CheGuevara

CheGuevara

Ondřej Šálek

okres Kroměříž
Documentary Guerrilla

homepage

282 bodů

Můj deníček

  • 3.11.2012 v 14:10

    Svobodu pro Klusáka


    Každý správný festival by měl mít svou šokující kauzu, o které se bude zběsile hádat před každou projekcí a jejíž doba trvanlivosti vyprší hned po zakončení festivalu. A tak jsme se konečně dočkali i v Jihlavě a na světě máme první kauzu, ve které nejde o nic menšího, než o svobodu slova, Remundu s Klusákem a jak už jsme si zvykli, tak i Českou televizi. A co že se stalo, tak význačného, že se do facebookové debaty vložil i Erik Tabery, producent České televize Jan Maxa a ještě v noci o ní referovaly Britské listy? Česká televize prý cenzuruje nový dokument o Romanovi Smetanovi. Jak k něčemu takovému může vůbec dojít, tak to už by měl rozkrývat náš článek, který čerpá z festivalové šeptandy a jak jinak i z facebookového profilu Víta Klusáka, jenž celou kauzu zveřejnil.

    Tedy popořadě. Vít Klusák ve čtvrtek odpoledne uveřejnil status, že Česká televize s konečnou platností zakazála, aby se nový dokument Svobodu pro Smetanu, který natáčel společeně s Filipem Remundou, účastnil soutěze na jihlavském festivalu. První nejasnost je nasnadě, jak je možné, že se v průběhu festivalu rozhoduje, zda-li bude film soutěžit, nebo bude zařazen pouze v nesoutěžních sekcích? Něco takového se přece nerozhoduje za chodu festivalu, ale několik týdnů před začátkem. Věc se má však trochu jinak. Festival samotný měl o uvedení filmu zájem, a to i v rámci soutěžní sekce českých dokumentů. I tvůrci stáli o soutěžní uvedení a tak poslední překážkou byl koproducent filmu Česká televize. Vzhledem k tomu, že samotný film se dodělával značně narychlo, tak festival i čétéčko dostali k posouzení pouze pracovní verzi. Ostatně ještě ve čtvrtek odpoledne odjel Vít Klusák zpátky do Prahy, aby ten film zčásti upravil. Festival tak souhlasil, že počká na stanovisko Kavčích hor a dokument se tak může dostat do soutěže i dodatečně. Z toho můžeme vyspekulovat několik závěrů. Buď je dokument Svobodu pro Smetanu natolik zásadní, aby jej festival uvedl do soutěže tak nestandardním způsobem, anebo má autorská dvojice Klusák - Remunda tak výsadní postavení, že se pro jejich filmy udělá první poslední.

    Tím však příběh nekončí. Producenti z Kavčích hor nakonec usoudili, že film není dostatečně dobrý, aby v Jihlavě soutěžil a tak v podstatě zařízli svůj vlastní film. Vypadá to, že producenti z České televize mají velice vytříbený smysl pro vlastní sebereflexi. Přesto to musí být velice nepříjemný vzkaz pro samotný tvůrce, kteří se tak dozvěděli, že ač je o ně ze strany festivalu zájem, tak sami koproducenti nemají snahu je v jejich úsilí podpořit. To není zrovna příkladné partnerské jednání. Jan Maxa, ředitel vývoje programu ČT, své jednání odůvodnil takto: “Nám se to prostě zdálo moc divoké, jít s nehotovou věcí, čerstvě vytaženou ze strižny, do souteže.” Tím se však nevysvětluje, v jakém smyslu by to filmu uškodilo? Ostatně sám festival rozhodl, že film má aspoň nějakou šanci zaujmout porotu a pokud by dokument o Smetanovi nakonec nezabodoval, tak to přece neznamená žádnou katastrofu. Kavčí hory se tak nejspíš snaží zbytečně neposilovat postavení Klusáka s Remundou, což se bude zajisté hodit v momentě, kdy se bude rozhodovat o finálním sestřihu pro televizní vysílání.

