejzáživnější a provázejí ho tak vypečené hlášky, že by samy o sobě vydaly na samostatný článek, ovšem díky provázanosti všech epizod a Pierrovi, který tomu dodává vážnost, se to dá sledovat bez újmy na duchu. Utrpením je jen několik posledních dílů. Ty zachraňuje snad akorát skvělý padouch Jacques François (tentýž, který se s takovým gustem vozil po Pierru Richardovi v "Jsem nesmělý, ale léčím se"). I přes tu strašnou nevyváženost si moc cením upřímné snahy tvůrců odvyprávět nějaký relevantní příběh namísto toho, aby jen křísili mrtvolu a ještě ji naposledy podojili. Tři hvězdy. Anebo - nesmrtelnými slovy Starého medvěda, Vinnetouova víc-než-otce: "To jsou dobré trávy, Vinnetou. Zná je dobře."

Vůbec nepochybuji o tom, že na počátku téhle minisérie stál ušlechtilý záměr přiblížit Mayovy hrdiny dnešnímu divákovi a zároveň i realitě Divokého západu. Ta dnešní realita je ovšem taková, že kdykoli se někdo odhodlá zpracovat již viděný příběh (takže skoro vždycky), filmová studia, potažmo televizní stanice, ze strachu z internetu zplodí produkt bez chuti, v němž je původní vize utopená pod hromadou kompromisů. A tak jsme se dozvěděli, že Sam Hawkens chodil za kur...a (což jsme od jistého věku všichni tak nějak tušili), že Old Shatterhand byl pacifista a ne nepřemožitelný superman, nebo že se Vinnetou rád chvástal. Jenže pak je tu také Nšo-či, která svým oděvem a schopností komunikovat se zvířaty připomíná spíš Sheenu (na rozdíl od ní ale kozy neukáže - konec spoileru), záporák bez charismatu, zato však s psychickou poruchou, nebo provizorní batyskaf, v jehož nevelké vzduchové kapse pokrevní bratři žvaní tak dlouho, že by na to vypotřebovali všechen vzduch z ponorky. Krajina kolem Plitvických jezer je sice pořád krásná, ale pokud má představovat místo z přelomu 19. a 20. století a já ji několikrát za film vidím snímanou z helikoptéry, dvakrát věrohodně to zrovna nepůsobí. Pořád jsem si opakoval, "nečetl jsem to, tohle zrovna ne", jenže když došlo k tomu, že náčelník Apačů, ztělesnění všech ctností, zalhal, definitivně mi došlo, že tenhle Vinnetou nemá nic společného ani s tím filmovým, ani s tím knižním. Abych jenom nehanil, nově pojatý Old Shatterhand/Karel May se mi docela zamlouval, a právě tak i vyobrazení předsudků vůči indiánům, jež byly ve filmech vlastní jen padouchům a postavám, jejichž "srdce byla zaslepena hněvem". To je ale vážně všechno.

Na Rogue One jsem šel bez jakýchkoli očekávání, nezkažen spoilery a majíce zhlédnutou jednu upoutávku. Měl jsem jen obavu, že mě čeká spíš válečný film než další Hvězdné války. Ta se nakonec potvrdila, ale ten špinavější look se k příběhu hodí naprosto dokonale. A konečně jsem taky viděl, že povstání má organizaci, že rebelové nejsou jen spolkem páprdů, co sedí někde na Yavinu 4 na zadku a čekají, až zahřmí. I to impérium je ukázáno v novém světle. Se všemi těmi jejich lágry a zotročováním obyvatelstva už je zjevné nejen to, proč představují pro galaxii takovou hrozbu, nýbrž i to, že hračky typu Hvězda smrti nevznikly jen tak, z milodarů, ale že i kolos vládnoucí galaxii si na ně musel hezky vydělat. Tady někdo - na rozdíl od Lucase - opravdu přemýšlel, jak natočit story, která nepotřebuje vlastní film, a přitom do ságy něco přinese. Bohužel se ale nepovedlo to, co sedmička zvládla na výbornou - postavy. Každá z nich je dobře zahraná a má důvod v příběhu figurovat, jenže jsem se o jejich minulosti a povaze nestačil dozvědět dost, aby mi na nich záleželo. Tedy s výjimkou Jyn, což je ovšem jenom taková Rey přes kopírák. A to je pro Star Wars blbá vizitka. Nechci ale končit v negativním duchu, jelikož se mi to ve skutečnosti víc než zamlouvalo. Proto ještě chci pochválit počítačem řízené vzkříšení Pana herce, kterému v časech původní trilogie nebylo dopřáno tolik času, kolik si zasloužil. Za to opravdu díky.

