pali1986

"Tommy, ted volal nasraný zákazník, budeme proplácet"
"Hej Radim, pověz niečo nové" (Bio-Tommy)

popíjíme v kuchyni ve velké grupě, a mám pocit, že nekdo bouchá na dveře
"Hej Zdeno, mám pocit, že nekdo bouchá na dveře"
"Proč by někdo bouchal na dveře, když máme zvoneK?!" (Zdeňa)

"až bude (kolem nás v práci) procházet delegace navstevniku, a jestli tam bude nekdo, kdo neni vyložene bílý,
tak já plus celý muj sektor budeme se na nej mračit a dívat podezrele,
a to rozhodně není trestný čin. (Zdenek)

"hej, Radim, tam sú také kauzy a skandály, čo majú v nasi firme".
"Řekni mi více, Tommy"
"ňie, nemóžem, lebo ty se pak najebeš, a vše porozpráváš" (Bio-Tommy)

"... zemřela Bartošová, skočila pod vlak."
"Čo, to bola DLRka anebo zákaznice?" (Peti)

"jo, dnes mužeme udělat nějakou párty v kuchynce, ale jestli do toho Zdeňa pustí zase metál, tak říkám předem, že v takovém případě se půjdu vysrat, a pak půjdu na pokoj" (Ondřej)

jasně říkám holičce, ať mi to nebere okolo uší. Říkám ji jasně "nem mašin". Po asi 2 minutách holička mu to vezme okolo uší mašinkou (výraz nechápavosti), a pak po celé akci se zeptá, jestli je to vše Ok. "yes, it is" (Ondřej)

"Radim, existuje ve Vsetíně ulica Šifrou?", říkám, "o co jde?" - "lebo volal prodejca Inprajs, tak si iba overuju adresu"
(Bio-Tommy)

CU se dovolal s problemem, že mu nejde touchsreen, agent na to: "počkajte, overim sitauciu", po 5 minutach na on-holdu: "prepacte, ale vas model němá touchscreen" (Balogh)

Na linku se dovolal nejaky Madar s zadosti o pomoc, ale slovensky madar reagoval: "excuse me, this is not hungarian support, but czech and slovakian line, you must contact hungarian line later, as they are probably so busy right now"
(Balogh)

Slovenský DLR se dovolal agentovi, citoval seriove cislo, a agent na to: "prepačte, mohol byste zopakovat toto cislo ještě raz?", DLR: "vy jste Maďar?" agent: "ano". (Balogh)

PL klient měl nahlasit svoji emailovou adresu, klient hlaskoval: "c jak cecileje" a pak "d jak dupa" , a agentka na to vypla zvuk na aparatu, a hned "o ty jebnuty klient, ty chuj, proč klient nemože říčt D jak Dorotka" (crazy Paulinka)

"Kasia, zvoni klient do mě, i klient šuká computera" (crazy Paulinka)

Zakaznice nekdy v prosinci vola na support s tím, ze by rada zakoupila sluchatka k mp3. Dotazuje se, v jaké teplotě by se danný typ mohl používat. Support však neví presne dispozice, a tak odpovídá, že je to eskalováno a dostane se odpovědi. Po 3 mesicich prichazi odpoved z Egypta: "za normalni teploty". Support odpovida emailove zakaznici, že sluchátka se mají používat za normální teploty. (Šuli)

"heeej, Radim, kdo je tvuj TLP back-up, kdyz si na prestavce?"
rikam: "Rostislav"
"heeej, a kdo je tvuj TLP back-up, kdyz ty a Rostik jste na prestavce soucasne?"
odpovidam: "no ty"
"a kolik lidi je tu na madarskou linku, kdyz dnes Peti, Tibi su nemocni, a Rezso je soucasne tez na prestavce"
odpovidam "ty a ta Rumunska Madarka"
"hej, Radim, a kolik Madaru je v tu chvili dostupnych, kdy ja obdrzim CZ TLP hovor?"
rikam "ciste ta holka"
Tommy: "pro priste kdyz tu nenie zbytek Madaru, nemozes chodit s Rostikem na prestavku"
(Bio-Tommy)

volal Madar ze Slovenska na českou linku, do toho Bio-Tommy na CZ agenta:
"on vie po slovensky, mluv s nim po slovensky, ne po anglicky, lebo on vie"
"Tommy, ale on neumi slovensky"
"ale nie, on vie, on vie" (kimácejíc s pracovní kójí)
... posleze se situace objasnila, dany zakaznik skutecne neumel slovensky,
a Tommy na to: "prepacte, urval som sa."

Na poslední víkend před Vánocemi byly naplánovány tři očekávané události: příjezd Romči a Vráti do BP, návštěva lázní a firemní párty. Nutno podotknout, že v tomto pořadí to i taky gradovalo. Vsetínská delegace přijíždí v pátek pozdě v noci. Abychom to řádně oslavili, tak jsme šli na Raday čistě na dvě. Volal Peti, že by šel též. Chybou se však ukazuje, že jde s námi také technická podpora Rob, který již v sobě má nějakých 7-8 kousků. Takže v hospodě nejdou takřka slyšet novinky ze Vsetína, ale z BP. Na otázku zvídavých cestovatelů, zda Zdeňa žije Boleslavi, když se tam též narodil, odpovídá hodně solidně "éééé, ne. Já žiju v Budapešti". Ráno dáváme klasiku na tržišti, do toho pak Buda side, skočíme na guláš a pivko, a následně do lázní. Na pozitivní feedback, že je to hezky naplánováno, jenom odpovídám, že se jedná o template :) Do lázní přicházejí i tradičí štamgasti Fila a PL Tommy.

