Kubaso

Nanejvýš roztomilá špionážní blbůstka, které rozhodně neschází italský šmrnc, správná dávka nadsázky a atmosféra, kterou ještě umocňuje Trovajoliho bondovsky laděný funky soundtrack. Ovšem zaručeně největším tahounem je Carole Bouquetová (Jen pro tvé oči). Tu by mohla kamera s klidem hodinu a půl zabírat, jak dřepí na židli, aniž by šlo o plýtvání filmem. Dokonce i tapeta v její koupelně se mi líbila :-) Tohle určitě mělo mít pokračování. Zamlouvalo se mi to hodně, ale ve finále mě zklamal lacinější závěr, protože po tom všem bych přece jen čekal něco živějšího. Ale jinak...

Krásná připomínka zlatých časů gialla s příměsí toho nejlepšího z amerických thrillerů v hávu 80. let. Kromě pozdního data vzniku a - mimo Donalda Pleasence - absence známých jmen možná zůstává skryta širšímu zájmu díky svému názvu, který signalizuje spíš laciné, obscénní béčko. Je ovšem fakt, že "Pod šaty nic" jím skutečně nelže a jeho tvůrci nevynechají jedinou příležitost to názorně dokázat na některé z nádherných bab, kterými se film jenom hemží. V tomhle směru nevidím nejmenší důvod si stěžovat. Děj skvěle doprovází i Donaggiova hudba a... A dál bych už jenom papouškoval. Ten film není dokonalý, ale mě osobně nemálo překvapilo, jak plnohodnotný, vhodně inovovaný příspěvek skomírajícímu žánru mohl vzniknout v hubených 80. letech bez přispění některé z legend předešlé dekády.

Hodně sympatický, leč polozapomenutý filmeček z osmdesátek. Typický, a přesto jiný. Odlišuje se větším důrazem na vizuál se všemi těmi komíny, kouřem a mlhou. Tahle romance není ani tak do růžova jako spíš do fialova. A ústřední duo (hlavně tedy Aidan Quinn s poněkud sebedestruktivními sklony) táhne film věrohodně i přes to, že jeho děj je dost předvídatelný, a dopřeje si při tom i pár nečekaně odvážných scén. Dlužno dodat, že podstatnou roli sehrává i dobře zvolený soundtrack, který nestačil moc zestárnout (INXS, Kim Wilde...). Zvlášť mi utkvěla scéna, v níž Quinn rozhazuje složky studentů po chodbách školy, zatímco hraje megahit "Kids In America".

Už z úvodních (pekelně dlouhých) minut přímo tryská megalomanie a nedostatek autocenzury, z čehož člověka nevytrhne ani Isabelle Huppertová, jejíž postava snad musela trpět nějakou fóbií z oblečení nebo co. Při sledování bombastických staveb a ohromného množství statistů jsem si už říkal, že United Artists, kterým jak známo "Nebeská brána" sedřela řiť, si svůj osud zasloužili, když do takového Titaniku pumpovali finance. Jenže když odezní úvodní onanie (asi tak... 1,5 hodiny), zbytek filmu už odsýpá naprosto plynule. Největším Ciminiho prohřeškem nebylo ani mnohanásobné překračování rozpočtu a jeho obscedantní důraz na detail (protože to stálo za to), nýbrž to, že ani při tak šílené stopáži se mu nepovedlo dostatečně vykreslit jednotlivé postavy a vztahy mezi nimi. Například jsem nezaznamenal, odkud se Kristofferson zná s Walkenem nebo s Bridgesem, nepochopil jsem, proč John Hurt zmizí z filmu na celou hodinu, proč se prostor pro Brada Dourifa omezuje v podstatě jen na jeden proslov... Sice to má zcela jistě co dělat s těmi dvěma hodinami, o něž bylo dílo připraveno, než přišlo do kin, ale přivírat oči nad tím nemůžu - usnul bych. Hlavní důvod kolosálního neúspěchu Ciminova eposu zřejmě tkví v tom, že se vyjadřuje k tématu a událostem, o nichž se toho v Americe asi moc nemluví, tj. o tom, kterak už byl Západ dobyt, načež se ovšem musel ještě správně poamericku (s flintou a biblí) vypořádat s nepohodlnými přistěhovalci. Je to doopravdy hodně dobrý film, lepší než "Lovec jelenů", ale zasloužil by si znovu a radikálně přestříhat (především v první půli), pokud se někde dochoval zbývající materiál - pak by byl dost možná dokonalý. Jenom netuším, kdo by se ještě odhodlal do "Nebeské brány" házet další dolary.

