Aelita

Pro mne zcela zbytečný film, který kromě vnějšího pozlátka nevypovídá nic o tom, co asi tak mohou cítit senioři ve svém omezení a někdy i odříznutí od hlavního proudu života. Jediné, v čem mne tento snímek ještě více utvrdil, je myšlenka, že ve stáří člověk zřejmě může být spokojený a snad někdy i šťastný jedině, když za prvé má na co vzpomínat a za druhé když se vykašle na vše, co již nemůže a nedokáže. Takzvaná moudrost stáří, spočívající v "umění" žít současný okamžik a radovat se z mála tím pádem není nic jiného než nedobrovolný důsledek omezených možností. Dodržovat soulad mezi přáními a možnostmi – to je cesta, jak nezahořknout.

"Liberální demokracie to je totalitarismus konzumu. V praktickém životě dnešní liberální demokracie znamená podnícení všech primitivních pudů v moderním člověku. Nad ekonomikou a konzumem je, má být něco vyššího. Za duchem lze jít. (Avigdor Eskin) ___ Liberalismus, libertinismus, libertarianismus, neolibertarianismus a jiné liberty v rámci rozkvětu postmodernismu znamenaly postavení osobní svobody, prospěchu a spotřeby nad tradice, etiku a lidskou společenskost. Konec postmodernismu, projevujícího se rozmýváním lidských tradic, hranic a postojů, spočívá v zaujetí pevné pozice, odchodu od bezbřehé tolerantnosti, posílení individuální a globální etiky. Co odlišuje člověka od zvířete i od stroje? Je to rozum, společenskost, víra v přesah a tíha k dobru, stud a svědomí. Bez těchto vlastností probíhá odlidštění člověka. Přemíra individualismu a ekonomicko-technické činnosti neosvobozuje člověka od potřeby lidství a neumocňuje význam každého člověka. "Je jasno, proti čemu bojuji – je to ekonomický optimismus: jako by se vzrůstajícími náklady všech musel také vzrůstat užitek všech. Zdá se mi, že je tomu naopak: náklady všech se sčítají v celkovou ztrátu; člověk se stává menším, takže už nevíme, k čemu byl vlastně tento ohromný proces. K čemu? A znova: K čemu? To je to, čeho má lidstvo zapotřebí." (Nietzsche) ___ Posílení rozumu a estetiky musí být doprovázeno odpovídajícím posílením ducha, etiky a skromnosti, jinak hrozí globální vyčerpání všech rezerv člověka a přírody. ___ Více než o rodinném vztahu a o rozdílu mezi normálním a autistickým životem je Rain Man o postmodernismu a o rozdílu mezi člověkem moderním a postmoderním. Charlie Babbitt (Tom Cruise) zde ztělesňuje nové vnímání člověka a světa a s tím i nový přístup k životu a světu, který se vyznačuje upozaděním nebo rovnou ztrátou dřívějších západních ideálů včetně vášní a citů a morálně-etických významů (kterým se zcela podle zkomercializovaného ducha doby říká hodnoty), a nástup všeobecného relativismu alias tolerance, otevřené konkurenční a bezohledné dravosti, zábavnosti života a důrazu na egoismus, soběstačnost, flexibilitu, cílevědomost a výkonnost. Zdá se, že se západní společnost zcela rozčarovala v duchovních a utopických světlých zítřcích pro celé lidstvo a obrátila se k osobnímu hédonismu a prakticismu. Generace Charlieho Babbitta byla přitom ještě teprv přechodným článkem k Patricku Batemanovi (Americké psycho) a Ericu Packerovi (Cosmopolis), kteří jsou mnohem nebezpečnější sami pro sebe i pro okolí, než Rain Mani starého světa.

To, že Česká televize zařadila Američana do série Velikáni filmu, degraduje ČT i samotnou sérii na druhořadý program pro popkornové publikum. Sentimentální slabý odvar Šakala z roku 1970 s antihrdinou, který neprochází žádným vývojem ani očistou a vedle neměnného zarputilého výrazu ve tváři předvádí naprosto nepravděpodobné city. Tento typ profesionálního zabijáka je ve skutečnosti schopen chovat nějaké city pouze ke psům a jedovatým chobotničkám. Navíc je film jednoduše nudný. Ztráta času.