Večer se pak přesouváme všichni možní Češi na Vároš liget, kde v Národním zem. muzeu se koná již zmiňovaná párty. Cestu volíme čistě metry. Již na Kalvinu náš očekávají relativně plné vagóny, avšak jenom zdánlivě, Maďaři absolutně nepochopili, že se můžou posunout tak, aby se dovnitř dostalo vícero lidí. Zdeňa na to reaguje více než typicky "éééé, pojebaní šajtoši". U muzea se vsetínští návštěvníci odpojují a procházejí se následně již inividuálně, bohužel jsem se jim tento víkend nemohl věnovat plnohodnotně. Párty má pomalejší rozjezd z důvodu táhnoucích se formalit. Chvíli jsem stál u stolu s maďary, tlustý Richie po speechi říká na ostatní, ať už se s ním ostatní přesunou seberou pickupovat dobroty ze stolu. Ti mu na to odpovídají, že je tam fronta, že není kam spěchat. Richie na to reaguje, že všechno pak již bude vyjezené :-D Vzápětí si donáší klobásky a už se láduje. Na jeho obranu však nutno podotknout, že jídlo bylo celkem na úrovni, nebyla to taková ta standardní menza založená na frázi "co týden dal". I pivko bylo obstojné, možná to bylo tím, že bylo dobře vychlazené - Sopron. Barmanka možná i trošku byla uražená, že jsem o tom pivu řekl, že nepatří mezi dobré piva.
Po chvilce však začínáme dávat grupu na Mary Jane, shlukujeme se cca v 7 lidech, dokonce i Bludný Holanďan s námi koštuje. Hodně solidní bootování. Párty nabírá jinačí dimenze. Hudba je rázem přijatelnější, pivečko o to lepší, a i někteří lidé se dají poslouchat. Sedám ke stolu, kde sedí Poláci, Slovinka a Bulhar, a hrají nějakou hru, že se bude hovořit čistě v národních jazycích, neskutečná bomba - tohle byla prvotřídní sranda. Menší nevýhodou bylo, že jsme byli daleko od akce, čili jsme již byli dehydratováni. Okolo kolemjdouícho Zdeňu jsem požádal, zda li by nám donesl pár pivek. Ten na to reagoval více než po svém "Ráďo, co zas vymýšlíš?" Neskutečná sranda, tohohle člověka dokáže vytočit kdejaká maličkost. Zdeňa odchází, přichází Eva, která naši žádost vyhodnotila kladně. Po chvíli přichází náš boss evidentně v dobré náladě. Slovinka mě několikrát taktně žádá, zda li bych ji neskočil pro pivka pro ni a bosse. Naštěstí s okolníma odcházím ven si zapálit.

Postupem času atmosféra v sále je o to uvolněnější, začíná se tancovat. Přiznám se, i já jak jsem antitalent, tohle mě oslovilo, obzvláště vláček byl koukatelný. Avšak na taneční kreace pana Jozsiho to rozhodně nemělo, to byla čistá fantazie, která nás hodně pobavila. Venku nám pak kolega Řek přednesl solidní pěveckou kreaci. Do toho rovněž Tommymu oznamuje, že v rámci tomboly něco vyhrál, ale protože Tommy byl venku, jeho výhra se patrně stornovala (nevyzvednul = nevyhrál). Takový pan F. vyhrává 2 noci v 3* hotelu v Pecsi. Při cestě dovnitř jsme si všimli, že již delší dobu jeden z Maďarů- originál (kterého do té doby v práci za takřka 2 roky, co zde makám, jsem ještě neviděl) oblbuje Slovinku. Dokonce i pak ji i evidentně lanaří domů "aah, I´m so tired, and I think I should go home to sleep". S pl. Tommym nás chytá neskutečný záchvat smíchu, Slovinka však nemá páru, oč jde. Vevnitř atmosféra stále na úrovni. Tommy říká, že to balí a jde domů. Někdo ho však odchytává u vchodu, a tak se jde ještě zapálit. Pak Tommy přichází dovnitř, pronese "ja pjerdole" a odchází defintivně domů, čistě po anglicky. Naše řady se tenčí. Párty zamyká své dveře někdy po 3:30. Krátce před tím ještě Rostík upadne na schodech tak, že si i solidně sedře část xichtu. Pak bere na cestě nazpět i dortíky, které byly přichystány jako presenty. Bere jich cca 9-10 ks se slovy, že to tu těm šajtošům přece nenechá. Párty končíme s pár Polákami. Ti na Hősök tere chytají taxík. Protože jdeme docela pomalu, tak se nám trhají i dva češi. Pak jdeme čistě až Oktogon pěšky, cesta je zdlouhová: Rostík nese materiál, tu a tam ztratí, do toho pan F. jde imrvehre doleva-doprava, místy rovně. Na Oktogoně chytáme tramvaj a míříme domů. Pan F. vidí bus, že prý jede k němu domů, tak jde na proti němu. Avšak jde pomalu jako lemra, a bus mu odjíží. Domů docházíme něco po 4 h.

Druhý den se loučím se vsetínskou delegací. Pan Rob toho dne jel do Brna vlakem zakoupit dárek, českou knihu o budhismu a reinkaranací pro jeho madarskou kamaradku, co umí plyně česky. Na předchozí dotaz, o čem je ta kniha, odpovídá: "je to o meditování, životním stylu, a všech tady těch blbostech, co musí člověk dělat, aby se pak v dalším životě nenarodil v Maďarsku". Druhý den jdu do lázní, kde potkávám staré známé. Rostík téhož dne i volá s tím, že nechápe, jak se v jeho lednici ocitlo x boxů s dortíkami. Následně jich pak pár porozdává bezdomovcovi, ten údajně reagoval "to je dobré, hoď mi je tam vedle" :-D Postupem času se i dozvídáme, že jedna zaměstankyně neunesla tíhu alkoholu, a blila přímo v sálu za gauče. Dále pak i to že jeden z Poláků byl pickupován záchrankou, ale podařilo se mu utéct. Hodně vydařená akce.

