Aelita

Kdyby film natočily samotné africké děti, byl by to působivý obraz. Z pohledu dospělého Evropana je to však pouze jednoduchý film o složitých věcech. Víc o životě v Africe se člověk dozví z četných dokumentů než z tohoto skromného snímku.

Vysoce strukturovaná myšlenková činnost tlumí nebo zcela vytěsňuje emoce, jelikož je energeticky převáží. Podstata působení psychologie i její účinnost tedy spočívají v tom, že psycholog pomáhá člověku racionalizovat podvědomá nutkání a emoční hnutí, a tím samým je alespoň zdánlivě dává pod kontrolu člověka. Cokoliv, co je v moci nebo pod kontrolou člověka, byť je to jen sugesce neboli placebo efekt, poskytuje člověku uspokojení, ne-li rovnou slast. Otázka zní: zvyšuje se ta účinnost, pokud je matka člověka psychiatrička, psycholožka nebo filosofka? Protiotázka zní: Pokud ten člověk vidí modrý pokoj a v něm ženu, jež se mu líbí, napůl přikrytou červenou látkou a podstupující masáž, dokáže jeho racionální sebeovládání zabránit vzniku pudových potřeb? Neboli co je silnější – racio nebo pud působící přes emoce? ___ Vizuálně a obsahově Hitchcockovsky vystavěný krimi thriller s Freudovskými sny.

Medicína posílena vědou se tváří jako nové náboženství slibující spásu a majestátné katedrály nemocnic jsou zaplněny miliony věřících. Každý pokrok i každé náboženství si ale žádá obětí. Obchod s lidskými orgány ve velkém umožnila teprve moderní medicínská, počítačová a spojovací technika a to je jen malá část ledovce, který se skrývá pod hladinou úspěchů, které společnosti prezentuje medicínsko farmaceutické lobby.___ Atmosféra napětí ve starších hollywoodských filmech byla řádově působivější než ve filmech éry CGI (computer-generated imagery). Většina dnešních tvůrců thrillerů a hororů ignoruje princip fungování lidské psychiky – lidé se totiž nejvíce bojí nikoliv toho, co již vidí, ale toho, co je jim zatím utajeno, o čem jen tuší. Dobře o tom věděl Hitchcock, který klamal a vodil diváka za nos až do konce filmu. Je jedno kolikrát zkušený divák viděl dnes již kanonizované postupy pomalého budování děsivé hrůzy prostřednictvím utajení informací a drásání nervů hudbou, stejně se pokaždé nachytá, protože napětí vzniká samovolně čistě jako fyziologická reakce, kterou spouští část mozku zděděná od plazů, jež v jakýkoliv okamžik očekává náhlý útok šelmy. Dnešní polopatické předvádění hromad střev a potoků slizu a krve po jisté době otrkání vyvolává již jen hysterický smích nebo znechucení.

