jednaveta

Pokus o druhého Nepřítele státu: ale Foxx není Smith a Fuqua není Scott.

Dodnes nepřekonaná klasika amerických jakuza filmů.

Typický Stone: neschopnost rytmizovat zahlcené vyprávění, symbolika pro základní školy a exaltované opájení se trivialitami.

Buranská verze Miloše Formana kříženého s bratry Farrellyovými.

Pekelně intenzivní sestava (Liotta jako Sinatra, Petersen jako JFK, Deborah Kara Ungerová jako Ava Gardnerová) ve zběžné televizce, která dělá ze Sinatry poněkud přehnaně klíčovou postavu v kauze mafiánského nákupu volebních hlasů pro Kennedyho.

Úchylná žánrová eklektika HK filmů je v tomhle historicko-romanticko-slapsticko-travičsko-kungfu opusu odstředivější než kdy jindy.

Triumfální comeback jednoho z nejlepších amerických scenáristů - řemeslně nejdokonalejší scénář, který se v Hollywoodu objevil za posledních deset let.

Podle knížky by se zdálo, že Tom Wolfe a Brian De Palma jsou si souzeni - až na to, že De Palma je snad poprvé ve své kariéře nepochopitelně mírnější než obvykle a dokonce jaksi krotce dobrácký, takže se žahavá zlomyslnost předlohy rozpustila v pohodovém komedii (což je bohužel žánr, který tedy rozhodně není Mistrova parketa).

Nejklasičtější, nejmainstreamovější a nejméně osobní depalmovka - a tudíž u publika nejoblíbenější.

Dvojník je exemplární příklad toho, proč má tolik lidí s De Palmou problém: používá ty samé finty jako Hitchcock (nebo Antonioni, to je jedno), jenže ne proto, aby nás vtáhnul do děje, ale proto, aby s námi rozehrál diverzní hru plnou přiznané filmovosti, hypnotických rytmů, obludně přepálené symboliky, atrofované dějové logiky a makabrického humoru.