Martinus90

Sestřičko, Sestřičko…
— Co chceš, bratříčku?
Na něco si vzpomínám…
— Nač, bratříčku?
Na několik krásných věcí…
— Na které, bratříčku?
Na dvé světel, která jsem viděl v noci.
— Jaká byla, bratříčku?
Jako dvě lampy u Božího Hrobu.
— Bylo v nich ticho, bratříčku?
Ticho, sestřičko, jako ten den, kdy Bůh stvořil rostliny.
— Bylo v nich světlo, bratříčku?
Světlo, sestřičko, jako v úsměvu Panny Marie.
— Viděl´s je dlouho, bratříčku?
Celou noc a celý den…
— Jak jest to možno, bratříčku?
Hvězdy zapadly, slunce zapadlo, ale ty lampy nezapadly.
— A kde jsou, bratříčku?
To Ti pošeptám, sestřičko…: Jsou zcela blízko…
— Kam se to díváš, bratříčku?
Na svět, sestřičko.
— A co hledáš, bratříčku?
Je-li ještě někde kousínek tmy, sestřičko.
— Nač ji potřebuješ, bratříčku?
Nemohu se na ni upamatovat…
— Na tmu, bratříčku?
Na tmu, sestřičko.
A — ach, sestřičko.
— Co je ti, bratříčku?
Prosím, podepři mne, sestřičko…
— Co se ti stalo, bratříčku?
Ráj jsem viděl, sestřičko!
— A jaké to tam jest?
Viděl jsem, jak jabloň vyšla z ruky Boží… slito květův — oh, více mne podepři, sestřičko, i ve vzpomínce omdlévám — slito květův: bělostných jak Tělo Páně — Maria Panna — ah, ah: prosím: více mne podepři, sestřičko…
— Ty pláčeš?!
Ježíši, Maria — svatá Alžběto — Bože! Ach, Bože můj! Bože můj! Bože můj!! —
— Bratříčku…!
Sestřičko…!
— Nemluv, bratříčku.
Nemohu, sestřičko.
— Pojď tamhle k studánce, umyjem ti oči, bratříčku.
Jdu, sestřičko. (Sedíce u studánky.)
(Sestra umývajíc bratru oči a osušující mu obličej bílou rouškou): A podruhé mi už neplač, bratříčku, sice na všechno zapomeneš.
Sestro moudrá, takto mne upomínáš, abych dopověděl svoji řeč, bez Tebe na nic bych si nevzpomněl, ani na mravenečka ne, myslím…

...A NAŠE duše marně hledá své sestry. Bože marně? Na věky? Co chceme my lidé? Nic jiného, leč aby Něco v Přírodě, na Zemi pozíralo na naši duši neviditelnou jako na viditelnou, to jest s láskou, s blažeností, která by se rovnala blaženosti království nebeského, kde není ani smrti, ani nářku a kde žádná hrůza nepřebývá…

¤ ¤ ¤

KAŽDÉ kvítko stvořil Bůh na to, aby nám zjevilo některé Jeho tajemství, některou moudrost, některou pravdu, některou útěchu, některou krásu, některou výstrahu neb radu, a také aby bylo obrazem neboli znakem myšlenek a citů tak jemných, tak tichounkých, že člověkovo slovo bylo by příliš hrubým tlumočníkem.

¤ ¤ ¤

Ó VY budoucí poutníčkové, jejichž písně ve snách zalétají k mému šťastnému sluchu, až přijdete na tato místa za krásného letního jitra, vzpomeňte si, že já a moje Sestra přišli jsme sem na sklonku dne. Zmáhá mne veliká únava, supové krouží nad zemí, nevím, bude-li mi dopřáno ještě pro vás mluviti, proto vezměte zavděk tím, co mi teď nejvíc naplňuje mysl. Na tato místa tedy jsme přišli, když právě slunce zapadalo za lesy. Mé srdce cítilo, jak houstne tma hvozdů a jak se blíží. Právě na tomto místě jsme stáli. Sestra se opírala o mne a moje oči utkvívaly na hasnoucím slunci, které se ponořovalo za lesy. V tomto mizení slunce vytušila duše má bezpochyby tempo Nejvyšší, mně neznámé Spravedlnosti, neboť ústa moje jala se polohlasitě a jakoby skandujíce vykřikovati: Jé! jé! jé! A slunce zmizelo docela, provázeno mým výkřikem. Sestra pohlédla na mne udiveně, i řekl jsem:
ZAPADLO NA VĚKY!

(Neboť tolik jsem se byl pohroužil do jakési teskné představy.) Ale Sestra moje, jsouc blíže životu a tedy Bohu, pravila pevně a vesele:

A JÁ VĚŘÍM, ŽE ZASE VYJDE!



(Jakub Deml: Miriam a jiné práce. 1. vyd. Brno, Blok 1969)