Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Akční
  • Komedie
  • Drama
  • Horor
  • Western

Recenze (266)

plakát

...e per tetto un cielo di stelle (1968) 

Film začíná jedním z nejkrásnějších úvodů ze všech spaghetti westernů, které jsem zatím viděl. Lví podíl na tom má nádherná Morriconeho skladba. Poté se ovšem tón filmu změní v komedii. Někdy vtipnější (scéna s falešnou telegrafní stanicí, Gemma balící čerstvou vdovu), někdy míň (povinné rvačky), ale za každých okolností jej táhne sympatická dvojice v podání Giuliana Gemmy a především Maria Adorfa. A to navzdory rozdrobenému scénáři, který je spíš sledem epizod, v nichž se samotný děj posune vpřed klidně až po půl hodině trvání, občasným skokům od veselohry k dramatu a poněkud drsnějším scénám z finále snímku. Nic z toho mi nevadilo, akorát některé vedlejší linie mohly být propracovanější. Režisér Giulio Petroni ("Muž proti muži", "Tepepa") snad zklamat neumí a ve výsledku jde o hodně příjemný film.

plakát

Amico, stammi lontano almeno un palmo (1972) 

Tenhle film mě po Kaliforňanovi ze 77. roku definitivně přesvědčil, že Michele Lupo (Šerif a mimozemšťan 1, 2) se nemá přehlížet a Giuliano Gemma podceňovat. Souhlasím se "špačkem421", že film má docela blízko k "Butchovi Cassidymu a Sundance Kidovi", ale nepřirovnával bych ho tak vehementně ke spencerovsko-hillovským "rukám ďábla", jako to dělají někteří recenzenti jinde. Komedie to je, ale narozdíl od jejich klonů se nesnaží bavit za každou cenu a spoléhá na dobrý příběh, kde nechybí ani vývoj hlavních postav a dojde v něm i na temnější pasáže. Do scénáře ostatně zasahoval Leoneho častý scénárista a jmenovec Sergio Donati. K dobru je nutno přičíst povedenou muziku (Gianni Ferrio), odpovídající rozpočet, suverénní režii, kameru (Aristide Massaccesi alias Joe D'Amato), Gemmovy četné akrobatické kousky a moře Italy proslavených lokací (vyloženě jsem si připadal jako v nějakém spaghetti-westernovém muzeu). Gemma s Eastmanem sice nejsou takoví borci, jako výše zmíněné dvojice, ale rozhodně se snažili a obě jejich postavy, tj. Bena a Charlieho, jsem si rychle oblíbil. Ani anglický dabing tentokrát nedopadl tragicky. Je trochu škoda, že závěr nebyl takový, k jakému film delší dobu směřoval. Výsledkem je ale i tak velice příjemná věc.

plakát

Napřed střílej, pak se ptej (1975) 

Tak tohle bolelo. Musím ale ocenit, že v té demenci je Corbucci maximálně důsledný: v zásadě jde říct, že se v jeho filmu stalo pokaždé to nejtrapnější, co šlo v té či oné scéně předvídat. Samozřejmě, že třeba režisérův pozdější "Kdo najde přítele, najde poklad" také není nic moc inteligentního, ale odehrává se v příjemném prostředí, má zábavný děj, spád a táhne ho skvělá dvojice komiků. Zrovna to poslední bych ale proti trojici Gemma-Milian-Wallach vytahovat neměl, protože ti si natáčení evidentně užívali. Wallachova postava by si sice zasloužila číst repliky z lepšího scénáře, ale Gemma je ve filmu jako doma. Paradoxně nejvíc ze všech tří filmu prospívá Tomas Milian, jehož výkon patří k těm, které je třeba vidět na vlastní oči. Ten člověk hraje, jako by právě někomu utekl ze řetězu. Když k tomu z jeho úst občas zaznělo pár přeřeknutí a postřehů o Západě, kterým jsem se zasmál, tak nakonec celá ta bída měla přece jen díky hercům alespoň nějakou přidanou hodnotu. Ale... nikdy víc.

plakát

Il Prezzo del Potere (1969) 

