Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Animovaný
  • Krátkometrážní
  • Komedie
  • Drama
  • Dokumentární

Recenze (64)

plakát

Kodomo no džikan (2007) (seriál) 

Proč pro pedofily, šmarja? Víte, kolik školaček se bezhlavě zamilovává do svých učitelů? Tak i těm má seriál svým námětem co říct. Anebo těm, co už školačkami nejsou, ale vybavují si časy, kdy jimi ještě byly. (A humor samotný osloví ty, jež upřednostňují ten dobrý). Já tenhle seriál žeru a se svou ehm nápadnou náklonností ke starším mužům se jako pedofilka necítím. ;-) Tak to jen tak na okraj druhá stránka věci. ... Kodomo no jikan mi vyrazilo dech a hrdě se řadím do druhé kategorie dle Larkyho a kdybych chtěla jo nudný komentář, pět ódy bych mohla třeba do Vánoc. Primárně jde o komedii, ale časem trochu přituhuje a i když to se zbytkem seriálu vážně moc nekoresponduje, na vážnější strunu se brnkne ve správný čas a nevnímala jsem to rušivě, naopak. Lolitkovsky rozkošné, přehnané a ztřeštěné, ale zároveň dojemné a docela oduševnělé, když na to přijde. Rozhodně kouzelné! Kokonoe a Sensei mi budou chybět...

plakát

Green Day: Jaded in Chicago (1994) (koncert) 

Staré dobré časy... call me pathethic call me what you will. Billie na speedu a MTV, když ještě nebyla odpadní stokou.

plakát

Very Potter Senior Year, A (2013) (divadelní záznam) 

Staří známí z kultovních AVPM a AVPS se vrací na scénu v závěrečném dílu muzikálové trilogie na motivy Harryho Pottera. Bezmála třiapůlhodinové vystoupení bylo natočeno na LeakyConu 2012 a jelikož se jedná o pouze narychlo secvičené představení, nebylo prý v plánu záznam vůbec zveřejňovat... Nakonec na naléhání fanoušků (to se dalo čekat, ne? :-) ) uvolili vypustit AVPSY do světa, tradičně prostřednictvím YT kanálu. Krom toho existuje studiový soundtrack. Na začátku se dozvídáme, že nejde o plnohodnotnou produkci ale o předčítání scénáře, herci měli na nacvičení pouhé 2 dny (neuvěřitelné). To že pobíhají po place s texty v ruce dojem nijak nekazí, s nefunkčností Darrenova mikrofonu je to horší, kvalita nahrávky občas pokulhává (věčná škoda). V obsazení došlo jen k jedné významné změně a to u Hermiony, zbytek castu se jako zázrakem podařilo dát dohromady. Charaktery si zachovávají stejnou tvář jakou známe z dřívějška a tak to má být. Harry je egoistický machýrek, Draco naopak skromný a čestný hoch (no, do určité míry), Brumbál má kapku nevybíravé způsoby a z Toma Raddlea by byl býval vyrostl mírumilovný a ušlechtilý Voldy, nebýt toho, že jeho povedenej fotřík byl totální primitivní mudlovský hovado a s prarodiči měl taky pramálo společného. (Tahle linie = ó můj bože! Ale nejen ta). Spíš než parodii to vnímám jako odnož fanfiction, neb parodie obvykle svou předlohu nějak zesměšňuje, hledá na ní chyby a utahuje si z ní, kdežto tady pár vynalézavých hlav prostě rozvinulo svoje originální a bláznivé nápady a vzniklo dílo, které se po nikom nevozí, nikoho neuráží a tak nějak si žije vlastním životem (ale možná i tak může vypadat parodie). Souhlasím s názorem, že nemá smysl na to koukat, není-li člověk v obraze a se StarKid nemá předchozí zkušenost. Je to určeno těm, co StarKidu a potterovským muzikálům už přišli na chuť a budou mít zástavu srdce, záchvaty tu smíchu, tu pláče, husí kůži, erekci a tak dále :-D už jen díky tomu, že vidí svoje modly. Zamyšlení: Zajímalo by mě, jestli to někdy viděla Rowlingová a co na to říká. Zbytečná osobní poznámka: Ach bože, Joe Walker (kalhotky odhazuji v dál :-D)!!! Nejlepší písnička: I'm Just A Sidekick! Motto dne: „When the world sucks, just dance. And the world always sucks. So always dance!“

plakát

Les Misérables - koncert z Londýna (2010) (divadelní záznam) 