Ohledně výletu do Záhřebu mluvíme mezi sebou již někdy od srpna. Vinou velké zaneprázdněností tato akce připadá až na sobotu dne 22.11., kdy tou dobou tu hraje v rámci kontinentální ligy Jokerit Helsinki. Sestava jakžtakž ucházející: já, Fila a Eva. Cestu zahajujeme časně ráno z Nepligetu dálkovým autobusem, který čítá nějakých cca 12 osob z celkových 45 snad. Po cestě se nic mimořádného neděje, vesměs doháníme spánkový deficit. Na čáře jedna mladá slečna neprochází pasovou kontrolou, a tak bus musí jet do nedaleké vesnice, aby ji ponechal svému osudu na lokálním autobusáku. Fila to komentuje tak, že by si nedokázal představit žít v takové díře jako tady. Reaguju na to tím, že on by si zde v pohodě našel práci nějakého pokladního a všem by jenom jenom říkal "bocsi virsli". Do Záhřebu přijíždíme okolo poledne, pickupujeme mapu (holka z infocentra údajně ovládá jakž takž češtinu), a jdeme se projít po centru města. Dojem nám kazí hodně silný mráz, a to že nedokážeme najít restauračku, která by nám vyhovovala, jak cenově tak i chutově. Nakonec v centru usedáme, a lehce pochalujeme. Nutno podotknout, že chorvatská kuchyně je na solidním standardu. Zajímavé je pivo, asi tak jenom 15x lepší než jakékoliv maďarské. Ubytujeme se v samotném centru, chvíli se ohřejeme. Jeden přísedící u recepce nám říká, že bychom si měli dát ve městě bacha, neboť téhož dne se hraje fotbalové derby mezi Dinamem Záhřeb a Hajdukem Split, že prý bude mnoho konfilktů (žádné jsme však později nazaregistrovali). Následně vyrážíme pěšky na hokej. Po cestě koštujeme Filovu slivovici, ta nám v tomhle příšerném mrazu zdánlivě navazuje pocity tepla. Na hokej přicházíme s menší časovou reservou, dáváme pivko a usedáme. Byl tam takřka full house. Domácí se prezentují solidním supportem, celý zápas nepřetržitě skandují a mávají vlajkami. Na druhou stranu šlo i trošku vidět, že domácím základní pravidla hokeje nic moc neříkají. Hráč Jokeritu byla v ofsajdu jako cyp, následně z toho padnul první gól pro hosty. Domácí fans to však nechalo ledově klidnými, furt jenom skandovali. To na Vsetíně by se sudím náležitě nadávalo, neřkuli by se po nich házelo pivo v plastu :) O přestávce potkáváme nějaké fans Jokeritu. Jeden z nich - na naši zmínku, že jsme z Čech - reaguje, že Otakar Janecký je pro ně neskutečným kultem, a že ho vždycky provolávali "Oto!, Oto!, Oto!". Pak pronáší zajímavou hlášku "vy Češi uznáváte toho vašeho Jágra jako nejlepšího všech dob, pro nás však Oto bylo jenom jeden". Zápas končí 1:3 pro Jokerit, což podporuje můj názor na tiketu, který se následujícím dnem ukáže jakožto kompletně úspěšný. Po hokeji míříme směr centrum, kupujeme jízdenku za 10 kun, tu však ani necvakáme. Sedáme do nějaké pizzérky a snad dáváme i dvě pivka. Při placení dostávám nápad roku. Doma v Pešti nám chybí solnička, a tak si jednu beru jako suvenýr. Na hostelu si však druhý den všímám, že jsem v té restauračce zapomněl čepici - karma. Rovněž i dodneška na bytě pozoruji, že solnička neplní své poslání, čistě jenom leží na stole - trošku paradox. Ale abychom se vrátili k Záhřebu, na hostel se vracíme lehce před půlnocí. Silné turistické průvody mě zmohli natolik, že jsem ihned odpadnul. Fila však ještě šel na kukačku do města.

Druhý den se probouzíme s mírnou únavou, a začítáme počítat, kolik nás uplynulý den stál peněz. Důležité zmínit, že jsme každý měnili 10 000 HUF, a dostali jsme za to 240 kun, plus minus. Fila po přepočtu říká, že má nějakých posledních 40 kun, neskutečně se začínám smát, čistě zával smíchu, který nešel jen tak stopnout. Pak si přepočítávám kuny já, a zjišťuji, že mám 42 kun, tentokráte se smějí lépe Eva a Fila. Posléze Fila vykládá historku, která se pezpochyby stane historkou výletu, s trochou štěstí i historkou tehdejšího týdne. Po té co jsme to zalomili na hostelu, šel ještě Fila na jedno, údajně "někam do lesa" do nějaké hospody na pivo. Po návratu se však nemohl dostat do hostelu. Zvonil na zvonek, žel nikdo nepřicházel otevřít. Nemohl se nám dovolat na telefony, bo ten jeho byl vybitý. A tak se rozhodl, že ze dvorku se vyšplhá až k našemu balkonu. Skrze kapotu dodávky, a nějaké menší stříšky od nějakého kumbálu se skutečně dostává na balkón, a buší na dveře co to dá. Po pár minutách otevírá vystrašená žena s nějakými dětmi, totalně v šoku. Fila byl však aspoň takový gentleman, že se ji x minut omlouval za tento incident, a následně se dostal do útrob hostelu, a tedy i do naší cimry. Po odchodu z hostelu pak Eva vysvětluje Filovi, že celé této příhodě šlo předejít tak, že by Fila otočil koulí na dveře, a dostal by se dovnitř. Tohle Filu však nenapadlo.