Z Manifestu futuristických malířů: "Prohlašujeme, že pohyb a světlo narušují hmotnost těles." – Pro filmy to platí dvojnásob, protože narozdíl od statického malířství film je pohyb světla přes čočku kamery, který odhmotňuje hmotu a zpětně se stává pohybem světla na promítací ploše. ___ Z Manifestu futurismu uveřejněného v pařížském Figaru v roce 1909: "Prohlašujeme, že se nádhera světa obohatila o novou krásu: o krásu rychlosti. Závodní automobil se svou kapotou ozdobenou velkými rourami podobnými hadům s výbušným dechem. Řvoucí automobil, jenž jako by se řítil po dělových nábojích, je krásnější než Niké ze Samothráky. ... Krása je už jenom v boji. Neexistuje mistrovské dílo bez známek útočnosti. ... Jsme na nejzazším mysu staletí. Proč se ohlížet zpět, když máme vyrazit temné dveře Nemožného? Čas a Prostor včera zemřely. Žijeme už v absolutnu, neboť jsme již stvořili věčnou, všudypřítomnou rychlost. Chceme oslavovat válku – jedinou hygienu světa – militarismus, patriotismus, destruktivní čin anarchistů, krásné myšlenky, které zabíjejí, a pohrdání ženou. Chceme bořit muzea, knihovny, potírat moralismus, feminismus a všechny oportunistické a utilitární ničemnosti. .. Považujte nás za blázny. Jsme však primitivové s novou, zcela proměněnou sensibilitou. Mimo prostředí, v němž žijeme, vládne jen tma. My futuristé stoupáme k nejvyšším a nejzářivějším vrcholkům a prohlašujeme se za pány Světla, neboť pijeme již z pramenů Slunce. ... Nastal čas nechat se vést zázraky moderního věku." ___ Futurismus – to je militarizace budoucnosti člověkem, jenž obrátil na přírodu nebo spíše proti přírodě moc získanou díky vědě. Futurismus je opojení ze splynutí s technikou a technologiemi, namyšlenost ozbrojeného moderního člověka, jenž ze sebe vypustil emoce divocha s kyjem. Vědou ozbrojené divošství nakonec vyústilo ve dvě světové války a konec 20. století vedle závratných technických výdobytků ukázal i omezení a nebezpečí přílišného spoléhání se na racionalitu a vědeckou moc. Dnešní globalizovaný svět přeplněný krásnou technikou a zčeřený elektromagnetickými vlnami se stává spíše sterilní krajinou, kde vítězí přírodní a lidské monokultury při rozmanitosti umělých výtvorů a kde se lidé věnují věcem a informacím více než vlastnímu životu a sobě navzájem. Nietzscheovská vůle k moci tak vede lidstvo ke ztrátě vůle k životu. Možná je načase vyhlásit antifuturismus, návrat k přírodnímu skromnému lidství a uznání uzdravující moci přírodních procesů, forem a jevů. "Všechny přírodní síly jsou dobré, tj. užitečné, i když z nich vychází mnohý strašný a neodvolatelný osud." (Nietzsche) ___ Polohraný dokument, jehož plusem je organické spojení historie, manifestu a životopisů jeho tvůrců s množstvím úchvatných dynamických, ba přímo filmových malířských děl a vynikající hudbou a minusem zkratkovitost, útržkovitost a jistá povrchnost jako výsledek přílišné, až megalomanské snahy autorů dokumentu pojmout celý futurismus. ___ Dokument Futurismus na ČT: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10385403054-futurismus/21338255395/

"Roku 1945 existoval plán spojenců, zvaný Nemyslitelná operace, který se zdá skutečně nemyslitelný, totiž začít třetí světovou válku těsně po skončení války druhé. Měl jí být útok na Rudou armádu a kobercové bombardování ruských měst - něco na způsob Drážďan, kde za jednu noc zahynulo více než 100 tisíc lidí. (...) Ruský hisotrik V. M. Falin, který se intenivně zabýval II. světovou válkou, uvádí, že 13. 8. 1943 schválili vedoucí činitelé USA a Velké Británie utajovaný plán RANKINE. Přísně utajovaný proto, neboť neměl nic společného se spojenci. V souladu s tímto plánem se připravovalo spiknutí proti Hitlerovi, jeho fyzická likvidace, nebo odstranění z politického života (organizoval Allan Dulles). Tento plán předpokládal, že západní spojenci se spojí s nacistickými generály. Ti měli po vylodění spojenců rozpustit západní frontu a uvolněné útvary wehrmachtu přesunout na východ. Generálové, kteří by přešli na stranu demokracie, by vytvořili podmínky pro výsadky amerických a britských vojsk v Německu, Polsku, Československu, Maďarsku, Rumunsku, Rakousku, Bulharsku, Jugoslávii a k převzetí kontroly nad těmito zeměmi před tím, než jednotky RA dorazí k jejich hranicím. Kruh se uzavírá, území těchto zemí mělo být čisté bez přítomnosti RA, takže bleskový útok RA přes uvolněné Karpaty až do Banské Bystrice a dále na západ nebyl přijatelný. Sovětský svaz překonal všechny překážky, zmařil plány spojenců a osvobozovací misi uvedených zemí zakončil v Berlíně. (...) Plán UNTHINKABLE: