KlonyIlony

Zcela zbytečný počin. Celý koncept "subkultury" je dost problematický, kulturní teoretici ho většinou zavrhují a preferují pojem scéna. Koncept scény mnohem lépe vyjadřuje, co se ve skutečnosti v pop kultuře děje. Lidi jsou fanoušci určitého stylu hudby nebo nějakých kulturních činností a každý si ze škály různých stylů a trendů vybírá to, co ho uspokojuje; termín subkultura byl vymyšlen sociology pro popis "životního stylu" pracující chudiny ve velkých měsech západní Evropy a USA, a naznačuje tedy nějakou sociální vymezenost (vyloučensot), což o dnešních mladých frajerech, kteří sbírají vinily opravdu říct nejde. Je zajímavé, že dnešní civilizace plodí různá alienovaná individua, která odmítají dospět, ale to máme kolem sebe dnes a denně, a nepotřebujem do toho nějak obzvlášť zasvěcovat. Formát knihy s portrétama mi přijde k danému tématu naprosto dostatečný, můžu to prolistovat a pak na to zapomenout, i když nepopírám, že se na seriál budu dívat, stejně jako se dívám na idiotská videa na Youtube, kde někdo představuje svou kolekci tenisek, za kterou vyhodil desítky tisíc dolarů.____Docela by mě zajímalo, jak by se autoři filmu teoreticky poprali s tím, že dnes anarcho-pankáči (ale i neonacisté) hrají blackmetal, punk/hardcore se přemorfoval v metalcore neboli brocore (hudba ideologicky uvědomělá asi jako Skrillex), že H&M prodává bundy s metaovýma nášivkama, nebo že asi žádný metalista na světě neposlouchá výhradně thrash metal - pokud nežije v paralelní realitě, kde je pořád rok 1987.

Trochu pohled do porouchané dětské dušičky, trochu originální fikční svět plný bizarností, který předčí všechna očekávání.

Abela Ferraru bych si do topky režisérů nedal, ale přidáním do filmové topky mu vzdávám hold.

Žena která chce uniknout z patologického vztahu s matkou a hledá smysl života v každodennosti života nižší střední třídy a je pro to, aby se jí tento svět nerozpadl, ochotná obětovat vlastní hrdost. Kvůli tomu ale rodinné vztahy nabývají patologických rysů... Mnohovrsevnatost filmu spočívá v tom, že žádná postava není prosta patologičnosti a naopak nikdo v rodině není sám o sobě odsouzeníhodný - nehledě na svoje chování (otec podvádějící manželku svoji rodinu miluje atd.). Film je možná na první pohled specificky japonský - jejich kultura ženám velí "následovat svého muže" a některé mladé dívky slýchají od maminky, že musí umět odpouštět. Chování matky rodiny v Kuchu teien ale není motivováno "udržením si tváře", ale hlubokým lidským citem v celé své komplexnosti.

Co je, myslím, Malickovým záměrem je rozchod s freudovským psychologizováním, které je příznačné pro moderní literaturu a narativní film. Jde mu o zachycení duševního stavu, který není nějak racionálně vysvětlován. Kromě poezie, která je cítit z jednotlivých obrazů, si tohoto nekonvečního přístupu k vyprávění na něm cením nejvíc.

Kdo v Labirintu lží nerozpoznal dobrý film, by si měl zajít k doktorovi. Mametovi scénáře se co do napínavosti a složitosti vyrovnají trillerům jako je Memento nebo Pi. Režisérsky je Labirint lží, stejně jako ostatní Mametovi filmy, velmi originálně pojatý: film, který začíná v docela obyčejném "filmovém" módu, postupně tím, jak příběh začíná mít spád, dostává do stále stylizovanější, "divadelní" polohy, čímž režisér podtrhuje pocit z monstrozity spiknutí (tím, jak vše do sebe skoro fatalisticky zapadá - jako v nějaké řecké tragédii), jehož obětí se stal matematik Joe, který vynalezl jakýsi zázračný algoritmus pro obchodování na burze. Například když na začátku filmu Joeova sektretářka stále opakuje, že nikdo není takovým, jakým se zdá, všechno dokládá argumenty a její tvrzení vyznívají jako banální průpovídka. Na konci filmu, když už je jasné, že ani ona není tím, čím se zdála, tuto větu pronáší v kontextu prapodivně stylizovanéhých dialogů (Mametovi dialogy jsou dokonce nazývány Mamet speech), které vyznívají skoro jako proslov chóru v antické řecké hře, čímž se její smysl ukazuje v celém svém rozsahu a závažnosti. Postavy, které jsou zdánlivě přítomné jen náhodou, se ukáží jako nastrčené; Mametovo mistrovství spočívá v tom, že dokáže na začátku vytvořit iluzi lehkosti a nahodilosti, která se později totálně rozpadne. O Mametově mise-en-scène se říká, že v nich nejsou skoro žádné náhodné prvky. To platí i pro Labirint lží: např. v závěrečné scéně se z náhodně přichomýtlých japonských turistů se ve stylu deus ex machina vyklubají speciální agenti. Spiknutí, na kterém se podílí skoro všechny, zpočátku zdánlivě náhodou přítomné postavy, je na konci dokonale rozkryto; policie zadrží pachatele. Myslím, že hodnocení 88% na Rotten Tomatoes je daleko adekvátnější, než celkové hodnocení na CSFD.

