Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Akční
  • Drama
  • Dokumentární
  • Krimi

Oblíbené filmy (10)

Vymítač ďábla (1973)

Na svou dobu absolutně šokující. Herečka zanedbává svou dceru, která po tom co je opustil otec dost trpí. Chtěla by více pozornosti, kterou se jí matka snaží vynahradit ve všech volných okamžicích. Všechno tak naznačuje tomu, že se něco stane. A tím něčím je démon, který se zmocní těla dvanáctileté dívky. Celý příběh jde cestou, na které se vyskytne vražda, desítky vyšetření v nemocnicích, návštěvy kněží a vše přitom vede k hlavní složce celého filmu, tedy k vymítání. Film reflektující téma doby kdy byl natočen (1973), odstartoval pak celou vlnu posedlostních hororů. Poukazuje na zranitelnost dětské duše, na to jak je důležité být svým dětem nablízku. Režisér legendární Francouzské spojky William Friedkin rozpoutal nejšílenější natáčení v dějinách filmu. Četl jsem, že aby docílil skutečného výrazu děsu v tváři herců, střílel jim za zády z pistole. Tehdy čtrnáctiletou představitelku Regan nechal jen ve slabé noční košilce několik hodin v místnosti podchlazované pod bod mrazu, aby dosáhl co nejpřesvědčivějšího vjemu, když postavám vychází pára od pusy. I přes podobně šílený přístup dosáhl naprosto šokujícího výsledku. Film v roce svého uvedení do kin naprosto šokoval celý filmový svět. Diváci v kinech omdlívali, zvraceli, kinaři dokonce nechávali u řad sedadel kyblíky, aby diváci pokud možno neznečistili podlahu kina. Friedkyn dokázal dostat z herců maximum, scénárista William Peter Blatty, který film jednak produkoval a byl zároveň autorem psané předlohy, spolu s ním dovedly příběh až k legendární proslulosti. Však také Blatty dostal za scénář Oscara. Především scény s posedlou Regan jsou naprosto dokonalé. Nijak přehnané, přesto strhující a děsivé. Skvěle byl také zastoupen střih, protože hlavně při závěrečném vymítání do děje zasahují záběry na praskající zdi, na pohybující se nábytek, dveře co se sami zavírají, démona který vystupuje z dívčina těla. Speciální efekty a zvukové efekty jsou další skvělou složkou filmu. Jak maska Regan, tak dokonalá automatická loutka, které otáčela hlavu o 180 stupňů. Zvukový mistr Gonzalo Gavira pak připravil démonův hlas. A za své zvukařské umění na tomto filmu také obdržel Oscara. Ale co se Oscarů týče, byla akademie vůči celému filmu dost tvrdá. Kvůli šokujícímu ději, šokujícím scénám tak nebyl oceněn ani jeden z vynikajících hereckých výkonů. Dokonce představitelka malé Regan Linda Blairová nebyla vůbec nominována. Jako čtrnáctiletá ale předvedla naprosto úžasný výkon, i když některé scény za ní natáčela dublérka. Ovšem výkon Ellen Burstynové v roli Reganiny matky si Oscara určitě zasloužil. Její ztvárnění zoufalé matky bylo naprosto dokonalé, výraz v její tváři dokonce naznačoval, že se snad ani nejedná o film, ale že se jí muselo něco stát. Pravé slzy, hysterické výstupy, hádky. Bohužel jsem neviděl film v původním znění, kde by ještě více vynikl herecký projev, tedy hlavně ten hlasový. Z dalších hereckých výkonů musím vyzvednout především Jasona Millera, který ztvárnil otce Karase. Na roli kněze se hodí perfektně a na jeho postu si nedovedu představit jiného herce a to ani ze současnosti. Stejně jako Burstynová je i Miller ve své roli vynikající a i on si podle mě Oscara zasloužil. V neposlední řadě musím ještě zmínit výkon Maxe Von Sidowa. Herecká legenda byla pro svou roli skvělá ale poněkud mladá a tak byl namaskován na starého otce Merrina. I když se ve filmu objeví na delší dobu až při samotném vymítání, jeho pojetí nemocného kněze, který už jedno vymítání absolvoval je naprosto přesvědčivé. Když jsem viděl vymítače poprvé, tedy když jej poprvé uvedli v televizi, byl sem naprosto zaskočený. I když to bylo víc než dvacet let od jeho natočení. Tou dobou jsem teprve se svou hororovou kariérou začínal a tohle byl opravdu vynikající film, film který mou pozdější tvorbu hodně obohatil i zdokonalil. Ale co tomuto filmu nelze upřít ? Je to fakt, že Vymítač ďábla zůstává projektem, který změnil tvář filmu na věky věků.

Přichází Satan! (1976)

Jeden z deseti nejkultovnějších hororů všech dob. Když jsem ho viděl poprvé, chvilkama mi tuhla krev v žilách, skvělé ponuré vyprávění, až depresivně temná atmosféra, dokonalé herecké výkony a hlavně a to především. Mysteriózní a mrazivá hudba od mága Jerryho Goldsmitha. Málokterý horor se může pyšnit tak úžasně mrazivým hudebním doprovodem, sborový chorál který zastavuje krevní oběh. Celé bezmála dvě hodiny vás neopustí jakési znepokojivé mrazení v zádech, žádné přehnané zobrazování zla jako příšery, nýbrž jen zlověstné symboly skládající mozaiku napětí. Když bych mohl, klidně vyseknu hlubokou poklonu, ale já už bych se nemusel narovnat. Jenže Přichází Satan je legendou, hororovou klasikou a pět hvězdiček mu náleží naprosto po právu. Jen škoda že tu není ještě jedna, protože udržet si své kouzlo i v době moderně pojatých hororů je opravdu úctyhodné.