Mě nepohoršuje myšlenka na upgrade skoro šedesát let starého filmu. Nehnusí se mi ani akční pojetí. Dokonce ani to absurdní, politicky korektní obsazení mi nakonec nevadilo. Co mi ale sakra vadí je fakt, že pointu "původního" filmu tvůrci hodili do kanálu a na poslední chvíli změnili příběh v obyčejnou story o pomstě. Vesničané ze Sturgesova filmu, byť na pohled stejní, měli každý svou osobnost a motivaci, tady poslouží maximálně tak jako potrava pro kulomet. Na budování vztahů mezi ústřední sedmičkou a pracující lůzou rovnou zapomeňte. A na napětí jakbysmet, obzvláště pak ve slavných scénách, jako byl duel s nožem proti kulce. Herci se sice snaží, ale i motivace jejich cool postav jsou chatrné, pokud vůbec existují - proč třeba vzali do party toho komanče a proč je on vůbec sledoval? Dalším kamenem úrazu je hlavní padouch. Calvera byl obyčejný bandita, který musel uživit sebe i zbytek své bandy. Akorát tak činil jiným způsobem než Chris, jinak mezi nimi v principu nebyl zas tak velký rozdíl, což jejich vzájemné potyčky vyneslo hodně nad průměr westernů své doby. Na Calverovu poslední otázku před smrtí ("Proč jste se vrátili?") si musel divák odpovědět sám, což díky skvělým dialogům o obživě, cti i strachu neměl nijak těžké. Tady se obě podobné postavy setkají tváří v tvář až na samém konci a za mnohem tradičnějších okolností. Nový padouch je navíc už jen generický záporák, který nemá moc co získat, kdežto na Calverově vítězství záviselo přežití jeho i celého gangu. Nakonec jsou to jen herci a zručně natočené akční scény, co se vzpírá srovnání a snaží se celý tenhle nový remake ospravedlnit. Z legendárního příběhu tu naneštěstí zbyly jen ty povrchní věci, a to, co k nim tvůrci přidali, je mnohem starší než celý westernový žánr. Televizní obrazovka by tomuhle dílku slušela víc než stříbrné plátno.

Moje první setkání s Fidaniho dílem mi přineslo poznání nových způsobů, kterak zprasit film. Valná většina banditů je nevýrazná, podobně oděná a tudíž navzájem zaměnitelná. A aby se to vůbec nepletlo, v ději operují dva gangy. Ovšem než se jejich členové rozhádali, v míru a harmonii fungovali jako jedna banda, aby na začátku filmu vystopovali a postříleli bandu znepřátelenou. A z té přežil pouze jeden bandita, co vlastně není bandita, ale náš hlavní hrdina. Poprvé v životě jsem viděl, jak se dva protagonisté prohánějí na koních bok po boku a teprve při následné pěstní bitce mi došlo, že jeden druhého pronásledoval, přičemž z logiky předchozího děje vyplývalo, že by oba měli prchat před někým jiným. Korunováno je to konstatováním poraženého, že hrdinu podcenil. Pak už je všechno OK a zase jsou z nich kámoši jak hrom (jak Jerry a Tom). Vyložený poklad je pak nenápadné obkličování ostře střeženého sídla banditů za denního světla s pomocí usekaných křovin coby krytím. A vůbec, tady by se i takový Enzo Barboni mohl přiučit, jak se točí komedie. V podání packala Fidaniho je osvědčená situace na téma "náš hlavní hrdina má oči i vzadu" tak nehorázně vtipná, že kterákoli podobná scéna z filmů s Terencem Hillem oproti ní vypadá jako slabý odvar. Ale mimo těchhle a pár dalších špeků a výstupů Gordona Mitchella a Klause Kinskiho (který okusuje jablko, jako by to byl kus hnijícího masa) je to celé vlastně docela nuda. Naštěstí si film drží svoji lajnu, na nic si nehraje a nikdy nesklouzne do úplného odpadu. Na tohle se ještě dívat dá. S větším množstvím alkoholu v krvi bych se nebál uvažovat o třech, ba ani o čtyřech hvězdách.

