LadyEsik

LadyEsik

Ester Dobiášová

Česko
Člověk :)


5 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5 6 8
    • 7.12.2018  17:32
    Sedmilhářky (TV seriál) (2017)
    *****

    Škola střihu, propracovaně odvyprávěné.

    • 14.8.2014  00:43

    Právě jsem pár minut před půlnocí dokoukala Vyšší princip (1960). Rok 1942, po vraždě Heydricha, mladí lidé, maturanti, čelí zatčení a zavraždění svých spolužáků. Vykreslení charakteru chlapce, který je pro jiné jen jménem na seznamu dalších tisíců jmen, jménem monotónně odříkaným rozhlasem, na který si obyvatelé Protektorátu pomalu zvykají. Se svými přáteli, které divák poznal jen okrajově, stojí v potemnělé garáži a čeká na smrt, jakoby situace vypadla z povídky od Sartreho. Mezi těmito událostmi se neustále omílá pojem „vyšší princip“, který je pomocí citátů ze Seneci a dalších přibližován, ale kterým se neřídí ani ten, kdo ho neustále omílá – profesor gymnázia, klasický filolog. Odvážný krok je bezesporu profesorova návštěva šéfa gestapa, při které vidíme, že je to vzdělaný člověk (sám profesor je zaskočen), který svého synka nabádá, aby zlatou rybičku vrátil zpět do vody, jinak zemře. Říct však před svojí třídou, která přišla o tři spolužáky, že s tímto činem nesouhlasí, získat pochopitelně jejich podporu, a tím ukázat sílu onoho „vyššího proncipu“, to už za část jeho hrdinství nemůžu považovat. Ani za výhru "vyššího principu" v něm. Neozval se a veřejně proti jednání gestapa nevystoupil na schůzce s dalšími profesory ve sborovně, kde byla stejně tak dobrá příležitost, když byli učitelé žádáni o podpis jistého dokumentu proti chování tří zavražděných studentů. Ne, ozval se až po vstupu do třídy, kdy by na něj tak jako tak padla tíha pohledů jeho mladých svěřenců, a on řekl to, co by přiznali i oni sami. A zdálo se, že to udělal jen a jen sám pro sebe, aby se zbavil pocitu viny, že se celou dobu oháněl vyššími principy, ale sám se před nimi krčil, mezi lidmi, kteří na něj jistě žalovat nebudou, ale budou ho za to nejspíš uznávat. A ti mladí lidé si stoupli a opravdu se na něj uznale dívali a podpořili ho, přitom se to odehrálo jen v jejich uzavřeném prostoru. Tedy mimo nebezpečí a bez jiného dopadu. Hrdinství menších či větších je ve filmu víc. Stejně tak zbabělosti. Mimo obsah, který mě zklamal, se mi zpracování filmu včetně hereckých výkonů líbilo. Nejvíc mi daly ony citáty, které se daly i po dvou tisících letech aplikovat na „současnou“ situaci.

    • 1.12.2013  16:33

    Osobnost Jindřicha Štreita tento krátký dokument sice moc neosvětlí, ale jeho tvorbu vyolá z negativu dokonale :).

    • 5.11.2013  18:33

    Film, který se mě dotkl. Věnováno všem bývalým andělům. Dnes vím to, co žádný anděl neví.

    • 25.8.2013  23:42
    Tunel (2001)
    *****

    Vyvolává silné emoce, které nejsou z čověka ždímány prvoplánově, prostě to přichází - samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že se to skutečně dělo.

