pursulus

Le Paysagiste — Krajinář.¬         Animační technika špendlíkového plátna má býti jednou z nejnáročnějších animačních technik, snímků jí vyvedených je proto prý poskrovnu. I bez ponětí o technice animace jsem byl do snímku "vtažen" podobně jako sám malíř krajinář do své krajiny. Za to mohla nejen nádherná animace, provedená jakoby měkkou tužkou, ale i skvěle padnoucí hudební podbarvení jinak němého snímku. Jako jediný nedostatek hodný zmínky vidím neurčitost, obrysovost, náhodnost "příběhu", čili určité narušení konsistence díla, založeného takto pouze na jednoduchém nápadu, který už nebyl dále rozvinut; to se však u několikaminutového snímku stejně nedalo dost dobře udělati. Přes to má moje "výborně" za sebou pro to malé minus.¬                 Za zmínku stojí český překlad "Myšlekraj". Tento krásný výraz si zaslouží poděkování.

Nezamýšlené drama.¬         Jeden z prvních, ještě krátkometrážních počinů jednoho z nejplodnějších tvůrců co se počtu režírovaných snímků týká, pana L. Feuilladeho. Několikaminutový tento snímeček, "Běh podle uzenky", nazval bych "malou genialitkou", a dodal bych "nechtěnou". Ano, její vydařenost vznikla podle všeho náhodou, šťastným dnem, kdy vše — pan režisér, kameraman i filmový pás vstalo pravou nohou a bez zaškobrtnutí nebo ubryndnutí ranní kávy. Podobná souhra věcí, kdy z běžného komerčního záměru vzejde skoro až geniální počinek, byla v dobách němého filmu u komedií vzácností (znám pouze ještě jeden takový případ, "Big business" s Laurelem a Hardym z r. 1929).¬                 V délce jen o málo delší čtyř minut je ukázána celá bída lidského života, takže do genrů bych určitě zařadil ještě "drama".

Seznámení.¬         Pro mne první, krásné, úžasné setkání s tvorbou německé animátorky L. Reinigerové. "Popelka" (1922) byla jedním z jejích prvních počinů. Stínová animace je v ní umocněna střihovým rozevíráním záběrů "ve tmě" a někde i pohybem scaeny po obdélníku obrazovky. Samotná animace je jemná a přece pevného, určitého výrazu. Ano, L. Reinigerová byla vskutku velká umělkyně (viděl jsem pak ještě ukázky "Papagena"). Mé hodnocení "Popelky" není způsobeno mým úžasem, ale skutečnou kvalitou snímku.¬                 O tvorbě paní mistryně byl natočen v r. 1970 krátký dokument "The Art of Lotte Reiniger", kde jsou v kostce ukázány postupy stínové animace.¬                 Poznámka: Viděl jsem s nově vloženým hudebním pozadím od tuniského skladatele Karima Al-Zanda.

Tvůrce a Bůh.¬         Světy, kterými nás provází Tippettova klasická (tj. ne digitální) animace v jeho celovečerním, převážně animovaném snímku "Mad Mag", jsou děsivé: plny šíleností, zrůdností i zrůd a také chorobného snění ukazují ruku Tvůrce přímo v chodu její tvorby zvrácených, vyvrácených světů, v nichž jedinými světly jsou planoucí oči děsů a rozžhavené magma pecí. Bůh suď, proč nám Tippett odkázal pekelný tikot času místo rajské zahrady s vůní květin a jasem čistého nebe — buďto je takový Tvůrce sám, a nebo je takovým Svět. Ale protože sám jsem kdysi patřil na podobné výjevy, přikláním se ke druhé možnosti. Spouštěčem hnusných obludností není Tvůrce sám.¬                 Troufnu si tvrditi, že za dvacet třicet roků bude Tippettův "Šílený bůh" míti srovnatelné místo v dějinách kinematografie, jako má Vertovův "Muž s kinoaparátem" z r. 1929 nyní, už od doby poválečné. Tedy víc než kult: doklad. O kulturně-technickém vývoji; mezník mezi zbytky analogového a digitálním světem.¬                 Pro zvýšení účinku mohl býti snímek o nějakých deset minut kratší — tím by se i přiblížil délkou Vertovovu počinu.