Spaghetti western, jenž měl ambice stát se politickým thrillerem, ale selhal díky nedostatku odvahy ze strany scénáristů (nebo patrně spíš producentů). Je to škoda, protože po stránce režie, kamery a hudby se mu dá stěží co vytknout, navzdory několika málo ultra-lacině vypadajícím scénám (prezidentův příjezd, hudební číslo). Začínám mít dojem, že Tonino Valerii byl smolař. Ztrátou času "Cena moci" určitě není, ale je lepší před jejím shlédnutím krotit očekávání.

plakát

Sbohem, Kalifornie (1977) 

Poté, co v sedmdesátém pátém Sergio Leone skončil s westerny (nebo spíš od nich utekl) produkcí "Chytráka a dvou společníků", opanovala stále méně natáčené spaghetti westerny zcela jiná nálada, která měla víc společného s prací jeho jmenovce a kolegy Corbucciho. Jakousi šablonu jim vytvořil maestro Lucio Fulci v "I quattro dell'apocalisse" z téhož roku: melancholická atmosféra, aktuálnější hudba, beznaděj, špína, krev... "California" je jedním z posledních špageťáků vůbec, což mu ani v nejmenším neubírá na kvalitách. Děj se točí kolem zahořklého vojáka Konfederace (v překvapivě dobrém podání Giuliana Gemmy, jedné z prvních hvězd italských westernů), na něhož se nalepí naivní mladíček, s nímž putuje zdevastovanou poválečnou krajinou. Osud ho spojí nejenom se sestrou onoho mladíka (a moc hezkou, smím-li dodat), ale nakonec i s lovci odměn, pro které znamená mír sklizeň hlav hledaných psanců... I když má příběh evidentně tři odlišná dějství, režisérovi, hercům a kameramanovi, díky němuž je film plný stylových záběrů, se podařilo zachovat po celou dobu stejnou náladu. Přestože hudba bývala v těchto pozdních, úpadkových špagetách kamenem úrazu (viz. "Keoma", "Mannaja"), tady sedí jako ulitá, jakkoliv mě nenutí slintat po soundtracku. Naprosto dokonale jsou zvládnuty rvačky, ale tím myslím rvačky, ne fackovačky ála Hill a Spencer. Taky se mi líbilo, jak tvůrci využili rozbořených westernových městeček ze starších filmů, a co ještě stálo, to zdemolovali sami. McBaineovic farma z "Tenkrát na Západě" naštěstí přežila. S Leoneho slavnými eposy se "California" srovnávat nedá, ale to je v pořádku, nesnaží se o to. Má dobrý příběh a je tam vidět dost snahy, abych se nebál tuhle posmutnělou kovbojku vřele doporučit.

plakát

Bílý mys (1980) 

Určitě jde o zručně natočený film s výbornou retro atmosférou. J. Lee Thompson uměl. Bohužel je ale na rok 1980 natolik archaický, až působí poněkud strojeně. Jistá umělost postihla i herecké výkony, z nichž nakonec nejlépe vycházejí Jason Robards s Fernandem Reyem. Tyhle nedostatky naštěstí přebíjí stylová práce s kamerou v mexických lokacích a hudba Jerryho Goldsmithe. I přes ne moc vydařený závěr a fakt, že byl Bílý mys v době své premiéry strhán kritikou coby kopie Casablanky, stojí za oprášení.

plakát

Murphyho zákon (1986) 

Tenhle sympatický filmeček bych s ostatními béčky, která Bronson pro Cannon v 80. letech natočil, do stejného pytle neházel. Je to předvídatelná akční komedie postavená na rozdílných charakterech hlavních hrdinů, ale ty tedy stojí za to. Paradoxně tu hlavním tahounem není Bronson v roli spiťara Murphyho, ale skvělá Kathleen Wilhoiteová, jejíž postava jej zasype takovým množstvím nadávek, až člověk čeká, že ji Bronson každou chvíli musí střelit mezi oči. Že si takovou drzost v jeho filmech snad nikdo dřív netroufl, to je hlavní princip, na němž humor ve filmu pracuje. A funguje to skvěle, i když to není nijak originální ani kdovíjak vtipné (až na pár skvělých hlášek). Líbilo se mi, že hlavním záporákem je pro změnu žena. A její představitelka taky nezůstává pozadu. Je hrozná škoda, že stárnoucímu Bronsonovi nenabízeli role spíš v takových filmech jako je právě "Murphyho zákon". Tady, narozdíl třeba od pokračování "Přání smrti", nepůsobil směšně, protože prokázal, že mu nečiní problémy, když si z něj dělají tak trochu srandu.

