Rimland

Tři hvězdy (namísto dvou, které by si to jinak vysloužilo) dávám nakonec hlavně díky výkonu Hyo-joo Han, solidní akci, občas velmi dobré hudbě a faktu, že to celkem slušně odsejpá. Jinak mám hned několik, poměrně zásadních, výtek. Oproti japonskému originálu to totiž jednak postrádá jakoukoli atmosféru a veškeré zvraty/příběhové vysvětlivky vám to naservíruje na stříbrném podnose během první hodiny stopáže, načež si to dalších 80 minut musí v podstatě vystačit jen s akční složkou. Nemluvě o tom, že poslední dvacetiminutovka je prakticky zbytečná a slouží jen jako jediná výrazná odchylka od původního příběhu (ano, jak jsem Ošiimu/Okiurovi aplaudoval za ten "odvážný" emocionálně působivý závěr, tak Korejci šli onou "bezpečnou" mainstreamovou cestičkou). Stejně tak považuju za trestuhodné nevyužití zdejšího zasazení do kontextu potencionálního korejského znovusjednocení (rozuměj lepší naroubování zdejšího politického motivu na tuhle problematiku). A rýpnout musím vlastně i do využití původního vzhledu zásahové jednotky... Ano, já vím, že je cool, ale na rozdíl od poválečného, Německem poraženého/okupovaného Japonska nemají ty Stahlhelmy a MG42ky (s dosti neúctyhodným zvukovým efektem) u Koreje 21. století absolutně žádné opodstatnění... Ani ta analogie s Karkulkou tu tak dobře nefunguje (resp. vůbec). Zrovna od Jee-woon Kima bych čekal trochu víc snahy...

(Pozor, minispoiler) V úvodu nastíněná linie politicko-sociálního thrilleru jde (bohužel) relativně brzy stranou, načež se to přehoupne do příběhu o specnazákovi trpícím PTSD a potencionálně pěstujícím "zakázanou" lásku, aby se to nakonec vylouplo coby ochcávací politicko-(kontra)špionážní thriller. Jakkoli bych asi nejvíc vítal tu politicko-sociální linii těžící víc z místní alternativní historie, tak se mi to jako celek líbilo převelice, disponuje to skvělou animací a atmosférou a především díky emocionálně působivému závěru (na který by si, přiznejme si, velká řádka režisérů v USA či Evropě, resp. v jakékoli mainstreamové produkci, netroufla) dávám nakonec plný počet. Byť tedy škoda, že si to Ošii sám i nezfilmoval. Jakkoli odvádí Okiura skvělou práci, ten Ošiiho specifický styl a cit pro vizuál by tomu daly něco víc. Jo a Červenou Karkulku pro příště radši už jen v té "naší" verzi. Ta zdejší (Perraultova?) je depresivní jak sviňa...

"I keep them interested with the hunt. There´s something very exciting about the hunt." Jistá paralela s Bílou velrybou tam sice je, nicméně Finlanderova obsese rozhodně nepramení z nějaké touhy po pomstě. Naopak, tématem a pointou se jedná jednoznačně o námořní variaci na Lumetův skvost Fail-Safe z předchozího roku, zejména co se finále týče (jestli to platí i o vztahu mezi knižními předlohami obou filmů, to nemůžu soudit). Jedinou výtku bych měl k postavě novináře Munceferda, která je tam v zásadě zbytečná (a svým způsobem i otravná), protože zdejší "hlasy rozumu" reprezentují dostatečně a lépe Schrepke a Potter. Nicméně po herecké stránce je to celkově bez výhrad - zejména pak Widmark byl trefou do černého. A atmosféra? Ta by se tu (zvláště ve druhé polovině) dala krájet."Ping! Ping! Ping!"

Plný počet hlavně za druhou polovinu, kde to nabere ty pořádné dramatické grády. S ohledem na zdejší množství působivých (nejen) vzdušných scén je možná až nebetyčná (pun intended) škoda, že to Lean nenatočil o nějaký ten rok později v širokoúhlém formátu a barvě, kde by to vyniklo ještě o něco víc.

