Markussis

Opravdický odkaz let šedesátých. Antonioni a jeho barevně hrající Londýn, (forma snímku), dávají prostor k tomu, aby se obsah tohoto snímku stal srozumitelným i dnes, neboť podoba dnešního světa, a jsem o tom přesvědčen, vychází odtud, z této doby, (nikoli z poselství snímku). Zvětšenina je naprosto geniální termín sahající prostorově i časově za hranice snímku. Slouží navíc i jako nástroj pro jeho vnitřní koncept. Zvětšenina patří zajisté svou formou do vybroušených tzv stylovek šedesátých let, avšak svým obsahem neřeší například, jako tedy jiné případy, pouhou vztahovou rovinu lidí. Zvětšenina neapeluje na slepou a nucenou lidskou pospolitost. Naopak, každému jedinci dává do jeho vlastních rukou fotoaparát a zvětšující lupu, díky kterým může posléze vyslovit a provést jakýsi oprávněný distanc. Vše začalo v letech šedesátých a vše bylo postupem času umlčeno, né však vymazáno z paměti. Jedná se o jasný apel, který je právě dnes potřebný více než kdy jindy.

Nejlepší Zorro jakého jsem kdy viděl. Sedmdesátá léta ve spojení s Alainem Delonem v dobrodružném filmu fungují zkrátka na výbornou i dnes. Delon nejen že zde skvěle odkrývá svůj velký komediální talent v roli přitroublého guvernéra, to by nestačilo. Role Diega mu sedne jako ulitá a lišák Zorro je v jeho podání naprosto perfektní. Film má v sobě spoustu přísad a různé druhy koření v podobě nejrůznějších odlehčení a gagů. Nádherná hudba od klasické bratrské dvojice. Závěrečný šermířský souboj je grandiozní!

Nevím, možná to není naprosto dokonalý film. Avšak Delon zde svou přirozenou přecitlivělost předvádí naprosto dokonale. Alkoholik a majitel garáží jede sám ve vlaku a již první pohled z okna naznačí, že je to tam. Caesar byl naprosto zasloužený. Co se týče zbytku filmu, tak miluji rvačku v sousedském domě. Počin přinášející naději i bezmoc . Komické i tragické zároveň.

Seriál o neoddělitelnosti profesní profesionality od té osobní, soukromé. Skvělý scénář, distingované herecké vyjádření svých rolí zejména panem Chudíkem, géniem Milošem Kopeckým a paní herečkou Danou Medřickou. Seriál má pohledem lupy odstupu času již své viditelné mouchy, ovšem ve svém konceptu a hlavní dějové linii je dodnes mezi českými seriály nepřekonán. Tomu se říká kvalita pánové

Jednoduché, přímočaré a působivé. Děj od začátku do konce, žádná pauza ani dlouhé přemítání. Líbilo se mi velmi prostředí. Na snímku je znát ta uvěřitelná stará pachuť prohnilé mafiánskíé Itálie už od úvodní písně. Je to taková přirozená stylovka bez větší hloubky. Delon jako štvaná krysa jménem Arzenta je nádherně ledově divoký a živelný.

Jedním slovem nádhera, takový loutkový večerníček pro děti i dospělé. Skvělé jsou snad všechny díly. V závěru se ještě dočkáme spojení loutek a Prahy. Už samotný název slibuje obrovskou dávku té pravé Hurvínkovské bláznoviny.

Další obrovský a téměř zapomenutý klenot francouzské kinematografie. Film má podle mého názoru maličko hluchý úvod, ale to trvá pouze malý okamžik. Poté následuje parádní a obdivuhodně vyvážená krimi - noir jízda, ve které hraje prim jedno z největších a perfektně vystupňovaných napětí kriminálních filmů, které jsem vůbec kdy viděl a cítil. Film nenudí ani oči, jelikož se jeho děj odehrává v rozmanitých prostředích, tu zatuchlá vězeňská kobka ve špinavé městské čtvrti a tu zase pohled do krásné podzimní zahrady na předměstí. Vše podtrhuje výborná hudba. Lino Ventura je ve svém civilním projevu v těchto typech kriminálních filmů o loď ve předu před svým kolegou Delonem. Tohle je zkrátka jeho teritorium. Výborná Lea Massari příběh hlavního aktéra perfektně doplňuje jak scénáristicky, tak samozřejmě v jejím případě i herecky. Lino Ventura zemřel příliš mladý, velká škoda tohoto velikána.

Jo tak v devadesátých letech oddychovky velmi frčely. Ovšem byly to ješte stále hereckým obsazením, taktéž i rovnou příběhovou linkou stále ještě velkolepé filmy, rozhodně se zde tehdy ještě nedalo mluvit o nějakém náznaku alternativního směru. Rok vzniku tohoto seriálu je 1997 a přibližně ve stejnou dobu vznikl pod stejnou režiséskou taktovkou i seriál Ritorno di Sandokan. Z obou těchto děl dýchá takřka stejná atmosféra. Anthony Delon jistě není Alain Delon, ale v žádném případě špatně nehraje. K tomu se přidává jeho vtipný přítel Žako, podmanivá hudba, nádherné prostředí a kopa vynikajících herců. Fabio Testi, Virna Lisi, Jean Sorel, Giuliano Gemma, Claudia Cardinale, Franco Nero, Marie Laforet hrají velmi obstojně. Ovšem nejlepší byl z přehledem prošedivělý záporák Mathieu Carriere. Docela neznámý herec, ovšem s velmi osobitým hereckým projevem. Je faktem, že zde mladšího Delona, herecky co do výkonu, sroloval do ponožek. Co více dodat? Seriál mého dětství, nějakým způsobem ke mně již navždy patří. Ale objektivně i bez tohoto sentimentu musím uznat, že se v rámci lehčího konceptu filmu jedná o profesionálně odvedenou práci. Příjemný seriál středozemního ražení.