Konference v Jaltě skončila 11. února a už v noci z 12. na 13. února 1945 Britské letectvo srovnalo Drážďany se zemí - zahynulo tam stejné množství lidí jako v Hirošimě a Nagasaki dohromady. Brzo poté zničili všechny důležité závody Slovenska a východního Německa, aby nepadly do rukou Rusů. Čtrnáct dní před koncem války srovnaly se zemí Plzeňskou Škodovku. Celou válku vyráběla zbraně pro Němce, ale zničena byla 14 dní před koncem války. A to navzdory dohodě nepřestoupit linii v Jaltě dohodnutou mezi Stalinem, Rooseveltem a Churchillem." (http://blisty.cz/art/72440.html) ___ Jak říkají Francouzi – Za vším hledej ženu. Vztaženo na světové dějiny – Za vším hledej životní prostor a mocenské zájmy. Ideologie je jen nadstavba a zástěrka zcela hmotných potřeb, i když nelze popřít, že osvícení a revoluční intelektuálové Západu i Východu často upřímně věří svým misionářským idejím. Vlastně protivenství Západ-Východ vzniklo ještě v roce 1054 s rozkolem křesťanské církve (viz Velké schizma – http://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A9_schizma) a od té doby zakořenilo v samotných genech přinejmenším národních elit, hlavně těch západních. Misionářství ruských revolucionářů, kteří převzali ideje francouzské revoluce a západních socialistů, již patří do historie. Rusko již ideologii nemá, snad kromě své svéráznosti, velikosti a celistvosti. Avšak idea západní osvícené pravdy a nadřazenosti stále žije a zde je malý důkaz z českých luk a hájů: "Proč nemůže být Rusko součástí Evropské unie? Řečeno velmi jednoduše: protože tam nebyla renesance a osvícenství. A když, tak jenom v omezené míře. Jenomže demokratická a humánní Evropa právě ideově čerpá z myšlenek a idejí humanismu a osvícenství. Bez toho je nepochopitelná a nesrozumitelná. Evropa není jenom onen antický a biblický kořen, ze kterého se Rusko také napájí a čerpá z něho, tak jako celá Evropa, ale je také onen výhonek renesance a humanismu a také osvícenství, který z onoho kořene vyrůstá, ono něco víc, co Rusko nezná a čemu nerozumí. O renesanci a humanismu v Rusku je možné hovořit jenom stěží nebo ve velice omezené míře a o osvícenství rovněž. I ruská carevna Kateřina II. Veliká, která sama sebe považovala za osvícenou a přátelila se s francouzskými osvícenci (Diderota dokonce finančně podporovala), nechala ruského osvícence Radiščeva nejprve odsoudit k trestu smrti, poté mu trest milostivě prominula a poslala ho pouze do vyhnanství na Sibiř – a světe div se, za nic jiného, než za to, že si dovolil kritizovat samoděržaví a nevolnictví, jako jevy nehodné osvícené epochy (mimochodem byl to šlechtic, tak jako Puškin, který zase skončil ve vyhnanství na Krymu a jihu Ruska). Rusové zajisté jsou Evropané, rasově i geograficky, a Rusko zajisté je Evropa (ačkoli sahá až k Tichému oceánu), ale je to východní Evropa, která má jiný civilizační a kulturní kontext, než Evropa západní. A rovněž také, než Evropa střední, i když tady se vlivy Západu a Východu prolínají (viz Velká Morava a mise Slovanských věrozvěstů z Byzance). Neboť co je Rusko? Rusko je Byzanc. Rusko je novodobá Byzanc. Rusko vyrůstá a čerpá z Byzance. Odtud také sklon k mysticismu a asketismu (duchovnímu i vojenskému). Rusko prostě ideově čerpá z Východořímské říše, tak jako Evropa zase z říše Západořímské. A tak jako Byzanc, má i Rusko velkou kulturu, ale příšernou politiku, a to nejenom v době současné (putinovské) a nedávno minulé (sovětské), ale také i carské (samoděržavné). Docela mě pobavilo, když německá kancléřka, «andělská» Angela Merkelová ruskému prezidentovi, «báťuškovi» Vladimíru Vladimíroviči Putinovi vysvětlovala a mírně vytýkala, že Rusko porušuje právo, že jedná protiprávně, když vojensky obsazuje cizí státní území. Ach německá a ženská nevinnosti, jaképak právo v Rusku! V Rusku přece vždycky platilo pouze jedno právo, a to právo silnějšího." (http://blisty.cz/art/72486.html). ___ Inu, osvícenství, kultura, demokracie, racionalita a hédonismus na jedné straně a tma, barbarství, totalita, mysticismus a asketismus na straně druhé. Otázka Evropy, natož Ameriky nezní, kdo je lepší a má pravdu, protože odpověď je jasná, přinejmenším jim samotným. Otázka zřejmě zní – jak s těmi neosvícenými národy na této malé planetě spolu žít a vycházet? Zdá se, že Rusko se stále snaží osvobodit od osvícených kapitalistů a hospodařit si na své vlastní půdě samo. Ach, západní nevinnosti, jaképak právo Rusku a jiným neosvíceným zemím?! Je na čase, aby se Evropa a Amerika osvobodily od iluzí ohledně toho, že lze osvítit neosvícené bez jejích přání. ___ Hraný skoro dokument.