Formálně se mi to líbí, Chenova režije je jaksepatří na úrovni, musel jsem ale překousnout emocionálně trochu příliš přepjaté scény a odporný product-placement (oběť Smějícímu se buddhovi, který přináší červené papírky s obrázkem Velkého kormidelníka), abych tomu dal víc než 3 hvězdy. Čínský film pro 21. století pro mě je Lou Yeovo Mystery, tento film ale také řeší aktuální společenské problémy a život yapíků, takže je relevantní svým obsahem a není to jenom kašírka.

Po všech stránkách vynikající dokument o frontmanovi kultovní, ale málo komerčně úspěšné kapely Pentagram. Začíná dost děsivě: v prvním záběru Liebling, který je už vlastně jednou nohou v hrobě, filmařům říká, že ještě chvíli přežije, pokud budou chtít. Rozhovory s ním v době, kdy žije jako chodící mrtvola v domě svých rodičů, rozhodně nejsou pro slabší povahy... Pomalu se ale díky zasahu štěstěny dává dohromady, byť je to docela drama - je to snad první hudební dokument, u kterého jsem si hryzal prsty v očekávání, jak to skončí. Nakonec zažije comeback (jak může předpokládat každý, kdo se podíval na diskografii nebo nedávná turné kapely) a je tam na závěr i malý happyend, i když arci takový trochu rozpačitý… Dokument je záživný po dramatické stránce a zároveň je to fascinující portrét talentovaného člověka, který musí bojovat s mnoha démony. Jejich podlední album je prý výborné.

Nezdá se mi moc na místě brát tenhle film jako jakousi hongkongskou kopii Indiany Jonese, už jenom protože Wesley je originální literární postava, se kterou vyšla celá řada dobrodružných románů a filmů. Literární předloha pro tento film bude mít k námětu filmů s Indianou Johnsem nejblíž (cestování po exotických lokacích, skryté magické artefakty), viděl bych tu i dost rozdílů. Tak třeba Wesley je daleko míň "exotizující", scény s mnichy v himalájích mají zobrazovat, alespoň v představách tvůrců, skutečný klášterní život, kdežto cizí kultury jsou ve filmech s Indianou Jonesem karikovány. Příběh se na rozdíl od Spielbergova filmu odehrává v přítomnosti a je, řekl bych, i míň zaměřen na atrakce a akční scény, připomíná to trochu víc kriminálku než pompézní akčňák.

Toto je spíš film z prostředí newyorského polosvěta diskoték a světa modelingu, atmosférou trochu připomínající filmy Abela Ferrary, než skutečné scifi, mimozemský prvek je tu spíš jen definuje kontury, v nichž se odehrává dost pozemské, byť dekadentní drama. Hlavní hrdinka Margaret je zosobněním andorgynního ideálu krásy ovlivněného estetikou new wave a její kariéra modelky fotící pro avantgardní módní časopisy je dobře rozjetá, Margaret ale vnitřně tuší, že žije za jakousi maskou (několikrát je právě s tímto konfrontována), stejně jako ostatní příliš abiciózní modelové a modelky, a že všichni se utápí v drogách a nezřízeném hédonismu. Když ale Margaret zjistí, že po sexu s tí umírají muži, využije to k pomstě proti světu, ze kterého by ráda unikla a našla místo, ve kterém by našla celistvost. Svého času dost úspěšný indie-film, který si zaslouží status "kultovky".