Svrdlin

Velmi milé filmové překvapení. Ačkoliv výtvarně mi to moc nesedlo, oceňuji především příběh/téma a jeho podání dětskému divákovi.

Zatímco podobně koncipovaný Hrob světlušek mě rozložil, v tomto případě mne rušila v hlubším prožitku opravdu, ale opravdu velká snaha tvůrců dojímat. Jsou zde hezké pasáže, ale i křeč (závěrečné titulky, resp. píseň).

Kdyby se ve filmu nedělo vůbec nic, stal by se mi sympatičtějším. Konfliktní situace působí směšně - snad pro naprosto dětinské chování ústředních postav.

Klidně to přiznám - do kina jsem šel s velkým obavami. Předsudek, že bude "Hurvínek" stejně špatně napsaný jako "Kozí příběh", má očekávání táhnul do bodu mrazu. Realita je však jiná. Opačná? To je asi silné slovo, ale každopádně stěží budu moci "Hurvínak" mít jako výukový materiál, jak nepokazit scénář. Těch chyb tam není zase tolik, spíše jde o místa, která očividně nikdo moc neřešil, neb jde o detaily. Je jich škoda, ale na stranu druhou neuráží diváka. Film není ani nevkusný jako "Kozí příběh". Co mě však překvapilo, s čím jsem nepočítal, že bude film tak nudný. Možná za to může ta jedna jediná lokalita, ve které se zápletka odehrává. Možná za to může zápletka sama o sobě, protože by vystačila ne jednu epizodu Večerníčku (krásně), na celovečerní film sotva. Autor v nějakém rozhovoru mluví o psychologii postav a originalitě. Nevím, kde jsem obé měl hledat. Jestli tedy psychologií nemyslí fakt, že otec moc nevěří svému synkovi, aby později poznal, že vlastně klučina umí být i docela odvážný. A oba, i když se běžně docela "hádají" (tak jde o puberťáka a tátu, co byste chtěli asi jiného), tak se mají rádi. Tím psychologie končí. No a originalita je velmi ošemetné slůvko. Dokážu si představit, že někde na Západě (bude-li se tam někdy tenhle film hrát), budou asi koukat na to, jak podivně ten táta vypadá, dost možná zaujme svět prostředí oživlých loutek (ty se mi vlastně docela líbily i výtvarně). Jinak můžete všechny krůčky předvídat. A určitý nezájem jsem cítil i v kině. Když opomenu ty děti, co s rodiči odešly během projekce, snad jen na dvou místech jsem zaznamenal nějaké emoce. Mám z toho opravdu zvláštní pocit. A to jsem se vyhýbal hodnocení výtvarného řešení figur. To je velmi citlivá záležitost pro někoho, kdo s Hurvínekm vyrůstal. Můžu však říct, že Hurvínek (i s dabingem) dopadl vlastně dost dobře. Taťulda je takový hodně nemastný a neslaný a vlastně i nesympatický. Věkový a vizuální "upgrade" u Máničky se však minul účinkem, budeme-li se na ni dívat jako na Máničku, kterou známe. Její hlas se k figuře vůbec nehodí. A i když bude mít v zahraničí jiný dabing, jeji chování, herecká akce a vůbec nějaké místo v dramaturgii je prakticky nezajímavé. O paní Kateřině raději ani nemluvím... Animace jako taková však funguje dobře, může za to jistě i mezinárodní tým, je to dobře odvedená práce. Jen mě to celé nebavilo. A nevím, jestli je to lepší, než kdyby mě film podráždil nějakou větší odvahou.

Sázka na jistotu. Klišé. Neschopnost invenčně přistoupit k mnohokrát probranému tématu. Možná bych toto vše režisérovi odpustil, na filmu mne však kromě nudy vadila černobílost, s jakou k postavě režisér přistoupil. Charlie není nesympatický, alespoň zpočátku, jenže se ukazuje, že je velmi pasivní a obviňuje (a filmař s ním) přistěhovalce z toho, že mu sebrali půdu/zemi, práci atd atd, aniž by cokoliv aktivně podnikl pro zlepšení svých podmínek. Film se nijak kriticky k takovému pasivnímu a reaktivnímu postojí nestaví, naopak v závěru sází na patos a několik silných slov a vět a dlouhý pohled do tváře ústředního hrdiny.

Pro širokou veřejnost tento film rozhodně poslouží dobře. Čím víc jste už o Trnkovi věděli, tím méně vás bude film bavit. Mohlo by to znít logicky, ale zásadní nedostatek filmu je, že se těžiště pozornosti nemálo posouvá směrem k interpretům filmu (francouzský režisér a Tereza Brdečková). Tematicky se víc soustředí snímek na Trnku a jeho začlenění do politického kontextu – doby – (ne)spolupráce s režimem, prakticky nijak neřeší řemeslnou dovednost, způsob vyprávění, technologii a animaci jako takovou. (Čili pro skutečné zájemce o animovaný film toto bude projekt notně vyprázdněný.)

Jeden z nejsilnějších zážitků KVIFF 2014. Bravurní scénář, podpořený nejen naprosto uvěřitelným herectvím, ale také absencí hudební složky a jakéhokoliv pohybu kamery (ehm, tedy dva maličké pohyby tam jsou). Oceňuji i přístup režiséra, který neukazuje na nikoho a na nic prstem obvinění, neutočí, neposmívá se. A ještě k tomu umí i ve filmu, který rozechvěje, pracovat s humorem.

Zákeřná hravost. Tak bych stručně shrnul formu televizního projektu, který mne po 200 minut neskonale bavil, a to i za cenu, že hláška "zlo je mezi námi" čím dál tím více znepokojovala a v závěru zůstala nepopřena. Dumont vsadil na podvratnost, na kterou přistoupí jen někteří. Je otázkou, jak moc se chce posmívá, nebo ukazuje posměchy. Scéna v kostele je bravurní divadlo, objetí ústřední dětské dvojice krása.

Po docela slibné expozici se film zlomil v útrpnou a trapnou koláž napodobenin několika málo jiných snímků. V poslední části využité CGI animace trhají oči a i výtvarností jdou ruku v ruce s ubohostí vyprávění.

Do mysli se mi vkrádá sousloví "hezké obrázky". Na film se mi dobře dívalo. Jan Svěrák je jeden z našich nejlepších řemeslníků. Umí dostat do záběru mnohdy krásu i něco, co bolí, škrábe, nebo na stranu druhou rozesmívá. Jenže ve svém filmu "Po strništi bos" takových kontrastů není moc. Hodně se tu probírá dramaturgie - vyprávění. Epizodičnost mi jako taková nikdy nevadila, pro Svěráka je navíc typická, ale zde opravdu nedojde k "naplnění". Kdyby některé scény odstranil, jiné přidal, vlastně by to s velkou pravděpodobností nemělo na nic v ději vliv. Osobně už mám navíc i problém s Oldřichem Kaiserem. Od doby, kdy jej všichni chválili v Tmavomodrém světě, se občas Kaiser objeví v takové té zádumčivé, charismatické roli silného (správného) chlapa. Vypadal před kamerou skvěle, což o to, ale je to už škatulka, která mi vadí. Nehledě na to, že sama ta figura ve filmu byla naprosto papírová.