Red John

Kevin Feige si hned svým prvním marvelovským seriálem vytvořil vlastní Ztracené – se vším všudy. Dráždivě netradiční zápletka WandaVision spolu s dobře zvládnutým seriálovým vyprávěním přímo vybízely k hojnému teoretizování, jímž diváci vyplňovali týdenní čekání na další epizodu. Stejně jako u Ztracených a dalších mysteriózních seriálů však došlo k tomu, že fanouškovské teorie byly divočejší než realita. Nejsem si však jistý, že vina je pouze na straně nesplněných očekávání a že by seriálu nepomohly menší dramaturgické zásahy._____V úvodních třech epizodách výhradně sledujeme Wandinu dokonalou nápodobu sitcomů (utvrzenou stejně dokonalým řemeslným ztvárněním tvůrců), jíž však probleskují až lynchovské podtóny čehosi zlovolného pod fasádou idealizovaného předměstí. Celé je to ve vztahu k MCU správně originální, precizně napsané ve stylu předlohových seriálů a svižné, aby tento koncept zvládal bavit celou první třetinu seriálu, byť každý ví, že sleduje klam. Indicie, že něco nehraje, pak jsou dávkovány tak akorát, aby vydrželi i ti méně trpěliví. Jenže pak přichází čtvrtá epizoda, která odkryje karty snad až příliš – a divák zjistí až na samém konci, že tvůrci žádné eso v rukávu už fakt nemají._____Prostředek série sice přináší plno prvků a překvapivých zvratů, jimiž se příběh rozvíjí naplno, ale samotná podstata sitcomového světa a jemu odpovídající ztvárnění poněkud přestávají dávat smysl, zvlášť když prozřou i protagonisté „seriálu v seriálu“. Skutečnost, že zde není nějaké utajené „proč“, někdo, kdo by tahal za nitky, tak zpětně podkopává důvěru v motivace postav a logiku jejich jednání._____V závěru se pak seriál stává klasickou marvelovskou podívanou, v níž dostáváme několik originů, a to i retrospektivně. Seriál tak spíše vyplňuje slepá místa na Wandině charakterové mapě, než aby těžil mysteriózní potenciál aktuálního dění. Následují sice velkolepé superhrdinské momenty, ale ty příliš nezaujmou, jakkoliv jsou pro další vývoj a směřování MCU zásadní. Plno otázek z vnitřku Westview však zůstává nezodpovězených či ledabyle uzavřených. A prakticky vše mimo Hex pak vyšumí do ztracena a působí skoro až nadbytečně (plány a motivace ředitele Haywarda, postavy ze starých filmů, Monica)._____Jakkoliv jsem lehce zklamán jako fanoušek a v nejistotě jako kritický divák, přes určitou rozháranost WandaVision dospěje do důstojného finále a kompaktního celku. Třebaže mě zásadní události v rámci fikčního světa nechávají v klidu víc, než by jako skalního příznivce MCU měly, seriál mi sedl. Poděkovat za to lze chameleonským výkonům Elizabeth Olsen a Paula Bettanyho a jejich vzájemné chemii, neotřelému (a odvážnému!) konceptu, perfektnímu řemeslu a především scenáristické péči o dosud spíše upozaděné postavy. WandaVision u mě na plné čáře vítězí právě v intimních charakterových momentech a přes hojnost závěrečného CGI řádění pro mě představuje procítěnou studii bolesti, žalu a vyrovnávání se se ztrátou, která se zamýšlí na tím, k čemu je být nejmocnější bytostí široko daleko, která může stvořit, co si zamane, když o vše přišla – a přichází stále dál a dokola. „What is grief, if not love persevering?“ 7/10

Ženy v běhu jsou bez přehánění fascinujícím filmem. Při jejich sledování je vnímavému divákovi velmi brzy jasné, že má co do činění s chladným kalkulem, který jde svému publiku s otevřenou náručí naproti a beze zbytku plní jeho očekávání. Narace je učebnicovou ukázkou klasického stylu s jeho tříaktovou strukturou, aristotelovskou výstavbou a body obratu. Vše je skutečně až hollywoodsky propočítané a technicky vypulírované, takže film zvládá patřičně efektivně vyprávět hned několik linií odvislých od trojice hlavních postav, nesportovně založených dcer trénujících na maraton (nechybí dokonce klasická tréninková montáž!). Zároveň stíhá rozvíjet několik dalších podzápletek, které ve své relevanci nejsou dramaturgicky vůbec nutné pro příběh o feministické seberealizaci a plní většinou funkci zdroje primitivnějšího humoru, ovšem v takovémto filmu slouží podstatě. Ale hlavně jsou nějakým způsobem vypointované; loose ends a nedořešená scenáristická vata jsou přitom častým nešvarem i ambicióznější české kinematografie. Zároveň se film hrdě hlásí ke svému geografickému ukotvení, a to nejen nepřenositelným humorem typickým pro současnou tuzemskou komediální tvorbu. Závěr, kdy se všichni dají dohromady a dosáhnou satisfakce či vykoupení prostřednictvím sportovních i osobních vítězství, těhotenství a narovnání partnerských vztahů, totiž připomene českou tradici veselohry. Vše samozřejmě jistí suverénní herecké výkony, které pro mě osobně film drží nad vodou upachtěné trapnosti. Jakkoli jsem proti machistickému humoru a šablonovitým fotrovským postavičkám, Vetchého šovinistický neschopný manžel je zkrátka neodolatelný. V celku jsou tak Ženy v běhu zručně vyrobeným produktem, který si na nic nehraje a plní to, co slíbil, tedy pobavit a snad i motivovat jistý druh publika, u kterého je náběh na druhý díl jen definitivním potvrzením vypočítavosti tvůrců. A já s tím nemám problém a na tu čtvrtou hvězdičku své hodnocení klidně vytáhnu. Dokonalý případ producentského filmu (Tomáš Hoffman je zjevení a já mu ten – další – milion diváků přeji) a ultimátní crowd-pleaser, který dva měsíce po eskapádách Freddieho Mercuryho opět trefil vkus českého diváka, tržebně kalendářním poučkám navzdory. 7/10

