dogrose

Líbí se mi, jak se Disney v každém svém filmu pokusil posunout hranice. Zde geniálně na designu pozadí, které je tvořeno jako modernistické tapiserie stylizované podle středověkých vzorů. Jednoduchý děj byl obohacen o dramatické prvky (boj prince s drakem patří k nejdramatičtějším scénám Disneyho filmů, ale také třeba princ prosekávající se trnovým houštím). Hudba Čajkovského baletu Šípková Růženka vytváří s výtvarnou stránkou filmu vzácnou jednotu. Film tak získal vznešenost a důstojnost, stopy grotesky najdeme snad jen v postavě minstrela ve scéně Huberta a Stefana. Jako protiváha Maleficent jsou tu tři dobrácké kmotřičky víly, které svým mateřským, trochu popleteným přístupem k Auroře dávají divákovi na srozuměnou, že vše nakonec musí dobře dopadnout. V historii disneyovek první princ, který má jméno (Phillip) a je poměrně aktivní (byť za podpory čarování kmotřiček).

Sex ve filmu je pěkná věc, pokud se nachází tam, kde ho divák čeká. Když je ovšem ve filmu neustále, kolem se potulují kozy, plandající prádlo, různé barvy oblohy mající vystihnout atmosféru - to je fakt srandovní. Oceňuju profesionalitu Jana Třísky, jeho patetické herectví Máji sluší. Skupince poflakujících se hipísáckých týnejžrů těžko uvěřit, že ohrožuje místní lid, připomnělo mi to partičku pseudorevolucionářů ze Života Briana (jo, to byl ale film!). Na druhou stranu - JAK Máj natočit? A lze ho natočit vůbec? A je vůbec nutné toto dílo filmově ztvárnit? Osobně se domnívám, že se Mácha příliš glorifikuje - Inu, proč ne, umřel mladý, je v podstatě jediným představitelem českého romantismu, nikdo z nás neví, proč to psal a kariéru si na něm udělaly haldy literárních vědců. Film není můj šálek kávy, ale oceňuju Brabcovu odvahu.

Rudolf Habsbursko-Lotrinský je zajímavou postavou (i našich) dějin, ale takto ho glorifikovat je úsměvné. Je to romantický velkofilm, diváky rozhodně přitáhne trio Sharif - Deneuve - Gardner. Neúměrně dlouhé, i na dnešní dobu. Cením si výpravy, kostýmů a lokací, vybraných do nejmenších detailů. A také poznání velmi tvrdé dvorské etikety.

Zajímavý počin, ale myslím si, že méně znamená někdy více. Chtít udělat v jednom kuse dokument o Banátu, vyřešit rodinnné vztahy otce a dcery a oslavit pěvecké umění Ladi Kerndla, je moc. Výsledkem je nesourodost a roztříštěnost, což je škoda. Osobně by se mi líbilo natočit dokument o Banátu podbarvený písněmi Ladi Kerndla a řešení citových problémů bych nechala do jiné tv inscenace. Uvědomila jsem si tu i kontrast mezi hercem a nehercem, a to nemyslím ve zlém - Slavíková tu naprosto exceluje, a to v zásadě bez větší namahy. Pěkný dialog Kerndl - Polívka v nemocnici.

Přijde mi to na pomezí mezi absurdním Sellersovým Byl jsem při tom a komediemi Pierra Richarda. Závěr snad dává divákovi naději, že hlavní hrdina neskončí v ústavu pro duševně choré, ale s pomocí lásky vstoupí konečně do reálného světa. Je to zajímavý počin, bohužel trochu nevýrazný; přesto jsem ráda, že jsem ho viděla. V českém dabingu mi vadily chybné tvary přechodníků.

Dobře vystavěný příběh, kde absenci padoucha nahrazuje Osud v podání originálního Radka Holuba. Všechny postavy jsou aktivní, to je zajímavé; promyšlené dialogy, není to ukecané, dobrá čeština. Herci umějí artikulovat, osobně by mi nevadilo, kdyby Bahúl a Turzonovová mluvili svou mateřštinou, ačkoli jsou téměř bez přízvuku. Svatava vede dějovou linku, dostává zabrat, ale nevzdává to ani nefňuká, jen se postupně poučuje. Je to taková moralitka, vycházející ze středověkých příběhů (a to včetně lechtivosti - polonahý král), tomu vlastně podléhá i výprava a kostýmy Evženie Rážové, hudba na motivy Adama Michny z Otradovic. Nechybí moudrost stáří a nadhled. Dramatičnost příběhu vyvažuje postava Osudu a zejména vtipně napsaná a zahraná postava italského architekta v podání Pavla Kříže.Tvůrci si pohráli i s detaily: na kruhu se skutečně točí, drotár skutečně odrátovává hrnec. Velmi příjemná celková souhra. Snad jen maličkost: krajka se netká, ale paličkuje, případně šije. Pokud vím, konzultantka výtvarnice Iva Prošková se na to marně snažila tvůrce upozornit. Souhlas s komentářem Ezis.

Je to nesourodé, přeskakující, ač o motivy není nouze, jakoby se tvůrci nedokázali rozhodnout, kudy povede hlavní dějová linka. Evžen je pro mne takový nedůvěryhodný hrdina, protože se pořád usmívá, bere nastalé až zřeštěné situace se stoickým klidem a zvládá je jako James Bond. Závěrečná scéna ve westernovém městečku vypadá jak přidaná z úplně jiného filmu. Humor se někam vytratil... Dvě hvězdičky za herecké obsazení a původní český dabing s Vladimírem Hrubým v hlavní roli.

Po neklidné úvodní čtvrthodince se dějová linka uklidní, takže divák je nasměrován k tomu, o čem skutečně film bude. Děj na domácí půdě je rozehrán slibně, bohužel přemístěním do New Yorku "se nakažuje" stupiditou a klišejovostí americké romantiky béček. Přesto si zachovává jakous takous evropskou uměřenost s příjemnými hereckými výkony. Myslím, že trochu promarněná šance; u mě o řád výše (nejméně) než všechny ty německé pilcherovky na jedno brdo.

Je to tajemné, příjemně napínavé, dějově typický Wallace, černobílé provedení atmosféru ještě umocňuje. Oproti knize je děj posunut do současnosti 60. let, což nikterak nevadí, divák bez problémů uvěří, že v konzervativní Anglii se to stále hemží dívčími penzionáty ve šlechtických sídlech. Mnich se docela nadře, aby ty vraždy stihl během 80 minut, klape to jako na drátkách, policie je sehraná, i když si nevšimne těch obrovských mikrofonů, co mnich nastrčil tu i onde. Inspektor Bratt je muž na svém místě, protože bez problémů ví, kterého holuba má vypustit z klece, a při zachraňování Gwendolin ihned dokáže zrekapitulovat z hlavy, cože se to vlastně semlelo a proč. Inu, Scotland Yard!

Inteligentní komedie, koukatelná i po 70 letech zejména díky Burianovi a jeho nesmrtelným hláškám. Nezapomenutelné scény, např. když obtelefonovává klienty s žádostí o příspěvek na palmární účet ("ten, co vypadá jako opičák, říkáme mu Tarzan"), nebo když potřebuje získat od rozvodu chtivých manželů oněch 25 tisíc, jsou požitkem. Osobitá kreace Čeňka Šlégla (obdobně i v Katakombách, nebo v Burianovi, jak prášil). Jeden z pozdějších Burianových filmů, kdy už kamera a střih za něco stojí, takže to vypadá jako film a ne jako divadelní představení.