SamVimes

Na rozdíl od valné většiny lékařských seriálů, které se zabývají jen románky sexy doktorů a sestřiček, Dr. House je z velké části skutečně o medicíně. Ve velmi volné variaci na sherlockovské motivy geniální lékař a jeho tým řeší případy, s nimiž si kolegové nevědí rady, vydává se po stopách v podobě symptomů, anamnéz, vyšetření i patogenů v domácnostech, aby na konci případu namísto odhalení pachatele určil diagnózu nemoci a nasadil správnou léčbu. V celkovém fungování nemocnice seriál využíval umělecké licence, v odborných detailech se ale sympaticky hodně snažil o přesnost. Neskonale charismatický Hugh Laurie se tady představil ve své životní roli misantropického sarkastického lékaře, kterého by asi nikdo nechtěl potkat v ordinaci, když tam jde s rýmečkou, zato na obrazovkách jej všichni milovali. Diagnostické případy týdne jsou doplněny o zápletky z osobního i pracovního života House (vztahy, závislost, vlastní zdravotní problémy s nohou…), jeho kamaráda Wilsona i zbytku týmu. Když se po třech řadách začalo s obměnami týmu, dávalo to smysl nejen dramaturgicky, ale i vzhledem k ději – kdo by taky vydržel s Housem pracovat déle. Ač se už žádná sestava nevyrovnala té původní (Chase, Foreman, Cameronová), přinášelo to seriálu potřebné oživení. Po osmi řadách nakonec Dr. House vyčerpal snad všechny příběhové zákruty, kam jej jeho často nepřijatelné chování mohlo zavést, a snad všechny neobvyklé nemoci, které mohl vyšetřovat. Přesto nikdy neupadl do rutiny, ani nesestoupil z kvalitativního vrcholu o moc níže, a skončil přesně ve správné chvíli. A pamatujte: všichni lžou a (skoro) nikdy to není lupus!

