Paan

Aniž bychom dělali z původních Tři oříšků přehnaný fetiš (přece jen jde o jednu z řady adaptací), je jejich norská verze přiznaným pokusem o remake, takže přímé srovnání a maximálně kritické oko zkrátka zaslouží. Od moderního, severského zpracování jsem čekal hlavně působivé exteriéry a autenticitu královského dvora, které může severská monarchie Norsko nabídnout. Přiznejme si totiž, že některé kostýmy ve Vorlíčkově Popelce jsou spíš k smíchu a že hory zalité polární září vypadají lépe než rovná pláň točená přes filtr. Jenže ono to nakonec nějak nefunguje. Popelka je nemastná ve všech kostýmech včetně princeznovského, její macecha naopak kýčovitá, jako by utekla z Burtonovy Alenky v říši divů. Velkolepý královský ples nekoná se v prosvětleném sále plném zářivých barev, ale v depresivně laděné temné kobce. Krále sice hraje typický seveřan připomínající Haralda Krásnovlasého, syna mu však dělá muslim. Kouzelné oříšky namísto ohromení přinesou spíš zklamání. Spolu s dalšími scenáristickými úpravami přinášejí nové Tři oříšky spíš výpověď o svojí době a jejích trendech inkluze "per se" než vylepšenou a modernizovanou verzi půl století staré klasiky.

Když si referentka OSPODu na pokraji vyhoření zničehonic řekne, že zbořit profesionální mantinely i vlastní staropanenství osvojením Adrii z Hvězdné brány je celkem fajn nápad, my už víme, že to nemůže dopadnout dobře a že bude kolem dost mrtvol. Jako u každého hororu. Otázkou tak zůstává, kolik kravin hlavní postava ještě spáchá a jak to celé dopadne. Co z ní a z démona zůstane? A skončí to vůbec? Na tyto otázky naštěstí film uspokojivě odpovídá, navíc zvládá postavy děsit a zabíjet něčím jiným než jejich vlastní vypatlaností. Což u hororu nebývá zvykem.

Zatímco první řada ve mně zanechala veskrze pozitivní dojem, druhá mě díl po díle zklamávala čím dál víc, což korunovala naprosto antiklimaktickým závěrem. Přišla sice s řadou vylepšení, výborně načasovanými vtípky k odlehčení a také větším prostorem pro vykreslení charakteru patologa Knechta, který se stává víc než jen variací na větu "Více po pitvě" s obsedantně-kompulzivním ulíznutím patky, a sice postavou, která má hloubku a s níž se může divák ztotožnit, nedokážou však vyvážit elementární scenáristické nedostatky. Takřka každý dějový zvrat nastává jen díky tomu, že někdo něco naprosto nepochopitelně podcení a podělá. Jeden se podřízne ve střežené vazbě, druhý po zatčení uteče hlídce, třetí je ve vězení jak na rekreaci, aniž by byť jedinkrát skončil na samotce. Neuvěřitelné jsou tyto přešlapy do takové míry, že je z mého pohledu nelze schovávat za domnělou neschopnost či zkorumpovanost bezpečnostních složek. Jediné přijatelné vysvětlení je scenáristova neschopnost posouvat děj jinak, než udělat z kladných postav totální idioty. O nezralosti scénáře svědčí i fakt, že většinou divákovi nedá moc práce vyřešit vedlejší případ dřív než celá kriminálka. SPOILER: Bývá to ten známější herec. KONEC SPOILERU.