Karel Kryl.¬         Videoklip s jednoduchým aranžmá, jak jen si lze mysliti; a přece jak účinné působivosti! Záběry na zpěváka z různých pohledů a jeho kytarové prstoklady; pohledy do obecenstva a na něj, s některými tvářemi rozpačitými, některými lehkovážnými, jinými snažícími se porozumět a jednou dokonce, která rozumí — dokonalý kontaktní repertoár mezi přednašečem a jeho publikem. Nic míň, nic nad to. K dokonalosti to stačí.

Okurka jako.¬         Pojmouti se věc dá různě. Okurka na salát, jako pleťová maska, nebo jako dráždidlo otvorů. Marguerite Durasová, krajně výstřední francouzská tvůrkyně 70. a 80. roků 20. storočí, nalézala pojetí naprosto neběžná a odchýlená i od těch nejkrajnějších běžných pojetí. Její adaptace jejího románu Vicekonsul snímkem "India Song" z první poloviny 70. roků je toho zřejmým svědectvím.¬                 Hlavním nositelem významu je řeč, slova pronášená jako útržky z literární předlohy, ve skutečnosti na způsob jednoduchých otázek a odpovědí, bez časové osy, takže k uchopení celku je třeba věnovati jí značnou pozornost. K odlehčení slouží hudba a velice pomalé záběry po celou dobu trvání snímku, s pečlivě propracovanými komposicemi scaen pohybujícími se mezi pomalým pohybem a statickým záběrem. Tato naposled zmíněná, "filmová" část snímku je z pohledu diváka ještě poměrně stravitelná, bráno ovšem pouze jako výseč z celku, kterým je řeč, scaena, hudba, zvuky (šumění stromů, houkání lodě, řev člověka — vždy v kontextu s děným); pořadí podle důležitosti. Pro obdržení zamýšleného výsledného dojmu je potřebí stupně soustředění a vcítění vyloučeného pro běžného diváka.¬                 Snímek je z filmového hlediska zvrácený, jdoucí proti základům filmové tvorby, pro až neuvěřitelné citlivé spjetí všech jeho výše už popsaných složek jej však třeba označiti za zcela mimořádné umělecké dílo, ovšem s nižádnou užitností pro diváctvo a s pramalým významem pro umění a kulturu veřejně pojímané. Mohu jej srovnati s dalším francouzským "nefilmovým" snímkem z té doby založeným na řeči, "Un homme qui dort", podle knihy spisovatele a tvůrce scénáře G. Perece, který ale ani zpovzdálí nedosahuje velikosti a účinu "India Songu", jsoucí příliš deklamatorní v řečové složce a nemnoho propracovaný ve složce obrazové.

A ještě si odplivnout.¬         Historická hodnota natočených procesů z 50. roků 20. storočí, s lidmi obžalovanými ze závažné protistátní činnosti, je mimořádná. Je ovšem důležité znáti pozadí těchto procesů, míti vědomí o prostředcích, kterými byli ti lidé dotlačeni k výpovědím podobným čtení automatu. Z množství dobových dokladů je veřejnosti asi nejvíce přístupná dokumentární kniha jednoho z doživotně odsouzených, "Doznání" Arthura Londona.¬                 Chladné oko kamery, bezcitové prostředí, každý hraje dobře svoji úlohu. Citových výstupů není třeba, pro veřejnost to je nejpůsobivější právě takto: chladně, jasně, jednoznačně až k oprátce na Pankráci...

