wylda

Zdeněk Svěrák jako česká verse rytíře Jedi

Anna a vlci je španělské drama natočené roku 1973 režisérem Carlosem Saurou. Guvernantka Anna přichází do rodinného sídla. Rodinu tvoří matka se třemi syny, z nichž jeden má rodinu vlastní. Každý ze synů je svým způsobem podivínský a perverzní. Jeden chová fetišistickou lásku k uniformám a militarismu celkově, druhý je sexuálně posedlý, přestože má ženu a zdravé dcerky a nakonec třetí se považuje za jakéhosi proroka a poustevníka. Příchodem Anny se jejich úchylky prohloubí a dají do pochodu. Nikdo se pak nemůže divit jejich hypochondrické matce, že dostává záchvaty. O to více, že je to i její vina, kvůli její výchově. Z bratrů mi přišel nejméně zvrácený Fernando, který se před světem skryl do jeskyně a snažil se oprostit ode všeho materialistického a lépe poznat sebe samého. To je na jednu stranu obdivuhodné, až na to, že chtěl Anně, kterou skvěle zahrála dcera světoznámého komika Geraldine Chaplin, ostříhat vlasy. Celkově vypadal nejméně nebezpečně, ale nejenže závěrečné vraždě Anny nezabránil, ba dokonce jí napomohl. José svými dopisy připomíná perverzního člověka již od počátku. Co může způsobit oblékat chlapce do dívčích šatů, nám ukazuje postava Juana. V dospělosti je jeho největší vášní oblékání se do uniforem, přestože není voják. Jenom si na něho hraje. Což mi přijde opravdu úchylné. Je štěstí, že takovýto průběh nenastal u českého velikána Járy Cimrmana, který prožil po stránce textilní stejné dětství. Viděl jsem zde paralelu s Havlovou hrou Odcházení. Celý děj se odehrává pouze v jednom domě, je tu poněkud šílená matka a celé dílo má smysl pro absurditu. Také tu vidíme manžela, který dostane zálusk na mladou, chytrou dívku, která přijde do jeho domu. V obou dílech má velký význam symbolismus. Zde je alegoricky kritizován španělský stát a to právě éry Francisco Franca. Sauna provedl geniální podobenství, které nebylo možno cenzurovat, protože na první pohled zde narážky na režim přímo díky odlišnému prostředí nevidíme. Jsou zde kritizovány opory státu militarismus, klerikalismus a morální tabu.

Tato hanebnost uráží vše od Bible až po učení Karla Marxe, což je celkem slušný rozptyl.

předvoj báby kořenářky z Cesta z města v podání Ljuby Skořepové

Osobitá inscenace Divadlo Husa na provázku převedená na filmové plátno. Můžeme vidět řadu mladých hereckých tváří dnešních filmových hvězd. Pro některé herce to byl na dlouhou dobu ojedinělý filmový výstup. Film má na dobu vzniku velmi odvážně jakousi hippie atmosféru.

Hitchcockův němý debut v kombinaci s koncertem kapely Carnem. Skvělý zážitek, který nabídla letošní LFŠ.

Tento snímek natočil v polovině 80. let Angličan Terry Gilliam, který je nám znám především z kultovního komediálně – satirického uskupení Monthy Python. Odehrává se v blíže nespecifikované zemi v 20. století po Kristu. Na první pohled je vidět, že v ní vládne totalita. Vidíme zde, kam až by se mohla dostat země řízená byrokracií. Satiricky zde uzříme, jak se musí dodržovat sebemenší předpisy a nařízení. Je zde trestné tržní hospodářství. Hlavní hrdina si musí nechat udělat opravu od státem poslaných techniků, a když si nechá opravu vykonat od jiného, tak je za to trestán. Líbilo se mi propojení světa „našeho“ a snového. Sam (Jonathan Pryce) se ve snu zamiluje do dívky, která mu v bdělém stavu jako jakási zvláštní popelářka zachrání život. Po zbytek filmu se jí snaží chránit před krutým státním aparátem. Samotná instituce Ministerstvo informací nám ukazuje, že ve státě není něco v pořádku. Sam je typickým příkladem člověka, který se namočí do obrovského průšvihu drobným zaváháním. V tomto krutém totalitním systému mu nepomůže ani to, že má vysoce postavenou matku a stává se nepřítelem společnosti. Zvláštní postavou je Samova matka, která si udržuje „věčné mládí“ pravidelnými plastickými operacemi. Je zde parodován tento fenomén, který v době natáčení snímku začal rozkvétat. Příběh je vlastně komediálně zpracované orwellovské téma. Minimálně inspirací byla autorům známá kniha 1984. Zajímavá byla atmosféra filmu, kdy bylo z každého záběru cítit napětí totalitního režimu a paradoxnost, která k utopii patří. Líbí se mi, jak se monthy-pythonovský smysl pro humor dokázal přizpůsobit i utopickému žánru. Jsou zde vidět prvky jejich komiky, která i zde vychází ze satiry, ironie a parodie. Do filmu se mi nepodařilo ale úplně ponořit, přestože se mi líbil. Možná to bylo jeho délkou. Některé scény byly sice trochu roztahané, ale to byl podle mého názoru záměr autorů. Snímek nám přinesl varování, kam by se neměl demokratický stát dostat.

Skvělá satira! Přesně takhle se snažila propaganda před revolucí intelektuály představovat. V tom je paradoxní "čestná role" Vladimíra Majora Zemana Brabce.

Náběh na vcelku zajímavý filmový esej kazí až rasistické antiněmectví.

To, že nedostali Tři bratři Lva za hudbu, je zločin!