Blue.Poison

Bála jsem se, že to bude nějaká artová slátanina s pár šokujícími scénami, ale nakonec se z toho vylouplo brilantní, znepokojivé a monumentálně arogantní dílo. Děj se servíruje na zlatém podnose a vy jen bezmyšlenkovitě berete, nevybíráte si.

Chtěla jsem slasher, dostala jsem slasher. Myslím, že místní odborníci jsou v tomhle případě úplně zbytečně kritičtí. Zápletka je docela nápaditá, postavy archetypální - a doslova se těšíte, jakým způsobem si je zabiják podá. Samozřejmostí je také tipování identity vraha, ke kterému se rádi přidáte spolu s hlavními hrdiny (těmi, co zbydou).

Vůbec nevím, kdo je Tomáš Řezníček a jestli předváděl sám sebe, nebo je tak boží herec. Ale věřila jsem mu každou repliku, každý úšklebek, každé mrknutí. A Vágnerová byla také skvělá. Na to, jak nesnáším novodobou českou kinematografii, protože nemá žádnou osobitost, tvář ani hloubku, tak Hranice lásky mě překvapila. Tenhle film stojí i padá na výkonech hlavních postav, a ty byly brilantní. Ale jak bylo řečeno. Není to pro každého.

Perfektně vystavěná a zahraná minisérie. Nelineárně vyprávěný příběh z toho dělá prakticky mistrovské dílo. Všechny postavy mají konkrétní cíle, doprovází je pohnuté osudy a pomalu odkrývají karty divákovi. Po dlouhé době něco, co má duši. A taky skvělou hudbu.

Tak dokonalý spojení hudby a obrazu už jsem dlouho neviděla. Za obě scény s písničkou Silverbird dávám hvězdu navíc. Ta pomalá a gradující hudba, která podkresluje akční scény, je boží. Nemůžu to dostat z hlavy.

Jsem ráda, že jsem si seriál pustila dřív, než se ke mně dostaly místní recenze. Hodnocení zdejších expertů je tentokrát hodně zbytečně přísný. Za mě to vůbec průser nebyl. Obě časový roviny se dobře doplňují a současnost průběžně odpovídá na otázky vzniklé v minulosti. Dialogy jsou zábavné a obecně se to občas bere s lehkou nadsázkou. Navíc mě bavil mezisesterský vztah i hlavní hrdinka.

Já vám nevím... Na to, kolik museli mít podkladů a materiálů od Landsmana, mi to přišlo dost slabé. Kamera strašná a herci jak z amatérského divadla. Dalo se z toho vytřískat víc.

"Říká se, že minulost umí člověka pronásledovat. Že minulost je jen řada okamžiků. Jeden každý dokonalý, úplný. Korálek na šňůře času. Minulost nás nepronásleduje, ani by nás nepoznala. Jestli někdo někoho pronásleduje, tak to my pronásledujeme minulost. Pronásledujeme ji, abychom se mohli podívat znovu. Vidět ty, kteří nám schází. To, co nám schází po nich."

Kdyby si Keanu sednul na židli do ateliéru a hodinu a půl zíral do kamery, bylo by to záživnější.

"Kluci v Londýně umíraj, tvrdí, že měli raka, nebo zápal plic. Neřeknou, co je zabilo, lžou o nich. A to já nechci. Víš proč? Moc jsem si to užil." Tahle minisérie mě vzala na pestrou cestu do 80. let. Se všemi radostmi, nespoutaností i prokletím tehdejší doby. A moc jsem si to užila. Od postav, který nejde nemilovat, až po soundtrack.