Autor předlohy Neil Gaiman sbíral zkušenosti s filmovým médiem jako producent mnoha adaptací, odřídil Dobrá znamení jako showrunner a to vše zúročil u Sandmana, seriálové verze jeho asi nejlepšího literárního díla. Prakticky na všech aspektech celé první řady je vidět, že ji dělal někdo, kdo má hluboké porozumění předloze a zároveň chápe filmové médium (resp. seriálový formát) dost na to, aby věděl, kde a jak mu příběh mírně uzpůsobit. A tak z předlohy zůstává nejen první plán, ale i nuance a detaily druhého, třetího plánu, které někdy budou důležité později a někdy jsou jen malými pointami samy o sobě, či zkrátka Sandmanovi dodávají hloubku. Okolnosti Morfeova polapení jsou pro účely seriálu úhlednější, změny u havranů zase hezky doplňují komiks a v podobě Matthewa dávají první řadě ideální nástroj pro expozici, aby se seriál nemusel spoléhat na voice-overy. Větší prostor pro Johna Dee i Korinťana průběžně už od prvních dílů vhodně reflektuje odlišnosti potřeby seriálové a komiksové. Seriál neuhýbá nejen od krve, ale i jiných fyzicky či psychologicky nepříjemných momentů. A nechybí spousta drobných detailů a odkazů na komiks či mytologické kořeny.   Naopak chybí třeba nadbytečný humor nebo cokoliv jiného, co do adaptací často vnášejí jejich tvůrci ve snaze „opravit“ předlohu. Sandman si hezky drží svůj žánr temné fantasy. Případy, kdy Morfeus byť jen pozvedne koutky úst, by se daly spočítat na prstech jedné ruky, Tom Sturridge mu zachovává charakter melancholika, který bere sám sebe až příliš vážně. Ač jej tedy scénář polidšťuje snad až příliš brzy. Casting obecně se povedl až nad očekávání. Již zmiňovaný Sturridge je výborný, stejně tak i Boyd Holdbrook (Korinťan), David Thewlis (John Dee) nebo Jenna Coleman (Johanna Constantine s původní správnou výslovností příjmení). Kirby Howell-Baptiste zvládá Smrt obstojně, ale zatím ne v plné šíři jejího charakteru, měla by být zdánlivě lehkovážnější a hravější v protikladu k věčně vážnému Snovi. Vivienne Acheampong dělá z Lucienne zajímavější postavu než v předloze, v důsledku pak i z jejího vztahu k Sandmanovi. Gwendoline Christie jako Lucifer odvádí slušný výkon, zrovna tady bych ale preferoval někoho jiného, někoho kdo dokáže prodat nejen Lucifera jako krásného anděla (v podání Christie až barokního), ale i tvrdou polohu vládce pekel.   Chtě nechtě zmíním i hojně diskutovanou diverzitu herců i postav. Ta totiž ve výsledku funguje naprosto skvěle. Nejen, že ve valné většině případů vychází z předlohy nebo pravidel jejího světa (Smrt), ale hlavně: tohle není žádná nucená snaha o korektnost či naplňování kvót (jako v mnoha jiných dílech, kde bije do očí jak si producenti a scenáristé odškrtávali jednotlivé kolonky). Ne, tady tvůrci naprosto přesně vědí, jaký příběh a o jakých postavách chtějí vyprávět. Velmi se povedla i výprava, ať už jde o Snění nebo srdce Touhy, o kostýmy (nejen) v historické sekvenci s Hobem Gadlingem, o krásně zanimovaného mluvícího havrana, proměny barevného ladění epizody v jídelně či dokonale adaptovanou scénu souboje v pekle. Což je i krásný příklad toho, že Sandman je dílo, kde se nebojuje pěstmi a silou, nýbrž slovy a idejemi. Jen příležitostné využití skel, jež vedou k mírně protáhlému obrazu je diskutabilní. U některých záběrů tahle vizuální volba podtrhává nereálnou, snovou atmosféru, jindy to ale vyznívá jen podivně. Neil Gaiman se 30 let potýkal s nejrůznějšími pokusy o zfilmování Sandmana, aby mohl fanouškům doručit adaptaci, která Pána snů uchopí správně. A to se mu povedlo.

Marvel se svou novou érou komiksových seriálů začal hodně odvážně, ovšem nakonec tahle sázka na ambiciózní nejistotu vyšla výborně. První díly jsou prakticky čistokrevnými sitcomy, kde se jen pomaličku naznačuje cosi nekalého v pozadí. A přesně ve chvíli, kdy si divák začne říkat, jak dlouho tahle formulka může vydržet, seriál přehodí výhybku a ukáže dění za hranicemi kulis. WandaVision funguje i v rovině té vnitřní sitcomové reality. Americký divák, který na odkazovaných seriálech a jejich reprízách vyrůstal, to asi docení víc, ale v zásadě jsou sitcomová schémata s komiksovými hrdiny jako hlavními postavami srozumitelná univerzálně. Celý tento koncept pak dává tvůrcům prostor se neuvěřitelně vyřádit na formální stránce seriálu, a tak se neustále mění poměr stran obrazu i jeho barvy a svícení scén, mění se i pohyby kamery, střih nebo hudba. Ani nemluvě o hravých znělkách a reklamách. Komiksoví znalci si pak můžou užít spoustu odkazů, nejvýraznější z nichž je účast některých nejmenovaných vedlejších postav a brilantní práce s komiksovými kostýmy. Elizabeth Olsen odvádí famózní výkon, když přechází mezi přesně vystiženými sitcomovými styly a pak i svou skutečnou osobností pod nimi. Paul Bettany jí spíše sekunduje, jelikož nemá tolik prostoru a tak vděčnou roli jako ona, ale rozhodně nezaostává. Poslední třetina minisérie uspokojivě vysvětluje (nejen) celý koncept se sitcomy a spolehlivě jej tak drží nad hranicí pouhého formálního cvičení. Nemilou doslovnost několika dialogů pak zase vyvažují jiné, zejména jedna konkrétní Visionova dojemná replika, o jejíž vnímané banalitě by se možná dalo polemizovat u jiné postavy, ale za daných okolností a z úst androida je brilantní. To, že je finále už "klasickou marvelovkou", je jen logickým vyústěním a na srdceryvnosti závěru to nic neubírá.