Osmdesátá léta dvacátého století jsou jednou z nemnoha dekád, které mají natolik specifickou tvář, že si už žijí vlastním životem. Osmdesátky jsou prostě životním stylem, který vyvolává nostalgii i u těch, kteří je nezažili. A jestli je každé desetiletí nedávné historie definováno hudbou, módou a společenskými a technologickými změnami, v případě 80. let je pak třeba zmínit i film. Nástup videa a obroda žánrů hororu a sci-fi, to jsou klíčové okamžiky kinematografie této doby. Nový mysteriózní seriál z produkce Netflixu (který se pro mě tímto stává jedničkou v seriálové produkci) Stranger Things je mazaně zasazen právě do této doby a veze se na nehynoucí slávě dobových žánrově podobných snímků. Je však třeba říci, že tak dělá s maximální citlivostí a láskou. I když jsou více či méně viditelné aluze, easter eggy i přímé citace takřka všudypřítomné, seriál rozhodně nepůsobí jako zmatený a nucený mix slavnějších motivů. Tady se totiž jede nejvyšší liga. Pořád jde o originální příběh, který hravě obstojí sám o sobě, a stejně tak zasazení děje do úžasných 80. let není jen snahou parazitovat na slavné době; ony „stranger things“ by se prostě nemohly stát jindy než v osmdesátkách – a toto jsou osmdesátky. Stranger Things skutečně působí jako něco, co vzniklo před třiceti lety, ale vy jste to ještě neviděli, tak přesvědčivý seriál je. Ve své fascinaci minulostí připomene jiný letošní hit, kingovskou adaptaci 11.22.63. I zde byla šedesátá léta nádhernou atrakcí nejen pro diváka, ale také a především pro hlavního hrdinu cestujícího časem. Pod půvaby ztraceného Dávnolandu se pak důmyslně schovávaly lidské drama, trocha toho nepojmenovatelného děsu a hlavně láska překonávající i čas. Stranger Things jsou na tom stejně: pod slupkou půvabného retra se skrývá silný příběh zručně míchající velké emoce, napětí, romantiku a to nejlepší z hororového i vědeckofantastického žánru. Zkrátka jako by z minulosti nepocházely nejen postavy, ale i samotný scénář. Srovnání s 11.22.63 se jeví logické i proto, že seriál je silně inspirován poetikou Stephena Kinga. A paradoxně je nejvíce cítit vliv nikoliv Kingových hororů, ale veskrze civilního Stůj při mně. K úžasnému scénáři je třeba přičíst bezchybné řemeslné zpracování, špičkové obsazení dětských i dospělých hrdinů a skvěle padnoucí instrumentální i písničkový soundtrack a rázem máte krále letošní sezóny. Pokud vás někdy zajímalo, jak by to asi vypadalo, kdyby v roce 1983 natočil Spielberg adaptaci Kinga podle Hughesova scénáře s Carpenterovou hudbou, Stranger Things vám přinášejí odpověď. Povědomou a přesto originální, svěží a skrz naskrz fascinující. 10/10

