vesper001

Nudný ptákolog a excentrická nymfomanka. Kdepak, tak jednoduché to není. On je napůl Žid a má s tím problém, ona napůl Arabka a nemá s tím problém. On to neumí se ženami, ona je průkopnice sexuální politiky. On je upjatý, korektní a zodpovědný, ona neřízená střela, ulítlá ve všech směrech. Rozdílnější pár těžko najdete. Ale nebojte, nijak složité to taky není. Nekonvenční, zábavná, citlivá a bláznivá love a story o toleranci, poznání a přijetí vlastní identity i podivností těch druhých. Hořkosladký film se spoustou zvláštního humoru, cizokrajného půvabu a několika silnými momenty (labuť), který sem tam přestřelí (nahá hrdinka v MHD), aby v příští chvíli zacílil na vaši srdeční komoru. A v každé další scéně překvapí.

S remaky se to má tak, že jsou buď dobré nebo špatné, ale nic mezi tím. Aspoň se mi to v poslední době zdá. Angeličina postelová Odyssea z let šedesátých nebyl sice žádný Homérův epos, ale hrdinka byla pěkná a Joffrey, Nicolas, Desgrez, Ràkóczi a Ferradji taky. Jen král a Philippe de Plessis-Bellières vypadali jak teplý a teplejší, ale co už. Byla to pastva pro oči, když už ne pro mozek. Nová Angelika je taky hezká, ale působila na mě, jakoby přiletěla strojem času z 20. století a nebyla si přesně jistá, jestli má být královnou zbojníků, princezničkou na bále nebo harlekýnskou femme fatale. Žofré vypadá jako starý pirát, chybí mu jen dřevěná noha a papagáj na rameni, pak tu máme duo král a Filip 2: ještě teplejší a poměrně odfláknutý vizuál. Jedinou postavou, která se mi skutečně líbila, byla (opět) Sorbonne. :)

Byla jedna chůvička v naší ulici, měla ráda chlapečka s plnou prkenicí. Můj milý deníčku, na opakování tohohle filmečku by nestačilo ani kilo perníčku. Mimořádně umělecká interpretace reality, v níž si dva blbí majitelé nesnesitelného haranta, se kterým si neví rady, pořídí úplně blbou chůvu. Už Scarlettin přeliv by měl člověka varovat, že tohle nebude žádná jízda, ale cesta tmou a kluzkým bahnem kanálového podprůměru. U takových pitomostí je nejlepší přestat koukat na televizi a nechat ji, ať se chvíli dívá ona na vás. A vy můžete dělat něco užitečnějšího. Tedy úplně cokoli.

Bezbarvá adaptace s bezkrvou hrdinkou. Hodnocení je výborné, bohužel film bezduchý a bezvýrazný. Co do scénáře i vizuálu. Jana zírá do prázdna – smutně, zasněně, zkormouceně, zamyšleně a většinou tupě. Modrokrevník se chová podivínsky, neuroticky, chaoticky, pateticky a většinou tupě. Ostatní postavy jsou sadistické, cynické, hrabivé nebo tupé – a právě ty se chtějí oženit s Janou. Rochesterově manželce je věnován minimální prostor a hospodyně je natvrdlá, čímž ale o úroveň převyšuje ostatní a zvedá tuhle adaptaci o hvězdičkovou vrstvu výš.

Zoufalá manželka s dítětem a manželem-nemakačenkem s rozbitým kolenem tváří v tvář žebrotě využije své vrozené šlechetnosti a vizáže pornoherečky a po urputném vnitřním boji (hodí šavli v autě) se stane masérkou s rozšířenou oblastí působnosti. Za chvíli je z ní dokonalá zlatonosná slepice, kterou práce baví a nóblhóch členy klubu šoustáků může přehazovat vidlemi. Jako správná hrdinka takových příběhů opomene nebrat drogy, ale jak nastoupí správnou cestu, všechno jde jak po másle. Absťák žádný, v lochu pohoda jazz, prostoduše loajální přátelé jí zůstanou, počestný job najednou není problém najít… Z nouze nectnost, cesta na dno a zase zpátky a na konci místo velkolepého spláchnutí slunečný den, mravní ponaučení a cena za statečnost, to všechno už jsme viděli stokrát a vydrželi bychom to i po sto jedné, jenže s tím se tvůrci nespokojili, a naservírovali divákům tak neúprosně dementní závěr s douškou „podle skutečné události“ (v jiném vesmíru), že to nemá obdoby.