    Celá kauza logicky vybízí i k spikleneckým teoriím, obvzlášť pokud se jedná o film, který vypráví politicky citlivý příběh o Romanu Smetanovi. Čelí autorská dvojice politickým tlakům a novodobé cenzuře? Jsme svědky boje za svobodu slova? Opravdu je pro politické špičky natolik zásadní, aby film o Smetanovi nesoutěžil, přestože festivalová projekce zrušena nebyla? O to víc je nesnadná odpověď na Klusákovu otázku: “kdo tím co získá?” S touto záludnou otázkou si neporadil ani sám Klusák a ani šéfredaktor Respektu Erik Tabery, a kdo jiný by to měl vědět než oni dva? Dokud nedokážeme odpovědět aspoň na tuto základní otázku, tak do té doby jsou jakékoliv konspirační spekulace spíše kontraproduktivní. Těžko tedy říci, zda-li bude mít celá kauza na výsledný film nějaký zásadní vliv. Věřím, že Klusák s Remundou již v minulosti čelili mnohem silnějším a záludnějším tlakům, než je tomu v tomto případě. Zároveň samotný fakt, že Česká televize pustila do výroby jejich dokumentární cyklus Český žurnál, z kterého pochází již zmíněný příspěvek o Romanu Smetanovi, dává najevo, že to s těmi Kavčimi Horami přece jen nebude zas tak horké.

     

    původně napsáno pro dok.revue aka festivalové noviny MFDF 2012

  • 29.10.2012 v 20:01

    Rozhovor s Vítem Klusákem

    Vít Klusák si počas Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě udělal čas na hodinový rozhovor o jeho novém filmu, o Romanu Smetanovi a České televizi. Rozhovoru se bohužel nezúčastnil spoluator jejich nového projektu Český žurnál Filip Remunda, za což se mu zpětně omlouvám. Ano, o ten rozhovor jsem měl usilovat o něco intenzivněji

     

    Mám takový pocit, že české společnosti dnes chybí hrdinové, a tak si vytváříme ty mediální. Je Roman Smetana mediálním hrdinou?

    Nemyslím si to, ale dovedu pochopit podobný pohled na věc. Protože způsobem, jak ten příběh pojímají média a jak toho Romana staví do pozice Dona Quijota, který jde hlavou proti zdi a vlastně kvůli prkotině riskuje, že v tom vězení stráví mnohem víc času, tak to dokážu pochopit. V tomhle je přínosem i náš film, a to, že nezůstává jenom na povrchu toho, co se fakticky kolem toho Romana děje, ale že je šance ho tam mnohem blíž poznat. Poznat jeho motivace, pochybnosti a daleko víc se mu přiblížit. Kdyby jste se mě ptal: “je Roman Smetana hrdina?” Já bych vám na to odpověděl lehce ambivalentně. Samotné gesto, že počmáral autobusy, nepovažuju za hrdinský čin, ale naprosto tomu aktu rozumim. To je přirozená reakce na něco s čím se on nemohl ztotožnit a s čím něchtěl být spojený. Například kdyby jihlavský festival měl sponzora, který by mně nevyhoval, a před mým filmem by běžela znělka toho sponzora, tak bych taky pískal, vymezoval se a byť bych věděl, že bez toho sponzora by ten festival nefungoval, tak bych měl též bytostnou potřebu se vůči tomu ohradit. To, co pro mě vykazuje rysy hrdinství nebo spíš odvahy, je jeho pozdější chování. Jak se zachoval v okamžiku, kdy se kolem celé kauzy roztočila soudní mašinérie a kdy mu začaly hrozit postihy. A vlastně že z těch svých pozic neustoupil. Spousta lidí posměšně říká: “Hrdina za to, že namaloval tykadla?!” To je úplný nesmysl. Za to si ho vlastně nikdo moc neváží. Podle mě všichni, kteří ten příběh sledují trochu pečlivěji, si ho váží zejména proto, že se nikdy tomu prvotnímu a trochu legračnímu činu nezpronevěřil.


    Jedná se v kauze Romana Smetany o svobodu slova? Obvzlášť poté, kdy sám Smetana získal skrz média nemalý prostor pro své postoje a názory?

    Já si především myslím, že je to svár práva a spravedlnosti. Ten největší laps, který tam podle mě nastal ze strany olomouckého soudu a soudkyně Langerové, spočívá v tom, že ona si právo vykládá ve smyslu litery zákona a nikoliv ducha. Ona tvrdí, že Romanův čin není politické gesto, ale to pochopitelně politické gesto je. Tvrdí, že to je prostě vandalské poškození cizí věci, což je ale úplně lichá úvaha. Jiří Pospíšil namítnul, a podle mě je ten argument nesmírně povedený, že co kdyby Roman Smetana na ty autobusy napsal: “miluji ODS”? Byl by podobně odsouzen k náhradě škody a k dvanácti dnům zametání Olomouc?. Já se domnívám, že ne. Ono jde především o obsah toho, co se tím snažil vyjádřit, a to už se nebavíme o poškození nebo nepoškození cizí věci. To se bavíme o právu na názor a na svobodné vyjádření. Avšak parodoxně to mělo hodně dobrý vliv na politickou scénu v tom smyslu, že si už žádný politik od tohoto okamžiku nikdy nedovolí pronásledovat někoho, kdo mu pokreslí reklamu. To co se podařilo Romanovi roztočit za tyjátr, tak toho se teď každý politik lekne.

