CheGuevara

Laputa je přenádherný exkurz do nekonečné fantazie páně Miyazakiho, a to považte, že se vší parádou. Jak už podotknul berg.12, co bych za to dal, abych mohl vyrůstat právě s filmy Miyazakiho. Ale i v dospělejším věku je Laputa kouzelným zážitkem. A ten zvrat, co zažijeme uprostřed filmu? No nádhera!

Spike Lee vkročil do dosud neprobádaných vod. Příběh o skupině černošských vojáků za druhé světové válce je v rámci válečného filmu něčím ojedinělým. Na přístupu k válce jako takové se však mnohé nemění. Spike Lee je opět aktivisticky angažovaný, za což má u mě nejeden bod, ale kritiku soustředí pouze na rasové otázky, které se nevyhnuly ani spojeneckým silám. Stejně jako další zástupy za ním přistupuje k tématu s pietou a nostalgií po pravém přátelství. Takovéto chlapáctví je jakousi esencí tohoto žánru a i kdyby se Lee třeba na hlavu stavěl, tak z vyjetých kolejí se dostat nedokázal. O poznání hůř dopadl akčních pasážích, které jsou zmatené a v některých okamžicích až příliš nevěrohodné. A tak je film nejsilnější zejména v komorních scénách, což je na válečný film poněkud zvláštní. Ale i přesto v rámci žánru nabízí takový Tobruk zajímavější pohled na válku, než zkušený matador Spike Lee.

Mám obrovskou radost z toho, jak většina dětských herců profesně "vyrostla". Radcliffe je už od pátého dílo opravdovým hrdinou. Felton jako Malfoy dokazuje, že o charizmatickém záporákovi nerozhoduje věk. A z Ruperta Grinta se stal bezmála tahoun celé šestky. Jen ta Emma Watson je dřevo k pohledání. K čemu to všechno, když dotyční herci vlastně ani nemají co hrát. Tvůrci příběh zamkli do tajemné komnaty a někde ztratili klíč. A v závěru, kdy film získává opravdový drajv a šťávu, mě tak čekal jenom dlouhý a zklamaný povzdech: "A takový opravdu nemohl být celý film?".

Clint Eastwood jako westernová variace na Dobrodružství Huckleberryho Finna, kde sice chybí sepjatější příběh, ale zato film hýří láskou k samotnému žánru, a tak je na snímku nejkrásnější ta atmosféra divokého západu.

Na Havaně blues je nejzajímavější to, na kolik je kubánská cenzura benevolentní (pokud tedy film prošel nějakým schvalováním). Ti, což mají za sebou například Jahody a čokoládu, to však zase tolik nepřekvapí. Kritický akcent je v obou filmech zřejmý na první pohled, přestože tvůrci zároveň nezapomínají na jistou společenskou konformitu. Ta se ve filmu projeví zejména smířlivým koncem a stereotypním démonizováním kapitalismu. Kritika režimu se ve filmu objeví jen co v nejobecnějších prohlášeních, a tak se tvůrci zabývají spíše životem v neustálém nedostatku, aniž by však vznesly nějaké konkrétnější protesty vůči komukoliv nedejbože Fidelovi. Havana blues tak přináší hlavně zprostředkovanou realitu všedních dnů na Kubě. Život v chudobě, bez svobod a či nadějí na splněné sny. Tvůrci se však pořádně nedokázali vypořádat s hlavním tématem, které řeší zda odejít nebo zůstat na Kubě, a toto dilema se nakonec rozplizlo v nejasnou kličkovanou. Navíc na tvůrcích je vidět, že víc než scénáristy, herci, režiséry či kameramany jsou zdatnými hudebníky. To, že Havana blues přináší poměrně nepřikrášlenou pohlednici z "ostrova svobody", převažuje většinu vyjmenovaných nedostatků, i kdybych si z toho měl odnést jen to, že v té době se v kubánských kinech promítala Tajemná řeka od Clinta Eastwooda.

Až škodolibě jsem se pobavil nad tím, že vrcholem filmu není zisk nejcennější trofeje, ale porážka Sovětů. Film tak končí v momentě, kdy zázračné studentíky čeká ještě jeden zápas, o kterém se však dozvíme až z titulků. Ale i tak si s tím tvůrci poradili se ctí. Stejně jako s celým příběhem. Žánrové mantinely naplnili až po okraj, ale dál už se neodvažili, což je docela škoda. Až na scény přímo z "ledu", které braly dech, film nepřináší nic nového. Ale co čekat od Walta Disneyho, že?

Ron Howard rozdává lekce o minimalismu, při kterém se tají dech. Frank Langella jako Richard Nixon patří mezi nejzlejší záporáky, co se kdy vkradly na filmový pás. Jak málo stačí k excelentnímu filmu.

Dokument o nezletilých emigrantech má věru silné téma, které je už od začátku limitováno tím, že čím víc budou tvůrci sledovat osudy utíkajících dětí, o to méně ve filmu zůstane autenticity. I tak je obdivuhodné, jakou cestou si musel štáb projít. Proto si zoufám, že zrovna toto téma si vysloužilo takovou formu, která jako by vypadla z poloamatérského snímku. Ostatně vrazit do filmu místo voice-overu psané titulky je v dnešní době neskutečně diletantské, navíc když průvodce mohl namluvit John Malkovich, který byl jedním z producentů.

K zbláznění bláznivé.

Matka staví všechny filmy o nevinně odsouzených na hlavu a zároveň si s divákem žongluje s takovou jistotou, že jen máloco mohu této jihokorejské jednohubce vyčítat.