    • 13.5.2013  11:01
    Nevědomí (2013)
    ***

    Právě jsem se vrátila z kina, do kterého jsem nečekaně zavítala a využila tak akční nedělní nabídky Velkého Špalíčku, film za 70,-. Nevědomí režiséra Josepha Kosinskiho – obrovské plakáty na stěnách paneláků, množství kladných ohlasů a uznalého pokývání hlavou. O tomto filmu jsem nevěděla nic a ze sálu jsem neodcházela v euforii. Jedná se o sci-fi příběh, který je opravdu propracovaný, tak akorát složitý pro obvyklého návštěvníka kina, vše dostane na talíři vysvětleno, ale před tím si může chvilku vařit mozek a mít pocit, že už je jen kousek od obrovské pointy. Nevědomí je druh sci-fi, které lidstvu přinese jen ten příběh. Vnáší nás do apokalyptické situace, která nejspíš nenastane, což se liší od sci-fi, které já mám ráda – to, které nás zavádí do blízké a velmi realistické budoucnosti, které nás přivede k zamyšlení. Tento film to neudělá, visí zuby nehty na neotřelé myšlence, která se mi osobně líbila. Určitě se jedná jen o oddechový film. Postavy, tak ty přede mnou nevystoupily ze své plochosti. Nejsou plastické, nebála jsem se o ně ani chvilku, neprožívala jsem s nimi emoce, protože se nejspíš režisér, scénárista a nikdo jiný nestaral o prozkoumání jejich charakteru. Jsou jedno velké klišé, které pak infikují i děj a dobrá myšlenka se blíží k zemi, aby si o ni rozbila to velké Haló. Škoda. Scénář je jedním z prvků, který bych ocenila. Sice ty postavy to kazí, ale scénář má své silné momenty, které můžou vést k zamyšlení a které ve mně zanechaly během filmu dojem. Hudbu jsem moc nevnímala, ale přišlo mi, že hraje na už potrhané struny. Chcete napětí, dáme vám vysoký tón nebo trošku zahromujeme, to na diváky působí. Kamera se mi líbila, stejně tak efekty, prostředí a realističnost postav co se jejich zevnějšku týče – špína za nehty, špinavé obličeje atd. Sečteno podtrženo, máme tu skvělý sci-fi příběh včetně scénáře na oddechnutí, ale na originalitu postav, realističnost emocí a další velmi důležité prvky se zapomnělo. A to je ohromná škoda, protože film nestojí jen na efektech a zajímavém námětu.

    • 8.3.2013  10:07

    Tento film jsem viděla na festivalu Cinema mundi (2013) a musím konstatovat, že se mi líbil. Název je maximálně výstižný, ústřední postava filmu je doslova lapena v síti internetu, který po ní šílí. Všechny události mají svůj smysl, je zde výrazný kontrast od obrazu dívky na internetu a její skutečné osobnosti. Zároveň zde však není stavěna moc internetu jako destruktivní se schopností zabíjet, protože to není jediný důvod. Netají se však, že internet – a lidé na něm, dokáží druhému zničit život. Film můžu doporučit.

    • 8.3.2013  09:45

    Film režiséra Harolda Ramise inovativně narušuje narativní formu příběhu. Jsme zvyklí, že příběh má začátek a konec, v tomto filmu je však nevysvětlený fantasy prvek, který překvapí. Hlavní hrdina je cynik, který na mnohém vidí tu horší stránku. Jede se svým štábem točit do města P. na Groundhog day (Den svišťů, u nás Hromnice) reportáž o místní raritce, svišti, který předpovídá počasí. Kvůli bouřce zůstanou přes noc ve městě. Když se ráno probudí, je opět Groundhog day! A další den zase a zase. Samozřemě to scénárista využil k tomu, aby se postava mohla napravit, zamilovat atd. Tato proměna je ale téměř nekonečná, nejdřív dělá ztřeštěné věci a objevuje, v čem je taková situace prospěšná, pak už z toho šílí, pak se začíná lepšit…

    • 8.3.2013  09:44
    Scared Shrekless (TV film) (2010)
    ****

    Jeden z opravdu podařených shrekovských krátkých filmů, ve kterém najdeme odkazy na horory jako Psycho nebo Vymítač ďábla a také na první díl Shreka (hrůzostrašný hrad zemřelého lorda F., dřevěné postavičky Vítá vás Důlok, které jsou jako zombie, parádička). Postavičky se vsadí se Shrekem o to, kdo bude dřív vyděšenější při vyprávění děsivých historek. Začíná perníček s takovou perníkovskou zombie apokalypsou, poté Kocour, kterému skáče do řeči Oslík, takže vypráví oba a různě si příběh upravují. Poté vypráví Shrek. Pěkných dvacet minut, lepší než celý čtvrtý díl.