Pořádně silný kafe - a stejně nezahřeje. A nečekejte, že vám budou Tarantino s Morriconem přitápět, ba naopak. V jejich provedení se i prodírání se ke kadiboudě ve sněhové vánici mění ve filmový poklad. Quentin sám však nejvíce vyniká v dialozích a snad poprvé v kariéře si uvědomil, že leckdy může být tím nejlepším hudebním podkresem ticho. Takže ač se v jeho službách ocitl mistr z nejpovolanějších, nezničil jeho hudbu neustálým opakováním a použil ji v místech, kde může dýchat a růst, a s nimiž si bude moci později člověk onu hudbu spojovat. Podobně ale přistupoval i k práci s herci. Obyčejně spolu vedou rozhovor pouze dvě osoby, ostatní přítomní v něm mívají jen velmi malou roli, pokud vůbec nějakou. Pokud k navození klaustrofobických stavů nestačí ty čtyři stěny, mezi nimiž se většina z těch tří hodin odehrává, pak ty kecy docela určitě ano. Myslím si, že Tarantino nikoho z herců hlavních rolí výrazněji neprosazoval na úkor ostatních, takže všichni dostali tolik prostoru, kolik film potřeboval. Snad jen Tim Roth mi sem úplně neseděl - jako by byl jen inkarnací obou postav, které v Tarantinových předchozích filmech ztvárnil Christoph Waltz. Jenže právě z jeho úst zazní slova o spravedlnosti, jež v závěru postaví přeživší postavy naprosto na hlavu. Ještě důležitějším tématem je pak rasismus, který je Quentinovou nynější optikou dán obyčejnou nenávistí, nikoli pohrdáním odlišnou kulturou, barvou pleti nebo neschopností integrace. Negerská pohádka jménem Nespoutaný Django se tak jeví jako podstatně starší, než ve skutečnosti je. Problém jsem měl jenom s rejžovou profláklou fintou, přetočením času, k němuž dojde v předposlední kapitole. To bravurně budované napětí a mrazivá atmosféra z děje náhle zmizí a v epilogu už jich film nemá čas znovu dosáhnout. I přes hromadu fantasticky vypointovaných dialogů a vtipů je Osm hrozných zatím zaručeně nejtemnějším a nejvážnějším Tarantinovým snímkem, není to už jen pocta italským westernům a sedmdesátkovému grindhousu. Ovšem taky je v tom tolik cynismu, že to překvapilo i mě. Ne každý to asi rozdýchá...

