Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Horor
  • Krimi

Recenze (1 006)

plakát

Chapelwaite (2021) (seriál) 

Americký seriál Chapelwaite je inspirován povídkou Stephena Kinga "Prokletí Jeruzalémské", k níž mám blízkou osobní vazbu, neboť je to pravděpodobně první věc, kterou jsem od známého mistra hrůzy vůbec kdy četl (bylo to někdy v polovině devadesátých let ve sbírce povídek Noční směna). Už tehdy mě z příběhu příjemně mrazilo v zádech a říkal jsem si, že onen příběh v dopisech by si zasloužil filmové zpracování. Nejedná se pochopitelně o převod do filmové podoby naprosto věrný předloze, ale tak už to bývá a často je to ku prospěchu věci, protože literární a filmové vyprávění jsou trochu jiné "sporty". Základ je však zachován, takže tu máme rok 1850 a rozháraného pana Boona, kterému do klína spadlo trochu nečekané dědictví v podobě domu s názvem Chapelwaite poté, co druhá část rodiny, s níž se ta jeho po dlouhou dobu nestýkala, kompletně vymřela. Jak už to ale také bývá, není smrt jako smrt, že....   Příběh je o to zajímavější, minimálně tedy pro mě, protože je zasazen do prostředí Lovecraftova Mythosu. Inspirace dávným mistrem kosmického hororu byla znát z předlohy a je pochopitelně i ze seriálu, což je jen dobře. Mumlá se tu cosi o Yog Shoggoth, je tu kniha De Vermis Mysteriis, atd. Pochopitelně "modří" už vědí, troufnu si říci, že pro nemálo fandů H. P. Lovecrafta půjde o příjemné rochnění.   Samotný seriál má 10 dílů a při jeho sledování jsem neměl pocit, že by tam snad bylo něco navíc, nějaká vata, či zbytečná natahovací výplň v podobě vedlejších nedůležitých linek. Vše do sebe zapadá a je správně načasováno. Úvod možná někomu přijde trochu zdlouhavý, ale podle mě má svůj smysl pro budování celkové atmosféry. Seriál se drží osvědčeného pravidla, tedy - první polovinu buduj napětí a nastiňuj záhady, někdy v půlce je víceméně odhal a v té půlce zbývající to nech postavy řešit.   Ze známých herců si zde střihl titulní roli Adrien Brody, ostatní "ansámbl" jsem neznal. Paradoxně největší problém jsem měl právě s Brodym, jehož ublížený výraz ve tváři mě trochu iritoval. Chápu, že to byl asi i záměr, ale moc mi to nesedlo.   I zde by se dalo najít několik logicky trochu zvláštních scén a způsobů jednání (například konec příběhu konstábla a jeho ženy), nicméně nic z toho extrémně nevadí a připouštím i možnost, že mi třeba ne vše docvaklo tak jak má. Každopádně Chapelwaite je podle mého na poli hororových seriálů mimořádný počin, který by žádnému fandovi žánru neměl uniknout.   A teď se omlouvám.... Shudde M´ell fhtagn....

plakát

Šarlatán (2020) 

Docela dobře natočený příběh jednoho léčitele. Trochu mi tam chybělo závěrečné shrnutí (zemřel v tolika a tolika letech, odsouzen byl na ...). Chápu, asi to pro příběh není úplně to nejpodstatnější, ale od životopisných filmů to tak trochu očekávám. Určitý prostor se dostal i autorské licenci. Ivan Trojan je však ve své roli natolik přesvědčivý, pana Mikoláška mu věříte natolik, že byste mu bez váhání odevzdali vzorek své moči (ne starší než 3 dny).

plakát

Na břehu (1959) 