    • 8.3.2013  09:43

    Tento film je jeden z těch, které jsem viděla kdysi. Relaxační komedie, po které vám toho v hlavě moc nezbude. Chtěla jsem jí dát špatné hodnocení, protože se příliš podobá Jeho fotr, to je lotr! nebo Můj soused zabiják, ale oba filmy vznikl až po tomto. Nakonec tedy můžu jen říct, že už tu je Kmotr. Na toho se ale zase relaxačně nepodíváte. S tím hodnocením jsem to teda nakonec nehnala do extrému. Koneckonců, hraje tam Hugh Grant.

    • 8.3.2013  09:42

    Tento snímek je sice krásný ve své fantazii, která se může probudit v dítěti uvězněném ve vězení města, ukazuje jeho touhu, ale i tak se mi vůbec nelíbil. Zpracování je prosté, na příběhu je hezká snad jen ta myšlenka – která ale byla zpracována už kolikrát, a drak, který místo ohně plive sněhové vločky.

    • 8.3.2013  09:42

    Snímek myšlenkou podobný jako Ondra a sněžný drak, fantazie dítěte probuzená steskem po sněhu. Tentokrát ho však neodnese sněžný drak do vzdálené sněžné země, ale jeho fantazie si pohraje s dortem, který vypadá jako ze sněhové hmoty. Opět se mi snímek moc nelíbil, jak animací, tak myšlenkou.

    • 8.3.2013  09:41

    Na tomto snímku od Jiřího Trnky se mi moc líbila animace, například těch myší a havěti. Jinak poměrně klasický příběh o někom, kdo přespal přes noc v mlýně, kde strašil čert. Barvy, osvětlení i hudba dodávají celému snímku zlověstný strašidelný podtón

    • 8.3.2013  09:40

    Snímek s myšlenkami, které byli tisíckrát zpracovány, akorát tady jsou aplikovány na postavy z Kung-fu pandy, což ale není až tak špatné. Animace docela dobrá. Takový průměrný snímek.

    • 8.3.2013  09:39
    Hop (2011)
    ***

    Podle mého úsudku je film Hop režiséra Tima Hilla originální ve svém nápadu místo Santy Clause zpracovat téma velikonočních zajíčků, které se sice tomu santovskému systému hodně podobá, ale málokdy se s ním setkáváme. Střetává se zde svět animovaný a reálný. Konečné smíření hlavního hrdiny s otcem je sice trapné, ale myslím, že film až tak nekazí. Hodnotila bych ho průměrně, dle mého soudu by se mohl líbit hlavně dětem, pro které je i určený

    • 8.3.2013  09:38

    Dokumentární snímek The War Symphonies: Shostakovich Against Stalin (Šostakovič proti Stalinovi) od režiséra Larry Weinsteina (Music of Kurt Weill a další) byl natočen v roce 1997. Režisér pomocí výpovědí pamětníků, dobových videí a hudby Dimitrije Šostakoviče vytváří obraz období 30. a 40. let dvacátého století, krutovlády Stalinovy. Dokument tedy není jen o nadaném skladateli, ale také o době, ve které tvořil – a která je nedílnou součástí jeho hudby. Propojení Šostakovičových skladeb se skutečnými videi z tehdejšího Ruska je velmi silné a účelové. Dokument nás mimo jiné zavádí do Leningradu před jeho obléháním, zde se objevuje zajímavý prvek filmu, a to táhlý tón nástroje zobrazený na plátně jako odraz slunce v oknech. Jakoby se hudba změnila ve světlo. Podobný prvek se objevuje například později při výstřelech z děla. Obléhání Leningradu roku 1941, kdy složil Šostakovič svoji 7. symfonii, je jeden z nejsilnějších momentů tohoto snímku. Mrtvá těla lidí, kteří neunesli zimu a hladovění, výpovědi pamětníků, kteří snad byli nečekaně odchyceni v parku. Ti se dohadovali, zda v tom hrozném roce 1941 se stali obyvatelé Leningradu kanibaly. Do toho výpověď ženy, která popisovala situaci, která nám dává pocítit a pochopit obrovský význam Šostakovičovy hudby v tehdejším Rusku, ale i pochopit a emotivně postihnout celé období Stalinovy vlády, kterou jeho hudba reflektuje. Žena vypráví o lidech, kteří byli hladoví, nemocní a v depresích, ale přišli na koncert Šostakovičovy nové skladby. Usadili se, a když hudba zazněla, oni přestali být hladoví, přestali myslet na budoucnost, žili jen pro ten okamžik. Ta hudba byla o nich, pro ně, dovolila jim na chvíli zapomenout. A to je ohromné. Díváme se do očí dospělých a dětí, kteří možná po chvíli zemřeli. Díváme se na mrtvé. Díváme se na mohutné oslavy plné tanečníků a zástupů lidí oslavujících Stalina a dozvídáme se o Šostakovičově nuceném projevu, ve kterém se však na chvíli projevila i jeho odvaha, vzdor, ve kterém nečetl chvíli Stalinovými lidmi předepsané lži, ale mluvil pravdu, což také hodně vypovídá o jeho osobnosti. Otázkou zůstává, zda by Šostakovič složil tak výrazná díla, kdyby žil v poklidné době, jako je například ta současná. Nepotřeboval ke své tvorbě a podmínky tak hrůzné, jaké vytvářel Stalin? Nepotřeboval tedy Stalina? Jasné rozhodně je, že svojí hudbou vytvořil obrázek o těchto letech tak emotivní, že by ho jiná forma umění nemohla nahradit. Vyvolává v nás, kteří jsme tuto dobu nezažili, hluboký emotivní zážitek a pochopení.