Ne že by byl problém o tomhle legendárním počinu něco napsat, ale jak vlastně začít? Co takhle: Kdysi dávno v jedné předaleké galaxii... Blbost! Ve skutečnosti to přišlo na svět poměrně nedávno, a to nejen v téhle galaxii, ale bohužel přímo na téhle planetě - THE STAR WARS HOLIDAY SPECIAL! Těžko uvěřit, že jde o výsledek snažení myslících lidských bytostí (a pěti scénáristů). U scén se Žvejkalovou famílií, v nichž jedinou komunikaci mezi nimi, potažmo s divákem, obstarává smršť nesnesitelného vrčení a chrochtání, se ještě dá jakžtakž bavit nad debilitou toho všeho, která překonává snad i Teletubbies. To platí pro prvních circa pět minut, než člověku dojde, že se ho ta chlupatá sebranka bude snažit tím řvaním připravit o rozum i po zbytek filmu. Sklapnou pouze při příležitostech, kdy musí uvolnit místo pro nějakou estrádní kravinu, kterou pak sledují v televizi, případně na hologramu - cirkus, pořad o vaření, MTV, instruktážní video, pornokanál... prostě normálka. Copak právě vynalezli televizor, aby mi ho imrvére cpali pod nos? Jestli se o civění na bednu říká, že je ztrátou času, čím je pak sledování toho, jak na ni čumí jiní? Trocha potenciálu tu přitom byla. Jedna část, která má dokonce i nějakou tu atmosféru, se odehrává v proslavené filmové kantýně a motá se kolem jejích hostů a personálu. Nebylo by to snad příhodnější místo pro prezentaci všech těch kabaretních výstupů? I kdyby byly sebehorší, aspoň by to vnitřně dávalo smysl a odpovídalo to zvolenému formátu pořadu. A když už měli tvůrci přístup k vystřiženým scénám z Hvězdných válek, proč nezařadili třeba setkání Lukea a Biggse na Tatooine? Přinejmenším by tak nemuseli do svého projektu tahat chudáka Hamilla, jenž s tím nánosem makeupu vypadá jako živá matrace pro vojáky ve vzdálených imperiálních koloniích. Ale dost fantazírování. Z dalších segmentů, které nejsou vyloženě strašné, bych vyzdvihl trochu divně stylizovaný animák s Bobou Fettem a snad ještě docela fajn song od Jefferson Starship. Kdyby v jeho doprovodném klipu neabsentovala Grace Slicková a celé to nebylo utopeno v růžových efektech, dalo by se na něj i dívat. Naopak příšerné je zcestně zaranžované Williamsovo ústřední téma, do něhož se pokouší zpívat nebohá Carrie Fisherová, jež někdy tou dobou začala frčet na koksu. Výstupy Harveye Kormana pak představují takové komediální dno, že by se o něm ani Jar Jaru Binksovi nesnilo. Zkrátka, ani tak geniální kšetfsman a na stará kolena též manipulátor s historií a prznitel celuloidu, jakým je George Lucas, nedokázal Star Wars Holiday Special vymazat z kolektivního povědomí. Taková je to Síla. Nechť nás tedy provází navždy, aby nám připomínal, kam až to může vést, když je s výsledkem něčího umu a fantazie nakládáno jako s produktem.

Celý ten námět o falešném bohu a pomýleném prorokovi rozhodně aspiruje na to nejlepší, co jsem z celé série kdy viděl. Jenže řeč peněz hovoří jasně. Pakliže se v předchozím filmu tolik osvědčil humor, dáme ho sem taky. A abychom si zajistili víc projekcí, zkrátíme to na nějakých sto minut, aby nám diváci neusínali. Hlavně, aby tam byli Klingoni. A když si navrch Kirk se Spockem a Kostrou zazpívají u táboráku, to přece nemůže škodit, ne? Toliko k logice, s jakou studio k filmu přistupovalo. Upřímně, s tímhle případem by se nejspíš důstojněji vypořádala mnou nenáviděná, politicky korektní nová generace ve svém vlastním filmu. Akorát by to nebyla zábava ani za mák. I přes tu zkratkovitost, několik katastrofálních pokusů o humor a proměnlivou kvalitu zvláštních efektů to vůbec není tak hrozný film, jak jsem si pamatoval. Jen bych ho nepouštěl někomu, kdo předtím žádný Star Trek neviděl.

No vida, přece jen to jde. A nemám na mysli jenom důstojné navázání na legendární trilogii - samozřejmě mluvím o té původní - ale i natočení bijáku se spoustou akce i triků, jež tu ovšem nejsou na úkor děje a jeho aktérů. A i tak se tu nemává světelným mečem každých pět minut, jako kdyby byl pro Jediho tím samým, čím je pro dřevorubce sekera. K mému obrovskému překvapení se mnou osudy a rozhodnutí nových postav cloumaly víc než návrat starých známých, což je pro mě snad největší klad filmu a zároveň příslib toho, že se ještě dočkáme velkých věcí. I proto mi nedělá problém přimhouřit oko nad poněkud okatě a celkem zhusta opakovanými motivy z prvních filmů. Tahle vada na kráse se sice bude s dalšími shlédnutími a přibývajícími léty nepochybně zvětšovat, ale vzhledem k tomu, že mě Abramsem a Disneyem vedená posádka dokázala přimět, abych odpustil a zapomněl Lucasovu trilogii omylů z přelomu tisíciletí, si nové Hvězdné války plný počet rozhodně zaslouží. Přesně tohle jsem si přál vidět.