"Hitler si mě k sobě zavolal, Lído. Strašně na mě řval!" Plačící Goebbels stěžující si Baarové do telefonu na svého krutého nepřejícího šéfa je jakousi esencí celého snímku, krásnou ukázkou toho, proč je Lída Baarová špatný film. V tomto okamžiku i nejotrlejší diváci nevydrželi a celý sál vybuchl v hlasitý smích. Rovněž ostatní okamžiky, které byly zamýšleny jako dramatické, působí vtipně a naopak, těch pár fórů jde úplně do prázdna. Renčův vymodlený opus zkrátka selhává vším: neujasněností, co a jak chce vlastně vyprávět, způsobem, jakým chce zobrazit Baarovou, ale i dílčími formálními složkami. V prvé řadě je to film velice povrchní, naivní a prvoplánový. Uťápnutá česká holčička v podání nevýrazné Pauhofové během pár minut povýší "from zero to hero" a uhrane celé Československo, Německo, Evropu, svět. Film se nezdržuje nějakým budováním reálií a charakterů, ale uhání zběsilým tempem dál. Vztahy a sňatky se navazují a uzavírají uchopením za ruku, německý film se dobývá v žertovné montáži zachycující návštěvy u jakési dialect koučky. Závratné tempo předznamenává roztříštěnost celého snímku, která postupně narůstá: scény jsou za sebe halabala naskládané, skáče se v čase i prostoru, o pár let i celá desetiletí, z minulosti daleké do minulosti nedávné; rámcové "titanicovské" vyprávění starou Baarovou nejen ruší, ale také zbytečně glorifikuje zobrazované události (Hubač se navíc v závěru stejně schovává za "Třeba to bylo jinak.") Jednotlivé scény doplňují uřvané hudební předěly, které však film netmelí, ale naopak ještě více zdůrazňují to, jak nedrží pohromadě. Velmi brzy se tak může rozvinout ústřední motiv filmu, a sice ošemetný, politikou podbarvený milostný... šestiúhelník? Plus mínus dva úhly. Vztahy mezi postavami se opět budují nepřesvědčivě, ale ono ani není s čím pracovat: všechny charaktery jsou zoufale šablonovité, ploché a v případě historických osobností až groteskně karikaturní. Hrabivá maminka Stašové dokola spíná ruce a zvolává „Tak jsi bohatá, dokázala jsem to!“, Adolf Hitler je zahrán jako v současnosti populární charakter autistického nerda ve stylu Sheldona Coopera, který strnule stojí a s kamennou tváří pronáší humorné repliky, a Gobbels? Kapitola sama pro sebe. Právě postava verbalovsky roztomilého kulhavého nekňuby, který neváhá obětovat trochu svého drahocenného času, aby se s nezáludným, upřímným zvoláním „Slečno Baarová!“ rychle belhal přes perón s pugétem růží, mě utvrzuje v myšlence, že Lída Baarová mohla být fantastickou romantickou komedií. Aspoň by ten unylý vizuál a laciná výprava (netuším, kam zahučel ten obří rozpočet) měly odůvodnění. Takovéto figurky samozřejmě nezachrání ani kvalitní herci. Ve filmu se sešly zřejmě všechny naše tváře, takže si spíše připadáte jako diváci prostřihů do publika při předávání Českých lvů než velkolepé uvěřitelné historické fresky. Tvůrci na to samozřejmě upozorňují už v trailerech, kde proklamují třeba účast Aloise Švehlíka, jehož role by spíše měla být chápána jako čestné cameo (nebo ještě lépe nenásilně obsazena někým neznámým), protože vystupuje asi ve dvou scénách a nemá pro děj žádný význam. Nezbývá než přijmout to, čím film je – béčkovým tupým výplachem s áčkovým rozpočtem, při kterém vypnete mozek a bavíte se: náckové, Hitler, stará auta, sem tam nějaká hláška. Posledním zbytkům serióznosti filmu podrážejí nohy podivná tvůrčí rozhodnutí (dabing německých herců, Hitler mluvící česky, intro, ohnivý sex, trikově neuvěřitelná sekvence návštěvy Berlína) a vyjde vám špičkové guilty pleasure, fantastický kýč, ve kterém si podávají ruce Jízda valkýr se slow motion stejně přirozeně, jako se Vůdce dvoří ženám. 5/10

Pudovkinova Matka se dá rozdělit na dvě části, což je její hlavní problém. První část je výborná, druhá úmorná nuda. Kdyby film skončil v okamžiku synova zatčení, případně i odsouzení (pak by scéna soudu ovšem musela být trochu více seriózní), vypadlo by z toho hutné komorní drama o spratkovi, který rozvrátil rodinu, a matce bonzačce, která se vlastním přičiněním připravila o syna. Daří se dobře vykreslit atmosféru zapadlé vesnice obývané ztracenými existencemi, které hledají únik ve vidinách lepšího života, kterého se dá dobrat jedině povstáním, nebo jsou naopak za skleničku vodky ochotni vytlouct ze svých sousedů duši. Celé je to intimní, napínavé a v případě scény takové stávky i dobře natočené. Bohužel je tu ale ta druhá část za mřížemi. Revolucionářský synek se podivuje, že za přechovávání zbraní skončil v šatlavě (na rozdíl od kamaráda ještě dopadl dobře), matka se podivuje, že syna odsoudili, když ho udala. Nastupuje šeď, kterou nezachrání ani plán útěku z vězení, v jakémkoliv jiném filmu prvek vzrušující a napínavý, zde poněkud nadbytečný a směšný. V nepřehledném finále utíkají zástupy trestanců z patrně nejhůře střežené věznice v Rusku, zatímco se je snaží, nutno podotknout celkem úspěšně, zastavit armáda. Syn se shledá s matkou, z které se stala horlivá vlajkonoška, a svět je zase růžový... nebo rudý? Tato druhá polovina je navzdory barvitému popisu monotónní otravou a činí z nadějně načatého příběhu rozplizlou litanii na nespravedlnost světa, jejíž nosná myšlenka mi nějak není jasná (Rodina? Revoluce? Kobyla?), a zároveň dokazuje, že němý film, který utáhne celovečerní formát, je opravdu vzácnost. 5/10