    • 8.3.2013  09:37
    Buta (2011)
    ****

    Mám tu čest být mezi prvními, kteří tento zajímavý snímek z Azerbajdžánu hodnotí na csfd.cz. Viděla jsem ho na festivalu Cinema Mundi. Na dnešní dobu poměrně krátký film (98 minut), avšak velmi zajímavé prostředí. Děj bych hodnotila jako nadprůměrný, ale ne až tak inovativní. Silnou stránku tvoří spíše to prostředí a zvyky, také překonávání překážek a velmi bystrý mladý hrdina. Ve filmu je také mnoho poučení, poznámek o životě atd. Doporučuji ke zhlédnutí.

    • 8.3.2013  09:36

    Hollywoodská slátanina, která pobaví leda tak lenochoda – a to s ročním spožděním, se z tohoto filmu naštěstí nevyklubala. Objevují se tu sice příliš okaté gagy, u kterých je divák až nucen vybuchnout smíchy, i když se mu nechce, ale ojediněle. Příběh je o dvou hasičích, kteří musí předstírat, že jsou gayové, aby mohly děti jednoho z nich dostat pojistku. Vezmou se, ale úřad na ně nasadí čmuchala, a tak začíná boj o věruhodnost. Zní to ohraně, viďte? Zajímavé ale na filmu je, že nestaví jen na vtipných situacích, které přichází samovolně, ale i na hlubší myšlence. Jestli se o ni tvůrci nepokoušeli, já ji tam objevila. Ta myšlenka tkví v reakcíi jejich okolí, jsou svědky agrese vůči homosexuálům a odmítání. Přestože svým kolegům zachránili nejednou život, staví se k nim zády (ne doslovně, to by se báli – k homosexuálovi zadkem). Najednou se k nim všichni chovají jinak, jen proto, že mají rádi stejné pohlaví. Oni sami musí změnit úhel pohledu, když se na čas přiřadili k této skupině, musí bojovat sami za sebe, ale bojují i za všechny homosexuály, a to přesto, že jsou heterosexuálové. V tomhle se mi snímek moc líbil. Ukazují také stránky pravého přátelství. Pochopitelně bych ocenila, kdyby takovou myšlenku zpracoval někdo jiný a vznikl z toho psychologický film, ale o to větší to pro mě bylo překvapení.

    • 8.3.2013  09:35

    Dokonalý šestiminutový snímek, který nám řekne mnohé o tvorbě animovaného filmu. Vidíme zde, že animátor vždy stojí za kamerou a to on určuje, co se na obrázku objeví. Kačer se zde snaží stále dokola přizpůsobovat svému prostředí, které je nedokreslené, potom dokonce zcela bílé. Snaží se zapojit do příběhu, ale přestože je hlavní protagonista, je z něj stále vystrkován. Vidíme zde také přechod z jednoho políčka na druhý nebo situaci, kdy se na postavu celé políčko snímku zhroutí. Dalším zajímavým úkazem je doklad o tom, že zvuk vzniká vždy mimo film u animovaných snímků. Kytara kačera vydává zvuky osla nebo je docela vypnutá zvuk a kačer si o něm sám musí říkat. Pointa je dokonalá :).