    Často ve svých dokumentech pracujete se sžíravou ironií? Kdy poznáte, že jste překročil onu etickou hranici, za kterou už s člověkem manipulujete?

    To není programová snaha, že teď budeme ironičtí. To by podle mě člověk ani nedokázal. Podle mě se spíš jedná o nějakou přirozenou potřebu se něčemu, co nám připadá směšný, zasmát. Když nám někdo připadá, že si lže do kapsy, že je prostě neautentický, tak to přiznat, nezakrýt to. Spíš jde podle mě o jakousi přímost. Nekorektnost v tom, že nepřistupujeme na obecnou úmluvu: “Já vám dám nějakou otázku. Něco řekněte a když u toho budete působit hloupě, tak to  zkusíme říct nějak jinak...” Někteří novináři a reportéři k tomu takhle přistupují. Při natáčení jsme tak mnohem nesmlouvavější a pak ve střižně velmi pečlivě zvažujeme, kdy už bychom mohli někomu zbytečně ublížit a kdy už by to byla přehnaná parodie. Ono by to ani neprospívalo samotnému filmu. Nám nejde v první řadě, aby se někdo někomu zasmál. Nám jde v první řadě otevřít debatu na nějaké téma. A když bychom sledovali aspekt zábavnosti, ironie, potrhlosti, tak by ty filmy by se to na nich projevili.  

    Často si berete na mušku média samotná. I ve svém novém filmu podkreslujete televizní zpravodajství hudbou Bedřicha Smetany. Nejste však už jedním z nich, když natáčíte pro Českou televizi? Neztratili jste odstup?

    To je zajímavá otázka. Nevím, jestli to jsem schopen sám posoudit. Stejně jako ti televizní reportéři, které v našem filmu zobrazujeme občas v nelichotivém světle, nejsou úplně schopni posoudit sami sebe. Ale narozdíl od médií nezakrýváme proces samotného natáčení. Oni narozdíl od nás buď nechtějí, nebo nemůžou natočit nás, obrátit se i na nás, dokumentaristy. Tváří se, že oni tam vlastně nejsou a že jsou objektivní. A přitom jedou podle kuchařky, jak se to má dělat a v podstatě nemůžou zaimprovizovat. To víte, že jsme v něčem na jedné lodi, ale myslím si, že my jsme ochotni ukázat oba břehy, a tak jsme v něčem otevřenější, svobodnější a snad i pravdivější.

    Ostatně v momentě, kdy uspořádáte tiskovku na podporu Romana Smetany, nezapojujete se do dění až příliš? Nestáváte se tak i vy sám aktivistou? Nemyslíte si, že i vy tak spolupomáháte vytvořit mediálního hrdinu?

    Já vám rozumím. Myslím si, že ta výsledná scéna s tiskovkou nepůsobí tolik aktivisticky díky tomu, že jsme si sebou vzali smyčcové kvarteto a že jsme si ostylizovali tu situaci tak, že v sobě nemá tu prvoplánovou rozhněvanost. Jak sami v dokumentu říkáme, nemohli jsme zůstat stát jenom za tou kamerou a tvářit se, že s ním nejsme na tý stejný lodi. To, co se mu stalo a jak odvážně ty následky zvládá, tak to cejtíme osobně  a opravdu nás to s Filipem natolik rozčiluje, že jsme chtěli jít stejnou cestou. Třeba i podnítit, aby i jiní udělali to samé a že by to třeba mohlo Romanovi konečně pomoct. Myslím, že největší problém je ten, že když si někdo myslí, že když půjde anonymně malovat tykadla, tak že ho nějak podpoří. Tím ho nikdo nepodpoří. Podpora Romana Smetany je jediná: jít malovat tykadla a podepsat se pod to. Dělat to veřejně. Následovat jeho čin ve všech jeho parametrech. Nedělat to anonymně.

