DuanBerry

Alenku v říši divů jsem četl před lety, a když jsem se díval na tuto filmovou adaptaci, stále jsem čekal, kdy se objeví mluvící lev. Pak (naštěstí po několika málo minutách) jsem poznal, že se ho nedočkám, a že se mi to trochu plete s Letopisy Narnie, které jsem sice neviděl, ale všech sedm knížek jsem četl a taky s Čarodějem ze země Oz, kterého jsem si dovolil ve své nabubřelosti louskat i v originále (se slovníkem v ruce). Ponenáhlu jsem si při sledování filmu začal vybavovat některé scény z knížky, alespoň tak, jak jsem si je sám představoval, a vida, nesedělo to. Pokud srovnám tři konkrétní autory, v jejichž dílech jsou zvířata jaksi hovorná, a s kterými jsem se setkal, tj. Bauma a jeho Čaroděje ze země Oz, který je velice jednoduchoučký, spíše však minimalisticky úsporný než dětský, Lewise a jeho Narnii (Lewis byl blízkým přítelem Tolkiena), která je rovněž jednoduchoučká, tentokrát spíše skutečně dětská ( i ve svém zralém věku jsem se však utápěl v tom fantaskním světě) a Carrolla se svou Alenkou v říši divů, musím říci, že jednoznačně nejschisofreničtější (hovořím o paranoidní schisofrenii, nikoli jiném podtypu) mi přišla Alenka. Sám nejsem z nejracionálnějších, avšak po přečtení Alenky jsem zůstal tupě zírat do zdi a marně se snažil vynořit z toho zmateného poselství, kterým mě Carroll zaplavil. Film nemá mnoho možností celou tu látku alespoň trochu racionalizovat, přesto se pokouší o podivnou interpretaci, která se mi nelíbila. Johnny Depp, u něhož zpravidla očekávám seriosní výkon, mě překvapil svojí suchopárností, snad za to mohla jeho nevalná počítačová visualisace :) Vůbec celý film jako by se k nám i se vší svojí bídou po visuální stránce propadl z konce devadesátých let. Myslím si, že nejsilnější stránkou filmu byla Helenka Bonham Carter, která jednak měla občas pěknou průpovídku a pak má opravdu pěkná očka :) Toť vše. Je mnoho filmů, které si s radostí a velkým nadšením pustím znovu a znovu, Alenku v říši divů už nechci nikdy, alespoň v této podobě, vidět.

Pro mě veliké zklamání. Podle trailerů a všudypřítomných reklam jsem čekal podstatně dynamičtější děj. Mezi jednotlivými postavami jsem se potácel jako smyslů zbavený a marně vyhlížel jiskřičku, která by zažehla plamen prozření. Pomohli mi až kamarádi, takže jsem se nakonec v rozvleklém příběhu jakžtakž zorientoval, ale že bych během závěrečných titulků povstal a nadšeně tleskal, to tedy ne. Takovému příběhu by slušel spíše formát televisní inscenace než celovečerního filmu. Štval mě opakující se motiv parní lokomotivy, neustále se vracející vzpomínky hlavního hrdiny, neboť inspirace Valčíkem s Bašírem byla zjevná, ubohý hudební doprovod a nakonec i tahoun snímku - animace, občas jsem měl pocit, že se dívám na černobílý hraný film a taky, že animátoři si dali opravdu velkou práci s tím, aby hraný film pouze softwarově upravili. Také mě otravovaly časté barevné zeleno - červené ruchy, např. na okrajích oken jedoucího vlaku. Pokud to byl záměr autorů, pak tímto film po estetické stránce utrpěl pořádný šrám, myslím si však, že na tom měla rozhodující vinu spíše kvalita projektoru v kině. Celkovému dojmu z tohoto filmu to však bohužel neprospělo. Dvě hvězdičky dávám jen proto, že se film otírá o celkem aktuálně propíranou problematiku poválečných odsunů.