    • 8.3.2013  09:35
    Orlando (1992)
    ****

    Na tento film jsem se velmi těšila, narazila jsem na zajímavý citát režisérky Sally Potter v Umění filmu, ale hlavně je to příběh podle předlohy stejnojmenné knihy od Virginie Woolfové. Většinou k filmům důvěru nemám, ale pro dobré hodnocení jsem udělala výjimku a těšila se. Film mě naštěstí nezklamal. Kniha neměla téměř dialogy, takže je scénář pojatý volně. Líbil se mi především styl, jakým je film natočen. Pastva pro oči, poměrně umělecký počin. Temnější barvy, zajímavé scény (tanec na ledu), propracované kostýmy, dobrý herecký výkon hlavní hrdinky (Tilda Swinton) a překvapivé obracení se na kameru. Lépe to pojmout nemohla. Z neobvyklé knihy neobvyklý film. Co mě rušilo, byl Orlando jako muž. Bylo řečeno, že vypadal zženštile, přesto jsem si příliš uvědomovala, že je to doopravdy žena. Scény v cizině byly některé vynechané, ale to bylo dobře, už ty, které tam byly, působily zdlouhavě. Postavení ženy během let však bylo srozumitelné.

    • 8.3.2013  09:34

    Na Kawasakiho růži jsem se chystala dlouho, ale kdybych byla bývala tušila, jak krásný film to je, pustila bych si ho dřív. Krásný v příběhu, který je smutný, ale nekončí až tak špatně, také však v umělecké podobě. Precizní práce s kamerou Martina Šáchy, točeno technikou, díky které je obraz dokonale ostrý. Vidíme všechny vrásečky na tváři, lesk očí, záběr na ruce starého STBáka, který má pokřivené prsty. Stejně tak bravurní režie Jana Hřebejka - kompoziční postupy, volba prostředí, úhlu pohledu atd. Film je z větší části spíš jako dokument, je tu tedy množství monologů, na kterých můžu ocenit scénáristu Petra Jarchovského, který vytvořil jasný text a propracovanou psychologii postav. Dokonce jsem si vypsala několik poznámek, což u filmů nedělám. V neposlední řadě si mě získala hudba Aleše Březiny. Vedle nich pak stojí herecké výkony mistrů jako je Lenka Vlasáková, Martin Huba, Daniela Kolářová a další. Jak tedy vidíte, film je skvěle odvedený po všech stránkách. Přesto je tu něco, co bych vytkla. Příběh se točí kolem zatajených informací, kolem osudů několika lidí za komunismu, postupy STB (zpověď Kafky), na diváka čeká mnoho otázek a překvapivých, uvěřitelných odhalení. Když si ale vzpomenu na začátek filmu, kde se objevuje vyléčená rakovina, nevěra a manželská hádka, nechápu, co tam dělá. První čtvrtina filmu mi nedává moc smysl vůči celku, řeší se tam postava manžela, vidíme ke konci i to, jak dopadl, ale pro samotný příběh jsou to už nepořebné vedlejší linie. Nijak hlavní zápletku neovlivní, i když se o to snaží poukázáním na nenávist manžela k otci jeho ženy – ale ani to není podstatné pro točení dokumentu o psychiatru Joskovi. Celkový dojem je ale na pět hvězdiček.

    • 8.3.2013  09:33

    Tuto klasiku, prvotinu Terry Jonese a Terry Gillama, jsem - světe div se - viděla teprve nedávno. Na staré flmy se ráda podívám, ale také mi to nejdéle trvá, než se k nim dostanu. Čekala jsem úlet a nezklama se. Muži bez koní klapající kokosy, což určitě ušetřilo rozpočet. Povídky z doby krále Artuše, které jsou volně pojaté. Kam šel vložit vtip, tvořený jiným náhledem (až parodickým) na situaci, tam byl vložen. Humor Pythonů mi není tak blízký, ale líbil se mi. Rozhodně je to příjemné osvěžení po všech těch vážných artuškovských filmech a seriálech.