Následně si procházíme památky, které jsme předešlým dnem neviděli. Byla mi nekutečná kosa bez čepice. Náladu ze zimy a z nic moc památek si vylepšujeme v jedné restauraci, kde si všichni dáváme pljeskavicu. Následně jdeme ještě do jedné kavárny na pár piv, podíváme se lehce očkem na finále Davis Cupu, a později odcházíme na bus směr sladký domov. Po cestě se opět nic neděje, čistě se relaxuje. Bus tentokráte byl vyprodaný, a na hranici nebyl žádný incident, ale i tak jsme tam museli čekat minimálně čtyřicet minut, než se vyřídí kdejaké prkotiny a formality. Do BP se vracíme okolo 22:22 h.

Výlet lehce pod-solidní. Příště do tohoto města jenom v případě nějaké větší akce. Jinak ani zbla.

Report z pohledu nezaujatého:

Na událost týdne se těšíme nějakých pár dní dopředu, přesněji řečeno tři. Pan Dušan vyhazuje holky takřka před naším apartmánem, takže neztrácíme čas formalitami a vyrážíme na Citadellu (jedna z nějvětších hor v samotném Maďarsku, nějakých 200 m.n.m.). Pokocháme se výhledem a okoštujeme nějaké to víno. Posléze vyrážíme na Raday utca, taková ostravská Stodolní, která je rapidně klidnější a kultivovanější. Sedáme do české hospůdky zvané Sládek, přistoupivší kolegové z práce si dávají české poctivé, já s holkami zkouším 2 dc rozlévaného. Barmanka nás vehementně odrazuje, a doporučuje jakékoliv české pivo. Nakonec víno nechutí zas tak moc špatně, říká Soňa. Já osobně bych mu dal nějakých 10-15 procent. Následně se posunujeme do hospody "U Prdelaté", po jedné rundě jdeme domů s tím, že se soustředíme na sobotu. Holky jdou na kutě. Na byt mezitím doráží náš bývalý kolega a dobrý kamarád v jedné osobě pan Daniel z Krakowa, plus jeho PL přítelkyně Anna, jenž mu mluví neskonale královsky česky, tudíž mé pokusy dohovořit se polsky či anglicky jsou naprosto kontraproduktivní. Alkohol, jenž dovezli, je více než solidní, obzvláště ořechovka s mlékem chutí jak samotné bejlís. Okolo třetí odpadám, ostatní pokračují i do sedmé ranní. Ráno menší bolehlav, situaci však záhy zachraňuje můj kamarád pan Aulin. Pokračujeme na centrální tržnici, kde lze zakoupit pestrobarevné suvenýry ale i taky kdejaké kýče. Nutno podotknout, že jsem byl čistě s holkami sám, čili z mé strany hodně velká trápenka. Do toho se nám ztratila i Soňa, naštěstí jenom na půl hodiny. Původní plán byl, že si dáme procházku po Budě, únava z předešlého dne a z "nakupování" mi však říká, že by to nebyl zas až tak dobrý nápad, a tak si dáváme viceméně jen projížďku po Pešti. Klasika jako procházka u Parlamentu nikdy neurazí. U fontánky na Margaritině ostrově jsme to brali trošku spontánně, obvzláště když nás obstřikla voda, i když nefoukal vítr. Byli jsme trošku udiveni. Následně se připojil Šuli, a vyrazili jsme do "All you can eat" bufetu, čili místa, kde za nějakých 120 CZK se člověk může nachalovat do prasknutí. Po jenom asi 55-i minutové frontě jsme se dostali nařadu, a "trošku" pojedli. Pak se vypravili k Maďarskému zemědělskému muzeu, Náměstí hrdinů, a prošli si také trochu Andrássyho ulicu (utca). Následně jdeme domů dát si šlofíka. Osobně jsem se cítil hodně unaveně, malátně, na nějakých patnáct sekund jsem dokonce chtěl i pískat konec s tímto večerem, neboť jsem byl totálně bez energie a ani jsem nemohl zabrat. Naštěstí kapka vína a pár litrů piva mě dává opět na nohy. V tu chvíli se již shlukujeme u nás v kuchyni, abychom se předpřipravili :-) na událost soboty, a sice na koncert The Bits, maďarské kapely, která vzdává hold svému slavnějšímu originálu z Liverpoolu. Koncert probíhá asi tři minuty od našeho bydliště, takže jdu nalehko, což se o holkách řici nedá. Na koncertě se scházíme v početné bandě: 9 ks, v tom 6 CZ, 1 PL, 1 HU a 1 SK/HU. Šuli zůstal doma, hrál poker. Strategicky vybíráme pozici na konci sálu. Ne proto, že bychom byli jedni z posledních přicházejících (což jsme byli), ale protože to bylo blízko k baru. Koncert více než vydařený. Byl jsem již asi 5x na této grúpě, ale toto bylo asi nejlepší představení! Na konci se ještě pokoušíme provolávat žádost o přídavky. Ty také přicházejí. Ale mám hodně za to, že nebyli na základě našeho apelu, nýbrž čistě jenom z tradice účinkujících. Tak či tak, škoda že tu nebyl Meky Žbirka, ten by jistě pověděl něco na způsob: "hej, naozaj parádní performenc, lebo kvalita nebola tolko čudná". Následně se vydáme hromadně do centra, žel bez holek, za to však z naši polskou delegací, která se vrátila z turistiky. Dostali jsme se do jednoho podniku nedaleko od Deaku, kde potkáváme jinačího polského kolegu z práce. Ten záhy mizí neznámo kam, čistě po anglicku. My dáváme pár pivek a jdeme domů. Tři lidé zůstávají údajně až do slunečního svitu. Takový pan F. dorazil k sobě domů někdy okolo páté-šesté-sedmé ranní. Na bytě mezitím dva nejmenovaní lidé ještě koštovali fúsatého. Pro mě už ani trošku nepřijde zvláštní, že Šuli se řídí heslem "z cizího krev neteče".

