SamVimes

Scenáristka, režisérka a showrunnerka čtvrté řady Temného případu Issa López dle vlastních slov zamýšlela vystavět Noční krajinu jako temný zrcadlový odraz první řady. Povedlo se jí to důsledněji, než asi chtěla. Slunnou a horkou Louisianu nahrazuje studená polární noc Aljašky, dva vyšetřovatele muže nahrazují dvě vyšetřovatelky ženy a výborně napsanou detektivu nahrazuje… doplňte si sami. Noční krajina začíná slibně, představuje atraktivní záhadu, nejednoznačné postavy vyšetřovatelek, náznaky mystiky a mrazivou atmosféru dlouhé polární noci. Právě ponurá atmosféra tmy a chladu je jedna z mála věcí, které ve výsledku doopravdy fungují. Tou další je herecký výkon Jodie Foster a nakonec i bývalá boxerka Kali Reis, která si sice vystačí se dvěma úspornými hereckými polohami, se i tak vedle mnohem zkušenější kolegyně neztratí. Jenže postupem času se příběh Isse López pomalu rozpadá pod rukama a i když se divák dlouho může utěšovat vidinou finále, které by zdánlivé nesmysly a zbytečnosti hezky pospojovalo a ospravedlnilo, závěrečná epizoda většinu těchto nadějí pošle definitivně k ledu. A tak mnoho scén z prostředku série představuje pouhá výplň, která nikam nevede a nic neříká (tím nemyslím slepé uličky samotného vyšetřování, to u detektivky smysl má, ale skutečnou vatu s vedlejšími postavami). Obzvlášť ve finále je pak tolik scenáristických zkratek a berliček, že bychom je vytýkali i brakové kriminálce, natož Temnému případu, a nejhůře je na tom řešení samotného zločinu.   Hlavní záhada opuštění stanice se sice vysvětlí (i když chvíli jsem se bál, že se nestane ani to), ale v případu pořád zůstane víc děr, než kolik jich vědci vyvrtali do permafrostu. Čím víc nad tím přemýšlíte, na čím víc dílčích otázek vyšetřování si vzpomenete (příčina smrti obětí, jazyk…), tím je to horší. Část detailů je odbyta líně a zkratkovitě, část jde na vrub naprosto nezvládnutého pohrávání si s nadpřirozenými prvky. Isse López zjevně učaroval tento aspekt první řady, jenže Nic Pizzolatto a Cary Fukunaga umně naznačovali a dávali prostor pro zábavné spekulování a nadinterpretace u příběhu stále pevně ukotveného v realitě. Naproti tomu Noční krajina nadpřirozenými výjevy a nevysvětlitelným chováním postav hýří na efekt a bez rozmyslu. V důsledku pak nejde o chytrou hru s divákem, který by si mohl vybrat přízemní nebo mystickou interpretaci, i když se tak nová série zoufale snaží tvářit. Hned několik okolností případu je nakonec nejen nevysvětlených, ale dokonce i nevysvětlitelných vzhledem k finálním výpovědím všech zúčastněných a vzhledem k jejich motivacím lhát či říkat pravdu. Zásahy nadpřirozena jsou pro vysvětlení nezbytné. Smutné, kam to True Detective dopracoval. Ani nemluvím o postupem epizod čím dál nesmyslnějších pokusech o odkazy na první řadu. Noční krajina je s přehledem nejhorší řadou Temného případu, kde se pod pozlátkem atraktivní atmosféry polární noci skrývá velmi špatně napsaný detektivní případ.

Těžko říct, jak by seriálová Ahsoka byla přijímána, kdyby neexistovaly ostatní hrané seriály ze světa Star Wars a hlavně nová trilogie. Takhle ale měla cestu k srdcím fanoušků mnohem jednodušší. Konečně tady totiž máme (hraný) příběh o Jediích navíc s dobře napsanými postavami, charismatickými představiteli hrdinů i padouchů a zvládnutou technologií Volume. Divák neznalý animovaných Klonových válek a Rebelů sice nedocení všechny nuance, to podstatné mu ale Ahsoka předat zvládne a nebude v něm vyvolávat dojem, že mu něco zásadního uniká. Rosario Dawson je perfektní castingovou trefou, stejně tak Mary Elizabeth Winstead, Ray Stevenson, pro kterého bohužel šlo o poslední roli v životě, nebo internetem zbožňovaná Ivanna Sachno. Vizuálně Ahsoka výrazněji než jiné Hvězdné války těží ze samurajských a obecně japonských vlivů, je to vidět na jejích mečích a stylu boje, na některých kostýmech nebo na zbrojích Thrawnových stormtrooperů, opravených zlatou technikou kincugi. Temní Jediové zase využívají severské motivy (třeba Skoll a Hati jsou jména vlků ze skandinávské mytologie). Velkou pochvalu si zaslouží Kevin Kiner za soundtrack. Akce má povětšinou solidní choreografii, zamrzí jen že zrovna titulní Ahsoka (těžko říct jestli Rosario nebo kaskadérka) místy trochu nestíhá. Filonimu se krásně daří servírovat fanouškovsky vděčné scény a momenty jako jsou časté souboje se světelnými meči nebo návraty starých známých, vždy to ale dává smysl v rámci příběhu, který vypráví, nikdy nejde o samoúčelný fan service. Oproti ostatní hrané tvorbě z předaleké Galaxie Ahsoka výrazně přidala na fantasy prvcích, což mi v této míře k Star Wars nesedí. Právě tady ale přichází ke slovu nová trilogie, v jejímž světle o to víc ocením, že Filoni má vizi pro své příběhy a mytologii, a já můžu přivřít oko.

