CheGuevara

Záměr, nezáměr. Umění, neumění. Artistní, neartistní. Ta animace mě neskutečně rozčilovala. K tomu navrch Wolkerova tezovitá pohádka. To nemohlo dopadnout dobře.

Zfilmovat Che Guevarův život je obrovská výzva. Málokdo z politicky výbušného materiálů dokázal vybruslit se ctí. Soderbergh i tentokrát nakračoval opatrně a s patřičným respektem. Ale zatímco první díl dokázal okouzlit svým politickým nábojem, tak "dvojka" postrádá i ten. Ty tam jsou doby politického zrání a boje za pozemkové reformy, ti tam jsou Camilo Cienfuegos a Fidel Castro. Benicio del Toro jako Che zůstal v bolivijských horách úplně sám. Avšak naděje, že o to víc se film bude zabývat jeho osobností, duší a vnitřním bojem, se brzo ukázaly jako plané. Místo toho sledujeme až kronikářsky suché záznamy o životě partizánů a jejich zoufalou snahu rozžehnout revoluci tam, kde o ni vlastně nikdo nestojí. Mohl to být novodobý Don Quijote v boji s větrnými mlýny, ale to by Soderbergh musel k jeho osobě najít ten správný klíč. Takhle je to sice důstojná rekonstrukce jeho posledních dní, ale vhled do Cheho samotného zůstává za zavřenými dveřmi. Těch pár záběrů, kdy do jeho duše nahlížíme klíčovou dírkou, je pak bolestným mementem, jak moc dobrý to mohl být film. A účast známých tváří ve vedlejších rolí Soderberghovi vůbec nesvědčí.

U hodně komediálních seriálů mám takový pocit, že ač tvůrci jsou vtipní až na půdu, přesto své nápady nedokáží plně prodat. Zato tvůrci 30 Rock našli svoji rozbušku a svůj seriál rozžehli takovým způsobem, že supernova je oproti partičce Tiny Fey opravdovým tiňtítkem. Prozatím je 30 Rock tím nejvtipnějším, co jsem viděl od dob, kdy startovalo How I Met Your Mother.

Hitchockova bondovka si papundeklový ateliér vynahrazuje břitkými dialogy a Cary Grantem v hlavní roli, a tomu se říká výhodný obchod.

Jakožto upomínka na Mariňáka naprosto spolehlivé. Škoda, že jakmile Bigelow začne komentovat svoje vlastní sdělení, tak film ztrácí rychlostí světla na jakékoliv autenticitě. Zato dusná atmosféra Iráku (přestože se jedná o Jordánské lokace) hraje první housle, a to naprosto strhujícím způsobem. Jo a to, jak režisérka nakládá s aspoň trošku známými herci, je k nepřežití inovativní.

Coenovská poetika, humor černější než Usain Bolt a stejně tomu chyběla chemie, která tak náramně funguje u zámořských kolegů. Snad to bylo tím dějem či ukrutnou snahou si pohrávat s žánrovými klišé, ale film si při velkém humbuku udělal procházku kolem mě a zmizel ve stínu zapomnění.

Agnés Vardová mě zcela okouzlila se svojí Cleo. Její křehká poetika mě přivedla až ke Štěstí, které by mělo býti jakousi esejí k lidskému štěstí, které, jak všichni víme, je jenom muška zlatá. Jenže tahleta esej se podobá spíše slohovým cvičením páťáka na pomocné škole. Triviální bláboly podbarvuje vláčná kamera a hudební doprovod W. A. Mozarta, který se snaží film povýšit na vyšší stupínek. Ale i to se dá bez následků přežít. To, čím mě film iritoval až do morku kostí, je však postoj snímku k ženám a mužům. Hlavní hrdina je alfa samec jak poleno a klátí manželku i milenku zároveň, přičemž se schovává za vzletné věty o lásce. Zatímco milenka mu to žere i s navijákem a přijímá svou roli týmové dvojky, tak manželka už nemá takové pochopení. Přesto je našemu hrdinovi neustále dáváno za pravdu, jako by se nechumelilo. Celou dobu jsem se chytal stébla naděje, kdy Agnes Vardová na mě mrkne a já si konečně uvědomím, jak velkou z toho má legraci. Ani na chvíli jsem však nezachytil jakékoliv tóny ironie či sarkasmu. Nic. Pusto prázdno. Tak jako celý film. Sledováno ve velkých duševních bolestech.

Prorok ze začátku připomene jiný francouzský majstrštyk, a to Mezi zdmi. Nesmlouvavá realita vězeňského prostředí je zachycena s neuvěřitelnou autenticitou. Snad i proto nás Audiard protáhne kdejakou vězeňskou rutinou. Až když se zdá, že Prorok bude především ostrou sociální kritikou vězeňské instituce, kde člověk nemá na vybranou, tak tvůrci nerušeně přehodí výhybku a nabídnou to nejlepší ze Scorseseho. Je fascinující, jak prolnutí obou světů působí klidně a harmonicky. Sám jsem si to uvědomil až při závěrečných titulcích. Prorok sedí současně na dvou židlích a v tom tkví jeho síla. Problém však nastává až v samotných antihrdinech, ale to už je u gangsterských filmů koloritem. Ani zde bychom nezavadili o aspoň jednu kladnou postavu, která by mě dokázala vtáhnout do děje. Vesměs jsou to prospěcháři, násilníci, práskači a muklové, tak jak si je dokážeme představit. Svět bez bílé a černé, v kterém však tmavé odstíny převládají (a už vůbec tady nejde o rasu či náboženství). Navíc se nemůžu zbavit pocitu, že film otevřeně straní bílé francouzské většině. Ale to už jsou pramalé vady na kráse.

Vzhůru do oblak s digitální kamerou, napumpovaným adrenalinem a s neškrobeným zápalem pro věc.

Mléko strachu, to je především sebevědomý peruánský art. Tvůrci ví, co chtějí sdělit, a jdou si za tím stůj co stůj. To je na jednu stranu obdivuhodné, na tu druhou však o něco méně. Pasivní a odevzdaná Fausta je ztělesněním mého diváckého utrpení. Chápu, že hlavní hrdinka reprezentuje traumata peruánské společnosti, ale to celé je podáno bez jakéhokoliv uměleckého pnutí a rizika. To zůstalo za zavřenými dveřmi Faustiny kamenné tváře. Avšak na filmu oceňuji, že svoji domovinu tvůrci neprezentují jako turistické lákadlo, ba snaží se jakékoliv zákoutí peruánského života zaobalit do těch nejbanálnějších lokací. A tak nebýt té Fausty...