Lollirot

Skličující podivnost v osmi minutách. Král ve vylidněném panství úzkostlivě střeží a starostlivě opečovává hmotné poklady, místo aby... hmm, co si počít v království, kde je dokonale liduprázdno? Taktéž se provinil necitelností k Matce přírodě, ptáčkovi nelítostně shodil hnízdo a klidně by rozplácl pavouka na stěně. Což už byla pro skřítka alias bráchu Krakonoše poslední kapka a jal se rázně zakročit. Skřítkova nápravná intervence trochu připomíná styl našeho Boha jediného a vševědoucího - narafičím jim tam jabko poznání, kdy moc dobře vím, co bude následovat, a pak už hurá trestat, trestat, trestat (a právem, samozřejmě). Proradný skřet místo aby královi vyčaroval nějaké poddané, kterým by mohl dobře vládnout, či ženštinu, které by mohl dobře sloužit, udělá z něj pařez bez možnosti se odvolat a jde si po svých (a ještě se tváří, že odvedl bohulibou práci). Kde je kladný hrdina? Inu, není pohádka jako pohádka a z této vyzařuje, že svět není vždy právě pohádkovým místem, nýbrž studenou bezednou roklí, kde pohlazení a druhá šance náleží jen vyvoleným.

Řadový občan má oční vadu a tak při pohledu na skulpturu písmene é vidí bé. Jeho královská výsost má pro změnu také oční vadu a rovněž vidí bé. Když doktor názorně demonstruje trik s brýlemi, král ho za to vyznamená a všichni jsou spokojeni... načež královi hrábne a povolá svoje kumpány, aby národu vtloukli do hlavy, že né é, ale jedině bé, bé je správně. No buďto je to podobenství nedomyšlené anebo mi něco uniká. Nebylo tam kupříkladu nic o tom, že by panovníkovo slovo mělo jinou váhu, neb u prosťáčka i vladaře jde o poruchu zraku a oba potřebují brýle, takže jsou si vlastně před Bohem dokonale rovni :-) Proč vůbec král zosnoval převýchovu občanů, když byl s prací mudra spokojen? Připadalo mu to výhodnější než nasadit brýle nebo co tím sledoval? ... Zbývá trpce úsměvná ukázka, že pod nátlakem a za pomoci hrubé síly člověk nakonec povolí, někdo dříve, někdo později. To nepoukazuje toliko na tupost lidí, ale spíš na zlotřilé praktiky systému.

Vy naděláte. Lepší než sedět doma na zadku je vystavit ho světu, no ne? (Větší kraviny tu mají zelenou... vlastně červenou... eh, dává to smysl?)

Přimhouřené oko a snad i lehký závan sympatií byly ty tam, když jsem se začetla do plodné diskuze na Studni. Pan autor se zde hystericky brání proti všem zlým jazykům, co si dovolují nařknout jeho film z toho, že nespadá do žánru ‚exploitation‘ (třebaže nejsem odborník, zlé jazyky se podle mě nemýlí). Z jeho strany to je poněkud dětinská sebeprezentace – kapka nadhledu do toho zápalu bouřlivé obhajoby by neuškodila (a proč tak urputně lpět na škatulkování?). Kdo ví, možná kdybych natočila film, jednám právě tak. Ale snad ne. Pravdou je, že za film má mluvit film a nikoli režisérova apologie :-) Něco záběrů vypadá opravdu slušně, kamera zaujme, absence hudby není na škodu, ale ten pocit, že si to hraje na něco čím to není, je bohužel neodbytný (nic nového u amatérských kousků).

Antropomorfní zvířena v sestavě hroch, buvol a nosorožec sedí u stolu a netrpělivě vyčkává příchod spolubydlícího aligátora. I když chudák v dobré víře donese dortíky, zdá se, že ostatní se proti němu spikli a pokouší se ho vystrnadit (má sentimentalita už definitivně nezná mezí, když mě tento výstup div nerozpláče...). Voyeuristická kamera a autentické záběry (samo že v uvozovkách) z toho činí slušnou reality show, jakou zaručeně jinde nenajdete! A možná kapku parodii na všechny syrové evropské artovky (které můžu).

Rytmická hříčka beze slov s výchovným podtextem: jakási blíže neurčená stvoření (já sázím na mumínky :-) ) se pohybují do rytmu a rozehrávají příběh na téma šikana. Jako doprovod slouží údery perkusních nástrojů evokující etno a rituální tance. Celkem originální a umně vyvedená podívaná.

Zííív. Takové nezáživné drama o rozvedené matce nesoucí se v odlehčeném duchu (ale do komedie má daleko) na téma "k hodným chlapům se jde ženská vybrečet, ke zlým vyspat". Dojde i na nějaká  ta sprostá slůvka a vtipkování o orálu. Bezva. Langmajer u mě po posledních dvou rolích (zde a v Nevinných lžích) ztrácí na přitažlivosti (vždy hrál podobné týpky, ale projevoval v nich určitý šarm), ale za to chudák nemůže. Aně účes alá oškubané kuře vůbec nesluší (komu jo), Liška - jako vždycky, výkon Lucie Šteflové potěšil.