Jeden ze dvou nejtěžších a možná vůbec nejtěžší snímek, který jsem kdy viděl. Ten druhý je Vargtimmen. Nemá pro mne smysl se zde po mnohých výtečných komentářích v těchto řádcích snažit o něco podobně objektivně bravurně popisného. Pouze vyjádřím svůj pocit. Snobismus a smetánka jsou právě v této podobě jaksi historicky na svém vrcholu. Vlivem užívání své vrcholné rozkoše, naprostého, v hmotném slova smyslu životního zabezbečení, jaksi již nevědomě zahazují své ego a s ním i svou živočišnou ostražitost. Prostor logicky dostává rozmařilost, ale pozor je to již duševní rozmařilost. Někdo by řekl, že je to situace příhodná k zešílení. Ano, šlechta nebo tedy obecně smetánka je také pouze z masa a kostí a vlivem své jisté bezstarostnosti má k duchovním věcem odjakživa blíže. Logicky tedy v tomto směru posunuje hranice možného. Navenek se tento fakt jeví i prostřednictvím formy filmu jako vytříbená rafinovanost. Tento stav věcí je však pouhým předpokladem pro existenci jednotlivých postav tohoto filmu. Co je však podstatou célého mého zážitku? Nevím. Láká mne to láká. Je to snad sama žena a její touha po lásce, která dala do pohybu chod všech věcí a jevů? Je možné, že je člověk již předem naprogramován a prostřednictvím svého podvědomí si něco uvědomuje, něco je mu stále jasnějšího a následně třeba byť i z pozitivního zjištění má stále strach a volání duše nakonec nevyslyší? Co vlastně znamená loni? Jedná se o mínus jeden rok anebo o minulý život ženy? Nemyslím si, že by onen muž po jejím boku byl čistě ,tedy z více objektivních pohledů skutečný, nějak hmatatelný. Možná jde o to, že každý člověk, který se odhodlává ke svému životně důležitému činu, si v takové chvíli uvědomuje jako nikdy jindy, že je blíže smrti, neboť čas je námi pocitově skládán z našich činů a naše paměť informuje rozum o lidské smrtelnosti a to vede ke strachu. Kdo je tedy opravdu onen muž? Není snad naprosto přirozenou součástí ženiny duše? Ano, ale kdo je to? Symbolicky je znázorněn jako smrt. Ale kdo je ona smrt, co je podstatou této smrti? Je to ženina tužba a strach zároveň? Myslím, že žena si po celý čas filmu sebe samu připomíná a zároveň současně tento fakt popírá. Nevěřím tomu, že muž ve filmu je v ženině blízkosti jako jakási matematická predispozice, naopak tento muž je od začátku právě následkem rozpoložení ženiny snové tužby. Příběh nebo koloběh? Velká alegorie anebo přeci jen skutečnost? Film nebo snad již historický lidský archetyp? Co mi film dal? Uvědomil jsem si ,že žiji stále ještě velmi povrchně a myslím, že kdyby lidé ve svém životě pronikali do podobné hloubky jako tento film, nepotřebovali by ke svému rozptýlení horory. Toto je můj osobní zmatený výklad. Nemohl jsem jinak. Snad takový účinek film ve mně zanechal?

Jeden z mých gigantických, epických filmových zážitků. Film se nedrží knižní předlohy, ovšem to v mém pohledu nehraje roli. Postava Drákuly je názorným příkladem toho, jak svět není černobílý. Jeho životní-neživotní příběh je dokladem toho, že zlo a dobro v ryze křišťálové podobě neexistují, jelikož boží spravedlnost sumarizuje celkový příběh a v jednotlivých okamžicích má zavřené oči a tím odmítá pravidlo oko za oko a zub za zub. Kdyby toto neplatilo Drákula by se Drákulou nikdy nestal. Drákula nakonec dojde spásy, ovšem dosáhl ve svém příběhu naplnění? O tom pochybuji. Ve filmu je pouze jedna konstanta, která přesahuje onu dogmatizující křesťanskou spravedlnost. Láska mezi Drákulou a Mínou přesahuje dokonce i hranice života a smrti a tím zpochybňuje výklad křesťanského boha. V těchto okamžicích objevuje boha skutečného. Jelikož tedy Drákula byl odloučen od milované bytosti ve jménu boží spravedlnosti, avšak nazdory svému opravdovému citu, tak se z něho stává postava romantismu. Celý film má neuvěřitelnou estetickou hodnotu. Nejsem zvyklý až na takovouto potemnělost a přiznávám, že jsem k tomuto musel trochu vyzrát, abych pochopil Dostojevskijho slova o tom, že krása zachrání svět, a je-li to krása temná, tím je přitažlivější. Zde jsem se o tom přesvědčil.