Poslední recenze (521)
Anora (2024)
Dramaticko-romantická komedie Anora může být s trochou nadsázky Pretty Woman nové generace. Akorát sprostější, ulítlejší a zároveň vážnější. Sexuální pracovnice Anora (Mikey Madison) jednoho dne potká zbohatlického frajírka Ivana (Mark Eidelshtein). Ten si ji najme jako osobní společnici rovnou na celý týden. A co se nestane, během společných hezkých chvilek a bezbřehých parties v jeho opulentní vile se mezi nimi vytvoří jisté pouto. Navíc, když si Ivan vezme Američanku, nebude se muset vrátit do Ruska. Takže se spontánně nechají oddat v Las Vegas. Když to ovšem zjistí Ivanovi rodiče, nesmlouvaví ruští oligarchové, pošlou svoje gorily, aby přešlap syna vyřešily a sňatek nechaly anulovat. Jenže Anora je taky docela od rány. Přehlídka plná kontrastů Žánrový mix režiséra Seana Bakera, který si sám napsal scénář, chce rozesmát i dojmout. Anora často mění náladu, osciluje mezi třeskutou komedií a melancholickým dramatem, případně je obojím naráz. V kontrastech se vyžívá také audiovizuálně – střídá divokost a civilnost, barevnost a přítmí, hlasitost a ticho. Kromě explicitního zobrazování sexualizovaného obsahu, drog a lehkého násilí (většinou ovšem odlehčeně) je to především velice užvaněný film náročný na pozornost, protože na sebe často (sprostě) křičí hned několik postav jedna přes druhou. Což okořeňuje spoustu groteskních situací. Přesto se snímek snaží neklouzat jen po povrchu. Banální zápletka v moderním hávu Všechny postavy v tomhle filmu působí na první pohled ploše. Stejně jako romance stereotypní prostitutky a stereotypního syna miliardářů. Svou roli v tom hraje stylizace naznačující povrchnost všech zúčastněných a fakt, že po většinu stopáže dominuje humor. Tudíž to zpočátku nevypadá, že by se tu měla řešit nějaká složitější témata. Jenže Baker to chce hrát na vážnější notu, podobně jako ve svém Florida Projekt (The Florida Project). To dává smysl, protože natočit novou romantickou komedii tak, aby nepůsobila genericky, by dnes bylo velice obtížné. Navíc současný divák (a jsem přesvědčený, že také nezanedbatelná část generace Z, k níž Anora s Ivanem patří), chce vidět hrdiny, kteří jsou reálnější a zranitelnější. A tak jde tenhle snímek dál, než víceméně laskavá a přímočará klasika Pretty Woman. Přerod grotesky v tragédii Zpoza humoru a Anořiny počáteční chladnosti tedy průběžně probublávají další emoce. Některé charaktery se postupně zajímavě vybarví a divák v nich může hledat různé nejednoznačnosti. Jak se film chýlí k závěru, tím více se celkové vyznění přelévá z komedie v tragédii, byť si pořád udržuje nadhled. Problém je, že vážnější teze, které nám autor předkládá, jsou vší tou roztěkaností trochu ubité a rozředěné v přehnané stopáži 139 minut. Takže já jsem se na pocity hrdinky nedokázal zcela naladit a dramatická rovina příběhu mě nezasáhla tolik, jak si asi režisér představoval. Přesto dokáže v mnohých ohledech zapůsobit a rozhodně ani chvíli nenudí. O tom, zda balancování mezi groteskou a tragédií funguje, se budou vést spory a každý si bude muset udělat vlastní obrázek. Každopádně záměr je to odvážný a jednoznačně je na místě ocenit autorovu filmařskou i vypravěčskou agilitu.