Čeho se bojí ruská elita? – " V polovině minulého století už bylo jasné, že se rozpadnou koloniální říše s mateřskými zeměmi v Evropě. Současně s tímto procesem vznikaly v USA první geopolitické studie, které v několika alternativách rozpracovávaly následnou dominanci Spojených států na planetě. Samozřejmě, že centrem všech variant Americké světovlády muselo být eliminování geopolitického vlivu Sovětského svazu. Jedna z verzí byla zajímavá, alespoň pro mne, protože mi připomínala Hitlerovu hypotézu o nutnosti hledání nového životního prostoru. Ta se dala shrnout do následujících vět. Sovětský svaz, kterému Američané z propagandistických důvodů tehdy neřekli jinak než sovětské Rusko, obývá rozlohou největší světové, surovinami neobvykle bohaté území, zdaleka neodpovídající počtu jeho obyvatel. Jde fakticky o světové přírodní bohatství, na které nemají Rusové žádný přirozený nárok jenom proto, že se v těch prostorách narodili. Pokud Rusko světovému obchodu nedovolí, aby se na tomto, převážně neobnovitelném bohatství, mohl podílet, je svět oprávněn Rusko k tomu donutit třeba i silou. Nebyla to samozřejmě jediná platforma antisovětské politiky, ba řekl bych, že byla jednou z nejutajovanějších, protože skutečně až příliš připomínala jeden z původů nedávné světové katastrofy." (http://blisty.cz/art/72485.html) ___ Čeho se bojí americká elita? – Noam Chomsky vysvětluje skupině studentů, proč v Americe vládne kultura strachu, takto: "Předpokládám, že tato situace odráží strach a zoufalost. Žijeme v zemi, která se bojí. V USA je strach nezvykle silný. A proto se lidé smyšlenými strachy snaží nějak rozptýlit a zklidnit se. Americký strach je vlastně velmi zajímavý kulturní fenomén, který vychází ještě z koloniálních dob. (...) Velmi zajímavou knihu napsal literární kritik Bruce Franklin. Kniha se jmenuje War Stars a zabývá se vývojem populární literatury, čili literatury pro široké masy čtenářů, pro lid. Při popisu dneška se Franklin zaměřuje i na televizi atp. V jeho knize se stále navrací některé pozoruhodné motivy. Například v populární literatuře je to tato idea – hrůzostrašný a nelítostný nepřítel nás málem zničí, ale na poslední chvíli se objeví nějaký superhrdina nebo superzbraň, nebo skupina studentů, která v horách bojuje s Rusy, nebo něco podobného, a zachrání nás. Přičemž toto téma má jeden společný podtón – hrůzostrašný nepřítel, který se nás chystá zničit, se často ukazuje být tím, koho my utlačujeme. (...) Předpokládám, že takový strach je část všeobecné tendence. Nejspíše je tomu tak, že v hloubi duše víme, že když šlápneme někomu na krk, je to nesprávné. Že pokud jednou vykořisťovaní a potlačení povstanou a začnou se bránit, pak se octneme v nebezpečí. To je možná i půda pro různé vymyšlené hrozby. Takový paranoidní strach je v kultuře velmi neobvyklý." (http://www.alternet.org/noam-chomsky-why-americans-are-paranoid-about-everything-including-zombies?paging=off&current_page=1#bookmark) ___ "«Nevládní» organizace NED (která u nás dlouhodobě spolupracuje s Člověkem v tísni) s celkovým rozpočtem 100 milionů dolarů na rok je financována především americkým Kongresem a vládou USA, což kredibilitě této instituce příliš nesvědčí. NED zahájila činnost v roce 1983, kdy v Bílém domě úřadoval prezident Ronald Reagan, aby «prosazovala demokracii». Přeloženo z řeči americké vlády a Pentagonu – šlo a zároveň jde o klíčovou instituci participující na destabilizaci, převratech a svrhávání cizích vlád, jejichž představitelé mají tu smůlu, že jsou na kordy s Washingtonem. (http://blisty.cz/art/72493.html) ___ Italský časopis Politico odpovídá na otázku, proč se Rusko rozhodlo riskovat své miliardové obchodní vztahy se Západem: "To proto, že Rusko si již neváží Evropanů tak, jak si jich vážilo po skončení studené války. Rusko si myslí, že vše, co dnes zajímá Západ – to jsou peníze." (http://www.politico.com/magazine/story/2014/03/russia-vladimir-putin-the-west-104134.html?ml=m_t1_2h#.UxQ30JiJTgy) ___ Toto není film o válce, ale o lidech, kteří MUSELI bojovat. I proto je to více soubor jednotlivých lidských portrétů než jeden ucelený příběh, což si uvědomoval i sám autor literární předlohy Michail Šolochov, který psal knihu několik let a nakonec údajně rukopis před svou smrtí spálil. Portréty vykreslují proměnu mírných lidí, když válka krystalizuje charakter každého z nich.

Ruská revoluce v roce 1917 – to byl poslední (?) pokus lidstva o spravedlivý život v rovnosti – elit a zbytku národa. Od rozpadu SSSR a všeobecného uznání "morálního" práva na nerovnost a obohacení definitivně převážila hmotná stránka existence nad duchem a zájmy elit nad zájmy zbytku národů. Ukrajina je toho důkaz – politika dvojích standardů superhráčů v praxi. Vítejme v novém veřejně uznaném, prosazovaném a shora obhajovaném kastovním systému a ve světě etiky síly a podvodu. Příroda vítězí – přežívá silnější, ale hlavně přizpůsobivější (čili prolhanější). Bohatí v kastovním systému hrají stejnou roli jako dravci v přírodě – přes státní a ekonomické páky nastavují toky peněz, zboží a informačního promývání mozků tak, aby z jimi veskrze kontrolovaného systému vytěžili co nejvíce, ponechavše reálně pracujícím a obsluhujícím jen tolik možností, aby přežili, obzvlášť teď, když začíná být jasné, že na život všech lidí v luxusu planeta Země nestačí. Globální "plán Marshalla" západní třídy superbohatých spočívá v předložení a umožnění globálním masám lidí žít luxusní život na dluh. Dostupnost a množství zboží a půjček – toť byla a je návnada, na kterou se chytili všichni, hlavně ti, kdo žil jen z toho, co vydělal a měl, to jest chudobně. Dnes by asi nebyl problém udržet lepší standard blahobytu pro všechny, kdyby lidem stačilo tolik, kolik je zapotřebí k dobrému slušnému poctivému životu, ale supertřídy nastolily paradigma trvale udržitelného rozvoje konzumu, čili trvale udržitelného obohacení, proto reklamy, média a banky pobízejí lidi k neustálému nárůstu spotřeby, čímž je dostávají do hloubi závislosti a dluhové pasti. Ale i to bylo málo, proto bankéři lidem sebrali i samotné peníze, zaměnivše je kouskem plastu, takže