Přerod trochu sensitivnějšího jedince ve schizofrenika sice odkazuje na neostrou hranici mezi tím, co obyčejně vnímáme jako normální a tím, co vkládáme do škatulky "patologické", to je ale dobře známá pravda. Víc, alespoň prozatím, ve filmu nenacházím. Nic existencionálního , nepříliš vyvedená interakce s "normální" společností (kromě rodinných příslušníků) a pointa, kterou lze očekávat od první půle filmu. Sigurdssonův skvělý výkon a hudba od Hilmarssona a Sigur Rós film však přeci jen zvedá mírně nad průměr. Určitě mu dám ještě šanci.

V několika rovinách podané poselství, že má vždy a za jakýchkoli podmínek smysl se postavit, byť jako jednotlivec, mase a převažující ideologii. I kdyby nakrásně tento náš zápas připomínal souboj s větrnými mlýny, můžeme jej konat s vědomím dalekosáhlého dopadu v budoucnu.Pokud film nese hlubší významy, pak jsem je nepostřehl, omluvou mi budiž i to, že jsem nečetl předlohu a ani ji číst nebudu.

Čirá poetika. A nádherná Vášáryová. Není možno jinak, než za 5*

Baraka je poutavá obrazová podívaná. Ron Fricke dokonale ovládá obrazovou komposici, řadí záběry do sledu, který dává smysl a velice nenuceně a přesto naléhavě před nás klade ty nejprostší otázky, aniž by se podbízel jakoukoli odpovědí. Samotný film by byl však pouhou polovinou toho, čím je, kdyby pro něj nesložil hudbu zcela ultimátně nejmysteriosnější hudebník Michael Stearns.

Dno novácké zábavy. Zábavnější by bylo koukat se na norskou televizi, na tříhodinový pořad o pletení svetrů.

Naprosto neautentický film bez jakékoli emoce, chabé a prkenné herecké výkony a navíc kontroversní poukazování na asociálnost dětí vzešlých z bídných poměrů. Hvězdičku dávám za občasnou lehce vtipnou hlášku. Většina z nich je však bohužel notoricky známá a rozšířená.

Trapná intermezza Pogodové a Rajcherta činí jinak zajímavý cestovatelský seriál pro mě téměř nekoukatelným.

Nejlepší Ridley Scott a nejlepší Vangelis. Tenhle film jsem viděl poprvé před mnoha lety asi v sedmi lidech. Stáhli jsme si ale versi se španělským dabingem, takže jsme to v půlce vypnuli a uzavřeli jako zmatenou nesrozumitelnou slátaninu. Dlouho jsem si pak držel od tohoto snímku odstup, ačkoli mě nejednou napadlo, zda-li celkový dojem nekazil právě onen španělský dabing a naše možná lehce podroušená nálada. Nakonec jsem se k shlédnutí Blade Runnera tedy odhodlal a protože už jsem měl dávno naposlouchaný soundtrack od Vangelise, užil jsem si jej jako jeden úžasný videoklip. Tím samozřejmě nechci film shazovat, že je pouhým doprovodem k hudbě. Film nemá sice nijak komplikovaný děj, ale vyjadřuje a ptá se na jednu z najzákladnějších otázek naší existence a to sice zda máme právo rozhodovat o životě někoho jiného? Film se neptá, zda má právo na život člověk stejně jako android, ale jestli má stejné právo na život člověk jako android, který se stal člověkem? Přičteme-li k tomuto přesahu mistrovské noirové zpracování, perfektní visuál, kterému nesahá ani po kotníky mnoho filmů natočených i dvacet let poté, fenomenální atmosféru, provázející diváka od prvé minuty až do závěrečných titulků a pochopitelně soundtrack (*Hudebně se neshodnu prakticky s nikým. Můžete si myslet, že jsem po hudební stránce primitivní, ale Blade Runner blues je podle mého nejosobnějšího názoru nejlepší skladbou všech dob. Nechte ji plynout a ponořte se do jejích hlubin a třeba mě pochopíte...). Tohle je tedy film, který jsem viděl nesčetněkrát a i po spoustě dalších skvělých snímcích, které měly snahu zviklat můj verdikt, zůstává nepřekonán a často se k němu vracím, byť nejčastěji poslechem Vangelise.