Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Dokumentární
  • Akční

Recenze (405)

plakát

Ďábel nosí Pradu (2006) 

Tenhle film je esencí všeho, co nesnášim na současném Hollywoodu. Ploché charaktery (4%) v šablonovité story o jedné nedospělé kariérní pipině, která si potřebuje nabít čumák, aby si uvědomila ty správné životní hodnoty a tak. Možná kdyby venku zuřil hurikán, vám by vypli proud kromě zásuvky s televizí na které by zůstal jen poslední program s tímhle filmem by se to možná dalo přežít, i když... Já bych ho snad nedoporučil ani svému největšímu nepříteli. Samozřejmě vás mohou potkat i horší věci než tenhle film, třeba lepra, ale když sem se po první hodině podíval na hodinky, které ukazovali o 30 minut víc než na jeho začátku, uvědomil jsem si, že tady přestává veškerá sranda. Možná kdyby Hahavajová ukázalo aspoň půl bradavky. Největší průser ale vidim v pokřivený logice vnitřních vztahů, kdy má hlavní hrdinka doma (dle mého heterosexuálního názoru) kočičáka jak z Cosmopolitanu, na kterého se v rámci vnitřní soudržnosti narativu musí vysrat, aby si následně zašukala s panem řekněmedokonalým, a když si pak logicky uvědomí, kde má kapr pyču a že pravda a láska vítězí, vrátí se s prosíkem za svym playboyem, kterého právě podvedla, řekne mu "měl si pravdu", on jak poslušný pejsánek vyplázne jazyk a jestli neumřeli, žijí spolu nejspíš dodnes. Nevadí mi genderová vyhraněnost toho filmu, ale všeobecně pozice, do jaký staví chlapy a když si jen pomyslim, že ten film uviděj tisíce mladejch naivních puberťaček, který to budou považovat za dogma, začínám mít docela nasráno z pozice, do který se postupně chlap dostává v postmoderní emancipované společnosti.

plakát

Grizzly Man (2005) 

On to byl vlastně nakonec docela obyčejnej magor. Neberte děti pořád ty drogy, jsou přeci špatné áááno?

plakát

Alfasamice (2011) (amatérský film) odpad!

Jednou těch pět budeš muset Báro dát. Nebo myslíš, že to dělá pro sebe? :D

plakát

Bellflower (2011) 

Po druhé už du na max. Chci plamenomet! [Po 3x - začínám ten film milovat] [po 4x - sháníme součástky na plamenomet] [po 5x - DUDE, YOU ARE LORD HUMONGOUS. DUDE, YOU ARE FUCKING LORD HUMONGOUS. YOU ARE LORD FUCKING HUMONGOUS! THE MASTER OF FIRE, THE KING OF THE WASTE LAND. Lord Humongous doesn't get cheated on by some stupid bitch, Lord Humongous doesn't say "was it good for you?", he doesn't say "who call or where were you last night". He doesn't leave the fucking gang when he falls in love. Nobody fucking tells Lord Humongous what to do. Lord Humongous fights, when he wants to fight, fucks when he wants to fuck and when all else failed he drives straight into the fucking tanker. The thing is that Lord Humongous dominates his women and they fucking love him for it.]

plakát

Harry Potter a Relikvie smrti - část 1 (2010) 

Na těhlech filmech o Potterovi je asi nejzajímavější, jak rostou s publikem. Vlastně uplně nejzajímavější je, jak se celá sága stává sexistickou. Poprvé mě to napadlo, když jsem četl Gimpův komentář (kam zmizel?). První dva pohádkové díly pro předpubertální dítka si mohli ještě dovolit být infantilní, zlom přišel až s Cuarónem, který celou sérii potemnil. Ale největší machr je pro mě Newell, který nejen, že dokázal nastavenou kvalitativní laťku udržet, ale zároveň pochopil, že pokud se vrátí k původní infantilnosti, fanoušci (v té době kolem 15 let) ho za to nejspíš znásilní kouzelnickou hůlkou. V dalších třech dílech můžeme tudíž vidět první pusy, první lásky a takový ty "milenci se milujou" jakožetrapné aférky. V tomhle díle jsem napočítal přesně 4(!) záběry na kozy Emmy Watson a fotky naznačujou ještě odvážnější oblečení v posledním dílu (všimněte si, že každá postava má v každé scéně jiné oblečení). Můžeme to vidět i u Rona, kterému místo výstřihu roste muskulatura a oba se tak stávají učebnicovými sexsymboly pro jednotlivá pohlaví, aby Potter mohl zůstat tím hlavním, kolem nějž se svět, co je světem točí. Ať jste vůči kouzelnickým dobrodružstvím jakkoliv předpojatí, musíte uznat, že Potter je fenomén a na jeho filmových verzích vyrostla v podstatě celá jedna generace (tak jako ta dnešní, "internetová" vyrostla na (z toho důvodu) dodnes přeceňovaných devadesátkách). Pozoruju na sobě, že se mi Harry Potter snad i začíná líbit a něco jako příznaky Stockholmského syndromu se snažím ignorovat. Twilight's not better (teda pokud v tom nevidíte "geniální sérii o třídním konfliktu na pozadí vztahu").

