pytlik...

Jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. Zvířecí rysy Alexovy tváře perfektně ladily s jeho žlutou koženou bundou (takovou chci taky!), upnutým bílým či černým trikem a rozčepýřenými vlasy. Jeho divoký vzhled byl naopak v kontrastu s jeho zálibou v knihách, poetickou duší a zejména se dvěma svého času nejhezčími francouzskými herečkami – Binoche a Delpy. Juliette Binoche se vyznačovala jemnou, tajemnou krásou, oděna v ostře červenou či modrou barvu půlku filmu záhadně vyhlížela nekonečno a přitom vedla s Alexem řeči, které sice nebyly plytké, ale prokazovaly její nedospělost a velkou závislost na Piccolim. No a Delpy coby Lise, tu si nechávám nakonec. Ona je nádherná, ty smutné, trochu ospalé nepřítomné oči, ty plné smyslné pootevřené rty (kam se na ni hrabe Jolie s tou svojí nechutnou pneumatikou), husté dlouhé vlasy, zkrátka takový andílek, je to můj platonický idol… Platonický, protože ona bohužel nechce. Na druhou stranu jsem na tom líp než ti, kdo mají za idol někoho jiného, protože já aspoň viděl, jak se ten můj tváří při navlékání kondomu a to není málo. Alexovi se divím, já bych jí rozhodně dal přednost, i když uznávám, že její závislost na něm byla poněkud protivná. Nejlepšími scénami jsou jízda Alexe a Lise na motocyklu, šílený Alexův útěk před písní Modern life kombinovaný s tanečky okolo ohrady, kde se v pruzích střídaly pouze dvě barvy – šedivá a červená a pak samozřejmě úplný závěr. Je to hloupé přiznat, ale pár slziček jsem uronil.

Tak tohle je jediná komedie, při které jsem měl strach, že se smíchy počurám. To mluví za všechno. Jednoznačně nejkvalitnější Havlova hra. Nejlepší mezi nejlepšími byl zakřiknutý Ondřej Trojan se svou oční ekvilibristikou.

Málokterý film dokázal tak přesně vystihnout atmosféru socialismu jako tenhle. Ta šeď, kouř, lhostejnost, vše vypadá, že se co nevidět rozpadne. Samozřejmě vše kromě Arnoštka, který se drží, je barevný, jásavý, prostě boží. Škoda, že neproniknul v té době do rádia a televize, mohli jsme poslouchat kvalitní tvorbu od něj a né srajdy od M.Davida.

Určitě nejlepší film z Meliésovy trilogie (nemožno, Měsíc, pól). Jednotlivé scény jsou dokonale propracované, kulisy pečlivě namalované a takové umělecké hodnoty, že by si je člověk klidně pověsil jako obraz i do obýváku. Meliés pokládá základy žánru akčního (scéna havárie automobilu, která se točila určitě bez kaskadérů, výbuch ponorky), komediálního (polití u vysokých pecí, fronta před nádražní pokladnou, nemocnice) i dokumentárního (průřez vlakem, ponorkou). Dále ukazuje, že v nemožnu je možné všechno, neboť na Slunce se jezdí vlakem a zpátky zásadně ponorkou. Člověk také díky tomuto filmu zjistí, že to s ješitností našeho hradního vládce není tak hrozné. Alespoň já jsem se v žádné jeho knížce nedočetl, že také slunečňané provedli s úspěchem jeho kupónovou privatizaci. A od té chvíle si musí i na Slunci sem tam přitopit, aby se zachránili před strašnou smrtí umrznutím.

Geniální film, nestačím zírat. Připomíná mi o rok mladší Nejkrásnější věk, pouze zápletka je tu daleko lechtivější. Když se na první scéně ukázala Ondrouchová se svým lolitkovským vzhledem, čekal jsem nějakou komedii o prvních nesmělých láskách. No, komedie to byla, první láska patrně taky, ale nesmělá ale určitě né. Hodinu a půl trvající chození s místním fešákem, který se mi mimochodem vůbec nelíbil, při kterém ti dva neprohodili ani slovo, zato však dělali věci, které slušné páry provádějí až po svatbě, bylo korunováno výborným dialogem v přibližném znění: Miluješ mě? No jasně že jó, jinak bych s tebou přeci tó... A to byl jen úvod k dalším výborným řečem typu: "už jste u nás dlouho nebyl"" no ona je zima""bobina je v porodnici?""kde by měla být - v cukrárně?""Bobino vstávej, přijeli soudruzi z Alžíru" a to už vůbec nemluvím o uměleckých sochařských skvostech ve filmu se také vyskytujících typu spící zahradník nebo matka s dítětem.

Jedna z našich nejpovedenějších komedií, plná náznakového ("nedotaženého") humoru, který ze všech druhů legrace působí nejvtipněji. Škoda, že se nedá někde zhlédnout Pechův výkon, Polívka říkal, že hrál roli dědka, co pořád vykřikoval, že se blíží konec světa. Na konci měl spadnout do jámy, Polívka do ní nahlédl a říkal, jé hele, to je sranda, dědek konecsvěták si zlomil nohu! Jinak na příkladu Kretschmerové a Synkové se projevila stará známá pravda, jakáže jediná věc je horší, než když se nám nedaří sbalit hezkou ženu. Když po nás šíleně jede žena ošklivá.