nakonec získali kontrolu nad veškerými finančními toky. Peníze dnes vlastní banky, nikoliv lidé. Aniž by si toho všiml, celý svět se stal dlužníkem těch, kdo tiskne peníze a spekuluje s čísly ve virtuálním prostředí. Lidová moudrost dí pravdu – Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, nebo přesněji dají mu trochu zrní. Krátce řečeno lid se chytá na populismus a řídí totalitně. Dnešní zamlčovaná, ale stále pokračující světová krize systému nadvýroby, nadspotřeby, zadlužení a podvodu se dostává do závěrečného boje o reálné suroviny, statky a půdu, protože to je jediné, co má skutečnou hodnotu a význam pro lidský život, vše ostatní je vzduch proměněný ve slova a čísla. "Propad světového hospodářství ukázal, do jaké míry je stát nahý. Odhalil značnou nedotknutelnost bank, pojišťoven a investičních fondů, přičemž bohatí hráči byli propadem nuceni dát již nepokrytě najevo způsoby, jimiž brání své zájmy. Masovými protesty se bohatí cítí být natolik ohrožení, že téma boje proti ekonomické nerovnosti letos dominovalo i Světovému ekonomickému fóru v Davosu – 64 procent účastníků jedné z tamějších diskusí v anketě uvedlo, že nejpalčivějším problémem současnosti je koncentrace bohatství, která «rozkládá demokracii»" (konec citátu). Bodejť by ne, když, jak ukázala "nedávná statistika charity Oxfam: 85 nejbohatších lidí vlastní majetek stejné hodnoty jako polovina obyvatel planety". Přitom dnešní kastovní systém se liší od historických systémů tím, že dřívější elity považovaly za své poslání prezentovat a hájit lid a zemi – smysl kast spočíval v různých stupních osvícení a zasvěcení, čemuž odpovídalo nejen společenské postavení, ale i s ním spojená zodpovědnost. Právě zodpovědnost dnes chybí těm, kdo žene lidstvo do kanibalismu pro vlastní momentální zisk. Oligarchie řídí svět a demokracie je jen rouška a oblbovátko pro široké masy. Americký politický filosof Jeffrey Winters ve své knize "Oligarchy" píše, že demokracie a oligarchie nejsou výlučné a v podstatě vždy a všude existují pospolu ve větší nebo v menší míře. "V době voleb poněkud převládá síla většiny, mimo čas voleb síla bohaté menšiny. Oligarchií tak Winters nazývá každý politický systém, kde malá skupinka bohatých má podobný vliv na chování vlády jako lid v demokratické volbě. Politické dějiny jsou podle Winterse totiž jen proměnami toho, jak extrémně bohatí uplatňují svoji moc. Od ozbrojených oligarchů (warlords) přes oligarchii, která vládne sice nepřímo, ale postupně maskuje svoji moc dalšími a dalšími zákony, až k občanské oligarchii, kde vedle sebe pokojně koexistují demokratické a oligarchické vlivy. Tento historický vývoj není poháněn takzvaně přáním lidu, jak by se možná mohlo zdát, nýbrž společným cílem, na němž se mocní a bohatí dokážou shodnout." (Nebo nedokážou, je nutné dodat.) "Můžeme tedy poněkud fatalisticky, nicméně klidně prohlásit: společnost vlastně vždy žije v oligarchii a jediné, na čem se oligarchové shodnou – a my «malí» s tím nic nenaděláme –, je ochrana vlastního bohatství." (konec citátu). Což se momentálně odehrává na světové scéně, přesněji v Evropě. V dnešním globálním světě neexistuje globální etika, protože je v něm příliš hodně hráčů a příliš rozvolněné hranice, hlavně ty morální, protože chybí účinná kontrola společnosti. Globální etika bude možná nastolena, až se svět sjednotí pod jednou globální vládou, bude to však etika globální totality pro uměle obšťastněné nebo násilně zpacifikované, nebo morálně rozložené lidstvo. Bude to monokultura pomalu vymírajícího lidstva. Bude to konečně konec dějin podle Fukujamy. Alternativou je rozpad globálního světa a návrat do 20. století nebo postapokalypsa. (všechny citáty – viz Lidovky, 2.03.2014. Světem obchází strašidlo oligarchů) ___ Co se týká takzvané intelektuální elity, která není přímo závislá na fyzické práci a hmotných statcích, pak té stačí svoboda slova a činnosti, která se shora omezuje a reguluje uplácením, privilegii a zákony a zevnitř snobstvím, zaslepeností, loajalitou a sebecenzurou. Intelektuální elita je tak největší zlo lidstva, které mate a láká pracující, vykořisťované a o přežití bojující lidi pohádkami o ráji na Zemi, rovnosti, svobodě, bratrství a demokracii, ve které sama de fakto žije, a vytváří tím v lidech rozpor mezi představami a sny a žitou realitou. Přitom lidi nebolí nejvíc realita života tak jak je, když s ní jsou srozumění a smíření jako v dobách předcházejících osvícenství, bolí je ztráta ideálů a iluzí. Největší zlo, které páchá na lidech intelektuální elita, je vytváření nesplnitelných iluzí. Příloha: Kauza lid versus kavárenští intelektuálové (http://blisty.cz/art/72485.html) ___ Čím se liší ruská socialistická revoluce od dnešní zorganizované a Západem placené revoluce na Ukrajině? Tím, že tehdejší ruská revoluční elita přes nehumánnost stalinismu a nedemokratičnost totality přece chránila svou zemi a dodržovala relativní rovnost, kdežto prozápadní "elita", která byla přivedena k moci na Ukrajině, spěchá prodat svou zem se vším všudy Mezinárodnímu měnovému fondu a západním globálním oligarchům. Historie ukazuje, že není důležité to, co chce lid, ale to, co chce a prosazuje jeho elita. Ruský lidový sen o hodném carovi-baťuškovi je tak založen na hlubokém selském rozumu – osvícená silná a hlavně vlastenecká elita je požehnáním pro národ. Prodejná, egoistická a liberálně postmodernisticky lhostejná kosmopolitní elita je nástroj rozkladu národa a státu. Jak řekl viktoriánský skotský spisovatel a historik a duchovní otec nacismu a fašismu Thomas Carlyle – Všechny revoluce zamýšlejí romantici, uskutečňují fanatici a plodů revoluce se zmocňují darebáci (All revolutions are conceived by idealists, implemented by fanatics, and its fruits are stolen by scoundrels). Prostým lidem nezbývá než doufat, že darebáci a všichni, kdo stále přerozděluje svět, budou mít ohled i na ně. ___ Film mytologizující dějiny ruské revoluce, plný symboliky, asociací, energie, sarkasmu ke starému světu a jeho řádu a nezapomenutelných obrazů. Film, který dokazuje, že klipový střih a koncepce zdaleka nejsou dnešním vynálezem.