Kdybych věděl o italských westernech jenom to, co je ukázáno v tomto dokumentu, asi bych je považoval za dílka pomatených nadšenců z horní dolní. Problém je totiž v tom, že jde o americký dokument dělaný pro televizi. Například v něm nepadne ani slovo o důležitosti hudby ve spaghetti westernech, natož aby někdo zmínil Morriconeho. Namísto toho zde permanentně vyhrává americká hopsala-hejsa muzika, s níž je sledování scén z "Velkého ticha" nebo z "Corri, uomo, corri" opravdu hodně bizardním zážitkem, o použití "legračních" zvukových efektů ani nemluvě. A jako by to nestačilo, dokonce i do dabingu rozhovorů (!) museli Američani vpašovat svou utkvělou představu, že neameričtí musí mluvit anglicky s charakteristickým přízvukem. A než jsem se stačil dozvědět něco zajímavého, rozhovor skončil. Pokus o přiblížení významu žánru v italské kultuře se zde skládá pouze ze záběrů z nějaké tancovačky a ze svatby. I děcko z prvního stupně základní školy by dokázalo jít víc do hloubky. Nejpřirozenějším a nejsympatičtějším momentem byla pro mě závěrečná řeč Chucka Connorse. Na druhou stranu má ale tenhle dokument jednu OBROVSKOU výhodu - byl u toho, takže za vidění jistě stojí, protože obsahuje dost zajímavý materiál.

Tohle je sice jasné béčko, ale námět chytilo za ten lepší konec. Snahy o melancholickou atmosféru a romantiku ovšem přicházejí vniveč díky slabým hereckým výkonům a bohužel pohřbívají i účinek nikterak veselého závěru. Z herců tu vlastně hraje široko daleko nejlíp Al Clavier (Zombi 2), což je asi na pováženou. V násilných scénách se tvůrcům dařilo lépe. Film pomáhá držet pohromadě hlavně povedená, hodící se hudba (u pozdních špageťáků věc nevídaná) a čekání na to, kterou část těla předvede Apačka příště. Nebylo to nejhorší, ale podobné "Scalps" od Matteie jsou přece jen výživnější.

Stejně jako Karlos80, i já jsem měl neodbytný pocit, že multijazyčné pojetí ve filmu spíš nadělalo řádný zmatek, než aby mu dávalo zdání autenticity. A angličtina obvykle zaznívá s bezpočtem evropských přízvuků, což v kombinaci se zamotanějším dějem a brzkým odsunem Brynnerovy postavy z centra dění zapříčinilo, že jsem se v té síti nakonec vcelku dobrovolně ztrácel. Když ponechám stranou Brynnera, který hraje už jen sundáním klobouku, tak se mi už líbil pouze Noiret. Celé to ve mně vzbudilo dojem, že se tímto filmem Verneuil pokoušel proniknout do Ameriky, ale díky jeho serióznějšímu přístupu k tématu jeho dílo možná zestárlo hůře než ty americké. Jeho rukopis jsem navíc ve větší míře zaznamenal až v posledních minutách. Rozhodně to není špatný film, ale z režisérovy filmografie mi zatím sedl zdaleka nejméně.

Špičkový paranoidní thriller, na kterém je mi mimořádně sympatické, že narozdíl od těch amerických se nesnaží diváky v ději utopit (aby nebyly vidět nedostatky příběhu), ale naopak je jím pěkně provést a seznámit je se všemi stopami. V těch dvou hodinách trvání filmu jsem opravdu nezažil nudná místa a s houstnoucí atmosférou si Verneuil dovolil tempo ještě zpomalit, aby dal prostor několika ze svých osvědčených manýrů (analyzování zvukové nahrávky, otevírání sejfu), aniž by začal uspávat nebo si jimi jakkoli podrýval vážnost. Právě v oněch zdánlivě nadbytečných nebo protahovaných scénách byla jeho obrovská síla. Tak třeba ona pasáž s psychologickými experimenty, jejichž výsledky jsou příznačné i pro příčiny událostí ve filmu, si ukrojila ohromnou porci napětí i zvratů sama pro sebe, aby se nakonec stala jednou ze stěžejních scén, přestože pro zbytek děje vlastně tolik zásadní není. Kdokoliv jiný by něco takového odbyl ve třech minutách. Prostě dokonalý film ve všech směrech.

Dokonale předvídatelná a tuctová romantická komedie s neodpustitelně upozaděným MacLachlanem, které sice nemůžu upřít pár vtipných momentů, ale něco takového už přece jen bylo viděno minimálně stokrát. Celkem příjemné pokoukání z ní nakonec dělá Steve Guttenberg, který naprosto parádně zvládá roli chlápka po chemoterapii i pózu prince z Nového Zélandu na oři o dvou kolech. Jestli v některé ze svých komediálních rolí doopravdy předvedl, co v něm bylo, tak v téhle.

Srovnání s eskapádami Šimona a Matouše z jejich cesty na Riviéru vážně není docela od věci, jenže tenhle film má duši, o níž se Carnimeově snímku nemůže ani zdát. A navíc to není primárně komedie. Dvojice Giannini/Constantin je naprosto špičková - zvlášť prvně jmenovaný mě velice přijemně překvapil. Na cestu jim hraje absolutně fantastický song "Una vita a metà" bratří Angelisů (zpívaný právě Giancarlem Gianninim), a kdyby náhodou nestačil, zaznějí i fláky "Dune Buggy" a "Flying Through The Air" z filmů se Spencerem a Hillem. Zvláštní zmínku (a hvězdu navrch) si vydupal opravdu napínavý závěr - takhle vypjatou scénu snad svět neviděl od dob legendární "Mzdy strachu". V žádném případě se nedejte odradit civilní stylizací, to je jedna z největších deviz Corbucciho filmu. Fakticky se mi to děsně líbilo.