Nee, za co, proč?! Hned vysvětlím - rovněž se řadím k početné skupině, podle nichž v obsazení popová hvězda Nick Jonas absolutně nemá co pohledávat. Já ho ani neznala, ale jakmile se objevil na scéně, zarazila jsem se a říkám si co se to děje, tak sleduju Les Mis nebo Muzikál ze střední?! Jeho neustálý s prominutím dementní výraz a hlasový projev typických současných gayboybandů mi způsobil těžkou nauzeu - a co víc, jakožto příznivce muzikálů musím uznat, že verbalův "buzikál" je pro tento případ tak přiléhavým výrazem, že ho snad (neochotně) zařadím i do svého slovníku! Cílová skupina alias dav jedenáctiletých bravo girls se musí rozplývat blahem a chraň bůh, já jim to nechci brát, ale obsadit jejich idola do Bídníků? Tady přestává legrace. Čiré zlo, barbarství a zaprodání duše ďáblu!!! (A co tak "obstarat" osmdesátiletého dědu a učinit idol všech třináctek? Proč ne? Javert o tom ví své: "The world is upside down..."). Na konci mi ho bylo skoro líto, rozdíl mezi ním a zbylým obsazením byl tak markantní, že si sám na tom jevišti musel připadat směšně, jestli má navzdory svému výrazu trochu té soudnosti. Vůbec nechápu, co koho přimělo k tak nešťastnému výběru. --- Ve vedlejší roli (Grantaire) se blýsknul a potěšil mě Hadley Fraser, který účinkoval mj. i ve výročí muzikálu POTO jako Raoul. Zbytek castu je naprosto excelentní a když si odmyslím ten fatální přešlap, díky němuž jsem nucena jisté pasáže přeskakovat, jde jinak o moji nejoblíbenější verzi vůbec. Je to "jen" koncert, ne plné představení, ale herecké výkony jsou neuvěřitelně přesvědčivé. Jinak samozřejmě geniální muzikál. A moji vůbec nejoblíbenější Valjan, Javert, Fantine, Cosette a Éponine!

plakát

Ošklivé káčátko (2010) 

Příběh na motivy Andersenovy pohádky znovu ožívá v netradičním zpracování zrežírovaném mně dosud neznámým Bardinem. Tuhle chybu ale hodlám napravit a na jeho další počiny se rozhodně zaměřit, protože s ničím podobným jsem se dosud nesetkala. Dokonalá poezie. Do rytmu Čajkovského baletí opeřenci a rozehrávají příběh o ubohém káčátku, které se náhodou dostalo na statek mezi domácí ptactvo. Protože se nepodobá žádnému z jeho obyvatel, stává se vyvržencem a obětí krutého zacházení. Po všech prožitých útrapách nakonec rozkvétá v krásnou a vznešenou labuť a odlétá se svým druhem vstříc novým začátkům... Jde o typicky pohádkový námět, kdy všemi odstrkovaný a zavrhovaný jedinec dojde nečekané transformace. Přestože je film z dnešní doby, způsob animace (stop-motion a precizní ruční práce), barvy, baletní opusy a nakonec i jazyk mu dodávají určitou patinu, takže působí jak z dob minulých. V Bardinově pojetí je zároveň patrná originální satira, atmosféra v kurníku připomíná socialistický režim, zpívají se hymny a pějí vlastenecké ódy, předvádí se oslavné tanečky a na odiv se vystavuje produkce vajec... Bardin pak favorizuje s utlačovaným káčátkem, které by mohlo představovat nepohodlné jedince a "rozvraceče systému" - a nakonec hlas individuality. Myslím že tohle vidět jako dítě, zanechá to ve mně hluboký a nesmazatelný dojem. Vlastně počkat, to se stalo i teď! ♥ Film si rozhodně zaslouží pozornost. A gavariť pa rusky nemusíte, já neumím ani slovo (teď už tedy ano a rovnou dvě – mama, papa), ale vše se dá pochopit z kontextu.