Adaptace románu, který bezodkladně putuje na seznam knih, co chci stihnout přečíst, než si proženu kulku hlavou! Film je až na těch pár mušek skvělý. Chci říct - až na tu jednu velkou tučnou mouchu. Ocitáme se v pochmurné deštivé metropoli obklopeni neosobními mrakodrapy a špinavými uličkami plnými smogu věrně napodobující současnou podobu velkoměsta. Pesimismus zde prýští ze všech stran. Každých 40 s se tu někdo pokusí vzít si život. A v tomto neutěšeném prostředí budiž zrozen útulný krámek hýřící barvami, který jen vzkvétá – nabízí užitečné nástroje přes oprátky, rozličné jedy, řezné a střelné zbraně až po igelitové sáčky pro ty méně movité... Tuvachovi jsou prvotřídními obchodníky. Bezproblémové fungování rodinného podniku naruší až příchod potomka, který je ztělesněním živoucího optimismu a dobrého naladění (já se přikláním k lehké retardaci, jak píše Lanark :-) Kdo by se s ním chtěl ztotožnit?). Filmu je vytýkáno, že u postav nejsou zřejmé motivy jejich konání - proč jsou všichni tak nešťastní? Inu, proč by nebyli? Ty příznačné kruhy pod očima, permanentní skleslost a propad do statusu ztracené existence pramení ze způsobu života, v němž sluneční paprsky nemají místo; zdegenerovanosti výsledkem životního stylu na míle vzdáleném přirozenosti (copak to není evidentní?). Pěkně to myslím reflektuje aktuálně pociťované nálady i v naší společnosti. Zlotřilých nepřátel ani scifi apokalyptických vysvětlení na pozadí není třeba. Pomyslnou masařkou je rozpačitý závěr: autoři sice přišli s originálním a možná pobuřujícím nápadem, ale neměli koule na to zůstat mu věrni až do konce, a tak vše zaplácli triviálním happyendem. Jako by se v obavě, aby někoho náhodou nepohoršili, honem honem snažili předchozí nekorektnost vyžehlit. Pro mě to není předvídatelný film, protože konec šitý na míru všem konvencím (růžové brýle na nos a á dva tři óda na život, aby se neřeklo) jsem nečekala. Jako příběh o tom, kterak dobro zvítězilo nad zlem, to moc nefunguje. Neuvěříte jim. Ale dá se to skousnout. Já si zamilovala výtvarné pojetí v tradiční dvourozměrné animaci, karikaturní zjevy a neuvěřitelně detailně vykreslené interiéry, radost pohledět, líbivou francouzskou hudbu, radost poslechnout; trefné hlášky, kreativitu. Ošemetné téma v animované bizarní optice a operetním stylu představuje svěží a zábavnou kombinaci. Zvlášť mě zaujal krysí řecký chór (moji potkani tohle neumí!) a plavecké kreace chocholouška (můj psychiatr tohle neumí!). Zajímavost: postavy jsou pojmenovány po slavných, co spáchali sebevraždu: Yukio Mishima, Marilyn Monroe, Vincent Van Gogh....

Koukat na to sama, byl by to nejspíš odpad jak vyšitý, ale když se člověk vedle mě smíchy válel po podlaze a zaboha se nemoh vyšplhat zpátky na gauč, jednoho to chtě nechtě ovlivní :-) Ale tak vtip v tom je, jen to chce naladit se na tu správnou notu.

Komorní drama rozervaných dekadentních nálad s příjemným vizuálem a dějem poněkud přitaženým za vlasy. Za pokus o sebevraždu by chlapec vyfasoval rezervaci bidýlka v Bohnicích, svěrací kazajku v ceně a stoprocentně nějaký ten doping, co z člověka slovy klasika nadělá zeleninu - ale určitě ne pár dní dovolené. To nakonec nelze vnímat jako vadu - je to záměr; film je také bezesporu dobře zahraný a Kristina Hanzalová se jeví přitažlivá tělem i duší. Přesto byl čas s tímto počinem strávený utrpením. Jen považte: k egoistickému, arogantnímu a agresivnímu jedinci všichni okolo chovají jakousi posvátnou úctu, ženy se před ním omluvně plazí s oslovením "miláčku" na rtech... Ona vlídnost a přívětivost je pro mě na pomezí stravitelnosti. Původ zatrpklosti a nedůvěry navíc není uspokojivě objasněn a to vzniklé antipatie jen prohlubuje. Přestože je mi zobrazená negativní životní filozofie, dá-li se to tak nazvat, povědomá, mám značný problém nesoudit a neodsoudit...