Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Komedie
  • Akční
  • Drama
  • Dokumentární
  • Krimi

Recenze (512)

plakát

Highlander (1986) 

Nejlepší Lambertovka vůbec. V bohaté a „úspěchy“ našpikované kariéře Christophera Lamberta se nachází jenom pár kvalitních a bez následků koukatelných filmů. Pokud vynechám Tarzana, který je příběhem z jiného soudku, je Highlander tím naprostým vrcholem, highlandem jeho tvorby. Kombinace sci-fi a fantasy s historickými výjevy protkaná akcí, šermířskými souboji, ztrácením hlav a sem tam ulétnuvších vtipných hlášek. Russel Mulcahy celkem umě svázal několik příběhů dohromady, ale nedokázal se vyhnout občasné zmatenosti dějů. Historie, hned zas tehdejší současnost, historie, současnost a zase další etapa z historie. Hudba legendárních Queenů je tak milým přilepšením a rockové balady se ke starověku úžasně hodí. Skotské sukně a rock´n´roll. Navíc vlasatý Sean Connery v menší ale ne zanedbatelné roli. Efekty občas taky působí dosti na dnešní dobu legračně, skvělé výbuchy střídá podivný světelná animace. Ale tak sou to 80tý léta, na dnešní digitalizaci to ještě nemá. Dávám tak 4*, protože oproti ostatním podobným filmům Highlander zas tak něco extra není, ale v již výše zmiňované Lambertově defilmotéce je to učiněný skvost.

plakát

Epicentrum (2000) odpad!

Epicentrum hovadin, co se omylem dostaly na televizní obrazovku. Ovšem o tomhle epicentru asi točit nechtěli. Ale stalo se! Film se snaží za každou cenu zaujmout pompézností, ale čím víc se snaží, tím hůře se v nabité konkurenci prosazuje. No uvažte, mezi normální výbuchy přidávat ty počítačové v takové kvalitě, že zapálený prd je mnohem pompéznější podívaná. Budovy praskající pod rukou zemětřesení vypadají jako modely z kanceláře architekta a když už se sem tam nějaký efekt povede, zazdí ho další a další kiksy. A přestřelka v třesoucím se baráku? Spíš epileptický záchvat mimiků. Traci Lords měla zůstat u těch svých „filmů“ s erotickou tematikou a do skutečný filmový branže se hnát neměla. Protože stejně jako její kolega z útoku Gary Daniels na to prostě nemá. Epicentrum je tak mnou řazeno mezi hybridní odnože Skleněného pekla a Zemětřesení, na kterém se ruka mutátora Richarda Pepina podepsala nesmazatelným písmem. Když prokouknete tu přeefektovanou skořápku, musíte uznat, že jde o typický příklad odpadu. Fuj!

plakát

Betonová zahrada (1993) 

Andrew Birkin podal divákovi porci mrazivých citů, podivně perverzních pohledů, morbidity, krutosti lidské existence a ještě emocí, které působí podivně znepokojivým dojmem. Psychologie by se zde dala krájet, ovšem příběh sám o sobě je zahalen do mlhy na první pohled divně se linoucích obrazů. Pokud vám uteče jediná minutka, už absolutně nemáte ponětí o čem příběh je, nebo kterým směrem se posouvá. Výběr zvláštního místa pro život jedné rodinky, dům, který vypadá jako téměř neobyvatelným, zahrada jako měsíční krajina, tenhle výběr pomáhá příběhu dotvořit právě tu výše zmiňovanou mrazivou působivost. Každá postava je svým způsobem bizardní. Charlotte Gainsbourg, jenž zde ztvárňuje postavu Julie, provokativní dívky, která se stylizuje do role vůdkyně podivné domácnosti, její filmový bratr Jack v podání Andrewa Robertsona, který se snaží skrýt dospívání svých citů a pocitů, ti oba včetně dalších představitelů podávají zcela realistické herecké výkony, kterým tak ubližuje jen ta neprostupná hráz mezi divákovým vědomím a filmem. Ta hráz, která příběh staví do pozice samostatného organismu, do kterého lze jen těžko proniknout. Betonová zahrada je zdárným příkladem filmu, jehož pojetí popírá všechny zavedená klišé a všechny zavedené postupy. Dávám 4* a ještě několik hodin po tomto nevšedním filmovém zážitku se snažím urovnat si ten prožitek v hlavě.

plakát

Vyjednavač (1998) 