plakát

Oběť (1986) 

Tenhle komentář stojí za hovno, nečtěte ho! Záměrně jsem si nechal Oběť až na konec celé Tarkovského tvorby a ukázalo se to jako dobrý tah, jelikož divák je už předem připraven na to, co ho čeká. Když si vzpomenu na Stalkera před třemi lety, jakožto mé první setkání s panem Tarkovským, můj dojem byl celkem rozpačitý, ale nakonec jsem si užil každý jeho film jakožto vrcholné umění (snad až na nekonečného Rubleva, ale dám mu ještě šanci). Při jeho filmech mám pocit, že mám co do činění s něčím velkým, že tohle opravdu je umění, protože TO tam je. Mám rád například i Bergmana nebo Tarra, ale žádný jiný režisér mi nedokáže nabídnout takovou transcendentální podívanou s filozofickým přesahem. Což se ve výsledku jeví jako největší problém celého Tarkovského díla, protože mám pocit, že je prostě přeinterpretováno, lidé kteří jeho filmy hodnotí a hledají v něm významové prvky již četli různé interpretace, tudíž se z jejich úsudku stává už interpretace interpretace a ztrácejí tak potřebný přímý kontakt s filmem. A přitom právě zde je největší síla Tarkovského tvorby, v její interpretační otevřenosti. Někde jsem četl zajímavý názor, že určitá režisérská klika v ČR vzhlíží k Hřebejkovi jakožto svému vzoru, Hřebejk vzhlíží k Allenovi, Allen k Bergmanovi, Bergman k Tarkovskému a Tarkovskij? Ten už nemá ke komu vzhlížet a tak vzhlíží k bohu. Oběť je dramaturgicky, filozoficky a hlavně režisérsky nejvyzrálejší dílo, ve kterém by každý jeho prvek (kompozice, mizanscéna, střihová skladba a filmový jazyk všeobecně) vydal na disertační práci studenta filmové vědy a přesto funguje především jako celek. Závěrečná katarze se u mě co do síly a emocionálního dopadu na diváka vyrovnává Hanekeho Sedmému kontinentu. A právě ta vyšší strukturální soudržnost dělá z Tarkovského tvorby vysoké umění, se kterým když přijde konzervativní midcultový divák do styku, cítí se pobouřen, protože midcult si na ono vysoké umění pouze hraje/předstírá ho, přičemž nevybočuje z mantinelů všeobecně akceptovaného vkusu a na diváka promlouvá běžnou filmovou řečí. Konzervativní divák je v tom ovšem nevinně, protože má zažité jisté kognitivně-formální struktury vnímání filmového jazyka a při setkání s vysokým uměním není připraven přijmout nové paradigma. Zůstává však otázkou, jestli Tarkovskij opravdu předkládá nové paradigma nebo jen nabourává filmový jazyk toho klasického, přičemž záleží primárně na interpretaci díla, které lze vnímat jako postmodernu, ale nelze tento spor jednoznačně vyřešit, protože se obě strany rozcházejí již v metodologii (stejně jako např. naratologové/ludologové, formalisté/neoformalisté nebo Huntington/Fukuyama). Zůstává už tedy jen otázka, zda je Tarkovského tvorba oním „vysokým uměním“ a já říkám proč ne? Celej tenhle komentář je skoro víc artistní než samotnej film, sorry. :/

plakát

Za zvuků hudby (1965) 

blá blá blá ...bla bla bla... bla bla bla... bla bla bla... blá blá blá... bla bla bla... odejdi z kláštera... bla bla bla... bla bla bla... blá blá blá... bla bla bla... miluji tě... blá blá blá... bla bla bla... blá blá blá... bla bla bla... utečeme... BLA BLA BLA... bla bla bla... blá blá blá... (S mejma komentářema to jde z kopce)

plakát

Černobílý svět (2011) 

Bilnd side meets Emma Stone a akademici budou zas určitě uchcávat.

plakát

Raz, dva, tři (1961) 

Těžký oříšek, na jedné straně brilantně napsaná komedie, jedna z těch Billyho opravdu nejlepších a na druhé straně až nechutná propaganda, která nejen, že je politicky nekorektní, ale dokonce silně angažovaná a humor staví především na kulturně-politických předsudcích, orientalismu, geopolitické imaginaci a rasových stereotypech. To co jsem částečně odpustil Panu Smithovi, když šel do Washingtonu je zde dovedeno ad absurdum, až se člověku chce věřit, že jde opravdu o sofistikovaný sarkasmus na tehdejší mediální masáže v mantinelech studené války. Jenže to by to nesmělo pocházet z pera tak slavného vypravěče. Kdyby si takhle prvoplánově utahovali tehdy soudruzi z amerického kapitalismu a liberální západní demokracie, spláchla by to odborná a tím spíše neodborná veřejnost do hajzlu jako bezduchý pamflet. Kdybych přivřel všech pět očí nad obsahem, byla by to opravdu geniální komedie, jenže pánové, kdo z vás to má?