plakát

Brutální město (1970) 

Výborná a velice opomíjená italská kriminálka, která vznikla v Bronsonově evropském období, jež následovalo po úspěchu "Tenkrát na Západě". I tohoto filmu se zhostil uznávaný režisér spaghetti westernů, v tomto případě Sergio Sollima (klasika "La resa dei conti", klenot žánru "Faccia a faccia" a výrazně slabší "Corri, uomo, corri"). Ani mimo žánr, jenž ho proslavil, se nezapomněl zabývat násilím a principy fungování moci. Bronson se znovu nemusí moc zatěžovat mluvením, je prostě pro roli nájemného zabijáka ten pravý. Nechybí ani Jill Irelandová v roli absolutní coury (nikdy se nepřestanu divit, v jakých rolích ji její manžel nechával hrát) a zbytek osazenstva jistí Telly Savalas a Michel Constantin. Film má pomalejší tempo a dokáže se donekonečna opájet prostředím, v němž se odehrává (parádní honička ze začátku filmu na Panenských ostrovech, napěchovaná scéna ze závodního okruhu, příroda Louisiany), aniž by začal byť jen na vteřinu nudit. Tohle umějí Američani jen velice vzácně. Hudební podkres si většinu času vystačí s jediným motivem v několika málo variacích, ale protože má ten motiv na svědomí PAN Morricone, tak... To snad ani nemusím dopisovat. Pro Bronsonovy fanoušky je ten film jednoznačně povinnost. Doporučuji porovnat si ho s pozdějším "Mechanikem zabijákem" od Michaela Winnera.

plakát

Zvuky temna (1977) 

Do tohoto filmu Fulci evidentně zasadil všechen režisérský um, co v něm byl. Výjímečně (resp. naposledy) tu měl možnost pracovat s kvalitním scénářem, z kteréžto šance vytěžil naprosté maximum. Děj neustále předkládá jednu stopu za druhou a velmi šikovně a poutavě si pohrává s tématem parapsychologie. Skvělým tahem bylo i obsazení představitele vraha z jednoho z Fulciho dřívějších filmů do tohoto. Opět musím pochválit hudební složku snímku, o kterou se postaral jeho dvorní skladatel, Fabio Frizzi, s Francem Bixiem a Vincem Temperou. Jak je tu už několikrát zmíněno, ústřední téma si s chutí vypůjčil Quentin Tarantino pro první díl "Kill Billa", leč tam opravdu ani zdaleka nevyzní tak, jako tady ve scéně v tunelu, kde projíždějící hrdinku přivede její vize do víru dění. Přestože "Zvuky temna" působí v porovnání s "Non si sevizia un paperino" a "Una lucertola con la pelle di donna" vyloženě krotce (minimum krve, žádná nahota), tudíž méně osobitě, mám je z vyjmenovaných nejradši. Pokud někdo chce vědět, co je vlastně giallo, tohle je perfektní ukázka. K tomu ještě jedna z mála, co se u nás dají sehnat. A narozdíl od jinak skvělých filmů od Argenta, Fulci si zásadně nepodráží nohy humorem a radši se plně soustředí na budování napětí. Patrně jeho nejlepší film.

plakát

Hry na cestě (1981) 

Málokdy mi u nějakého thrilleru vyvstane na mysli slovo "příjemný", ale tohle je přesně ten případ. Pro thriller by to asi nebylo to nejlichotivější označení, ovšem jak tady naznačuje "dobytek", tenhle film do značné míry bere sám sebe jako road movie a k tomu účelu výrazně těží z místa, kde se odehrává - v Austrálii. K tomu přidává sympatické postavy hrané Keachem a Curtisovou, s nimiž se daří budovat napětí, kdykoliv je třeba, a trochu odlehčujícího humoru. Děj podkresluje většinou pohodový soundtrack Briana Maye (ne tamtoho). "Silniční hry" se mi rozhodně líbily a rád si je zahraju znova. Přesto mi v nich něco chybělo, akorát nedokážu přijít na to, co vlastně. Jen malá rada: Nenechte se zmást jedním z plakátů filmu a nečekejte slasher, šeredně byste si naběhli.