lillien

Za tohle by je Chytilová postřílela jak špačky.

Nejnudnější životopisný film jaký jsem kdy viděla. Roztahaná trapná romance proložená tunami detailních záběrů na Naomi a její dobře nacvičené Dianiny ksichty, které lze jako jediné přičíst filmu k dobru, občas se jí ten výraz opravdu povedl. Nechápu, kdo měl ten dementní nápad roznimrávat skoro dvě hodiny Dianin vztah s jakýmsi nesympatickým pandžábským cigošem, když její přínos lidstvu spočíval především v humorné čtyřhře ve složení: Diana, královský šereda, studený čumák a subík Charles, domina křížená s rottweilerem Camilla a bulimie. Z toho by se nějaký děj dal i vytřískat. Tohle byl ovšem totální propadák. A já blbec se vydržela týrat až do konce, protože jsem se těšila na nějaký ten díl Besipu s Dodim Alfayedem v tunelu. Pozor spoiler! V tunelu taky píču uvidíte.

Pomalejší, ale milé uprchlické drama, při kterém se mi překvapivě stalo, že jsem imigrantům v nové zemi silně fandila. A úplně jsem chápala jejich rozčarování z Američanů. Začátek dramatického útěku z vlasti před násilím fanatických šmejdů postupně přechází v téměř roztomile tragikomediální působení sourozenců v civilizaci, se všemi výdobytky, bez kterých si už neumíme představit běžný den a které nás tak krásně zotročují. A několikrát jsem si výrazně uvědomila, jak jsme se uzavřeli do těch svých nesmyslných bublin vydělávání peněz a vzdálili od toho, co by mělo být pro lidi úplně přirozené. Chvílemi to asociuje křováka z Bohové musí být šílení. Třeba když se jeden z bratrů zcela bezděčně a naprosto samozřejmě v autobusu rozdělí o pomeranč s cizí paní sedící naproti. Reese s přibývajícími léty rozhodně víc sedí tyto dramatičtější polohy, než jakési cáklé diblíkování v kýčovitých romantických komediích, takže i herecky bez připomínek. Místy dost rozvleklé a s trochu větším důrazem na náboženství, než by mi bylo příjemné, ale jinak uvěřitelné a milé filmové pohlazení. A když o vás někdo prohlásí (jste-li pohlaví ženského), že jste kráva, poděkujte. V Súdánu je to velká lichotka.

Pokud měl být Exodus filmem i pro někoho jiného, než jen pro fanatické milovníky starozákonních blábolů, pak bohužel neproměnil. Vizuálně se tváří uhrančivě a snaží se ohromit nekonečným zástupem komparzistů, načančanými rouchy egyptské královské party nebo výborně vycvičenými koníky, co padají na souši i ve vodě a tváří se věrohodně zraněně. První bitva ještě udržela moji pozornost a slibovala, že film bude přeci jen historický i akční, ovšem pak se z toho začal drát druhý Noe. Vizuál není nic, co už bychom někdy někde neviděli, minimálně Gladiátor toho nabídl tak 80 %. Zbytek si člověk naškrábe z katastrofických filmů ( ačkoli abych byla spravedlivá, pohromy seslané na město byly to jediné, u čeho jsem neusínala) a pak už nic. Protože poušť a velmi početnou bandu umolousaných židů nelze považovat za vizuální zážitek roku. Výprava, kamera, scény, vše vypiplané, miliony jsou z toho cítit, to bezesporu. Ridlyho mám moc ráda a tohle on umí. Ale tady mi bohužel k plnohodnotnému zážitku scházel poutavý příběh. Starozákonní slátanina o osvobození židovského národa z egyptského područí chlapíkem, co se praští do hlavy a pak u keře promlouvá s přeludem, kterého židé zovou svým Bohem, mě postupně srala a nudila čím dál tím víc. Tenhle krvelačný, manipulativní, trestající Bůh, zde navíc představen jako vrcholně nesympatická postava, totálně devalvuje význam toho slova. Nejdřív 400 let nečinně přihlíží na týrání svého vyvoleného národa, pak najednou nervozně Mojžíše prudí, div že si u toho neklepe na hodinky, že není čas a že jeho vojevůdce se má smekat. Takhle trapné jednání podsouvat Bohu mi opravdu hlava nebere. Starý zákon mi čím dál tím víc evokuje spíše dílo Satana a nebudu zde již plýtvat energií na další rozhořčené výlevy, pouze mi to potvrdilo, že jakási podivná móda biblických velkofilmů pokračuje ve stejném duchu. Príma práce počítačových grafiků stejně z nezáživné a vyčpělé předlohy nic nevytříská. U mě totální propadák. Stejně špatný jako kafe od žida.

