Trottel

Tak jako bílí muži neumějí skákat, tak asijští herci neumějí hrát. Ovšem zatímco to první bylo docela zábava, to druhé je spíš smutné. Ne, já prostě ty asijské filmy nedokážu nějak pobrat. Většina toho jejich „herectví“ mi přijde jako šaškování místního ochotnického spolku. Dokud se protagonisté snaží udržet svůj výraz v poloze tvrďáka samuraje, tak to ještě celkem jde. Jakmile se ovšem pustí do nějakého většího předvádění hlubokých citů a pocitů, tak jde všechno do háje a výsledkem je spíš nějaká parodie. První dvacetiminutovka uvedení do děje a vykreslení toho nejzápornějšího ze všech záporných záporáků ještě celkem ušla. Jen jsem se už po chvíli začal ztrácet ve všech těch zaručeně zapamatovatelných jménech. Jedinou světlou výjimkou byl snad pan Harakiri, o kterém se tam pořád bavili, že páchne (mimochodem, neměl se spíš jmenovat pan Seppuku?). Pak už ovšem přichází na řadu nábor parťáků stylem: „A kdo je tohle?“ „Nevím, v životě jsem ho neviděl, ale říká, že je dobrej.“ „Berem. Další!“ Pokračujeme velice záživným a naprosto srozumitelným plánováním akce nad krásně přehlednou, do detailů vyvedenou mapou. A když je všechno připraveno a dojednáno, můžeme se vydat na strastiplnou cestu. Nuže: „Nasedat na koně!“ „Já nemůžu, já mám vlka.“ „To nevadí. Tak na vlka!“ Následuje první krátká potyčka, cesta lesem, slavnostní překročení 70. rovnoběžky, bloudění v mlze, nábor posledního do počtu, další překročení 70. rovnoběžky a konečně dorážíme na místo, kde jsme měli být už tak před hodinou filmu. Naštěstí to netrvá dlouho a doráží i nepřátelská armáda čítající nějakých těch 200 členů (Fakt. Nekecám. 200. Proti třinácti.). Opravdu naštěstí, jinak by snad řádění svého průvodce, alias sexuálního nadsamce, který ošuká vše, co má díru a dýchá, neunikli ani naši přátelé samurajové (i když podle některých jejich výrazů ve zbytku tohoto veledíla bych tipoval, že tomu natrženému kaďáku přeci jen neušli). Tak a je to tady, na tohle jsme čekali takovou dobu! Závěrečná nezapomenutelná, epická, legen... počkejte si („Není to čekání nějak dlouhé?“) ...dární bitva! Jenže ono všechno to šmikání mečem (a ne jedním, spotřeba žabikuchů je snad ještě větší, než spotřeba kulek ve všech dílech Ramba dohromady) bez nějakého toho „wow“ efektu a nápaditější choreografie začne být celkem brzy hrozná nuda. Také musíme přetrpět pár (desítek) najatých epileptiků předstírajících umírající, trikově podařené vodní buvoly (které tam snad někdo dokresloval ručně), dojemné postupné umírání kladných hrdinů (ke kterým jsem si ovšem nevybudoval žádný vztah, takže mě ta jejich smrt vlastně ani nedojímala a některým jsem ji opravdu ze srdce přál), nějaké ty rádobycitové i rádobyhrdinské kecy, až se protrpíme ke konečnému (konečně!) souboji se dvěma nejhlavnějšími záporáky. Předehru před vyvrcholením obstará popichování (ať už slovně nebo doslovně) bývalých kamarádů, nyní jakužtotakbývá stojících na opačných stranách, a už nám zbývá jen poslední, zato ten nejhorší padouch. Jaké je však překvapení, když očekávané velkolepé finále obstarají pouhá dvě bodnutí mečem, krátký ploužák, chvilka plazení blátem, poslední slova (tady spíš rozvinutá souvětí) umírajícího zlosyna a jeho následná dekapitace (ještěže tak, jinak by se tam snad vykecával doteď) posléze umírajícím dobrosynem (nebojte, pár mouder ještě stihne prohodit). Úlevně vydechujeme, že jsme to ve zdraví přežili a bez dechu očekáváme závěrečné titulky. Radím vám však dobře, nadechněte se! Víc, než šest minut bez vzduchu vydrží fakt jen ti největší borci. Další z režisérů, který neví, co znamená v nejlepším přestat. I když v tomhle případě to mělo být podstatně, ale podstatně dřív. Takhle nás ještě čeká trocha toho bezcílného bloumání mrtvou vesnicí, poslední útok posledního nepřítele, jedno „překvapivé“ zmrtvýchvstání, návrat marnotratného syna a... Titulky! Hurá! Že já vůl stahoval tu prodlouženou verzi. I ta normální by byla moc dlouhá. Měl jsem spíš sehnat nějakou zkrácenou. A tak, jako už asi posté, si přísahám, že na další asijský megatrhák se fakt už koukat nebudu, ať má na CSFD sebelepší hodnocení. První hvězdičku dávám za nadějný začátek a slečnu Trupíkovou, tu druhou za to, že tihle samurajové neuměli létat.