    • 5.2.2013  13:11

    Experimentální snímek Koyaanisqatsi režiséra Godfrey Reggia je nejen experimentálním, ale i poměrně nebezpečným počinem. Bere si za téma ekologii, ať je to hlavní myšlenka, či ne, každý ji v tomto snímku vidí. Vztah člověka k vlastní větvi, kterou pod sebou podřezává. Téma ekologie je probrané ze všech směrů, i na tomto poli vznikají nejen dokumentární, ale i umělecké snímky, mezi které patří například dokument Home od Yanna Arthuse-Bertranda. Reggiovi se ale podařilo vytvořit opět něco nového, co diváka uhrane. Žádní herci, jen skuteční lidé, stroje a příroda. Žádné role, snad jen role mravenců. Žádné dialogy, jen vizuální prostředky a podmaňující hudba, která mění své tempo i výraz dle obrazu. Nedokresluje ho však jen, žije i vlastním životem. Film složen z tisíce snímků, které režisér se svým týmem sbíral přes sedm let. Snímky všeho druhu, který s tématem nějak souvisí. Snímky zrychlené či zpomalené, které dodávají filmu na gradaci, na napětí, na naléhavosti. Obrazy mraků přelévající se přes horu v kontrastu s mraky výfukových plynů valících se z traktoru. Hory v údolí versus potrubí táhnoucí se krajinou. Srovnání párečků jedoucích po pásu bez ustání a lidí namačkaných jako ty párky na eskalátorech. Tak tohohle jsme dosáhli svým vývojem, od jeskynních maleb po přecpaná města. Film není už jen o vztahu člověka a přírody, člověka a technologie, ale i přírody a technologie. Co z přírody vzešlo, přírodu zahubilo, vysálo, pozřelo. A sebe samo také. A my v raketě, která snímek zahajuje, míříme do vesmíru, na další planety. Ničit. Podrobovat technologií. Nebo však můžeme i shořet, zničit sami sebe. Chaos se stupňuje, dochází i k nepochopitelnému skoku ze shonu výfuků k válce. Takový chaos, z kterého po chvilce začnou bolet oči. Náhle však běh ustane a my sledujeme pomalý výbuch atomové bomby, který je nehledě na dopady fascinující. Pomalu jedoucí letadlo připomínající vážku v tetelícím se vzduchu. Hudba evokující smutek. Sledujeme koloběh v přírodě, od rána do noci, a koloběh lidského života ve velkoměstě – od rána do rána. Film by jistě nebyl tak dramatický, kdyby se jednalo o koloběh na vesnici. Svět není jen velké město, velký počítačový čip, svět není jen Amerika, na což je nutné myslet při sledování těchto filmů.