Další trefa do černého od tvůrčího týmu Kolečko-Prušinovský. Podobně jako Okresní přebor, i Most je zaplněný neskutečně vtipnými a skvěle odehranými postavami, které jsou ale zároveň dostatečně živé a trojrozměrné, takže se z nich nestávají pouhé karikatury a fungují i ve vážnějších scénách. Kolečkovy dialogy jsou opět nesmírně přirozené a uvěřitelné a sypou jednu památnou hlášku za druhou. Most si nebere servítky a nebojí se dělat si srandu z čehokoliv, zároveň ale zvládá i bez mravoučné přezíravosti kritizovat rasismus i jiné předsudky.

Nejen při výběru výběr témat prokazuje John Oliver velký cit a často vrhá světlo na různé problémy, jimž se jinak moc publicity nedostává, protože se třeba první pohled nezdají tolik palčivé. Tedy dokud netýkají vás konkrétně, pak totiž pocítíte brutální sílu mnoha amerických absurdit na vlastní kůži (nedělám si iluze, že jinde by se toho nedalo taky hodně najít). Tím spíš, že Last Week Tonight hodnotím hodně vysoko, nechci opomíjet jeho nedostatky. Ne vždycky Oliverovy vtipy zasáhnou cíl, osobně mi třeba running joke se vzpurností vůči mateřské společnosti AT&T připadal vtipný jen napoprvé, pak už spíš trapný, a některá jeho gesta jsou jen okázalá, ale už ne vtipná, třeba když se nechal zasypat rozinkami v rámci metafory s Trumpem a Hillary Clinton. Horší bývají případy, jako když se Oliver navážel do Chasing Amy od Kevina Smithe za něco, proti čemu se ten film ve skutečnosti vymezuje. Což znamená, že ani Oliver ani scenárista zodpovědný za tento vtip Chasing Amy buď neviděli nebo nepochopili. A pokud je Oliver takhle mimo tady, vrhá to nepříjemný stín pochybnosti na jeho výroky o věcech, ve kterých nemám až takový přehled… Ve valné většině případů ale John Oliver a jeho tým v jejich noční show odvádí výbornou práci, jak při výběru témat, tak při pořádné porci poctivé novinařiny, jež jejich zpracování obnáší. A úctu si zaslouží i za zarputilost, s níž neuhnou ani v segmentech, u nichž předem vědí, že naštvou někoho mocného a budou znamenat nemalé výdaje za právníky. Last Week Tonight pod rouškou prvoplánového i důmyslného humoru rozebírá důležité otázky a u toho stíhá na diváka soustavně dělat dojem nečekanými kousky, jako když vydá vlastní knihu, na vlastním absurdním příkladu prakticky ilustruje zneužitelné mezery v legislativě nebo si střihne velkolepé muzikálové číslo.

Nejlepší český seriál vůbec. Kolečko a Prušinovský tady stvořili ohromně vtipné postavy, ze kterých se ovšem zároveň nestávají pouhé karikatury, ale zůstávají skutečnými trojrozměrnými lidmi. Tak zábavné a uvěřitelně živé dialogy umí psát málokdo, tady jsou navíc odehrané s dokonalým komediálním timingem.