Film vpravdě vynikající, ačkoli občasný ne úplně reálně znějící charakter dialogů a především upindanost/uřvanost Bohdalčiny postavy pro mě byly chvílemi větší zkouškou nervů, než pro náměstka chování kolegů ze strany...

Je to tu samé klišé na klišé, ale mezi ústřední dvojicí to jiskří (byť Mortensenův způsob konzumace pizzy mě bude ještě nějakou dobu strašit a výraz "greaseball" tu dostal zcela nový rozměr) a ta šedesátková stylovost z toho pryští na každém rohu a funguje na jedničku. Zkrátka a dobře lhal bych, kdybych řekl, že jsem se u toho nebavil.

Pěstí by měl vážně dostat člobrda, co s tím překladem přišel... Nu ale jinak? Atmosfericky chladné, oldschoolové, herecky výborné a vizuálně mannovsky vyladěné, perfektně těžící z městského prostředí. Škoda těch pár momentů, které jako by sem spadly od Tarantina či Ritchieho, o případných zpomalovačkách nemluvě (ano, v obou případech mluvím o tobě, scéno u babči).

Technicky a atmosfericky výborně odvedený počin v duchu starých italských/francouzských politických thrillerů let sedmdesátých, s perfektními hereckými výkony. Zkratkovitost ve vyprávění vám však může zážitek ze sledování pokazit, protože jste zčistajasna vrženi do víru dění s řadou postav a frakcí, kde jsou ne vždy všechny spojitosti hned jasné či vysvětlené. Podobně jako u Sorrentinova Božského se tu jedná o takové "od Itala pro Italy" a tedy platí, že si film víc vychutnáte a doceníte (a pochopíte), budete-li mít jakés takés ponětí o italské poválečné politice, jmenovitě pak "olověných letech". Pokud vám nebudou cizí jména jako Aldo Moro, Junio Valerio Borghese či Stefano Delle Chiae a pojmy jako Rudé brigády, Piano Solo, Ordine Nuovo a především operace Gladio, pak budete ve svém živlu nehledě na mrtě postav a frakcí. Sklepácky řečeno, bude to jak číst Ferdu Mravence. V opačném případě, no, vybli Bibli.

Vizuálně líbivá monstr bitka s tupým dějem, neskutečně klišoidními postavami a poněkud zbytečným lpěním na lidských hrdinech (krom Serizawy to prostě nefunguje), která nepřináší nic nového a oproti jedničce je filmařsky (krom zmíněného úchvatného vizuálu) víceméně nezajímavá. Nicméně potvory nemají chybu, bojové scény jsou výborné a člověk se rozhodně (povětšinou) nenudí. Navíc zakomponování znělky z původní Godzilly a scéna se Serizawou a Godzillou jsou samy o sobě na hvězdičku navíc. Zkrátka a dobře ti, co si u prvního filmu stěžovali na nedostatek bitek a chtěli víc pasáží v duchu Watanabeho "Let them fight", ti by v zásadě neměli mít proč u tohohle snímku remcat... Mně osobně každopádně stále sedne víc Edwardsovo atmosferické pojetí a la Jurský park a je škoda, že u pokračování nebyl.

Nuda na Okinawě. Zatímco prvních cca 15 minut ještě odpovídá tomu, co byste čekali od "běžné" gangsterky, zbytek je kitanovsky specifickou, pozvolna plynoucí přehlídkou více či méně bizarních kratochvílí, jimiž si banda jakuzáků v čele s nihilistickým Murakamim krátí nedobrovolný exil na ostrovním venkově, než se zas začne něco dít. Buď vám tenhle styl zrovna sedne, nebo ne. Mně sedl, čemuž nemálo pomohl i Hisaišiho hudební motiv. Pokud ale budete mít zrovna chuť koukat na něco svižnějšího, tak se Sonatine obloukem vyhněte a nechte si ho na jindy.