plakát

Sweeney Todd (1982) (TV film) 

Záznam strhujícího „grusicalu“, někdy prezentovaného jako opera, z pera S. Sondheima v originální broadwayské inscenaci natočeného při prvním americkém turné v LA v roce '82 (z úplně prvotního obsazení existuje pouze zvukový záznam), který nestačí vidět jednou. Ne máte-li slabost pro muzikály a mírnou zálibu v morbidnostech jako já. Ponurý příběh asi není třeba díky filmové verzi příliš oprašovat - holič z londýnské Fleet Street Benjamin Barker byl před 15 lety násilně odvlečen od ženy a dítěte a když po návratu zjistí, že se jeho milá poté, co byla oním zlovolným soudcem Turpinem znásilněna, otrávila arsenikem, přísahá pomstu jemu a později celému světu. Pocity, dojmy? Okouzlena jako nikdy předtím! Upřímně, filmový Sweeney se ve světle tohoto zážitku může jít zahrabat, a to, podotýkám, patřím mezi milovníky Burtona i Deppa. Není žádnou novinkou, že divadelní prkna skýtají zcela jiné možnosti (a chopí-li se akce schopný kameraman, je vyhráno), vše je tu přirozenější, opravdovější a o poznání dramatičtější; každá scéna, každý pohyb, každá grimasa a každý jednotlivý tón je perfektní a ona propracovanost a detailnost mě nepřestává uchvacovat. I po tisícím zhlédnutí se těším na maličkosti, jež příležitostný divák asi stěží registruje. Perfektní technické řešení kulis, prvotřídní černý humor (spoiler – na konci jsou všichni buď mrtví nebo totálně zešíleli), vynalézavá a dokonale harmonická partitura s promyšlenými texty, zcela nenucené a zcela odzbrojující herecké výkony, toť další nesporné přednosti tohoto učiněného pokladu. Obsazení je mistrovské a herci jsou pro své role jako stvořeni. Brilantní Lansbury v roli morálně lhostejné Mrs. Lovett jedinečným hlasem s „cockney“ přízvukem a účesem anime školačky připomíná postavičku z oldschoolových disneyovek a je patřičně „creepy“, takže si ji nelze nezamilovat (za svou roli získala mj. ocenění Tony Award), prostoduchý a (v mých očích) sladce rozkošný Toby, kterého nelze nelitovat, famózní Pirelli, jehož nátuře se nelze neobdivovat... a tak bych mohla ve výčtu pokračovat (snad s výjimkou Betsy Joslin v roli Johanny, jejíž zběsilý operní hlas je v kontrastu s projevem zbylého obsazení) až k samotnému Sweeneymu, kterého si nechávám nakonec – jeho smyslný baryton mě přivádí na vrchol blaha a nikdo mi nemůže mít za zlé, že jsem jím beznadějně posedlá. „My Friends“ jste nikdy neslyšeli, neslyšeli jste-li je od G. Hearna! Pro mě byl, je a bude on tím jediným pravým Sweeneym. Amen. Po skončení titulků jsem měla chuť vyskočit z pohovky a pustit se do bouřlivých ovací. Vysekávám poklonu všem zúčastněným a neskonalý vděk těm, jež rozhodli toho dílo zvěčnit. Bravo!!!

plakát

B gata H kei (2010) (seriál) 