Lidský strach ze smrti pochází z nevědomosti, ke které patří mimo nevědění toho, co je po smrti, i nepochopení povahy času. Dnes lidé čas velmi přeceňují, což odráží i moderní mantra "čas jsou peníze". Děje se to proto, že čas hraje v dnešním světě důležitou roli jako faktor synchronizace obrovského množství dějů a činností, podobně jako peníze hrají roli ekvivalentů věcí a činností. Nicméně sám čas má jinou povahu než synchronizace. Čas je dlení, nikoliv směr. Dá se vydělit asi čtyři-pět takzvaných šípek času (směrů ukazujících posloupnost či návaznost pozorovaných procesů) – termodynamickou, kosmologickou, elektromagnetickou, biologickou, psychologickou. Ze všech je však nejdůležitější a nejzákladnější ta psychologická – subjektivní, protože právě z lidského subjektivního vnímání vycházejí všechny lidské představy o vesmíru, všechny teorie a pojmy, všechny kauzální souvislosti. Nicméně čas jako plynutí nebo střídání něčeho je iluze, stejně jako prostor. V souboru lidského vědění již dávno existuje odpověď na otázky, co je prostor, čas, vědomí a život, ale málokdo chce vnímat a hlavně uplatňovat v životě opravdový obsah a význam těchto informací, protože za prvé tyto informace odporují subjektivním dojmům a za druhé nikdo by si nechtěl připustit, že žádný vývoj ani změny neexistují, protože by tak přišel o naději na něco lepšího nebo aspoň jiného. Svět je soustava současně existujících věčných a neměnných stavů celku – Jsoucna, relativně nebo spíše subjektivně rozloženého na vzájemně propojené součásti, kde prostor a čas jsou orientační faktory souvztažnosti těchto součástí a vědomí je síť, spojující součásti do různých dílčích celků a zrcadlící tyto stavy součástí Jsoucna. Existence celku i každé vymezené součásti je věčná a neměnná. Vše je pouze tady a teď. "Ve věčnosti není žádný čas, jen okamžik." Stejně tak ani v okamžiku není žádný čas, jen věčnost. Jediná existující iluze, která neměnnou věčnost stavů zastírá, je iluze střídání stavů vědomí a jejích spojení v jeden život. Jeden stav omezeného vědomí je však vlastní pouze jednomu stavu omezeného jsoucna a globální Vědomí je vlastní pouze globálnímu Jsoucnu. Vědomí člověka vždy zrcadlí současný okamžik, minulost je zahalená zapomněním a budoucnost nevěděním. Proto řešit otázku věčného života je totéž co řešit otázku věčné smrti nebo věčného narození a věčného umírání, protože tyto stavy jsou všechny věčné a neměnné a existuji současně s okamžikem věčné přítomnosti současného já. Subjektivní dojem změny vzniká z jejich porovnání. Člověk stále řeší sebe v situacích, ve kterých není, místo toho, aby si naplno uvědomoval a prožíval ten věčný okamžik a ten věčný stav, ve kterém je. ___ Témata "nesmrtelný mezi smrtelnými" a "smrtelný vedle nesmrtelných" již byla zkoumána v dílech lidské kultury mnohokrát. Proto by skutečně tvůrčím novátorským krokem bylo prozkoumání tématu "věčný svět nesmrtelných" – jaké problémy, etické otázky nebo životní úkoly by řešila takováto společnost a její jednotliví členové? Dokáže vůbec smrtelný pochopit život a duši nesmrtelného? Čili je si lidstvo opravdu jisté, že nesmrtelnost je ráj, nebo je to zas jen pomýlená touha po změně? ____ Sám film je taková typická televizní pohádka z vysílání pro děti na ČT2 nebo ČT :D.

