vesper001

Báječné, vzrušující, skvělé, hebounké, vlhké, mazlivé a rozkošné. Nutno zastavit občas na vteřinu kvůli dalšímu přívalu skvělosti. Řekněme to skvostně, má to lehký, obláčkovitý nádech báječnosti a nemá to, jednoduše řečeno, moc daleko od něčeho fantastického… :))

Filmová kalorická bomba s mírně netradičním těstem. Překážka naplnění lásky Jeho a Jí spočívá v tom, že Ona je komatózní workoholik a On gaučový alkoholik. Naštěstí však: Ona ráda procházky (bez těla) a On vidí duchy (i bez piva). Spíš než čaj pro dva je to one-(wo)man-show Reese Witherspoon, ale to je vzhledem k nehereckému výkonu Marka Dřeva Ruffala pozitivum. Reese v dostatečném prostoru stíhá být nejen roztomilá, ale i zábavná, a (opět) dokazuje, že dovede z průměrné záležitosti udělat svěží zpestření dlouhého zimního večera.

Obvykle mívám poblíž televize papír a tužku pro případ, že by snad zazněla nějaká zapamatováníhodná hláška nebo použitelná životní moudrost. U Adély jsem si ale nepoznamenala nic. Nestíhala bych to totiž, ani kdybych psala těsnopisem třetí kosmickou rychlostí. Tak jsem se alespoň při sledování dobře navečeřela.

Ona kariéristka, on gaučer, ona kráska, on model classic. Tak dlouho se nehledali, až se našli uprostřed Afriky. Oceňuji, že se Philippe de Broca nepokusil opít diváka přírodou na úkor příběhu, jak bývá ve filmech z exotického prostředí zvykem, a že k nastínění problému pytláctví a pašeráctví nepotřeboval záběry tlející fauny a slzopudná klišé. Navíc Philippe Noiret je obyčejný v tom nejlepším slova smyslu a Catherine Deneuve by si dokázala ve vteřině omotat kolem prstu i slona.

„Bratře, otče, blbče, jdi do háje!“ Copak Afrika, ale jmelí!

Smrt k životu patří, předtím je ale žádoucí, aby bytosti byly živé. Tím by se dal shrnout hlavní problém téhle neživotné adaptace a mrtvolných postav. Nové, naleštěné, křečovité a rádobyumělecké zpracování Plavého koně, který je sám o sobě tak temný, originální a překvapující, že každé další vylepšení je o jedno vylepšení navíc. Ze všeho nejhorší je ale toporný výkon koženého Marka, který vypadá jako by jel na koňských sedativech. Jeho mimika se omezuje na tupý výraz a tupý výraz s mrkáním. I když ono se to mezi ostatními vyšinutými postavami ztratí. A stejně ztracený je i čas s tímto pastelkami pomalovaným koníkem. Možná by Sarah Phelps už měla přesedlat na jiného autora.

Adaptace knih Agathy Christie je náročná disciplína. Evans je tak trochu na chvostu a jeho filmová zpracování také. Dokud se ho neujal Hugh Laurie. V jeho podání je příběh strhující. Navíc krásně nasnímaný, sympaticky obsazený a doplněný parádní hudbou. Tleskám.

Do háje s Rusáky, do háje se strychninem, do háje se starými dámami na zabití. Jsou tu mnohem důležitější věci k řešení. Barví si Poirot vlasy? A z čeho má Hastings sennou rýmu? :) Jeden z nejvtipnějších dílů vůbec.

S faraony nejsou žerty, ale že krutopřísně racionální Poirot začne sponzorovat pověrčivost, to je silná káva. Dokonce málem došlo i na bio… masu.

„Říká se, že Poirot je tak inteligentní, že snad ani není člověk. Ale on takovým řečem nenaslouchá.“ :) Vražedná hra tentokrát v kulisách švýcarských velehor je předem vyhraná, protože „malé šedé buňky začaly znovu zpívat“.