V neděli se s námi loučí polská návštěva, dávají si Szechenyi lázně s tím, že odpoledne vyrážejí nazpět do Rzeczpospolity Polské. My jsme si na úvod dali lanovkový výjezd na Janos hegy. Pro mě osobně premiéra se smíšenými pocity: lanovka ok, pocitová-tělesná teplota behěm deště však nebyla zrovna ideální. Dali jsme si rovněž i výšlap na místní lokální rozhlednu, z které jde vidět celá Buda část. Naše viditelnost byla však sotva tři metry z důvodu silné mlhy. Na cestě zpět jsme chvilku šli i špatným směrem. To, kdo nese zodpovědnost, je už na našem promovaném bakaláři, já osobně jsem šel poslední. Následně naše výprava míří na Buda side: Budínský hrad, Rybářská bašta, atd. Však již beze mě, zajel jsem domů čistě se ohřát plus pickupovat věci na lázně. Dáváme sraz na Szell Kalman tér. Ondřej bere holky do "All you can eat" sekundární pobočky, já beru Kač na zlatý hřeb večera - do Lukacs lázní. Do lázní záhy přichází i pan F. s Polským Tommym. Jedné chvíle jsme se i domluvili, že dáme sraz u baru, že dáme pivo. Kač se mi však ztrácí z perimiteru. Tommy na to pak říká, že jsem ji hledal (po polsky). Vedle toho taky v lázních potkáváme i staré známé: Želvu, Lenina či Pavla Zedníčka. Protože se blíží čas fotbalu (repre hraje s Islandem) a jsme pozváni k panu Rostislavovi, začínáme hecovat bandu, ať jde též. Holky plus Šuli v tomto nevidí perspektivu. PL Tommy říká, že fotbal ho neinteresuje. Na mou repliku, že fotbal je dnes čistě jenom záminka k menšímu popíjení, odpovídá více než geniálně. Opět dostál své přezdívky filozofa. Prý že by nešel s tím, že už nemá žádné dovolené, a nemůže si dovolit zameškat opět v práci (fotbal začínal asi ve 20:45 h.). Na mou reakci, že bychom ho v jedenáct v noci vykopli z bytu, odpověděl, že by pak stejně pokračoval v nějakých lokálních hospůdkách. Takové odpovědi jsem ještě nezažil! :-) Kač se vrací domů, kde vidíme jak Šuli hraje s holkama rekrační poker. Já a pan F. jdeme k Rosťovi na fotbal. Přicházíme ke konci první půle. Popíjíme samé dobroty: český Budvar, maďarské vínečko, jihomarovskou slivoci a v neposlední řadě také dominikánský rum. Po půlnoci se ještě objednávají nějaké piva na roznášku, - značky Stefll, trošku si kazíme chuť, netoliko však dojem ze solidního večera. Na byt přicházím okolo druhé, ne li třetí. K překvapení však zjišťuji, že v kuchyni se žádná aktivita již neděje. Po tradičním krátkém spánku se vydáváme v pondělí ráno k Boraros ter, však bez Šuliho. A dáváme si vyhlídkový zájezd lodí po Dunaji v rámci městské hromadné dopravy. Holkám začínají druhé vánoce, mě zas třetí velikonoce. Na lodi míjíme skupinku Čechů, kteří jsou podobně fascinování tím, že vidí Budapešť z vodní perspektivity. Nutno podotknout, že během tohoto víkendu já osobně jsem zahlédl v tomto městě možná 200-250 Čechů plus tak 10 Slováků. Něco podobného před tím potvrdil v lázních rovněž polský Tommy, který řekl, že ještě neviděl tolik českých lidí v Lukacs lázní. Na naše zvyklosti trošku nevídané. Abych se vrátil zpět k tématu, vysedáme kousek za parlamentem, následně se vydáváme turistickou tramvají k tržnici, kde holky dokoupí poslední suvenýry a odešlou pohlednice (čistě z povinnosti). Na cestě domů před obchodem potkáváme Šuliho, že se jde ostříhat. Za hodinku na bytě potkáváme Šuliho opětovně. Říkal, že holička totálně nepochopila jeho myšlenku(lost in translation). A nyní po jistý čas ho právem můžeme nyzývat "Onďou". Holky balí věci, poslézeme s Onďou vyrážíme na Keleti PU, kde přijíží Dušan, a odváží všechny účastníky zájezdu směr Vsetín. Posléze se jdu spravit do Lukacs lázní, kde regulérně vytuhnu na hodinku v třicetišestistupňové vodě. Kvalitní voda jako vždy, ostatně jako vždy.

Docela obstojný, prodloužený víkend!