Těžko se mi hodnotí film, první jsem četla knihu a film samozřejmě neobsáhne vše, což mu ubírá na srozumitelnosti i poutavosti. V knize šlo o detailně a dramaticky popsaný osobní příběh velmi náročné zkoušky vztahu, kdy jeden z partnerů těžce onemocní. Stijn je chronický lehkovážný proutník, který sice svoji ženu a dceru miluje, ale zároveń se nedokáže vzdát požitkářství nemanželského sexu. Do toho vlítne Carmenina rakovina. Jeden by řekl, že po takové jobovce se Stijn okamžitě zcentruje, začne naplno fungovat jako opora a udrží si pod kontrolou svoje vedlejšáky. Jenže tenhle příběh napsal život a člověk se tak snadno nemění z hodiny na hodinu. Navíc závislost na jiné ženě ho uvolňuje od situace, s kterou se asi nikdo z nás nedokáže snadno vyrovnat. Útěk od nemocné Carmen k plnokrevné a milující Rose, tedy od smrti k životu, je na jednu stranu odsouzeníhodný, na druhou pochopitelný. Stijn se snaží na plné koule fungovat pro Carmen, ale psychicky sledovat krok za krokem umírání své ženy je víc, než dokáže zvládat. Tuhle roli ostatně podle mě vždycky lépe zvládaly ženy, se svým programem sebeobětování a pečovatelství. Postupně sledujeme, že krize, kterou prochází, mu pomáhá dozrát. Je to těžký příběh, v druhé půlce, kde se z romantické slaďárny prudce změní v boj o život, se na to nekouká dobře. Zpracování mi chvílemi přišlo dost televizní, ale herecky solidní, nutno dodat, že filmový Stijn je alespoň vzhledem rozhodně větší sympaťák, než skutečný Carmenin manžel, spisovatel Ray Kluun. Knižní Carmen mi ovšem přišla charismatičtější a i ostatní postavy mají v knize víc prostoru, proto všem doporučuji spíše knihu, pokud už se rozhodnete vnořit se do tak nepříjemného tématu. Otázka je, zda se do něj vůbec nořit, pokud vás tedy nežene zvědavost z konfrontace s knižní předlohou. Jedna zajímavá duchovní teorie tvrdí, že v určité fázi vývoje již nepotřebujeme hodně těžké a bolestné věci prožívat osobně, ale třeba jen jako svědci a diváci. Tak snad ještě proto. Každopádně heslo Carpe diem vám určitě tento film umocní.

Jakův výraz mě hrozně ba, osciluje mezi slizákem a sladkým hošíkem z gay party, což mu pochopitelně otevřelo cestu i do Zkrocené hory, ale i tady přesvědčil, že jen samotný xicht neprodává. Opravdu to celé stálo a padalo na jeho herectví. Paparazziovské praktiky zblízka je samo o sobě výborné téma minimálně na solidní dokument a říznuto maníkem posedlým syndromem "vše pro firmu", kdy se Jake ke slávě a respektu v oboru propracovává doslova přes mrtvoly, se mi jevilo jako opravdu originální krimi. V průběhu pak už nepatrně předvídatelné, přesto však chválím za nápad a velmi solidní scénář. Jakova postava měla dokonale zvládnutou karierní sebemotivaci, která si nic nezadala s vrchními pohlaváry i těch nejtrapnějších multilevlů. Je jedno, jakému svinstvu sloužíme, důležité je být v tom nejlepší.