Jsou tak hezcí a tak moc jim to sluší, že člověk prostě chce věřit, že za tou přepečlivě budovanou image a zářivými úsměvy jim to skutečně klape. Já bych jim to přála a Anglii taky. Koneckonců je „zemí Shakespeara, Churchilla, Beatles, Seana Conneryho a Harryho Pottera, pravé nohy Davida Beckhama, i jeho levé nohy, když na to přijde“... :)

Co ta holka chce? Lidi, a není to jedno? Co by: dokonalého (prachatého) taťku, dokonalý domov (v paláci), dokonalé šaty (hodně šatů), dokonalou společnost (královská rodina bude stačit), dokonalého frajera (se vším všudy) a tetování henou. Problém je v tom, že tahle „mladá duchaplná Američanka“ (wtf?) se nechová na sedmnáct, ale na retardovaných dvanáct a raději ani nechci vědět, jaká hmotná nouze, temné okolnosti či zatmění mysli přimělo Colina Firtha a Annu Chancellor, aby do toho šli. Možná tak udělali, aby se podpořili navzájem a nebyli v téhle podivné pohádce, kterak nesnesitelná Popelka k nechutnému štěstí přišla, tak sami.

La La Land je jako marcipánová růžička. Je to strašně sladké, je to děsný kýč, ale toužíte po ní, když ji vidíte na třípatrovém svatebním dortu s cukrovou polevou silnou jak noha od stolu a spoustou krému, posypanou stříbrným cukrem… má to prostě moc všeho a nic z toho, ale je to NĚCO. Chápu, že pro někoho může být těžké, přiznat si, že by taky chtěl tančit na mléčné dráze (nebo aspoň v parku), zpívat v dešti (nebo aspoň ne falešně), kráčet po snech (nebo aspoň courat továrnou na sny), plácat nesmysly („celý svět je ve tvé ložnici“), a že někdo to považuje za klinický příznak nechcivůbecvědětčeho. Taky připouštím, že Ryan Gosling mi připomíná Jana Révaie (to není kompliment, pánové) a Emma Stone je poměrně nehezká (a já až moc hodná). A už jsem viděla lepší muzikály. To hlavní ale je, že v i dnešní době může vzniknout něco takového.

„Já, Gabe Ibáñez, z vlastní vůle fušer a plagiátor k tomu, v zájmu zachování lidské rasy a dobrého vkusu slibuji na svou pěst, že okamžitě změním svého dodavatele omamných a psychotropních látek a také, že realizaci každého ohromného nápadu nechám až na druhý den po pařbě. K tomu mi dopomáhej Asimov.“ Holohlav Banderas, chrabrý to pojišťovák, bloumá v šedém světě trudné budoucnosti, hádá se s konzervami, chytá radioaktivní bronz a žere housenky. Spas se, kdo můžeš, zbytek ať odpočívá v pokoji s vypnutou televizí.

Psi a já. Nemyslete si, že je to nějaká povrchní známost. To je na celý život. To je hluboký trvalý vztah. Fuj, to mě to vzalo! Jennifer mě neoslovila ani v Přátelích (moje alter-ego vždycky byla Monica), Owen Wilson je nevzhledný křupan, ať si říkám kdo chce, co chce, a i když jsem o filmu četla, a věděla, jak dopadne, a stejně tak jsem si byla vědoma, že jsem labilní pejskolog, stejně jsem si ho pustila a – njn. I slzné kanálky občas potřebují propláchnout. Označit příběh Marleyho za plochý, nezapamatovatelný nebo „neplnokrevný“, může jen člověk citlivý jako sýrová topinka. Jistě, není to Iliada ani Odyssea, je to jen příběh obyčejných radostí i strastí každého pejskaře, co si v nadšení pořídil malé roztomilé štěňátko a za pár let zjistil, že se stal majetkem psa chytrého a nevychovaného – ale naštěstí i dobrosrdečného. A že je všechno příliš nažehlené, hrdinové nepřirozeně atraktivní a každý záběr prodchnutý osvěžovačem? To k americkým rodinným filmům prostě patří. A kdo kňučí po autenticitě, ať vypne telku a nasáčkuje se do přecpané tramvaje nebo vyrazí v pátek odpoledne do supermarketu.