... if I could count everything, the total price would be little bit less than 160 000 HUF for 7-8 nights. The most expensive was the flight, approx. 45 000 HUF for return ticket incl. big luggage as well. From Kutaisi we travelled via Georgian bus (approx. one hour after arrival)., where we already had booked tickets to Tbilisi (via www.georgianbus.com, price circa 5100 HUF for return ticket). We were in Tbilisi around 6 AM, but there more than 3 hours we waited till the moment when marshrutka was full. Price to Jerevan was 36 GEL (per person). The journey was so long, driver had many usseless break times. One curiosity during this ride: mr driver smoked successfully almost 2 packs of cigarettes. Unprecedented! We arrived to Jerevan around to 6 PM. Directly at the bus station we tasted excellent beef Kebab (price around 1,2 EUR - more than fantasy). Then we picked up the taxi, and we continued to Goris. Total price was 35 000 DRAM, co-driver wanted to cheat us, but Zdenek successfully explained to him, that deal was 35 000, not 40 000 how the stupid guy told us. Very solid negotiation in russian language from Zdenek's side. In Goris we spent two nights. Btw. not so far from there is one the longest aerial tramway called Wings of Tatev, very solid experience. We stayed at hotel called Mana, total price 26 000 DRAM (for 2 nights and per 2 persons), solid hotel with internet, good islamic TV, good hospitality (breakfast and coffee, Me liked), shop not so far from the hotel, where we bought many beers: especially Ararat - traditional one, amazing beer, we were absolutely satisfied, because ti tasted like CZ Budweiser. Then we travelled to Stepanakert via marshrutka, price 2000 DRAM for one person. Actually we visitied not Azerbajdzan, but Nagorno-Karabakh republic, as this state officially does not exist. It is under control (occupied by army) of Armenia. Try to search some info about this area, very intersting, on the other hand very cruel and sad. During ride Mr Driver called some friend from Stepanakert to inform that two tourists are coming, and offered us hostel from his side. And really after the arrival some guy picked up us, showed hostel, then his home, and later he visited with us ministry to arrange visa. Actually visa issue is only formal bussiness, nothing else, price 3000 DRAM per one person, valid 7 days.Then Mr Driver showed us some interesting places (via his own car: price 7000 DRAM per one person) like Agdam (ghost town, we could not stop here, as on the both side from road there were snipers) and a fortress Askeran. After this small sightseeing in Stepanakert we bought some meal, and we went to the place of mr driver, who cooked very solid "saslik". He gave us also some small cups of vodka, relatively ok, but I supposed more rounds than only three. The barbeque was fine, especially his english and his ideas, something like in this style: "muslims problems, Azerbajdzan muslims problems, Karabach no muslims, no problems. Germania, Britania muslims problems. Tsechia no muslims, no problems." :-D Then we went to "hostel" (4000 DRAM for one person), let's say something like parody on hostel, not so big (even not like standard room, I think even it was smaller for example than space in elevator), relatively winter. In this "hostel" we met one polish guy from Warszawa Wschodnia. It only confirms one theory from Mr Zdenek, that polish people are everywhere :) In the morning we caught marshrutka to Jerevan (price 4500 DRAM for one person). The most dangerous part of the ride was still in the area of Karabak, neverending curves in mountains, drivers overtook evrywhere. We saw one car in the gorge. If people survived or not, we do not know :( In Jerevan we spent two nights at Princ Plaza Hotel, price circa 6000 HUF for one person/1 day (2 coffees free of charge). Jerevan is nice city, but only centrum of course. Our former colleague and good friend Mr. Daniel Vyslouzil visited Georgia plus Jerevan two weeks before our trip, and he mentioned that Jerevan is something like Budapest, only without Danube. We also visited Czech restaurant Karloff, where we ordered our tradional beef sirloin in cream sauce, but Mr. waiter did bring only one for me, not for Zdenek (lost in translation :) ), that's why Zdenek had to ask him once again. We were satisfied with the food, relatively good armenian version. Not so far from Jerevan in Garni there is a famous ancient temple. There we were walking across nice canyon (search "Garni Gorge" on google). On the 6th of october we left the Jerevan, and we continued to Tbilisi, via marshrutka. Price was 7000 DRAM, that's was good, but with two hungarians travelling as well, father and son and during the whole trip they were only talking and talking. I had a headache! In Tbilisi we stayed last night of our trip in a hostel called TiflisLux Boutique, price little bit less than 2500 HUF (as per one person). Centrum is relatively ok, but what was annoying for us, was neverending hooting. when you are in BP, you can hear one beep during ten minutes, on the other hand in Tbilisi 1492 times during one minute. unbelievable! The same generally in Armenia as well, in Goris in front of one solid hotel we even saw a road sign where hooting was forbidden :) Last day we visited one monastery not so far from Mtskheta. We had a deal with taxi-driver, that the total price will be 32 GEL from Tbilisi. But during last 10 kilometres, he started to regret, as our goal was so far, and state of the road was realitively bad. We were sorry. That's why we gave him 4 GEL more. In front of monastery we met monks. One of them looked like Herr professor Dumbledore from Harry Potter. He asked from where we are come from (in russian language of course), we replied Tschechische. And him "aaah, long long time ago, in seventies I was there with sovetian army". Way back to Mtskheta took approx. 3 hours, because the route was around 12 km long and we carried our luggage on backs. In Mtskheta we visited luxury restaurant (it was wine shop as well), where they had more than amazing wine and excellent beef meal. Then we picked up another taxi back to Tbilisi, and around 6 PM we travelled to Kutaisi airport via the georgian mini-bus. For our misfortune in the bus there were again the hungarian son+father. We were only gazing, because they had very cuddlesome relationship between each other. Unbelievable! In the middle of way we found out that with us one CZ person travelled too. He works in Tbilisi, some observing mission for EU. He told some intersting political things, for example that Georgia will become member of NATO. And Russia will gain officially South Ossetia and Abkhazia. It will be deal. Yeah, it was relatively good guy, because he bought two beers for us at the airport. In Duty free shop I bought one litre of Jack Daniels (25 EUR). Our return flight started at 1 AM, and we were back in BP around 2 AM, not because the flight took 1 hour, but because the time has changed.