Děje se, co se děje. Proč by to mělo něco znamenat? ___ Svět je "velký a univerzální příběh", který vypráví člověk. A jelikož je člověk bytostí zároveň přírodní i kulturní, iracionální i racionální, proto i všechny příběhy se pohybují mezi reálným a abstraktním, mezi fyzickým a metafyzickým, mezi možným i nemožným. Příběh světa stejně jako člověka v něm je tedy I-racionální a jeho cílem je dát rozmanitosti světa i samotné existenci smysl. Vytváření příběhu je algoritmickým strukturováním vnímaného a smysl je shrnutím, stlačením příběhu do abstraktního pojmu – slova. Celá moderní věda je založena na předpokladu, že vesmír je algoritmicky stlačitelný. Stejně tak stlačuje a racionalizuje svět i mýtus. ___ Člun, ve kterém se plaví Pí, nese název Tsimtsum (také Tzimtzum, česky Cimcum), což je kabalistický výraz značící "kontrakci následující po předchozí expansi". Jednoduše řečeno je to proces dobrovolného stlačení nekonečného a všudypřítomného Boha – jeho sebeomezení, důsledkem čehož je vznik prázdného prostranství, aby byla umožněna existence Bohem stvořeného světa. To jest Bůh se od svého výtvoru poodtáhl, poodstoupil poté, co stvořil svět, aby povolil existenci něčemu jinému kromě sebe sama. Jinak by Boží přítomnost v přímém smyslu slova zabraňovala tomu, aby se cokoliv mohlo dít. Kromě prvního omezení Bohem sebe sama (Tzimtzum Aleph) je tu i druhé (Tzimtzum Bet) – omezení člověka sebou samým, jehož cílem je přiblížení svých vlastností k božským požadavkům spravedlnosti, řádu, neboli sebezdokonalování. Vyšší výchovný mechanismus druhotného omezení je podobný hinduistické karmě – v konečném důsledku se špatné kárá špatným, dobré odměňuje dobrým. Hlavní princip cimcumu spočívá v jeho paradoxnosti: Bůh odchází ze scény, a to jen proto, aby se vrátil, jenže ne jako viditelný diktátor-policista, ale ve skryté, rafinované podobě – ve vědomí toho, kdo ho pustí do svého světa, do svého vědomí. Svoboda volby člověka v kabalistickém pojetí znamená svobodu výběru mezi světem bez Boha (protože Bůh není zjevně viditelný, přítomný) a světem s Bohem (protože Bůh je přítomný v odhalovaných souvislostech, v přidávání smyslu dění). Každý člověk tedy vytváří svůj velký příběh (model světa) i svůj vlastní životní příběh (model vědomí a svědomí) podle vlastní volby. Potud kabala a karma. Je tu však i psychologický aspekt lidského života, který vystihuje kulturně historická teorie vyšších psychických funkcí, kterou zformuloval a vypracoval ruský psycholog L.S. Vygotskij a jiní psychologové zabývající se lidskou řečí a jejím vývojem. K vyšším psychickým funkcím patří usuzování, myšlení, učení, vnímaná řeč, symbolická komunikace. Vnitřní vztahy mezi slovem a myšlením nejsou předem danou veličinou, která by byla předpokladem, základem a výchozím bodem celého dalšího vývoje, ale vznikají a tvoří se až v procesu historického vývoje lidského vědomí. Slovo zbavené významu není slovem. Význam je nezbytným, vlastním znakem slova, je jednotou slova a myšlení. Významy slov se vyvíjejí. Význam je tak spíše dynamickým než statickým výtvorem. Je-li slovo schopno proměny své vnitřní podstaty, znamená to i změnu vztahu myšlení ke slovu. Potvrzují se slova Tolstého, že vztah slova k myšlence a vytvoření nových pojmů je složitým, tajuplným a jemným procesem duše. Za jednou a touž gramatickou strukturou neboli příběhem se může skrývat nejrůznější duševní stav. Všude, ve fonetice, v morfologii, v sémantice, v lexikologii, dokonce i v rytmice a hudbě se skrývají za gramatickými a tedy spíše formálními kategoriemi víc kategorie psychologické. Člověk tedy přetváří své psychické stavy do slov, do pojmů, a spojuje s nimi ten či onen význam. S postupným vývojem, se socializací, se zkulturněním člověka se jeho původní dětský, přírodní egocentrismus stává socializovaným myšlením. Díky tomu pak egocentrismus v myšlení, stejně jako v řeči, postupně zcela mizí, nebo přesněji egocentrická řeč se vyvíjí ve směru k vnitřní řeči člověka – k mluvení se sebou samým. To znamená, že se ztrátou kultury a socia se egocentrické přírodní myšlení může navrátit. To, co zažívá Pí na moři, si může vysvětlit a dát tomu smysl dvojím způsobem – racionálně a iracionálně, neboli reálně a zázračně. V mezní situaci nezralý Pí zažívá psychózu – zkresluje svět, zaměňuje pojmy, vrací se k dítěti, k přírodnímu pravěkému člověku v sobě, aby si zachránil holý život. Jeho psychika se brání rozpadem na kulturní a na přírodní subjekt – člověka a tygra. Pro zachování života a nastolení spravedlnosti je zapotřebí se zase stát divokou šelmou. Pojmové (abstraktní) myšlení ustupuje a do popředí se dostává původní egoistické a symbolické či mýtické myšlení. Po překonání psychózy divoká a nakonec ochočená šelma odchází a chlapec se opět stává subjektem lidské kultury. ___ V mezních situacích člověk ve všech významech – náboženském, sociálně kulturním i psychologickém – řeší podobnou otázku, jakou řešil hlavní hrdina románu Dostojevského Zločin a trest Raskolnikov: "Zda jsem ubohý hmyz, nebo zda mám právo ..." překročit sociálně kulturní řád. Otázka zní – jak a za jakých okolnosti se má zachovat přijatelná rovnováha mezi zájmy a potřebami jedince na jedné straně a společnosti i přírody jako celku na straně druhé a kdy se ta rovnováha může překročit jednou nebo druhou stranou. Každý člověk i každá společnost odpovídá na tuto otázku svým vlastním příběhem. ___ Pí a jeho život je příběhem, který se vypravuje kabalisticky, psychologicky nebo pohádkově. Divák tak má svobodu volby, jaký racionální rámec a významové "stlačení" si zvolí.