Tady je vidět, jak se na filmu podepsala koprodukce. Amíci mají tendenci z filmu udělat pompézní masakr proložený dojemnou záchranou rukojmích. Narozdíl od evropského vlivu, který preferuje spíše psychologično nad akčností. No a právě tohle Vyjednavači prospělo. Navíc dokonalý tah co se výběru herců týče. Samuel L. Jackson se netváří jako nějaký druhořadý svalouš co má nadlidské schopnosti a svou roli prožívá asi leckdy víc, než sami diváci. A můj oblíbený Kev Spacey jako vždy podává svou roli naprosto přirozeně a realisticky. Osa příběhu má tu takzvanou šťávu. Má svoje překvapení, spád, svoje hluchá místa a hlavně svůj extra konec. Akce místy stříhnutá se špionážním thrillerem a pár sentimentálními body, aby se vlk nažral a amíci zůstali spokojení. Práce kamery a střihu je patřičně dynamická, což pomáhá dotvářet pocit skutečnosti a nevyumělkovanosti. Původně jsem tenhle film hodnotil jako průměrný, ovšem napodruhé mi přijde, že je podobně jakožto Výkupné Rona Howarda celkem slušným únosňáckým thrillerem, za který se nemusí autoři stydět.

plakát

Dvojitý zásah (1991) 

Klasický případ akčáckého béčka. Tohle by byl celkem slušnej film kdyby: 1) Provedení nevítězilo nad nápady. Scénář je totiž děravější než cedník, který dělá Jean-Claude ze svých protivníků to celé umocněné na druhou. Občas samo provedení předčí původní záměr o sto procent, což by na jednu stranu znamenalo nesporné plus, ale v případě toho, že nápad stojí za prd, provedení už tím prdem je. 2) Jean-Claude nebyl tak plastický. Marná snaha, jako herec se hodí opravdu jen do bum-bum tvrďáren, ale co ty růžový trencle, no to mě pleskněte. 3) Prostředí, kde se příběh odehrává stačilo na jeho obživu. Hong Kong je jistě velmi atraktivní místo, jak co se týče těsných uliček, tak zátok a krásné architektury. 4) Bolo Yeung byl ještě víc vodpornej než doposud. Tenhle asiat má ksicht, ze kterého běhá mráz po zádech a rozhodně bych ho nechtěl potkat v temný uličce. 5) Příběh obsahoval více reality a méně přiblblých úleťáren. Zkropit totiž desítky Číňanů ze dvou pistolek a jen jednou si nabít, to chce opravdu kouzelný nábojníky. Dvě hvězdičky v béčkařském pohledu a za sentiment, když tohle byly filmy mého "akčního" juniorského věku.

plakát

Queen v Budapešti (1987) (koncert) 

Tehdy jediný koncert legendárních Queenů ve východním bloku. Strhující atmosféra ze zaplněného stadionu, strhující vystoupení rockové legendy, pohledy do zákulisí koncertu, prohlídka města a krátké rozhovory s členy kapely a převážně pak s Fredie Mercurym. Byly mi teprve 3 roky, takže sem ještě nemoh navlíct rockerský obleky a nemoh sem zajet poslechnout si osvědčené "fláky", ale z vyprávění vím, že spousta lidí se na ten koncert od nás vypravilo a pro tehdy dva oddělené světy, západní a východní, to byl jistě nezaměnitelný a nezapomenutelný zážitek. I přesto, že na mě působil pouze přes televizní obrazovku, měl jsem pocit jako bych v to davu stál, jako bych slyšel We Will Rock You a všechny ostatní skladby na živo. Pro fanouška Queenů je tohle pětihvězdičková povinnost.

plakát

Nine Inch Nails Live: And All That Could Have Been (2002) (koncert) 

