Willynka

Čistě pro vyrovnání té intoušské čsfd masturbace všude okolo. Vůbec se to nebere vážně, vizuálně je to neskutečný a malým holkám a klukům to předá daleko víc, než Marvelovky a jiný ojetý gumy. Zdar.

Je to zbytečně dlouhé a ve své podstatě strašně pitomé, ale Phoenix hraje tu úzkost a neurozu neuvěřitelně a prostě nevím. To závěrečné vyústění mi přišlo ubergeniální.

Abyss je tak mnohovrstvený, tak nádherný a tak dobře vymyšlený, že už si moc neumím představit, co chce Tsukushi vlastně umístit do jeho nejhlubší vrstvy. To čekání bude strašný.

Filmový berserk Hamlet. Jen ta milostná linka trochu vázne, protože mezi Alexandrem a Anou není ani za prst chemie. Nevadí. Třeba příště.

A teď si počkejme, co na to všechno Paul Allen.

Závod?

Je to dobře napsané, zahrané, ne zbytečně nastavované tupou doslovností. A ta poslední scéna, ňamka!

Precizně vygradovaný a často explicitní náhled do vyšetřování vražd nechvalně proslulého vraha, jehož jméno slyšíme poprvé až na konci třetí epizody a vám při tom přeběhne mráz po zádech.

Brutální kontrast k trapným a dětinským Stranger Things. Německy chladné, citově i obrazově. Scénáristicky vyšperkované s minimem děr a logických lapsů. Takový mind fuck, že se mi o něm i zdálo. A ten soundtrack!

Dožínky pro úchyly. Ne vážně, Aster je Mistr obrazu, každý záběr stojí za opakované vidění, a i když je pointa jasná vlastně zkraje, tak cesta k ní je tak krásná a dostatečně bizarní, že nenudí. Opravdu. On to své naturálno zkrátka umí. A přitom se vlastně jedná o film o dospívání. O koloběhu života. Vlastně je to taková temná variace na pohádku. Cesta s Babou Yagou do zasvětí a zpět. Takhle komplikované to jistojistě není, ale už jen fakt, že mě nutí se v tom hrabat, je za pět hvězd. A to nemluvím o všech těch čmáranicích, které jdu pole po políčku okamžitě zkoumat.