    Ty novináře na tiskovku jsme pozvali proto, abychom vzkázaly celé společnosti: “Pojďte nás i ho následovat. A pojďte to udělat veřejně. Pojďte si tu svobodu čmárat na politické reklamy, které jsou financovaný často podezřele, vydobít. Nejenom sledovat z tepla pokoje, jak se v tom Roman plácá a psát na Facebook, že je to frajer, nebo že je to debil. Ale pojdte přidat ruku k dílu, dyť je to přece tak normální, abychom měli právo na ty ulhaný billboardy něco napsat.” Já mám navíc zásadní problém s tím, když se říká, že Roman Smetana ty reklamy zničil. On je nezničil, on je doplnil. On to neroztrhal, nezačmáral, nezakryl, nepřelepil. On tam nechal všechno, co tam měli oni. Nezničil to sdělení, on ho doplnil. To je dialog. To se v té debatě o tom, co Roman udělal, se úplně ztratilo. Mě připadá, že ta politická reklama intervenuje do veřejného prostoru tak agresivně a navíc z velké části z veřejných prostředků. Všichni vědí, že je to lež a že se ti politici k ničemu nezavazují. Myslím si, že máme právo na ni reagovat i takovýmhle velmi nestandardním způsobem. Já si to skutečně myslím. To je podle mě tak otravná, nevkusná, nepokrytě vylhaná záležitost, že já prostě nesouhlasím, že z nějakých korektních pozic, typu pořádek musí být, se to musí respektovat.

    Váš nejnovější film mi přijde i jako povzdech nad konformitou Čechů, ve kterých se ztratilo všechno to švejkoství a rebelanství. Máte pocit, že se málo zapojujeme do veřejného života?

    K té nebojovnosti Čechů mám dost ambivalentní vztah. Já jsem vlastně docela rád, že se nevrháme do válek, že nepokoje a demonstrace probíhají bez mrtvých a že v sobě nemáme tu vášen, jako když Španělé jdou převracet auta. Myslím si, že tahleta určitá nehorkokrevnost je vlastně v něčem skvělá, protože máme spíš tendenci si z věcí dělat legraci, ironizovat ty nablblý elity. Je mi to sympatický. Ale každý líc má i svůj rub. Ono je to bohužel projevem i určitý lhostejnosti. Možná je to tím, jak se z médií hrnou všechny ty kauzy a lidi už mají pocit, že už to ani nemá smysl. Co si mají vybrat, na co mají reagovat, v čem by se měli angažovat? Vidím to třeba trochu i na svých studentech. Těch možností, kam by mohli jet, co by mohli studovat, jaký předmět by si mohli na jiných školách zaškrtnout, je tolik, že radši nedělají nic. Myslím, že pestrost toho výběru vede k jisté ochablosti.

    Martin Mareček kdysi prohlásil, že si neumí představit dokument, který by nebyl nějakým způsobem angažovaný. Ostatně jste dokumentarista, který rád a často zasahuje do veřejného dění, a třeba i tím, že zablokujete pražskou magistrálu nebo postavíte falešný supermarket. Existují však nějaké limity angažovanosti?

    Já vlastně nemám bytostnou potřebu aktivismu, spíš mě štvě když někdo promarňuje svůj potenciál. Já mám největší problém se svými studenty, ne když něco pokazí, nebo se jim něco nepovede, ale když nepracují. Když jsou liný a když něco odkládají. Mě nejvic štvě taková ta zbytečná unylost, protože to je největší zabiják všeho. Takže aktivismus ve smyslu aktivity a ne ve smyslu přehnaný, předvádivý sociální angažovanosti.

    Pracoval jste i v komerční televizi a teď připravujete pro Českou televizi cyklus Český žurnál. Liší se v něčem přístup komerčního a veřejnoprávního média?

    Teď přemýšlím jestli být upřímný a na několik až desítek let si zavřít dveře českých médií (smích). Já jsem s velkými obavami šel dělat pořad Ano, šéfe!, který jsem šel dělat především proto, že ho mám nesmírně rád a vždycky mě zajímal. Ten pořad je takovej vzkaz, že by se věci měli dělat pořádne, což se mi libí. A měl jsem velké obavy jaké tlaky a objednávky budou na mě činěny. Ale byl jsem neuvěřitelně zaskočen, že mě nikdo do ničeho netlačil. Nebyl jsem nucen k větší zábavnosti, nikdo po mně nechtěl, aby to bylo svižnější, dynamičtější, zábavnější. Nikdo mi tam netlačil product placement. Takhle svobodný jsem už jako autor dlouho nebyl. Musím říct, že klobouk dolů. Obávám se, a řeknu to teď trochu kulantně, že stejně nadšeně nemůžu mluvit o České televizi a hrozně mě to mrzí. Bojím se k čemu to časem povede...