Yamada je sličná dospívající studentka, která má přes svůj nevinný kukuč kapku nemravné úmysly přerůstající až v posedlost - najít stovku "nabíječů", kteří by ji přivedli na vrchol sexuálního blaha (no nezní to lákavě?). I když okolí jen nechápavě kroutí hlavou, zdá se, že ji nemůže nic odradit a ze svých cílů nehodlá slevit. Kde ale začít? Pro své poprvé si konečně poněkud nešťastně vybere nesmělého a nevýrazného panice Kosudu, který je spíš předurčen na nevinnou oťukávací romantickou a povšechně mravnou zápletku, než na nějaké otevřené sexuální výstupy, což není nelogické. Panictví a nezkušenost její prvního milence je ovšem pro Yamadu podmínkou, neb jedině takový nebude zvyklý na pěkné holky a nehrozí, že by se naplnila její největší noční můra, totiž že by se milenec při samém aktu se zděšením odtáhl a pronesl, že ji má „nějakou divnou“ (Subjektiv je nad věcí, páč to nezažil :) ). A tak se naše hrdinka vydává na nelehkou cestu plnou strastiplných překážek, na jejímž konci je vysněný zásun. Najdou k sobě vylekaný Kosuda a rázná, navenek sebevědomá a uvnitř nejistá (jak už to tak bývá) Yamada cestu?

plakát

Vrány (1994) 

Naturalistický snímek o tom, jak důležitou roli hraje výchova a jak hluboké šrámy může na dětské duši zanechat nedostatek potřebného zájmu a náklonnosti. Je schopen lásky ten, jemuž byla v raném období života odepřena? --- Snímek přináší přesvědčivý sugestivní příběh o dívce, která se v neradostném a odmítavém prostředí s prakticky nulovým rodinným zázemím rozhodne opustit domov a odvede s sebou malou dívenku, která má to zázemí, již se jí nedostává. Námět ne nepodobný snímku Fish Tank. Během celé stopáže pak sledujeme, jak se vyvíjí jejich vztah, jak se proměňuje vzájemná důvěra a vytváří se mezi nimi pevné pouto. Zajímavý je aspekt, kdy dějové zvraty mění divákův úhel pohledu, role se posouvají a dívka, o níž má divák starost, s níž soucítí a vnímá ji jednoznačně jako oběť, se následně stává tím, kdo zlo dále rozmnožuje a plodí. Tak jako v reálném životě - kdo je čím vinen? Celé lidstvo, společnost anebo vůbec nikdo; zlo plodí zase zlo. V nalomené napůl dětské, napůl dospělé duši se mísí potřeba být milován, milovat, ochraňovat a snad i pocit viny s osamělostí, záští, pocitem křivdy a kruté nespravedlnosti, s níž je nucena se vypořádat. Dějová linie je nevýrazná, dominující jsou především realistické herecké výkony dvou hlavních rolí a působivá atmosféra. Oceňuji obratnost a cit, s jakým je snímek natočen, je zřejmý důraz na vizuální stránku, záběry přírody, andělské tvářičky hlavních představitelek a silnou stránkou je rovněž hudba. Není co dodat – až jednou natočím film, Bože dej, ať má kvality tohoto.

plakát

Slavík a růže (1967) 

Slavík a růže - věčný boj mezi vírou v lásku a jejím zavržením a vítězstvím rozumu. Nebohý slavík, jež pro své ideály o neposkvrněné lásce, ušlechtilou oddanou povahu a touhu dát své nicotné existenci naplnění, položil život! Bláhově věřil, že svou obětí zajistí, aby neutuchající vášeň v mladíkově srdci nikdy nevyhasla... Žel, ta byla rozdupána a pohřbena při první příležitosti. Víčka poklesla, srdce okoralo. Tragédie vyvěrající z poznání, že vše krásné je pouhou iluzí...

plakát

Poslední jednorožec (1982) 

Smutný příběh o lásce, obětavosti a hledání sebe sama, který v sobě ukrývá cosi nepopiratelně vznešeného. Hudební doprovod dokonale podtrhuje rozechvělou melancholii a jednorožcův snový hlas propůjčuje snímku zvláštní mystický nádech. Jednoduchý, přesto vyspělý, absolutně nenásilný, jemný příběh, který netlačí na pilu v humorných scénách, ve snaze dojmout ani nikde jinde - je pro mě jedním z těch jímavých počinů, které nemůžete poplivat a pošlapat, aniž byste byli nakonec vy tím poraženým...