Bizarní svět pro bizarní existenci. Vzpomínky na minulost, současnost a budoucnost. Buddhova vize pod stromem bódhi. Meditativně reflexivní mozaika pozemských forem. Baraka č.2.

Holy Motors, Hol(l)y Wood, Holy Heaven, Holy Hell ... Věčně živý sen a věčná Božská tragikomedie. Holy Motors jako čistá symbolika života člověka, jenž hraje různé životní role na prknech, která znamenají svět, a poslední dobou se cítí být unavený, možná spíše vyčerpaný, vyhořelý, nebo přesněji postrádá pocit přítomnosti boha-svědka-diváka, pro kterého stojí za to hrát i tragédie, i komedie. Pořád to ale je čistě symbolický, vykalkulovaný, skoro studený a právě takový ... intelektuálně (ne)zaujatý příběh. A teprve ten konec, ta scéna ve vlastním domě pozdě večer po práci u okna a s ženou a dítětem, ta šílená smutná osamělost, bezvýchodnost a přitom smířenost a odevzdanost a přece přesto lidská láska, pokud je láska milovat svůj druh jako zvíře zvířata, ačkoliv víme a sníme o božství a o tom, aby nás ten Divák pochválil a přijal k sobě nebo spíše zprostil té dlouhé vícerole, krátce řečeno teprve ten závěr, znásobený dialogem nebeských limuzín, mne přelomil do emoční citové roviny. Jednoduše řečeno, sama jsem začala cítit tu únavu a smutek a osamělost a dálku Dokonalosti, abych neřekla Boha, s kterým jsem ve při.

Dvě nátury, dvě strategie řešení situací – emoční a logická, konfrontační a vstřícná, výbušná a zdrženlivá, skeptická a důvěřivá. Dva strašáci – plašící a rozesmívající – v čekání na Godota. ___ Amerika 60. a 70. let vypadá podobně provinčně jako "hrabalovská" Praha v československých filmech.

V Rimini na place byla velká legrace. ___ Největším problémem tohoto filmu je, že naprosto evidentní přítomnost hrajícího si režiséra přehlušuje veškerý děj. Nejmenším problémem tohoto filmu je, že tu není žádný děj, jenom jednotlivé sketche a cirkusová čísla. Největší záhadou tohoto filmu je, jak a čím dokázal okouzlit a ovlivnit tolik jiných režisérů. Nejmenší záhadou tohoto filmu je, že je nostalgickou oslavou dětství Felinniho, nejkouzelnějšího ze všech dětství.

Klíčové události Československa počínaje Rakousko-Uherskem a konče začátkem 60. let v kronice jedné rodinné dynastie pracovníků ČKD. Typický a zcela průměrný nebo spíše konvenční budovatelský film trochu ozvláštňuje způsob vyprávění s četnými návraty do minulosti ve vzpomínkách, téma "otcové a děti" a nezvykle avantgardistická hudba Evžena Illína, ne nepodobná tvorbě Alfreda Schnittkeho nebo Sofji Gubaidulinové a jiných avantgardních skladatelů 20. století.

"Ve Spojených státech je třeba se ušpinit, jelikož fungují na principu "komoditního fetišismu" a lidé jsou nuceni hrát své role, čímž ztrácí svou identitu." (Bluntman, Nespoutaný Django) ____ Energie a přesvědčivost filmu po začátečném odhalení hlavní myšlenky již jen a jen nezadržitelně klesá stejně jako důvěryhodnost amerického snu. Nesvoboda volby tkví v tom, že i když si člověk uvědomí faleš života a změní své uvažování, stejně nemá možnost uniknout z globálního systému.