Sons of Anarchy se mohou chlubit prvotřídní péčí o postavy. Jak z hlediska jejich vývoje, tak jejich vrstevnatosti, tvůrce seriálu Kurt Sutter si totiž na svých postavách, jejich přezdívkách, vztazích a příběhovém pozadí vždycky dává zatraceně záležet. Na ploše sedmi sérií se tady rozehrává výborně gradované drama o lásce (nejen romantické), o rodině, přátelství, loajalitě, ale také o nenávisti a pomstě. Drama plné drsných, stylových i dojemných scén, jež jsou vždy skvěle odehrané, ať už jde o veterány jako Ron Perlman a Katey Sagal nebo Charlieho Hunnama v dokonale padnoucí hlavní roli. Navíc mají Sons of Anarchy jeden z nejlepších písničkových soundtracků, který své převážně bluesrockové, rockové a občas metalové skladby neutíná rychle, ale nechává je patřičně vyznít. Pokud je rovnou nepoužije jako podkres do Sutterových takřka trademarkových dlouhých a skvěle sestříhaných koláží.

Vzestup a pád Waltera Whitea, jedna z vlajkových lodí quality tv. Breaking Bad je velmi dobré i v jednotlivých epizodách a řadách, přímo brilantní je ale jako celek. Tak dokonale vystavěný příběhový oblouk se totiž jen tak nevidí, tak skvělá práce s postavami a jejich vývojem. Tvůrci Vinci Gilliganovi kryje záda Bryan Cranston, který ve své životní roli famózně podává Walterovu cestu od učitele, jenž potřebuje pomoc bývalého žáka, aby vůbec věděl, jak vyrobený perník prodat, po čím dál tím drsnější figuru drogového podsvětí. A výborný je i Aaron Paul jako Jesse, ač není takový herec jako Cranston, zase má roli napsanou víc na tělo. Breaking Bad místy nabízí i trochu černého humoru nebo až absurdní momenty, především je to ale prvotřídní drama o rozkladu charakteru.