Resume:
+ we survived, excellent food, armenian beer Ararat, cheap alcohol, good organization from Zdenek
- neverending journeys via buses, marshrutkas, taxis, (mainly in Armenia), crazy driving, cold a bad weather in south Armenia.

http://pali1986.rajce.idnes.cz/Armenie_trocha_Gruzie_2014./

Na výšlap roku (jediný v roce) se vypravujeme v 6 lidech. Na vlakáči menší překvapení: lidé, co měli jít, tak nedošli; lidé, co se vyjadřovali neurčitě, tak jdou, - paradox. Hodně pozitivní je i účast Rosti B., který jít původně nechtěl, protože si stěžoval, že by mu to zhoršilo jeho astma. Ve vlaku začínáme ochutnávat první alkoholické dobroty, obzláště Rosťovi chutná. Pijeme i specialitu od Rosti Sl., jeho vlastní Tullamorku, která vypadá jak ranní moč, zpočátku tak i chutná. Komu je to jedno, je Rosta B., který ve vlaku z VM do Frenu baví malou holčičku (cca 4-5 let) tím, že ji zpívá "Čápi, čápi, jak si vlastně povídáte?". Je to hodný pán. Při příjezdu do Frýdlantu shledáváme, že počasí není optimální: kosa, vrchy pod mlhou, místy mrholení, všude bláto, i když hlásili opak: jasno a +20 stupňů. Především Mirča je s tímto stavem spokojená. Na vlakáči jdeme postát k místnímu bufetu, který láká dobrými cenami - velký borax za 10 kč. Čím však neláká, je tupost zdejšího bufeťáka. Na mou žádost, že bych si dal Radka (myšleno pivo), reaguje řečmi, jestli jsem to pivo někdy vůbec měl a kecá nějaké blbosti o tom, že existuje celá řada druhů Radka (10, 12, Birell). Tyhlety chytráky nemám příliš v lásce. Dobrý počin udělal aspoň Rosťa, který mu zezadu pomočil ten jeho slavný bufet. Při čekání na bus Rosťa vypráví vtip z 98-ého, říká, že tehdy to byl nářez, my se tomu však usmíváme spíše z povinnosti. Po příjezdu k Hotelu P.Bezruče už vyrážíme po svých. Kdo se nechytá, je Rosťa, nestačí našemu pomalému kroku. Následně se vydáváme menší zkratkou, která nám má notně ušetřit. Nutno podotknout, že je to nejtěžší část výšlapu na Lysou, strmý krpál, cca 300 m dlouhý, kde to na šutrech pořádně klouže. Rosťa se začíná trápit, jeho fyzička a hlavně aktuální stav mu stěžují situaci. Zatímco zbytek už je hore na cestě a popíjí (cca 20 minut), já a Rosťa jsme uvízli cca 50 metrů od konce onoho strmáku. Snažím se Rosťu motivovat. Je to však marné. Namísto toho slyším nadávek, kolik jsem ještě v životě na svou osobu neslyšel. Zároveň tak dlouho už jsem se taky pořádně nezasmál, ty jeho pády byly luxusní. Jdu hore sám, mám žízeň. Z cesty Rosťu povzbuzujeme, že to dá. Po asi 10 minutách vidíme z lesa jeho hlavu, nakonec nešel po té stezce ale přes les (asi to méně klouzalo). "Proč jsme nešli po cestě?" zařve Rosťa, my se začínáme smát. Poté se shodujeme na tom, že bude dobré se rozdělit, skládáme se Rosťovi na pivo a jdeme dál bez něj. Zároveň mu naléváme jeho posledního kalíška. Rosťa jde dolů, tentokráte oklikou. Cesta naráz začíná být svižná. Díky další zkratce se podruhé dostáváme přes nějaké turisty z Bystřice p.H., ti jen nevěřícně koukají jak to, že jsme se dostali před ně. Na závěrečných 500 m se zastavujeme a Rudy to začne hecovat, ať se jde do naha do půl pasu. Rosťa Sl. jde od pasu dolů (viz. privátní fotky), posléze mu dochází, že to má být od pasu hore. Královsky se otužíme, uděláme pár fotek a za 5 minut jsme na samém vrchu. Voláme Rosťovi B., prý sedí v Borové. Říkáme mu, že jsme za 3 hodiny dole, on na to ať dáme za 15 minut. Následně jdeme sednout do Šantánu na jedno. Pak se domlouváme, že půjdeme na Ostravici, tak vyrážíme. Cestou nám dochází cigára, nepříjemné. Voláme opět Rosťovi B., říká, že jede vlakem směr Val.Mez. "Rosťo, ty jedeš do Valu, tam přesedneš zpátky na vlak do Frýdlantu a zase se k nám připojíš? Já to nechápu." dělá si R.Sl. řiť z R.B. U Lukšince to strháváme po žluté (Ostravici stornujeme), máme naději, že bychom stihli bus ze Satiny (za 45 minut jede). Stihli jsme to s 2-minutovou rezervou. Krásně do běhu. Ve Frýdlantu chceme jít do bufetu nakoupit něco k pití na cestu zpět. Tentokráte tu dělá nějaká tupá ženská (asi příbuzná od toho předešlého cypa), nemáme čas se s ní dohadovat, vlak by nám ujel. Ve vlaku se otvírá slivovice (výborná, Rudo). Na mezi-přestupu ve Frenu začínají chalani oblbovat nějaké holky ve věku +15. Prý jedou do Branek na nějaké narozky či co. Dávají nám ochutnat jejich dobrotu - sprite s Fernetem, nebylo to tak zlé. Do VM mám společnou trasu, tak jedem spolem, baví náš dvorní chrlič vtipů, co chvíli znělo: "a ten jste slyšeli?" Pozadu nezůstává ani Rosťa, když se snaží oslovit jednu postarší ženskou. "Paní, můžu vám vysvětlit 1 věc?" - ženská nereaguje, a tak jde Rosťa pít, což je v pořádku. Na Vsetíně se vydáváme do naší oblíbené hospody. Po chvíli přichází i Rosta B., celý převlečen. Na Vsetín prý dojel tak, že žádný z revizorů po něm nechtěl jízdenku. I tak se dá. V kneipě se popíjí vesele dál. Já končím okolo 21 h., chytla mě migréna jak cyp. Zbytek se baví dál, z toho 2 lidé to táhnou až do 6-i do rána.