A všimněte si, že nekřičím: Rammstein!¬         V sousedním Německu je leccos mohutnější než u nás: automobily Mercedes-Benz, řeka Rýn, dálniční síť, mzdy uklízeček a elektrikářů; snad jen ty ředitelů bankovních poboček jsou si blízké. Tak trochu to platí i o německých "Kabátech", Rammsteinech — hudební skupině hrající industriální metal, s poněkud přeceňovaným hodnocením v Německu i v Česku, ostatně stejně je přeceňován (alespoň u nás) i Kabát. Ono přecenění záleží, ve stručnosti, ve fanoušky umělém vyhnání průměrné kvality; špičkové písně jsou sice mimořádné, to ale neplatí o většinovém zbytku produkce; to se týká jak textů, tak i hudebních nápadů.¬                 Protože si dokážu vychutnat to nejlepší z Kabátů, zkusil jsem se podívati na zoubek i Rammsteinům, tentokráte v podobě hudebních videoklipů, z nichž řada jich je přeložena do češtiny na i-stránkách Videa česky. Koncerty by mi totiž celé seznamování prodražily, nehledě k dalšímu souběhu okolností; také se nedá říci, že jsou mi koncertní akce, na kterých vybuchují rachejtle, dostatečně blízké na to, abych se o přítomnost na nich vážněji zajímal.¬                 Shlédl jsem proto čtyři skladby, vybrané namátkou až na "Deutschland", kterou jsem si vybral jako první a záměrně, protože mě sama o sobě zajímala. Vzájemná závislost, korelace mezi hodnocením uživatelů na ČSFD a mezi mým hodnocením, není malá: více hvězdiček jsem dal tam, kde i ostatní přidaliy ("iy" bude míti zvláštní znak, povinný ve všech abecedách států Evropské unie; očekává se, že jeho nepoužití ve veřejném projevu i tvorbě bude se trestati pokutou několika desítek eur; ale my v té době už v EU nebudeme, tak nás to trápit nemusí). Pojďme se ve zkratce podívat na ony skladby.¬                 Všechny jsou — podle očekávání — profesionálně zpracovány. V těch horších není spojení formy a obsahu vyznačující smysluplnost a významovost nijak závratně vysoké, jde o klasickou hru "na účin" mezi tvůrcem a divákem, často také o řízenou a záměrnou provokaci. V těch lepších se ona hra a provokace úročí, přesah námětu je podařený a provokace zastíněna.¬                 "Sonne" z r. 2001 připomíná skladbu Kabátů "Dole v dole" (2003) s osvěžující "Sněhurkou" a pro ctitele erotické "Sněhurky a sedmi trpaslíků" půjde o zcela mimořádný divácký zážitek.¬                 "Ich will" z téhož roku ovládne mysl všech žíznících po světské spravedlnosti.¬                 Skladbu "Rosenrot" z r. 2005, jakési folklórně-náboženské vytržení spojené s bičováním vlastního těla bych označil za poněkud méně podařenou, podle mého tady provokace cílená na církev přehlušuje poselství samo.¬                 Na konec jsem si ponechal opravdovou lahůdku — je to "Deutschland" z r. 2019, nadprůměrně dlouhá skladba, do níž autoři vměstnali opravdu hodně z německé historie. Symbolistní dílo má nadprůměrný střih, hodně dobrou hudbu a velmi dobrý scénář; provedením tedy opravdu asi na známku nejvyšší. (Poznámka: v tomto komentáři uživ. 'Olafson' najdete odkazy na analýzu tohoto videoklipu a různé názory na něj.)¬                 Celkově mě shlédnutí oněch čtyřech skladeb překvapilo: čekal jsem větší průměrnost, leč dostalo se mi kvality v míře, kterou jsem neočekával. Snad jen té výjimečnosti je jako všude jinde, je to vzácné koření. Ale když se něco povede, stojí to prostě za to. Deutschland!