    Jaké jsou vůbec možnosti pro začínající dokumentaristy? Je o český dokument dobře postaráno?

    Kromě toho skeptického náznaku, jak to je s Českou televizí, tak si myslím, že Česká televize zůstává pořád tím úhlavním spojencem autorského dokumentu. S panem Dvořákem se obměnila spousta producentů a přišli i někteří velmi zajímaví a erudovaní dramaturgové. Lidé, kteří dokumentu rozumí. V tomhle ohledu bych určitou naději viděl. To, že Český žurnál, který jsem mimochodem prosazoval tři roky, se podaří realizovat až s příchodem nového vedení, tak to už je určitý signál, že televize má zájem o živý, aktuální a současný dokument. Najednou jednání byla možná a například na prvním setkání s panem Dvořákem jsem byl nesmírně pozitivně překvapený, jak on sám se ptal k věci. S panem Janečkem, předchozím generálním ředitelem, jsem v životě nehovořil, nikdy v životě jsem nemohl poznat, jaký má názor na věci, který jsme televizi předkládali. Takže v tomhle ohledu ta komunikace obživla a rozhejbala se a z kraje letošního roku mě to úplně nadchlo. Teď je jenom otázka jestli to vydrží a jestli to nebude mít temnější podtóny.

    Přestože Vás někteří srovnávají s americkým dokumentaristou Michaelem Moorem, i tak se některé dokumenty začínají označovat za “klusákoviny”. Máte pocit, že všechny vaše filmy jsou nějakým způsobem podobné?

    Já vlastně vůbec nevím. Nevím, co by to jako mělo být. Myslím si, že je to tak trochu blbost. Kdyby mě někdo na mučidlech donutil charakterizovat, co ty filmy spojuje, tak mám rád hravost a překvapivost. Mě mnohem víc zajímají hrané filmy, takže mám tendenci, aby dokument měl vyprávění, které je možná blíž hranému filmu. To je možná něco, co se v těch filmech objevuje. A taky mi možná občas mnohem víc zálěží, co se děje, než na tom, co se řekne. Existují autoři, pro které je důležitější myšlenkový trust filmu, a ani já nepopírám, že ty filmy musí přemýšlet. Ale podle mě by měly taky vyprávět a měly by vyprávět skrze to nejsilnější, co to médium má.

    V čem je práce v autorské dvojici jednouduší a jaké jsou naopak přednosti, když na filmu pracujete sám. Jste třeba tvrdohlavý?

    Od doby, kdy jsme tam jenom my dva bez střihače, tak se s Filipem ve střižně mnohem míň hádáme. Dřív to byl takový souboj, kdo toho střihače přesvědčí dřív o své vizi. Navíc musím říct, jak ty dokumenty vznikají na koleni, tak mi autorská dvojice připadá báječný způsob, jak v tom nebejt úplně sám. Dokument se dá točit ve dvou třech lidech a tím, že jsme s Filipem na té stejné úrovni velícího důstojníka, tak dva námořníci vždy přejdou palubu pevnějším krokem. Ono to občas vede k přesouvání zodpovědnosti, já se spoléhám, že Filip to pohlídá a on se spoléhá, že já taky. Už jsme se naučili vzájemně se kontrolovat a taky hodně komunikovat. Musím říct, že v poslední době asi zjišťuji, že mám větší radost, když něco dělám s ním. Jako kdybych ji znovu objevil.

    Ondřej Šálek

  • 21.1.2012 v 16:47

    Oscarová sezóna

    To, co mě na současné Oscarové sezóně udivuje ze všeho nejvíce, je fakt, že tři nejvýraznější filmy roku zůstaly víceméně bez povšimnutí. Jmenovitě: Shame (r. McQueen); Tree of Life (r. Malick), Drive (r. Refn). Díky tomu letošní rok vypadá až překvapivě podvyživeně, nevyrazně a zoufale neinspirativně. Jako by americké publikum utíkala k bezobsažné retro nostalgii a problémům středního věku.