P.S.: v celku povedený den, příště by to ale chtělo na cestu flašku navíc, možná i dvě ...

Šuli,

dnes z tvé strany  (prvně říkáš, že dojdeš, pak výmluvy na nedostatek spánku - což plně chápu, celé roky jsi "nepřetržitě zaměstnán") hodně velké zklamání. Nohejbal na hodně vysoké úrovni, předvedli jsme solidní výkon v suportu (1x Jamesson + 3x fúsatý + 1x nějaká trnková). Vsetínští srovnali z 3:5 na konečných 5:5 a rázem se začala slavit ne-prohra! Po celou dobu (když nehráli Slováci za Nk Vsetín - kdy jsme chodili kúřit) nepřetržitá podpora z naší strany, což vydatně  ocenili hráči a managment, když jsme se na večer ukázali ve Valášku - objednáno 1x litr Jelzina, - což by šlo, ale pan P. lehce začal vyvádět, celé osazenstvo nechápalo, resp. se distancovalo, resp. aspoň z mé strany (+ pár lidí z okolí) sranda, ... my nejvěrnější se začali smát, a začali jsme provolávat francouzské to slávy ("šuli ze saint tropez" - https://www.youtube.com/watch?v=wAINRUR_vbQ ) ... zkrátka obyčejný večer, který nepotřebuje dalších trapných komentářů

http://pali1986.rajce.idnes.cz/Vsetin_-_Karlovy_Vary_20.4.2013/

Milý deníčku,

v sobotu 2.3. jsme s Šulim vyrazili do Poruby podpořit vsetínský hc. Ještě před odjezdem se oba nemůžeme dohodnout na alkoholu, Ondřej furt zmiňuje, že by mohl vzít slivovici (od Jandyse), avšak nečiní tak, neboť má obavy z reakce rodičů, kteří by jej patrně zpozorovali. Jediným možným řešením je to, že beru fúsatého – a to 2x. U Lapače čekají 2 autobusy, první je pro ultras, druhý pro nás - vesměs sváteční účastníky zájezdu -,  a to za krásnou cenu, 100 kč do Ovy a zpět (za takovou lidovku jsme jezdili naposledy někdy v r. 2006). Po cestě se nic moc neděje, za zmínku snad jen stojí, že padá první láhev myslivce a že fanoušci začínají mít veselou náladu s tím, jak se přibližujeme svému cíli. Při příjezdu Porubou mi Ondřej ukazuje, kde všude pil („tady a tady taky“). U stadionu nás čeká Mira, původem a srdcem Vsetíňák, jenž nyní žije a pracuje v Ově. Nutno podotknout, že jsme dávali vědět mnoho lidem z Ostravy, ať se této události účastní, avšak marně. Jedni čučeli v Sangrii na el clasico, jiní na víkend navštívili své rodiny, a někteří nebyli schopni reagovat ani na x sms (že Kuře?!). V sektoru se nás schází okolo 250-300 lidí. Je vidět mnoho známých tváří, mj. i vsetínští vlci (slangové označení pro deklasované živly), od kterých se držím dál a dělám, že je neznám, nechce se mi jim věnovat mé přebytečné drobáky. Kdo však citelně chybí, je Rst – člověk, který by kotel řádně rozveselil (např.  tradiční výjezdovou písní „Čápi, jak si vlastně povídáte?“). Aspoň mu po třetinách zavolám skóre a průběh dění na stadionu, údajně dorazí na Porubu až ve středu. V 1. třetině se vydatně fandí, přece jen jde vidět velké nadšení ze strany vsetínských fans. Provolává se sláva Tomáši Sršňovi, ten však nereaguje. Hodně opakovaným je i pokřik „my jsme doma všude“. Místy jdou slyšet i domácí fans, ale nejedná se o nic významného. Jednou větou k dění na ledě, ostravští lépe bruslili a lépe kryli střední pásmo, takže nás za celý zápas (údajně) k ničemu nepustili, což se projevilo i na výsledku – prohráli jsme 1:0. Na stadion se nám podařilo pronést fúsatého, takže pokračujeme důstojně. Beru chalanům před začátkem rundu piv, aby mi to před druhou třetinou neopětovali. S přibývajícím časem nám docházejí síly, třetí třetinu se na hokej čistě jen dívám, ale vůbec ho nevnímám, Ondřeje přepadávají mikrospánky trvající několik minut. Po konci zápasu usedáme do busu, krátce po odjezdu mi volá Mira (ta trošku naštvaný), že prý Šuli má jeho sluchátka. V jaké souvislosti se k němu dostaly mi není jasné. Cesta na zpět je poklidná, Ondřej ji celou prospal. Po vystoupení několika lidí ve Valu, přesedám o sedadlo dopředu, přeci jenom se mi v buse sedí lépe samotnému, než když si o mě Ondřej opírá hlavu. Náhle to vypadá, že Ondřeje přepadá indispozice, nejednalo se o nic vážného. Lidé okolo však mají důvod k úsměvu. Na Vsetíně vyrážíme k Fájovi, tam Ondřej opět spí (probere ho víceméně až zavíračka ve 22 h.). Potkávám zde lidi z roboty, mj. i Vlastíka, který jako vždy vypráví o práci - tento člověk jakoby se absolutně ztotožnil se svým zaměstnáním. Poté jdeme ještě s kamarády do AB baru, kde Ondřej chytá druhý dech. Bodejť by ne, když krom platby za bus mi přispěl na vše ostatní solidními 15 kč. Po půlnoci však krize doléhá na mne a pak jdeme domů.

Zkrátka, jeden z těch dnů, který by šel zhodnotit slovy to by šlo!

Podrobnější reportáž v deníčku uživatele Nostalgik.

Fotky