Poučné je sledovati.¬         Dovolím si porovnati čtyři snímky-dramata, které spojuje ukazování života v lidské pospolitosti úzce ohraničené v prostoru a času; jde o Ostrov (Japonsko, 1960) — o životě jedné rodiny žijící na malém ostrově v Japonsku a živící se zemědělstvím, časově umístěno do 50. roků 20. stor.; Baladu o Narajamě (Japonsko, 1983) — o životě japonské horské vesnice v divočině, časově umístěno asi někam do 19. stor.; Strom na dřeváky (Itálie, 1978) — o životě venkovské chudiny v Itálii konce 19. stor.; Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna (Rusko, 2014) — o životě lidé žijících u jezera na ruské Sibiři, časově umístěno do začátku 20. stor.¬                 Ostrov, minimalistické (černobílé a bezdialogové) dílo mimořádné působivosti, kterému jeho tvůrce, Japonec Kaneto Šindó, vzdechl syrovost i poetičnost zároveň, patří mezi vrcholy podruhoválečného filmu. Náboženství tu je nahrazeno jednotvárnou dřinou bez konce, osud člověka ukazován vpravdě po "východním" způsobu. Hodnocení na filmové databázi TMDb (považuji ji za nejhodnověrnější) je 81 %.¬                 Balada o Narajamě je syrové drama takměř bez poetičnosti natočené podle novely japonského spisovatele Shichira Fukazawy. Stáří, boj o potravu a pohlavní záležitosti ukazované tímto na křesťanskou Evropu příliš krutým snímkem jsou na TMDb ohodnoceny 74 %.¬                 Strom na dřeváky italského tvůrce Ermanna Olmiho je nejpoetičtějším snímkem z výběru. Založený je na křestanských hodnotách žijících v prostých vesničanech navzdory surovému skutečnému životu, v němž hlavní úlohu hrají obchodní vztahy určené velkosedláckým kapitálem; tento snímek prostý revolučnosti je na TMDb ohodnocen 79 %.¬                 Bílé noci pošťáka Alexeje Trjapicyna ruského tvůrce Andreje Končalovského mají v sobě trpkou poetičnost života v odlehlé málo přístupné oblasti Ruska; nejvíce z vybraných snímků poukazují k společenským jevům a politice a jako jediný ze snímků jsou přímou obžalobou společenských poměrů, v tomto případu v posocialistickém Rusku. Na TMDb jsou ohodnoceny 69 %.¬                 Žádný z vybraných snímků není špatný nebo pouze průměrný; přes to mi je vyzdvihnouti dva z nich, a to Ostrov a Strom na dřeváky. Zbylých dvou umělecká síla už není tak velká; za shlédnutí však rozhodně stojí také.¬                 Poučné je sledovati hodnocení uživatelů zde na ČSFd. Tak třeba jistý uživatel hodnotí vysoko Baladu i Bílé noci, nízko Strom na dřeváky; toto spolu s jeho opoznámkováním jej usvědčuje z liberalismu, ateismu a protikřesťanství. Jiný uživatel zas hodnotí vysoko Strom na dřeváky, ale dosti ponižuje Baladu; to spolu s jeho opoznámkováním jej usvědčuje z neporozumění, nepochopení a nezájmu o japonskou a v širším ohledu "východní" kulturu. Další, poníživ hodnocením Strom na dřeváky, otírá své boty o italský neorealismus a kritizuje nudu a délku snímku v protikladu k záživným a divácky zajímavým a vstřícným dokumentům National Geographic.

Fidel Castro, Kuba a jejich spojenci a protivníci objektivně.¬         Mimořádný je tento dokument svojí nestranností, objektivností a nezúčastněností pohledu, což je v případě USA produkce něco tak nebývalého, že jsem hodnou chvíli nevěřícně zíral na rok vzniku. Vysoké výukové hodnoty je dosaženo vhodným zapracováním historických údajů tak, aby mohl vzniknouti ucelený a pravdivý obraz o vývoji "Castrovy" Kuby. Použito je řady dobových záznamů, pečlivě sesbíraných; z nich se vlastně dokument skládá, hluchých míst je nepatrné množství (vznikly opakováním některých záběrů — jediná moje výtka).¬                 Nestrannost snímku jde tak daleko, že ukazované se neobjasňuje; je na divákovi, aby si domyslel souvislosti podle svých dalších znalostí a zkušeností. Přiznávám, že jsem pro poněkud didaktičtější přístup, a to pro to, aby co nejvíce lidí se poučilo o skutečné historii Kuby zvláště z období mezi roky 1959 až 2006; na příklad, uvítal bych pro to přímé vyjádření o tom, že USA zavinily příklon Kuby k Sovětskému svazu a proč, atp.¬                 Zmíněná nestrannost způsobila, že někde došlo k určitému zkrácení podání, byť vše podstatné bylo ukázáno. Dokument je tedy hodně také o přemýšlení a dotažení si všech souvislostí, v tom to ohledu jde v celku pro běžného diváka o poněkud náročnější dílo.