Úsměv 2 (2024)
Že je úsměv doslova nakažlivý, nám opět prezentuje režisér Parker Finn. Ten filmové řemeslo ovládá dobře, nicméně bát se u hororu Úsměv 2 (Smile 2) budeme spíš o duševní zdraví popových hvězd. Popová hvězda Skye Riley (Naomi Scott) byla drogově závislá a vážně se zranila při autonehodě. Nyní se snaží odrazit ode dna a plánuje velké turné, v čemž jí brání posttraumatická porucha a vracející se bolest. Kvůli ní a celkovému tlaku, který na ní okolí klade, se tedy rozhodne, že potřebuje trochu silnější léky. Její dealer se ovšem chová podivně, usměje se na ni a přímo před ní spáchá sebevraždu. Jak tušíme, tenhle úsměv je nakažlivý a hrdince se začnou dít nepěkné věci. A to hned dvojího typu. Jednak nějaké paranormální a jednak ze strany jejího okolí. Film je bezesporu glosou o tom, jak těžké to mají hvězdy showbyznysu (podobně jako nedávná Substance*). Všichni kolem Skye se jí jakoby snaží být oporou, jenže PR a závazky vůči vydavatelství se plnit musí. Takže duševní zdraví musí jít trochu stranou. Jsem přesvědčený, že by to mohl být mnohem napínavější a zajímavější film, kdyby se zaměřil jen na tuto linku a sledovali bychom, jak se příčetnost hrdinky postupně hroutí pod tíhou tlaku a fandili bychom jí, aby z této destruktivní spirály unikla. Tvůrci tohoto snímku očividně umí diváka vtáhnout, držet tempo a přímočaře sypat na plátno zajímavé nápady. Kamera a sound design jsou rozhodně nadprůměrné. Stejně tak se sluší ocenit herecký výkon Naomi Scott i obsazení vedlejších rolí. Jenže ti samí tvůrci se rozhodli natočit standardní horor, pokračování komerčně úspěšné jedničky. A v tomhle ohledu se jedná sotva o průměr. Další zvrat sice není vždy předvídatelný, neboť Skye vidí různé přeludy a stát se tedy může cokoliv. Buď ne zcela chápu mechaniku démona, živícího se strachem, nebo jsou tyto přeludy poměrně náhodné. V každém případě to na děj nemá vliv, prostě vidíme sérii znepokojivých událostí a tušíme, že to s protagonistkou nemůže dobře dopadnout. Což je legitimní přístup k hororu, pokud dokáže vybudovat napětí anebo ukazovat šokující a děsivé věci. To ale Úsměv 2 zvládá jen zčásti. Spoléhá hlavně na několik lekaček (mě nepřekvapila jediná z nich) a pár krvavých (sebe)vražd. Koho tenhle styl baví, bude spokojen. Kdo preferuje atmosféru plíživého strachu či nápaditě brutální guilty pleasure, spokojen nebude. Jako boj s vnitřními démony hrdinky to docela funguje, jako horor o vraždícím démonovi to je nedochucená jednohubka. Já bych byl mnohem raději, kdyby režisér Parker Finn natočil třeba ten thriller z prostředí showbyznysu bez nadpřirozena nebo se zkrátka odhodlal zpracovat zajímavější scénář. Nezbývá než doufat, že na to od studia dostane příště prostor.
Barbar (2022)
Místy skutečně děsivý horor o jednom strašidelném Airbnb. Zach Cregger umí natočit předěly mezi jednotlivými scénami i akty tak, že to neztrácí šťávu.
Poslední deníček (14)
Filmy v roce 2024
Tímto příspěvkem se snad po několika letech vracím ke každoročnímu bilancování. Moje metodika se průběžně proměňovala stejně jako filmové distribuce. Prozatím budu držet zhruba pravidlo, že sem dávám filmy, které:
- jsem v daném roce viděl v kině
- byly premiérově uvedené na mých VOD službách
- jsem viděl na nějaké pamětihodné projekci (zajímavá či zahraniční kina, speciální projekce či verze)
Filmy viděné v kině:
Kimitači wa dó ikiru ka, Poor Things (s diskusí), All of Us Strangers (viděno ve víděňském kině Burg), Dune: Part Two, Kingdom of the Planet of the Apes, Kinds of Kindness (viděno v berlínském kině Sputnik), Műanyag égbolt, Longlegs (CSFD projekce), Alien: Romulus (CSFD projekce), Enter the Void, Zielona Granica, Pretty in Pink (Aero naslepo), Vlny, The Substance, Interstellar (IMAX), A Different Man (CSFD projekce), Vlčí bouda (+ beseda se scénáristkou), Elskling, Smile 2, Anora (CSFD projekce),
Filmy viděné doma:
Spaceman, MAFIA: The City of Gamers, Beverly Hills Cop: Axel F,