Dříve se říkalo „Vidět Řím, Benátky a Neapol a zemřít“, což znamenalo, že se jedná o nejvýznamnější a nejkrásnější místa Itálie. Pro pravého fanouška kultovních Star Wars toto rčení zní – Vidět Star Wars: Episoda I. a zemřít, možná ani ne proto, že již není nic lepšího v tomto světě, ani ne proto, že fanoušek již brzy zemře na nevyléčitelnou nemoc, ale hlavně proto, že prvotní prožitky dětství a puberty nikdy nic nepřekoná. Pro ty generace fanoušků, kteří viděly jako první ze Star Wars pouze epizody IV., V. a VI., navždy zůstanou prvotními a kultovními právě tyto původní díly, a to nehledě na nedokonalou grafiku, trochu naivní loutky a absenci začátku ságy. Pro ně epizody I., II. a III., byť obrazově a trikově dokonalejší, jsou pouze doplňujícím začátkem, kamínkem, který dokreslil již existující obraz světa Star Wars. Protože, jak říkají hrdinové filmu, nejde o film, ani o dokonalost triků, ale o vše, co je s filmem spojeno, o zážitky, o dobu dětství a dospívání, kdy jsou nejostřejší vjemy, neryzejší elán a víra, nejsilnější emoce, nejzázračnější svět. A je ještě jedna velmi sympatická vlastnost u věrných fanoušků, a to jejich zapálenost, jejich snaha poznat své oblíbené dílo do šířky a do hloubky, jejich věrnost i jejich snaha oživovat dílo dál. Možná se v tomto světě začíná vzmáhat až příliš silný diktát tolerantnosti, jež je možná jen při velké lhostejnosti, rozumovosti nebo potlačení snah o zachování vlastní identity. Globální superorganismus Civilizace postupně srovnává vše do jedné lajny. Možná je hloupé se tomuto zákonitému trendu bránit, ale možná je ještě hloupější vzdát svou identitu a osobitost bez boje.

Nietzsche pouze řekl, že Bůh je mrtev. Trier Boha rovnou odpráskl. ___ "Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest." (Jan, 1, 1-3) ___ Slovo je vyjádřením ideje, představy. ___ Starý intelektuál, asexuální panic Seligman, který zná svět pouze skrze knihy a zažívá slast pouze z čtení, se setká s antipodem – padesátiletou ženou nymfomankou, která mu vypraví svůj život v očekávání naprostého odsouzení a s jiskrou naděje na odpuštění. Probíhá zde proces opačný zhmotnění idejí – realita, kterou prožila nymfomanka Joe, se stává představou v mozku Seligmana. Na druhou stranu bouřlivá realita samotné Joe je také jen výsledek zhmotnění její vlastní neodbytné představy – nymfomanie je označení pro ženskou patologickou hypersexuální touhu, kterou nelze ukojit, protože to, co k sexu nymfomanku sebedestruktivně pudí, nespočívá mezi jejíma nohama, ale v její hlavě. A nakonec i sám filmový příběh jako reálný obraz, který divák vnímá na plátně, se stává myšlenkou, představou v jeho mozku. ____ Tento svět je něco jako idea obalená hmotou. Je-li slovo, idea Bohem, pak člověk je rozhraním mezi idejí a hmotou – jak ve směru od ideje k hmotě, tak i od hmoty k ideji. Bůh (nebo Příroda, je-li libo) tento svět "vymyslel", ale člověk tento výmysl žije, jsa sám zhmotněným výmyslem neboli zrealizovanou idejí. A idea "Člověk" je taková – vše pro slast a pro uspokojení potřeb. Člověk není nic jiného než uzlíček potřeb a veškerá jeho činnost, i ta mentální, vychází z jeho potřeb a směřuje k jejích uspokojení. Leč neukojitelnému, protože potřeby se formují v hlavě a jsou nekonečné a nekončící. Člověk se nakonec sedře na kost, vyčerpá se, seschne a zestárne, ale pořád chce a potřebuje – stále něco. I to někdy únavné čekání smrti na konci dlouhého života je sice nechtěná, ale potřeba. Podstatu člověka dobře vystihl Samuel Beckett ve svém románu Murphy, jehož titulní hrdina vyznává filosofii minimálního životního úsilí, jakési nedělání ničeho. Skutečně každá potřeba vyžene člověka ze stavu klidu a člověk se činí jen proto, aby se nakonec znovu dostal do klidu. Nejraději do blaženého klidu. Člověk, ba celé lidstvo je jako neukojitelná nymfomanka, jež se snaží naplnit své představy a z nich plynoucí potřeby a dostat za to naplnění odměnu v podobě čistě virtuální slasti v malé oblasti mozku ("koncept centra odměny v mozku vytvořili Olds a Millner již v 50. letech, kdy experimentovali s elektrickou stimulací mozků zvířat. Přišli na to, že pokud zvířatům dovolili autostimulaci, tak ta se tolik „odměňovala“ až ztratila zájem o všechno ostatní, včetně potravy, a zmírala z hladu vedle plných krmítek."). Jaký to obrovský nepoměr – jedno malinkaté centrum prchavé virtuální slasti v mozku na jedné straně a celá lidská kultura a civilizace včetně všech hmotných lidských výtvorů jako důsledek lidské snahy o odměňování na straně druhé, a pořád tomu lidskému činění se není konec a ani nebude, dokud existuje člověk. Tomu se říká nejgeniálnější a nejglobálnější podvod a klam, ne-li rovnou ojebávačka (budou-li se věci nazývat pravými jmény), jakou Bůh (nebo Příroda) narafičil na člověka. Reálné