Vykoupení z věznice Shawshank (1994)

Tady si dovolím udělat vyjímku a nebudu používat jakékoliv prvky humoru. City, myšlenky, přátelství, vše co existuje v reálném světě se málokdy podaří převést také do filmu. Za celý život jsem viděl několik filmů co právě tohle dokázali, více či méně, ale jen málo mi zůstalo zapsáno na věky v paměti. A u jediného si pamatuju i název, právě u tohoto. Každá postava, byť pro příběh minimálně důležité má svůj vlastní příběh. každá maličkost, každý dialog i monolog je dokonalý. Postoj a citový vztah diváků k jednotlivým postavám je budován krůček po krůčku. Pokud se budete snažit nalézt byť sebemenší chybu, patrně na 99,9% se vám to nepodaří a když přece, po druhém shlédnutí si jí ani neuvědomíte. Když bych měl jmenovat nejlepší film90tých let, jmenoval bych právě Vykoupení z věznice Shawshank. Za tohle své rozhodnutí bych se nikdy nestyděl. Frank darabont se zhostil režie tak jak se na tuhle profesi sluší a patří. S naprostou dokonalostí si pohrál se scénářem jež je sám o sobě naprosto skvělý. A výběr herců? Tomu se opravdu říká výhra v loterii. Jak skvělé výkony Morgana Freemana tak i o něco méně pro filmové nadšence známého Tima Robbinse jsou tím posledním plusem v dlouhém zástupu těchto kladných matematických znamének. Dávám šest hvězdiček z pěti a kdybych měl na závěr doporučit tenhle film někomu, kdo o něm nikdy kupodivu neslyšel, pak bych řekl toto: Když se chcete podívat do očí síle příběhu, tak aby vaše pocity naprosto zplynuly s každou postavou, pak víc než 140 minut u Vykoupení z věznice Shawshank je tou nejlepší volbou jak investovat čas svého žití a nikdy už na tenhle film nezapomenete. Naděje stále existuje, v našem srdci a v naší duši. Tu nám nikdo nikdy nevezme.

Pravidla moštárny (1999)

Ve chvíli, kdy se z filmu stane poezie, kdy se záběry změní ve verše a kdy filmové řemeslo přejde ve skutečné umění, právě v tu chvíli vznikají filmy s úžasnou hloubkou, se schopností pohnout s lidskou duší. Pravidla moštárny tohle dokázala. Lasse Hallström podal mrazivě dojímavou studii o osamělosti, o touze poznávat a pomáhat lidem. Nikdy jsem novelu Johna Irvinga nečetl, ale přesto jsem měl pocit, jako by místo záběrů přede mnou někdo obracel listy knížky. První fáze filmu, pohled do dětského domova, na ty osamělé dětské duše za skly smutného místa. Smutného, ale přesto plného naděje a očekávání, že jednou přijde někdo, kdo si je odvede a budou mít rodinu. Už nebudou spát v jednom pokoji na skromných postýlkách a už nebudou muset utrápeně sledovat s ručičkama vzepřenýma na okenním parapetu, jak na ně zase nedošla řada. Jak měl štěstí někdo jiný. Michael Caine, v roli doktora, který se pasoval do role "otce" všech těch smutných dušiček, jež se rozhodl jim to, že nebyly pro jejich matky tím pravým, že je opustili a nechali jejich duše bloudit po nekonečných pláních osamění, právě on podává skvělý výkon, po právu oceněný Oscarem. Ta jeho otcovská láska, to uvnitř se pak spojilo s jedním z těch dětí, s tím, který byl pro něj výjimečným, kterého přesto nikdo nechtěl. S Tobey Maguirem, jehož postava Homera je příkladem čistého srdce, srdce s touhou pomáhat, být oporou. Skromnost a lehká naivita je mu zde vlastní, každý výraz tváře je naprosto upřímný a herectví posouvá za hranici běžného hereckého řemesla. Jeho kroky pak diváka přenášejí do druhé fáze filmu. Touha po poznání světa, touha po poznání dosud nepoznaných citů. Změna místa, kde žijete a berete ho jako svůj domov i kdy sirotčinec tím pravím domovem není. Poprvé pohlédnete vstříc nepoznanému, do vln oceánu, který byl jen vaším snem, takovou skromnou představou ze stránek knížek, jenž každý večer někdo v tichu místnosti obracel a z nichž předčítal spousty příběhů. A ta slova pak dostávají svůj význam, to pravé kouzlo. Charlize Theron nijak ve svém umění za Cainem a Maguirem nezaostává, naopak se jim zcela vyrovnává. Dává tak skromnému chlapci poznat to, co zatím bylo pouze v jeho představách. A pak už se dostáváte do finále, třetí fáze, kdy sen zase naráží na krutou realitu všedních dnů. Kdy se znovu vracíte na pevnou zem a srovnáváte se s tím, co život nabízí. Lasse je pan vypravěč, každý záběr má svou nezaměnitelnou hloubku, každá scéna působí na divákovu duši. Vše ještě podtrhuje něžná, ale zároveň tak smutná hudba, která obzvlášť na začátku filmu jako nit navléká slzičky opuštěných dětí. "Člověk kráčí světem, aby se jednou vrátil tam, kde udělal ty krůčky první." Tahle moje myšlenka asi nejlépe shrnuje celý můj nadfilmový zážitek. Hledejte hloubku, tam kde se hloubka hledat dá, v příběhu, který svou příběhovostí přerůstá meze plátna nebo obrazovky. I když oči jsou prázdné, srdce nikdy prázdná nebudou, mají své sny a svá přání, které když se vyplní, ty smutné pohledy dostanou zpátky svojí jiskru, Tu jiskru naděje. Pravidla moštárny takovou jiskřičku vykřesávají.

Reklama

Reklama