Pratchettův styl (a částečně i Gaimanův) je na první pohled pevně ukotven v literární formě a je obtížně převeditelný do jiného média, aniž by výsledek šustil papírem. Ve větší či menší míře je to vidět na starších filmech i adaptacích pro divadlo. Jenže Dobrá znamení skončila v těch nejlepších možných rukou – v rukou jednoho ze spoluautorů, který dobře ví co a proč funguje v knížce a jak by to mohlo fungovat v její adaptaci. Zároveň Neil celou dobu pracoval s Terryho stínem nahlížejícím přes rameno a když už by málem udělal zbytečný kompromis a nechal vyškrtnout nějakou hezkou scénu (flashback s čarodějkou Agnes k tomu měl blízko), napadlo ho co by na to tak řekl Terry, který v jednání s kravaťáky nikdy neměl moc trpělivosti, a kompromis se nekonal. Nejhůře převeditelné části knihy byly pasáže psané čistě z vypravěčského nadhledu, přitom se v nich ale skrývá tolik vynikajících momentů a vtipů. Seriálu se to podařilo vyřešit voice-overem Boha s hlasem Frances McDormand a funguje to perfektně. Minisérie je věrnou adaptací, ale ne doslovnou. Něco se samozřejmě nevešlo, něco bylo redukováno jen na malé odkazy jako třeba Elvis nebo cédéčka Queen v autě. Čtenáři knihy si tohle všechno samozřejmě užijí víc, ale celkově jsou Dobrá znamení přístupná všem, ztrácet v nich nebude ani divák neznalý původního románu. Z devadesátých let předlohy se seriál posouvá do současnosti, čili se stejně jako kniha odehrává v době svého vydání. Retro zasazení by tady bylo zbytečné a motivy Dobrých znamení jsou ostatně stejně aktuální teď jako tehdy. Někde se zkracovalo, jinde se ale zase přidávalo, mimo jiné i proto, že příběh v šesti epizodách je zkrátka potřeba gradovat trochu jinak než román. A proto, že není žádoucí aby na delší dobu zmizely ze scény dvě hlavní postavy. A tak jsou v seriálu navíc například další andělé v čele s Gabrielem (Hamm), které si Gaiman vypůjčil z nápadů pro případné pokračování původní knihy, o němž se o několik let dříve s Pratchettem začali bavit. A ve třetí epizodě přibyl vynikající průřez Azirafalovým a Crowleyho vztahem v průběhu dějin a zásadních biblických událostí. Asi nejočividnější změnou je posunutí anděla a démona více do popředí, oproti Adamovi s kamarády, Anatémě nebo čtyřem jezdcům. Dává to smysl, Azirafal s Crowleym jsou nejatraktivnější postavy příběhu a i díky svým představitelům snadno zastiňují všechny ostatní. Oba herce obsadil přímo Gaiman, bez castingu, a oba jsou se svými lahůdkovými hereckými projevy trefami do černého. Jak Sheen a jeho uhlazený, mírně upjatý a zdánlivě bázlivý anděl skrývající pořádný kus odvahy, tak Tennant a jeho stylový padlý anděl s cynickou slupkou. A právě tohle přátelství je tlukoucím srdcem seriálu. Tím spíš v době, kdy se silné citové vztahy ve fikci omezují převážně jen na ty romantické. Značná část tvůrčího týmu se rekrutuje z Gaimanových přátel anebo fanoušků, kromě již zmiňovaných třeba ještě Tori Amos, která nazpívala závěrečnou písničku A Nightingale Sang in Berkeley Square, Jon Hamm, jehož casting vypadal tak, že na Gaimanovu nabídku, jestli nechce hrát v Dobrých znameních, obratem poslal jednoslovnou odpověď: "Ano", nebo Nina Sosanya (sestra Mary), která byla velkou fanynkou předlohy. Takže spoustě zúčastněných ani nebylo příliš potřeba vysvětlovat o jaký tón se mají snažit, ale už dopředu měli docela přesnou představu. A bezchybně trefují onu zdánlivě naprosto seriózní hereckou polohu, která jen umocňuje komediální efekt dialogů. Minisérie drží velmi hezky pohromadě, až má opravdu blízko k šestihodinovému filmu, za což si rozhodně zaslouží pochvalu i Douglas Mackinnon (Doctor Who, Sherlock), který režíroval všech šest epizod. Díky spolu-produkujícímu Amazonu měl projekt štědrý rozpočet a může se chlubit velice slušnými triky a výpravou. Obzvlášť vyčnívají fantastické kostýmy, v. současnosti i v rozličných historických etapách. A celý seriál doprovází vynikající soundtrack, kde nechybí ani poctivá dávka obligátních Queen. Pokud bych měl něco vytknout, tak snad jen linka mladého Adama Younga a jeho kamarádů byla v druhé polovině přeci jen příliš rychlá a zasloužila by si pár scén navíc. Dobrá znamení zpracovávají a komentují spoustu témat, velkých i malých, od náboženství a mýtů až po dopravu v Londýně a péči o květiny. Především je to ale příběh o přátelství a o lidskosti v kulisách konce světa. Vyprávěný s typickým pratchettovským humorem a „kousavým humanismem“ a s obrovskou kadencí citovatelných hlášek. Tahle dlouho očekávaná adaptace se zkrátka povedla prakticky nejlépe, jak mohla.

Guy Ritchie natočil další gangsterku a natočil ji brilantně. Zabydlel ji zábavnými postavami ve stylových oblecích a obsadil herce, kteří si své role naplno vychutnávají. Ať už jde o Charlieho Hunnama, jenž naštěstí po konci Sons of Anarchy nezapadnul, Hugh Granta, který jako kdyby dostal režijní pokyn „hraj Al Pacina“, sympaťáka Colina Farella nebo Michelle Dockery, na jejíž postavě je krásně vidět kontrast elegance vysoké společnosti a hrubosti organizovaného zločinu. Během dvou hodin stopáže toho Ritchie stíhá odvyprávět tolik jako málokdo, nešetří režijními nápady a sype z rukávu jednu zábavnou repliku za druhou.