    • 5.2.2013  13:11

    Skřivánci na niti Jiřího Menzela jsou jedním z mnoha filmů natočených podle knihy Bohumila Hrabala. Zatímco Obsluhoval jsem anglického krále a Postřižiny mají humorný nádech, přestože se v nich objevují náznaky kritiky, Ostře sledované vlaky už jsou trošku více prodchnuté vážnějším tónem a v tomto snímku najdeme humoru nejméně. Objevuje se zde stejně jako v Ostře sledovaných vlacích jednodušší, ale velmi milý chlapec, který usiluje o dívku. Stejně tak je tu jako v Postřižinách (a vlastně i v ostatních filmech) pár, jehož manželství je neobvyklé – a to kvůli povahám a zvyklůstkám manželů. Vidíme tu opět hrabalovské postavy, které mají mnoho zajímavých vlastností a libůstek, které bychom u lidí kolem nás nehledali – přestože jejich předlohou jsou skutečné osoby. Tento typický prvek Hrabalovy tvorby je tu však více než jinde upozaděn protikomunistickým podtextem a filosofickými myšlenkami. Učitel filosofie citující Kanta na skládce železa, kde za trest pracuje. Stejně jako mnoho jiných, tvořících skupinu inteligentních, zajímavých, svých, ale právě za to trestaných lidí. Muži po večerech sledují svlékající se vězeňkyně, ,,chodí do kina“. Strážník, který je má na starosti, není ukazován v černém světle, naopak ho poznáváme i z osobní stránky, právě on je součástí toho zajímavého manželského páru, o kterém jsem mluvila. Jeho novopečená manželka se mu neustále schovává, rozdělává si oheň v koupelně a spí na skříni nebo na podlaze. Není však jasné, jestli je narušená, jestli je prostě hravá, jestli chtěl Hrabal ukázat, že Romové jsou zvířata a neznají moderní zařízení jako je kotel nebo postel (což snad říct nechtěl) nebo jestli je s manželem nerada. ,,Ty seš typická česká nátura, jen dostaneš funkci a už si myslíš, že hovno je tvůj strejc!” Právě filosofický nádech a protest proti režimu braný s nadsázkou vede spíše k zamyšlení než k úsměvu. V srdci zanechá spíše nostalgii, směs smutku a naděje. Postavy jsou výjimečné v tom, že se nenoří do depresí a nepáchají sebevraždy, popřípadě se snaží navázat jen lidský kontakt se spoluvězeňkyněmi místo aby je znásilňovali, zachovávají si stále svoje filosofování, právo na odpor a na svobodnou duši (přestože za to je dají do vězení na tvrdo a ne na takovéto prace), zachovávají si víru a nezdolný, možná trošku ironický optimismus. ,,Ukradli nám pravdu, kurvy!” Film byl natočen v roce 1969, ale samozřejmě ho do distribuce pustili až po Sametové revoluci, tedy v roce 1990. Můžeme zde klasicky vidět Rudolfa Hrušinského, Václava Neckáře, Vlastimila Brodského, Naďu Urbanovou nebo Jitku Zelenohorskou.

    • 1.2.2013  15:13
    Atlas mraků (2012)
    ****

    Na tomto filmu jdou krásně vidět přebytečné pasáže knihy, přestože některé pasáže nejsou jen zkrácené, ale i pozměněné. Film maximálně využívá střihu. V knize je šest příběhů pospojovaných jako pyramida, ale tady se neustále přechází z jednoho do druhého a zpět. Lépe si tak všimneme spojitostí. Navíc v každé části hrají stejní herci, což může vyvolat dojem další spojitosti. Film se mi líbil, ale nic ve mě nezanechal. Stejně jako u knihy se dokážu těžko vžít do postav i do příběhu, když jich je šest v délce trvání jednoho. U filmů s podobným propojením více dějových linek, jako je například v Lásce nebeské, mi to nevadí, protože společně tvoří celek. Zde je ten celek rozostřený a těžko ho uchopuji. Provedení se mi zdá ale perfektní.

    • 24.1.2013  17:34

    Líbí se mi, že je uchován poměr velikostí myši, krávy, husy a kozy, když vezmeme v potaz, že je to obrovská myš :D Jinak krásné sledovat původního Mickeyho.

    • 15.1.2013  15:01
    Amarcord (1973)
    *****

    Film režiséra Federica Felliniho oceněný Oskarem, o kterém vám toho málo řeknu, protože ani Felliniho, ani herce, ani italský film nemám moc v merku. Co by vás mohlo zajímat je, že jsem ho ocenila na csfd.cz pěti hvězdami z pěti, a to především za příběh. Film je údajně z části autobiografický, dává neznalci jako jsem já náhled na život Italů od jara do jara. Uvidíme, co jaký je typický ceremoniál pro vítání jara, pohřeb, svatbu, jak napadlo tolik sněhu, že museli vysekat dráhy pro auta, jinak byl všude led. Vykreslil skvěle - za což vděčíme i hereckým výkonům, Italy a Italky, tak, že si je docela živě dokážu představit. Za um považuji to, že se mi zdá, že nevyprávěl příběh, ale skutečný život. Že to byl dokument a on jen byl v ten správný moment na tom správném místě. Není zde nějaká hlavní dějová linka nebo hlavní postavy, těžko se tu s někým ztotožníte, protože nikoho do hloubky nepoznáte, je to opravdu spíš jako taková procházka italským životem.