Kdybych chtěl kritizovat za každou cenu, mohl bych tady v souvislosti s Christensenem a s přítomností soubojů na světelné meče v každé epizodě mávat pojmem fan service. Kdyby neexistovala nová filmová trilogie, mohl bych se nespokojeně ošívat nad světem mezi světy a kosmickými velrybami. Jenže Anakin jako největší nedořešené téma Ahsočiny psychologie naprosto dává smysl, stejně tak časté scény šermu v akčním seriálu o Jediích. Že je něco fanouškovsky vděčné to ještě automaticky nedegraduje na fan service. A seriálová Ahsoka je daleko důstojnějším pokračováním Hvězdných válek než to, co jsme dostali v kinech.

Jamesi Wanovi se povedlo pro DC natočit marvelovku. Neříkám to proto, abych podněcoval hádky Marvel vs. DC, ale druhý Aquaman jednoduše má mnohem blíže k pojetí komiksových filmů tak, jak je točí konkurence. A dokonce překonává některé jejich snímky posledních let, ne že by to tedy byla příliš vysoká laťka. Nebere se přehnaně vážně, přitom ten humor na rozdíl třeba od Flashe nebolí (vyjma scén s tělesnými tekutinami). Základ vztahového dramatu staví na vcelku funkčním schématu rehabilitace bývalého padoucha a opravování bratrského vztahu, stejně tak zápletka s bojem proti Black Mantovi a nové hrozbě je pro akční komiksovku naprosto adekvátní. Po výtvarné stránce si podvodní svět občas bere něco z Hvězdných válek, občas z Pána prstenů, kombinuje to s retro designem ponorek jako ze starých sci-fi a je to dohromady vlastně hezká podívaná. Akční scény jsou solidní, film šlape a jen dialogy místy sklouznou k až příliš polopatickému komentování aktuálního dění (aby to pochopil úplně každý). Ve výsledku druhý Aquaman neurazí, což je i vzhledem ke komplikované produkci filmu víc, než mnozí čekali.

Epizoda bezmála celovečerní stopáže hezky pomalu vykresluje vztahy mezi hlavními charaktery i jejich postupný rozklad (vztahů i charakterů). Jde patrně o nejpovedenější z pětice příběhů šesté řady.

Tematicky i formálně epizoda upomíná na exploatační horory a ve výsledku není špatná, ale do Black Mirror vůbec nepatří. To si uvědomuje i sám Brooker, který zvažoval nastartování nové antologie nazvané Red Mirror. Nakonec ale zůstal u zajeté značky a nálepku červeného zrcadla jen přidal k úvodním titulkům pátého dílu.

Zdejší Streamberry není jen libovolnou fiktivní streamovací službou, je to naprosto nezaměnitelná variace přímo na Netflix, kde má Černé zrcadlo už od třetí série svůj domov. Charlie Brooker tady naťukává cynické využití negativních emocí jakožto marketingově atraktivnějších, žhavé téma používání umělé inteligence v kinematografii (jeden z bodů sporu v aktuálních hollywoodských stávkách) i kritiku nejen Netflixu jakožto média, jež netvoří umění, ale pouze produkuje obsah, nenáročný produkt sloužící jako kulisa. Brooker tak kouše ruku, která ho krmí, ale to kousnutí je jaksi bezzubé, spíš jen pro formu, ne tak aby někoho skutečně urazil. Nechtěně tak připomíná závěr jedné z nejlepších epizod seriálu, Fifteen Million Merits z první řady, kde se hlavní hrdina vzepře systému v živém přenosu, načež mu onen systém nabídne šanci jej kritizovat i nadále, a to přímo ve vlastním pořadu. A on to přijme. Tehdy měl Brookerův projev ostrou hranu, teď už tvůrce spíš jen pobírá merity od „Streamberry“. Jinak samotná epizoda hezky pracuje s vnořenými úrovněmi skutečnosti a fikce a v závěru nabídne i jeden povedený zvrat.

Epizoda se opírá do fetišizace násilných zločinů v podobě záplavy dokumentů, podcastů i hraných adaptací, a to jak na úrovni jedince (cynický přístup k tématu u všech zástupců mladé generace v epizodě), tak i na úrovni mediálních platforem (znovu Streamberry). Loch Henry neobsahuje vůbec žádný sci-fi prvek, čímž z Černého zrcadla na první pohled poněkud vyčnívá. Pouze s tématem současných médií si sice vystačila i úplně první epizoda celého seriálu (o premiérovi a praseti), ale je to další srovnání, z něhož šestá řada rozhodně nevychází jako vítězná.

Děj epizody na chvíli zamíří i do České republiky, kterou ovšem hraje Španělsko. A ano, je to poznat. U Mazey Day velmi cením zvrat se změnou žánru. Kritika mrchožroutské mentality paparazziů tak, jak je tady rozpracovaná, je ale na epizodu Černého zrcadla docela málo a ve výsledku se do antologie příliš nehodí.

Brooker už nemá nápady na příběhy varující před nebezpečími plynoucími z technologického pokroku. Místo toho by si radši točil různé dobové sci-fi a fantasy povídky, které by byly daleko méně svázané nějakým jednotícím konceptem a on by si v nich volně hrál s více či méně podvratnými variacemi na různé subžánry. Jenže stejně jako mnoho z jeho nových příběhů, i Brooker se svou vizí skončil někde na půl cesty a ve výsledku je šestá řada Černého zrcadla sbírkou mírně nadprůměrných a mírně podprůměrných epizod s obroušenými hranami, zařazených pod již neaktuální značku.