dějiny za pouhé přechodné pocitové uspokojení – podfuk člověka vskutku astronomických rozměrů. Na druhou stranu ačkoliv Bůh (nebo Příroda) vymyslel toto centrum odměn jako perpetuum mobile živých tvorů, není však schopen ani cítit potřeby, ani slast z jejích naplnění, jelikož je sám indiferentní, čili abstraktní idea. Jednodušeji řečeno virtuální, nehmotná, netečná idea, vyjádřena slovem Bůh, není schopna prožívat to, co je jejím projevem, zhmotněním, a virtuální řád, jenž je kostrou a strukturou hmotného světa, není samotným světem, který funguje podle tohoto řádu. Člověk je "hříšný" (chtivý, neukojitelný a přičinlivý či spíše nenechavý), ale cítící, Bůh je nevinný, čistý, nestranný a ... necítící. Nymfomanka Joe a asexuální vševěd Seligman – člověk na zpovědi u Boha jako u poslední instance a naděje když ne na nalezení smyslu lidské existence, tak aspoň na pochopení a přijetí té existence tak, jak je, protože člověk nemůže být jiný bez zapření své podstaty, člověk u Boha jako u jediného, komu se dá věřit a u koho se dá předpokládat nalezení věčného klidu. A co nakonec udělá zmučenému, leč ještě pořád hrdému člověku nevinný, nestranný, všechápající a vševědoucí, ale necítící a neprožívající Bůh? Ten zachce prožit něco lidského, ten zachce člověka ojebat sám a reálně. Člověka lze ojebávat donekonečna (proto je ostatně k tomu uzpůsobený), ale jen pokud on sám si to neuvědomuje nebo uvědomuje a připouští, nebo uvědomuje a chce. Jakmile si člověk uvědomí, že je ojebáván, a hlavně jakmile přestane chtít nebo si připouštět ojebávání, ale ojebávání nepřestalo, pak to již člověk vnímá jako znásilnění. V Trierově příběhu epický poslední soud končí ve tmě tím, že člověk odpráskne Boha. Nastane konec, jenže ne konec člověka, ale Boha, a začátek života bez něj, nebo přesněji bez víry v poslední spravedlnost. Vyvstává však otázka a ta zní podobně jako otázka Seligmana alter Boha, jenž se ptá, zda stojí za to existence bez citů a prožitků – zda stojí za to svět, ve kterém sice existuje idea spravedlnosti čili pravosti, ale samotná spravedlnost a pravda je relativní, mocenská a proměnlivá? Každý člověk si na tuto otázku odpovídá sám a podle toho pak jedná. Jedna možnost je sterilní život v duchu imaginárního ideálu. Druhá možnost je naprosté podlehnutí egoistickému uspokojení vlastních potřeb. A pak existuje zlatá střední cesta. Jak však ukazuje Trier příběhem samotné nymfomanky Joe a třeba i latentního pedofila, o kterém vypravuje Seligmanovi, pro některé lidi je opravdu těžké držet se i té zlaté střední cesty, natož ideálů. Slavný výrok Kanta – "Dvě věci naplňují mysl stále novým a vzrůstajícím obdivem, čím častěji a vytrvaleji se jimi přemýšlení zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně" – spadá do období, kdy slovo ještě mělo sílu a ideály se neprodávaly ve velkém. Dnes i to nebe zahaluje světelný smog a co se týká mravního zákona, pak ten je věcí pragmatické dohody – většinou těch mocných nebo těch dravějších. Jediné, co člověk může, je držet se nějakých vnitřních představ o spravedlnosti. Když ale sama vyšší moc svou vlastní spravedlnost zrazuje, člověk má právo na spravedlivý hněv. Trier však nezvolil pro svůj příběh o hranici lidské trpělivosti a spravedlivém hněvu průměrného člověka, ale jako umělec vykreslil hyberbolizovaný obraz. Ale i umělec je pouhý člověk. Bůh, Příroda stejně a vždy nakonec člověka přechytračí. Kdo když ne Seligman přivedl hrdinku příběhu přes vyslechnutí a odpuštění ke konečnému cíli a pak po zradě i k utvrzení v tomto cíli nebo naopak k návratu k dosavadnímu životu z čirého a definitivního zklamání? Kdo ji nechal na chvíli vydechnout, aby mohla být oklamávána dál? Bůh, Příroda nikdy neumírá, protože se nikdy nerodí, pouze se projevuje. Po výstřelu ve tmě poťouchlý Bůh vstává, utírá falešnou divadelní krev a spokojeně se ušklíbá. Vše se vrací do svých kolejí. A jaký je závěr? Nikomu nelze věřit, ani sobě, ani ideálům, protože vše vychází z lidských představ a potřeb a k nim zase směřuje. Lze věřit jedině svému Já jedině v současný okamžik a Já je to, co cítím, vím, pamatuji si a předjímám v současný okamžik. Nic víc, nic míň. Ostatní je Nepoznané. ___ Poznámka: Bůh, Příroda jsou (jen) slova, ideje, plán, řád, koncept, zákon. Jsou však reálné projevy těchto slov v lidském světě – vše a všichni, kdo sám sebe i ostatní oklamává a nechává se oklamat. Štafeta je nekonečná – rodiče klamou děti, děti pak klamou rodiče, politici klamou voliče, katoličtí a pravoslavní kněží klamou věřící posledním soudem a rájem, levičáci komunismem, neoliberálové volným trhem a osobní zodpovědností jedince za vlastní osud a úspěch, finanční magnáti pak klamou celé národy a vůbec je to celé jeden obrovský veselý cirkus, z kterého nelze odejít bez překročení prahu.