    • 15.1.2013  14:50

    Film o jedné z mnoha Charlieho profesí, tentokrát pomocníka u dentisty. Snímek neobvykle plný bolesti (vyražené zuby, trhání zubů, házení tašky na pusu plnou vytrhaných zubů...), kde chybí nápad, doplní facky, přesto na takové středně dobré úrovni.

    • 7.1.2013  09:49
    Mahler (1974)
    ****

    Životopisné filmy mají několik úskalí. Málokdy je možné dostat na plátno všechny důležité momenty ze života osoby, o níž film pojednává. Často se režisérovi nepovede utvořit ucelený obraz lidského života, který by podal dostatek informací i někomu, kdo danou osobu vůbec nezná. Otázkou je, jestli by se o to měl režisér vůbec pokoušet. Mahler z roku 1974 od režiséra Kenna Russella je po formální stránce brilantní. Retrospektiva vložená do časové linky vlaku jedoucího do Vídně je velmi svěží a ne rušivá. Vzpomínky skladatele Mahlera od jeho dětství až po dospělost nezní v kontextu násilně či nesmyslně, jak to bohužel v mnohých filmech bývá. Informace, které jsou divákům prostřednictvím nich předávány, nejsou zbytečné, ale obohacující. Několik z těchto propojení bylo prostřednictvím hudby, která hrála umělci v hlavě, což je velmi zajímavý způsob, jak děj přenést do minulosti. Především to vyniklo ve scéně, kdy je malý Gustav zamčený v komoře a tiskne si ruce na uši. Zvolit jako podklad scén výhradně Mahlerovy skladby bylo velmi prozřetelné. Ve filmu se sice objevují i rané skladby jeho ženy Almy, ty však nijak nenarušují atmosféru, naopak dobře slouží k vykreslení její osobnosti. Mahler v tomto snímku není zobrazen v příliš příznivém světle. Jako skladatel je sice vynikající, ale jako manžel a otec ani ne. Jeho „zotročování“ ženy na něj hází takový stín, že vysvětlení, že dokud žije hudbou, žije láskou – tedy svojí ženou Almou, vyzní jako ohromné klišé a snaha udržet si majetnicky duši, kterou uzmul. Má také dvě děti, které se nezdají být ve filmu až tak zanedbávané, jak ve skutečnosti možná byly, především proto, jak sofistikovaně jim, přestože malým, Mahler vysvětluje složité otázky ohledně nebe, andělů a smrti. V tomto filmu je i přes jeho formální kvality několik podstatných nedostatků, které mu z hlediska životopisného chybí. Režisér se až příliš zaměřil na Mahlera jako manžela a otce, až poté jako na skladatele. Mahler tvrdí: „Diriguji, abych žil a žiji, abych komponoval“, ale ukázka jeho dirigování i přes to, že je takto neoddělitelnou součástí jeho života, ve filmu nápadně chybí. Stejně tak není ukázán v pozici ředitele opery, jak bylo zmíněno. Režisér ukazuje, jak se malý Gustl nestal studentem, protože je Žid, jak se nestal houslistou a jak jeho otec spal se služkou a byl skoupý na peníze, čemuž věnuje příliš mnoho prostoru, do kterého by mohl vložit již zmíněné pasáže, které ve filmu nejsou. Zdá se pak, že se zaměřil spíše na formální než obsahovou stránku příběhu. To jde vidět i na skvěle vizuálně propracovaných Mahlerových snech. Tyto metafory pro roli jeho ženy v jeho životě – líhnoucí se larva a stín, byly výborné. Mezi další fantastické scény patří pro mě dvě nejdokonalejší pasáže filmu vůbec, a to část v pohřební síni a část s Mahlerovým konvertováním ke katolicismu. I z toho důvodu soudím, že se režisér vyžil spíše v těchto momentech – i skrz velký prostor, který jim věnoval. Jako film umělecký je tento snímek velmi kvalitní a člověk by nerad přišel byť o sebemenší část, avšak z hlediska životopisného se divákovi nedostane všech zásadních okamžiků z Mahlerova života.

    • 1.1.2013  20:27

    Tento snímek se mi moc líbil, hraje si především s obrazy. Milé mi taky přišlo, že se děti pohybují v těchto slavných obrazech, kde jsou na výletě. Pěkné

<< předchozí 1 2 3 4 5 6 8