 Na břehu je poměrně známý film (minimálně mezi milovníky starších sci-fi snímků), který se v roce 2000 dočkal své předělávky (která je barevná, což ovšem u snímků orientujících se na post-apokalyptické téma není vždy výhra). Film je to prý také docela vlivný (údajně něco z něj inspirovalo i legendární počítačovou hru Fallout) a hrají tam zajímaví herci. To není úplně špatná pozvánka na sledování... Byla by však chyba představovat si film jako nějaké šílené post-apo ve stylu Šíleného Maxe, to je patrné už z traileru z roku 1959. Nicméně určitá míra mrazivého dopadu je přítomna prakticky od začátku a pranic ji nekazí trochu na nervy lezoucí neustále hrající song "Waltzing Matilda".    Svět se zde propadl do katastrofy jaderné války (bůhví proč vlastně začala), jedinou částí, kde ještě žijí lidé, je vzdálená Austrálie (a možná Nový Zéland?), kde se řeší co dál.    Trochu mě zarazil bohorovný klid obyvatel Austrálie, kteří velmi disciplinovaně přesedlali z aut (není benzín) na koně a kola a vůbec se ve filmu chovali vzorně, že by z nich měl i Robinson Crusoe radost jakožto z věrného odrazu vyslanců kulturního světa. Tedy žádné rabování, prostor pro šílené kazatele, apod. Do jaké míry je nastíněný obraz reálný, nechť posoudí každý sám. Plusem je také plejáda zajímavých herců v čele se slavným Gregory Peckem coby kapitánem americké ponorky. Na nervy mi trochu lezla Ava Gardner, Freda Astaira jsem skoro nepoznal a Anthony Perkinse mám až příliš zafixovaného jako pana Batese, takže jsem jen čekal, kdy tato jinak kladná postava, vytáhne ze sklepa mrtvolu... :).     Film je to každopádně zajímavý. Nejsilnější je na něm jeho apel na lidskou racionalitu. Říkám si, že možná i díky těmto snímkům to v roce 1962 dopadlo nakonec dobře.  

plakát

Notting Hill (1999) 

Samozřejmě, není to bůhvíjaká filmařina, ale celý film mě bavil. Je to příjemná a odpočinková záležitost, která dokáže vyloudit drobný úsměv na tváři a nabízí pohled do prakticky bezstarostného idilického světa.

plakát

Black Space (2020) (seriál) 

 Zálibu v izraelské kinematografii mám už delší dobu, takže když se objevil na českém Netflixu počin jménem Black Space, tak jsem moc neváhal.     Už začátek osmidílného seriálu dost navnadí. V místní střední škole došlo ke střelbě, na místo přijíždí policista, kterému krom jednoho funkčního oka k prototypu nevrlého drsného poldy moc nechybí. Navíc na škole v mládí sám studoval. Vyšetřování kdo za to vše může (útočníci měli masky děsivých jednorožců) a jaký byl motiv je náplní zbytku seriálu. Náplň to rozhodně není špatná. Odhalení je dávkováno postupně, byť není zase tak těžké si pointu už někdy v polovině seriálu domyslet.  Osobně se mi pletly některé charaktery teenagerů ze školy a také mě trochu zamrzelo, že jejich postavy nebyly moc dopodrobna vykresleny (tedy některé ano, ale uvítal bych to i u dalších). Na jednu stranu to chápu, asi by to prozradilo více ze zápletky než by bylo záhodno, nicméně pak může dojít k výše uvedeným zmatkům, kdy si nejste na sto procent jisti kdo je kdo. Natočené je to samozřejmě skvěle, menší logické úlitby se dají přejít (např. 3D tiskárna), herci působí autenticky a i závažnost tématu je podána podle mě docela vkusně. Závěr seriálu je možná pro někoho trochu slabší, jsou tam otevřena vrátka pro další sérii, k níž podle posledních informací asi dojde. Já se tedy za další díly rozhodně zlobit nebudu.

plakát

Kdo vyhraje v divočině (2020) (seriál) 

Docela zajímavá a koukatelná show, nicméně ještě zajímavější je následný vývoj (smrt jednoho z dvojice původních majitelů a způsob, jakým do toho všeho vstoupil covid), který tu pochopitelně není postižen.

plakát

Hra z Anglie (2020) (seriál) 

