Poslední recenze (64)
Kodomo no džikan (2007) (seriál)
Proč pro pedofily, šmarja? Víte, kolik školaček se bezhlavě zamilovává do svých učitelů? Tak i těm má seriál svým námětem co říct. Anebo těm, co už školačkami nejsou, ale vybavují si časy, kdy jimi ještě byly. (A humor samotný osloví ty, jež upřednostňují ten dobrý). Já tenhle seriál žeru a se svou ehm nápadnou náklonností ke starším mužům se jako pedofilka necítím. ;-) Tak to jen tak na okraj druhá stránka věci. ... Kodomo no jikan mi vyrazilo dech a hrdě se řadím do druhé kategorie dle Larkyho a kdybych chtěla jo nudný komentář, pět ódy bych mohla třeba do Vánoc. Primárně jde o komedii, ale časem trochu přituhuje a i když to se zbytkem seriálu vážně moc nekoresponduje, na vážnější strunu se brnkne ve správný čas a nevnímala jsem to rušivě, naopak. Lolitkovsky rozkošné, přehnané a ztřeštěné, ale zároveň dojemné a docela oduševnělé, když na to přijde. Rozhodně kouzelné! Kokonoe a Sensei mi budou chybět...
Peripetie zpěvu (1985)
Jakkoli je kritika hudebního průmyslu námětem odvážným a záslužným (my nezávislí se samým vzrušením hned napřímíme na židličkách), zde pokulhává nejen forma ale i samotný obsah. Rok vzniku neomlouvá. Animace je tak odporná, že i kdyby byla o polovinu míň odpornější, furt by byla odporná. Jdu si raděj pustit rádio.
Podvodníci (2000) (pořad)
Viděla jsem asi tři díly a upřímně řečeno, na to by neskočila ani moje babička.
Poslední deníček (1)
Epilog
Ne, tohle není život, o němž pěly
naděje v představ žhavé orgii.
Čekal jsem vášně, jež by sopkou vřely,
a vysílení, která zabíjí.
Mdlobu a hnus mně láska vstřikla do žil,
lítost, již marně ironizuju.
Svatebních nocí, jež jsem kdysi prožil
v svých předrážděných snech, teď lituju.
Se srdcí závoj nekles pod mou rukou,
jen sarkasmy se v slovech zablýskly.
Duše jak psi, jež pro zábavu tlukou,
před cynismem se do tmy přitiskly.
Namísto vzdoru ohněm planoucího
a zvonů v bázni hřmících na poplach
viděl jsem skleslost davu stupidního
žvýkajícího novinářský tlach.
Z divadel dvorních nuda vyhnala mne,
z promenád žebrající mrzáci.
Z šansonet laxních bída řvala na mne
a z grimas duše, která krvácí.
Doufal jsem v lásku, jež by sopkou vřela,
a v něžnou přízeň duší citlivých,
čekal jsem vzpurná, vzdorovitá čela
a bujných retů rozpustilý smích.
Naděje lhavé duši otrávily
a zoufalství se vrhlo na sousto.
Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly
a již se zříci ho přec nejsou s to.
Mé srdce divě životu se rouhá,
mé srdce divě život miluje.
Přes mrtvoly snů bolestná má touha
za novou fikcí v běh mne bičuje.
F. Gellner