     

    A vlastně je to dobře, obvzláště v době, kdy honba za filmovými cenami je spíše hra marketingu velkých studií a dobrého pýár. Aspoň u těchto filmů můžu spokojeně konstatovat, že mediální humbuk a filmový marketing nepřevážil nad samotnými filmy. Myslím, že jen málo filmů se tím může pochlubit. 

     

    PS: A to už vůbec nezmiňuji bohatou evropskou kinematografii. 

     

    PS: Po ohlášení Oscarových nominací beru zpět. Strom života nakonec boduje jak u režie tak i nejlepšího filmu. Ale i přesto zůstavají oni tři zménění ve stínu jiných "favoritů".

    Oscarová sezóna
  • 10.9.2011 v 15:09

    Buď chlap!

    Po pěti dlouhých měsících příprav a natáčení jsem konečně dokončil teaser pro můj středometrážní dokument "Buď chlap aneb cesta pravého muže".

    klik semhle: http://youtu.be/3PhpNDiLwYw 

  • 25.7.2011 v 14:11

    V zrcadle sebe

    Komentáře jsem začal psát již v roce 2004, a to mi bylo nějakých sedmnáct let. Po sedmi letech jsem filmově dospěl. Prošel jsem si klasickými fázemi filmového fanouška.

    I. Mám rád film / Hollywood je pro mě alfou a omegou, protože nic jiného ani neznám. Nad vrstevníky se vytahuju, protože vím, kdo je to Tarantino a Spielberg. Sem tam od boku hodím i Felliniho.

    II. Milovník vysokého umění / Kanonické evropské filmy. Nakoukával jsem je po desítkách aniž bych jim ve skutečnosti rozumněl a dokázal si na ně vytvořit nějaký názor. Popravdě to byly několikahodinové nudy. 

    III. Filmový vědec / Rychlé nabité znalosti z Filmové vědy, po kterých jsem si myslel, že tomu opravdu rozumím. Utvrzení své snobské a pozérské role. Plus nakoukání spousty neznámých a nikým neobjevených filmů - Maďarsko, Polsko, Rumunsko apod. 

    IV. Snílek celuloidu / Hlasitý odstup od filmové vědy. Filmy mají mít i emoce. Věda filmy ničí. Koukám jen na filmy, co lichotí mé emo duši. Názor však začíná dozrávat

    V. Doba zrání / Dnes. Ustanovení vlastního vkusu, hledajíc ve filmech duši. Pečlivě si vybírám. Filmy, témata i žánry, co jsou mi blízké. Nehoním se za prestiží viděného ani za encyklopedickými znalostmi. Hledám filmy, co se mne dotýkají a vedou se mnou dialog.

    Není se tak čemu divit, že mé starší komentáře působí jako pubertální výlevy. Snažím se je postupně promazávat (nebo je aspoň upravovat, pokud nejsou úplně ztracené), ale je to práce tak na několik hodin. Na druhou stranu, takováto sebereflexe je zajímavou terapií, kdy toho, co nenávidím na ostatních, jsem se dopouštěl také. Milé zjištění. 

    V zrcadle sebe
  • 16.3.2011 v 14:45

    Mějte rádi klauny

    A hlavně ty francouzské. Seznamte se, Remi Gaillard, bláznivý Francouz, který se nezastaví před ničím. Jeho videa, kterých už má něco přes stovku, jsou výbušnou směsicí absurdna a ironie. Sám Gaullard ve svých filmech vystupuje, kde "nevinné" spoluobčany vystavuje dokonale obskurním situacím. Ze zápasu Dolních kotěhulek a těch Horních s lusknutím prstů udělá finále Ligy mistrů, v supermarketě rozpoutá pacmanovskou honičku a nebo z výtahu ranní ložnici. Tenhlecten kluan nezná hranice, a to je jenom dobře. Ta konfrontace usedlého a konformního světa s absurditou Gaillardovi mysli je bezezbytku dokonalá. Některé jeho kousky mohou být kruté, ale je dobře, že aspoň někdo dokáže nastavit naší maloměšťácké společnosti zrcadlo takovým způsobem, jakým to dělá právě Gaillard. Klaun jednadvacátého století.

     

    To nejlepší z Gaillarda:

    People are strange

    Kangaroo

    The stupid cup

    The 5 most stupid moments of 2010

    Mějte rádi klauny
  • 28.2.2011 v 18:29

    Sezóna superhrdinů

    Akční filmy byly již odpradávna hloupé. S příchodem komiksových superhrdinů sice hloupými zůstaly, akorát jsou teď krapet barevnější.