 V čase probíhajícího šílenství okolo fotbalového EURA je fajn si připomenout odkud tento sport vlastně vzešel. Cesty u fotbalu jsou vlastně dvojí. Jednak je to lidová zábava datovaná už do středověku, kdy se různé vesnice či městské čtvrti utkaly o míč. Hra snad s prapůvodními kořeny kdesi ve starém Římě, či snad dokonce Číně. A pak je tu rovina druhá, daleko noblesnější, kterou reprezentují prestižní britské univerzity, kde soutěží mužstva v pohárech o "kopací míč cvičících" (jak zněl překlad fotbalu z konce 19. století v českých novinách). Univerzitní prostředí dalo fotbalu pravidla a snažilo se jej povýšit na úroveň hry gentlemanů. Fotbal je ale nezkrotný, své lidové kořeny jen tak nezapře. Seriál o fotbalu je sice (také) o fotbalu, nicméně v režii dua Birgitte Staemose - Tim Fywell se dostáváme hlouběji "pod kapotu" britské společnosti sedmdesátých let 19. století. Mimo jiné je to doba vzrůstajícího sebeuvědomování dělnické třídy a počínající komercionalizace sportu (platí o Británii). Na scénu tak přichází i rodinné drama v bohaté rodině Kinnairdů, kdy se krom fotbalu a nesmyslnosti hrát tuto "dirty game" na "stará" třicátnická kolena řeší i problematika nastávajících matek, či známá krize důvěry mezi partnery. Seriál na mě působil moc dobře, byť jako fotbalovému fandovi mi bylo jasné, že ne vše je tak, jak to skutečně bylo. Ano, objevují se zde reálné postavy (hráč Suter - jeden z prvních fotbalových profesionálů, lord Kinnaird, reálné fotbalové kluby - z nichž některé ještě fungují), nicméně pro potřeby scenáristického spádu tu jsou například fotbalové kluby Blackburn Olympics a Blackburn Rovers ztotožněny do jednoho celku. Moc to ale nevadí. Ten pocit, když se hráči rozběhnou po hřišti a vidíte ty - z dnešního hlediska - šílené formace, kde se prakticky nebrání, kde je míč, tam jsou skoro všichni, to je k nezaplacení. Za mě velmi dobrý seriál z prostředí, kterému se dosud filmové počiny spíše vyhýbaly.

plakát

Armáda mrtvých (2021) 

Zvláštní film, který se tváří jako popkulturní videohra se snahou zaujmout drsnými hláškami a svébytným humorem. To ale prostupuje podivnou kamerou, zvláštním zpodobněním světa zombie, který mi tedy moc nesednul, a tunou klišé z akčních snímků. Ve výsledku je to za mě nuda a ztráta času.

plakát

Přeběhlík (2020) (TV film) 

Překvapivě docela příjemný válečný film, který si nehraje na na okázalý patriotismus, ale působí docela fajn civilně. Určité logické chyby a podivnosti v chování postav by se daly najít, ale jako celek mi to dávalo smysl a pro moji diváckou mysl se tak jednalo o příjemné osvěžení.

plakát

Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny (2016) 

S válečnými filmy mám trochu problém. V úplně obecné rovině je mám docela rád, trochu to přičítám tomu, že ve mně pořád dýchá něco z toho kluka, který si rád hrál na vojáky. Pro upřímnost bych ale měl také dodat, že někdy se na válečné filmy dívám o poznání kritičtěji. Myslím si, že tyto filmy zpracovávají klíčové historické události, které dodnes nějakým způsobem ve společnosti (tu více, tu méně) rezonují a v nějaké podobě fungují jako součást sebepojetí národa, etnika, občanstva, apod. V tomto smyslu jsou státotvorná a podle toho někdy mohou vypadat. Jiná cesta je podívat se na válečné konflikty zcela bez příkras, bez zpomalených záběrů na hrdiny, bez tklivé hudby a zejména bez apelu na hrdost na účast ve válečném konfliktu. Snímek Hacksaw Ridge se nachází někde na pomezí. A podobně to mám u sebe i s jeho přijetím - tak nějak napůl. Desmond Doss je hluboce věřícím adventistou. Přesto chce sloužit své zemi v bojích 2. světové války. Přihlásí se do služby a i když odmítá držet v rukou zbraň (a vyslouží si za to ostrou kritiku od svých "bratrů ve zbrani"), tak se nakonec ukáže jako celkem užitečný hoch. Takto napsané to zní dost podivně, nicméně film je opravdu natočen podle skutečných událostí a potvrzuje tak nepsanou pravdu, že realita bývá někdy daleko podivnější než fikce. Film samotný by se podobně jako slavná Kubrickova Olověná vesta dal rozdělit na 2 části. Před nasazením do akce a na akci samotnou. Akce samotná je natočena velmi syrově a brutálně, dává tak nahlédnout krutostem války bez jakýchkoli příkras. Já osobně mám trochu problém se schématičností, v zásadě máloco mě na filmu překvapilo, jel podle očekávané šablony (a to jsem o případu vojína Dossa před filmem samotným nic nevěděl). Trochu je tu přítomna i kýčová složka, ale je to ještě za mě v míře, která je únosná. Režie se v tomto případě ujal Mel Gibson, u kterého jsem si docela jist, minimálně po filmu o utrpení Krista, že je tu nejméně jedna věc, kterou má radši než víru v Boha - a to násilí na filmovém plátně.

Ovládací panel
8 bodů

Reklama

Reklama