Pro mnohé již téměř legendární projekt hudebníka, multiinstrumentalisty a producenta Trenta Reznora, který kombinuje vlivy moderní elektroniky s tvrdým rockem a klávesami Nine Inch Nails si v roce 2002 vyjel na turné pod názvem And All That Could Have Been, ze kterého bylo pořízeno i Live CD pod stejným názvem. Celé koncertní turné pak patřilo k vrcholům veškerých koncertních šňůr, které byly v tom roce pořádány. Zvláštní spontánní atmosféra, největší hity a hosté, právě třeba Marilyn Manson jež spoluúčinkoval při skladbě Starfuckers, Inc. (i ve stejnojmeném klipu), to všechno dělá z tohodle koncertu kvalitní podívanou. Kapela jenž je prapůvodcem současného moderního rocku a metalu a svým průlomovým albem Pretty Hate Machine (z roku 1989) se nesmazatelně zapsala do podvědomí fanoušků celého světa má stále co říct a skladby jako Sin, Closer, Wish nebo Terrible Lie mají svůj šmrnc a své nezaměnitelné kouzlo. Reznor, jenž spolupracoval třeba s Davidem Bowiem prostě má pořád šťávu a jeho hudební klipy nepostrádají originalitu a někdy až perverzní zápletku. Zkrátka u mě jasných 5 hvězdiček, protože tuhle kapelu prostě můžu!

plakát

Láska je láska (1998) 

Americká kinematografie se leckdy snaží o naprostou upřímnost, ale nakonec z toho vychází dosti falešně. Narozdíl od ní ta evropská se netváří nijak, přesto vypadá naprosto skutečně. A to je právě příklad tohohle skvělého filmu. Téma dospívání, teenagerovského věku se dá spláchnout pubertální komedií, dá se vložit do komorního dramatu, ale snad prvně jsem ho viděl z tak otevřeného, dalo by se říct až skoro dokumentárního pohledu. Švédský styl, ta severská chladnost je příběhu vlastní. Nic není zabalováno do třpytivého pozlátka tak, aby divák bral vše s rezervou. Život taky nikdo do ničeho nebalí, takže tady máte upřímný pohled do duší dospívajících dětí, pohled na cestu po které kráčí a občas si na rozcestích nevědí rady. Herecké výkony jsou naprosto reálné, jak u hlavních hrdinů, tak i u rodičů, učitelů i u toho malého chlapce, jenž mamince jedné z hlavních hrdinek položí takovou zvláštní otázku. Další devizou je skvělá hudba, taková co k filmu naprosto pasuje. Myslím, že symfonická skladba by v nastínění světa mladých asi zabrala stejně, jako krasobruslařka v brance hokejového týmu. Punkové a rockové melodie pro tuhle generaci sedí mnohem víc. A hlavně, pocity, skutečná hra pocitů, nevyumělkované lidské stavy, které má divák tu možnost na obrazovce sledovat. Těch 5ti hvězdiček nelituju. I když film má pár slabších míst, absolutně je válcují ta ostatní.

plakát

Krvavá lázeň (1999) 

Klasické gore, které se však tváří velmi obyčejně, příliš televizně. Výběr herců je trošku rozpačitou hrou s figurkami na šachovnici, kdy jeden je naprosto přirozený a přesvědčivý a druhý oproti tomu umělý jak poprsí Pamely Anderson. A s využitím diskofilních barev, které často uplatňuje můj oblíbený Dario Argento, skluz až k giallo filmu, kontrast mezi ostrou červenou a temnými odstíny modré a zelené, tohle dodává jinak béčkařskému projektu punc originality a velmi (až nečekaně) slušnou atmosféru. Mez brutality je leckdy mírně překročena, takže ta zprvu klasická teenagerka dokáže překročit svůj vlastní stín. Trochu Krvavé lázni ubližuje práce střihače, který jednotlivé sekvence spíše rozvláčnil než bytelně nabrousil. Dynamičnost kamery tak znatelně utrpěla. Ale i přes tohle a ještě navíc občasnou hysteričnost má tohle béčko opravdu něco do sebe. Navíc ty vražedné scény vykazují velkou rozmanitost a i když jsou předvídatelné, splatterový labužníci si přijdou na své. Viděl sem ale i lepší, takže za 3.

plakát

Ahoj, Robbie! (2001) (seriál) 

Že už si nedaj pokoj! Další z dlouhého zástupu německých potažmo rakouských "zvířecích" seriálů. Po vlčáku a šimpanzi je tu zástupce vodní říše, tuleň. Děti si určitě na takovýhle typ seriálů potrpí, protože několikaminutové záběry na roztomilá zvířátka ala Natočto je rozhodně budou bavit, od toho ta jedna hvězdička. Ovšem co se týče zajímavosti tahle vlnka jménem Ahoj, Robbie! do vod seriálů nic zvláštního nepřinese. Tudíž další zabiják volného času, když po poledni nevíte co dělat a stačí vám bohatě, že se před vámi bude ten obraz hýbat. Radši jděte do National Geographic, tam se alespoň něco dozvíte!