Jak tady tak pročítám ty komentáře, jeden by měl skoro pocit, že svět je pro chlapa hodně nebezpečné místo plné jeblých psychopatek, kde téměř každá ženská nemá jinýho na práci, než vymýšlet, jak toho svého fyzicky zlikvidovat nebo doživotně týrat. Doufám, že profesor Koukolík brzy zveřejní varovné videjko pro to "slabé" pánské pohlaví, aby nemusel halyvůd pořád hledat ty nové kundy do Základních instinktů. Zmizelá tedy oprášila platinový přeliv, nadprůměrné IQ, smysl pro drama a rozhodně jí nemůžu upřít, že jí to šlo skvěle. No bodejť by ne, když musela utahnout to věrohodné herectví i za Afflecka, protože ten se tradičně nehnul ani o píď ze svého plastikového výrazu Ken forever. Podtrženo sečteno, napínavý partnerský psychothriller, kde minimálně na začátku netušíte ani zbla a tom, jak se věci mají, což je v pořádku, palec nahoru a k plné spokojenosti chybělo opravdu málo. Nejspíš právě ta Affleckova neschopnost sdílet s ním ty sračky manželství, kde pomalu vybublává na povrch psychopatie. Každopádně, chlapi, klid. Kdybych měla takhle panikařit po každém hororu nebo filmu o znásilnění a mužské agresi vůči ženám, tak chodím už od osmi let s paralyzérem.

Rasisitický? Ani náhodou. Cynismus slaboučký a velmi decentní, z kterého navíc na sto honů čiší, že na konci bude hepy hypo rozuzlení, které plně podpoří multi kulti politiku, respektive otevírání dveří Evropy všem čmoudům a cigošům, páč jejich kultura a přínos naší společnosti je hrozně kůl a obohacující a pojďme tedy komediálně bořit předsudky. To my tam přišlo dost předvídatelné, ačkoli film to byl jinak zábavný. A že to lidi nadhodnocují a dokonce označují za rasově provokující je jen důkaz toho, že už sou strašně sešlapaný a naočkovaný přijímat všechen ten přistěhovalecký mor, protože nechtějí vypadat příliš xenofobně. Já to vidím pořád stejně. Muslimská celosvětová invaze si nezaslouží podporovat laskavou komedií tohoto typu, ale naopak, čím dál tím víc lidem připomínat, jaký to sou netolerantní zaostalý hovada, postrádající jakýkoli smysl pro etiku. Politický podtext mi teda ve filmu mírně vadil, ale pokud se nad něj povznesete a uchováte si svůj zdravě nezmanipulovaný postoj vůči tomu, koho si pustíte na základě svých vlastních zkušeností do rodiny, pak není problém s tímto filmem solidně strávit večer. Jen proboha zapomeňte na srovnání s Nedotknutelnými, to může napadnout jen (mentálně) Nedostatečné.

Docela zábavné počítačové hrátky se splašeným větrákem totálně zazdívají až nevšedně nesympatické postavy. U některých byla dokonce moje touha vidět je plápolat v tornádu a následně je nechat totálně rozmrdat o zem silnější, než touha vidět šum svistu přímo v oku větrné centrifugy. Ale něco do sebe ty kornouty určitě mají, přírodní úkaz je to hravý a vizuálně atraktivní. Katastrofický žánr mám ráda, škoda jen, že "katastrofický" tady platí doslova i pro scénář a obsazení.

Matthew McC. byl pro tenhle film obrovský terno. Jeho schopnost nenásilně přinutit diváka s ním sympatizovat a viset na každém jeho slovu a výrazu převyšuje ostatní o několik levelů. Ti už pak jen (místy dost nezdárně) přicmrndávají jeho postavě. Ale ani brilantní herectví pana M. nedokázalo zajistit, aby mi během těch tří hodin občas neulétly myšlenky jinam, dokonce i k pocitu, že se lehce nudím. A to skromně podotýkám, že můj zájem o vesmír, kvantovou fyziku a teorie času a prostoru neskončil jen u seriálu Smolíkovi. Mezi hvězdami jsem tedy pochopila, že ve vesmíru nelze spoléhat na rovnice ambiciozního dědka, všechno je jinak, pravděpodobně dokonce úplně naopak, než s čím jste počítali. Potud s tím nemám problém, ale neustálé návraty na zem, kde se plandáte v zoufalství opuštěné dcery nad tím, že lidstvo hyne a fotr to šel "sobecky" pořešit bez ní, mi přišly zbytečně natahované. No a na závěr se zase vracíme k té síle lásky, která jediná vzdoruje časům i prostorům, což je v pořádku a docela jsem ocenila, že do toho nezamontovali ještě Ježíše a amerického prezidenta. Nolan nám tedy podsunul naději, že až to tu už nebude k dýchání, lidstvo se jistě k nějaké té Pandoře dohrabe, NASA na tom už dávno dělá. A i kdyby ne..realita je jenom iluze. A tohle byl pro mě snadno zapomenutelný zážitek.