Markussis

Markussis

okres České Budějovice
omezený milovník artu

16 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    V plném slunci (1960)

    Jak jen popsat můj nejoblíbenější film? Toto dílo má pro mne ve všech ohledech punc naprosté a vytříbené dokonalosti. Všechny aspekty ( herci, scénář, hudba) vytvářejí neuvěřitelně hlubokou a hlavně nadčasovou atmosféru. Tímto dílem se René Clément pro mne stal nesmrtelným režiserém, který své obrazy na filmové plátno přenáší prostředky mající základní podstatu v jisté evropské renesanční esenci. Tyto jisté archetypální prostředky poté následně ve spojení s akční americkou knižní předlohou vytvářejí Thriller, který má všechny důležité prvky stálé a intenzivní uhrančivosti, bez ohledu na plynutí času a měnící se trendy.

  • poster

    Přízrak lásky (1981)

    Tento film jsem zhlédl poprvé teprve nedávno. Naneštěstí jsem předem nikým nebyl varován do čeho jdu, což způsobilo, že jsem se z toho dost dlouho dostával. V předcházejících komentářích zde je, si myslím, velice důležité slovo schizofrenie. Vůbec nejnebezpečnější okamžik pro diváka nastane v případě, že se jen trochu ztotožní s čímkoli ve filmu. Film je ve svém hlubokém jádru přímo nádherný a uchvacující ve své jasné dějové lince, která vzhlíží do oblak za nedosažitelnou láskou. V tomhle ohledu je film skutečně velice srdceryvný a může nutit k slzám. V závěru se však stává film z filosofického hlediska přímo gnoseologicky problematickým, kdy se ve více okamžicích právě objevuje dvojí pravda. A to jak objektivní tak i právě ta subjektivní. Výsledek je tedy takový, že opět můžeme použít známou frázi, že je vše relativní. Nelze tedy zkrátka nalézt pravdu pravou, protože neexistuje. Film znovu už vidět nechci, je mi z něho zle. Ono to konec konců už není ani potřeba, protože je pro mě nezapomenutelný. Nakonec ho nazvu jediným přízviskem - skutečně silný film.

  • poster

    Černý Tulipán (1964)

  • poster

    Svědek (1981)

    Genialita tohoto snímku se projevuje zejména ve chvílích, kdy vyplouvá na povrch samotná závěrečná absurdita vyšetřování osoby doktora jménem Martineaud. Těžko si již představit jakým způsobem tuto psychologickou hru mezi dvěma velkými herci ještě více prohloubit nebo vygradovat. Oba se jistým způsobem jako existence spolu vlastně střetli a byli si velice podobní. Vše bylo dokonale poznat v závěrečných okamžicích vyšetřování na tvářích obou protagonistů, na nichž byly vyobrazeny patrné známky jejich osobní porážky. Důvodem porážky komisaře byla až jeho ohromná profesionalita a také smůla, že narazil na nešťastného možná až zdánlivě psychopatického právníka. Co zlomilo vaz onomu zmíněnému právníkovi byl fakt toho, že si prostřednicvím onoho profesionálního vyšetřování plně uvědomil, jak hluboce ho jeho žena až jistým animálním způsobem nenávidí. Díky tomu ztratil poslední špetku naděje, že by to mohlo být jinak. A právě v tom okamžiku, kdy se stal pro sebe samého naprosto lhostejnou existencí, tak se stal i právě pro komisaře tolik nebezpečným objektem jeho vyšetřování. Tomuhle se nedá vytknout vůbec nic, tohle je psychologický hardcorre.

  • poster

    Horalka (1960)

    Krásná překrásná Cesira je žena, kterou skutečně nemůžeme nazývat jinak než právě těmito megalomanskými přízvisky a to s ohledem na celou její osobnost. Příběh filmu z druhé světové války je bezesporu již uznaná klasika. V hudbě se tomu říká něco jako evergreen nebo standard. Co ovšem pro mne je něco více než pouze standartní, je právě Sophia Loren a její herecký výkon v tomto filmu. Od odjezdu z Říma až po konec války ji a její dceru potká mnoho útrap, ze kterých nakonec vycházejí byť s mnoha šrámy vítězně. Jsem nesmírně rád, že režije se zhostil můj oblíbenec Vittorio De Sica. Jeho pojetí a vůbec jeho celý režisérský pohled na Italské prostředí v různých časových etapách je až obdivuhodně věrohodný a také v každém filmu vyvážený. Tento film natočil velice zručně a přitom zde nechybí ten pravý italský folklor, který je obsažen v každém jeho filmu bez ohledu na to, zda točil drama nebo komedii. Tato jeho režijní vlastnost je velice obdivuhodná a tato vlastnost je tou pravou příčinou, proč tedy tento film nazýváme klasikou. Ale skutečně to něco navíc, ona exklusivita tohoto filmu spočívá právě v Sophii Loren. Ona je snad samotná esence ženství.

  • poster

    Bazén (1969)

    Bazén jsem viděl již mnohokrát a vždy se k němu znovu a rád vracím. Je to film, který je ve svém základu jednak z režisérského a také z hereckého hlediska perfektně odveden. S přihlédnutím na jednotlivé prvky, které se zde sešly a skvěle do sebe zapadly, je tento film unikátní. Začnu tím, že film má skvělý scénář, který vychází z užasné psychologickopatologické hry, kterou díky závisti spolu začali hrát Alain Delon a Maurice Ronet. Postupem času se do toho, byť jakýmsi nevědomým a mírným způsobem, přimíchává i Romy Schneider. Alain Delon postupně poznává, jak se jeho neblahá předtucha naplňuje zejména v tom, jak ho jeho bývalý přítel nenávidí, a tím se sám dostává do situace, kdy jeho rozum je naprosto oslepen, jeho agresivita a emoční nestabilita je sebevědomím a přetvařováním se jeho přítele postupně stále více stimulována. A tak ho nakonec v záchvatu vzteku utopí v bazénu. Následný střet s jeho družkou je přirozený, avšak jejich závěrečné vzájemné pochopení se je grandiozní. Skvělý scénář filmu ovšem zdaleka není vše. Naprosto nutné považuji zdůraznit, jak nesmírně vydařená zde je typologie postav. Alain Delon, Romy Schneider, Maurice Ronet a Jane Birkin zde díky této skvělé typologii nevytvořili jen pouze něco zdánlivě věrného a uvěřitelného. Společně zde vytvořili obraz lidské duše, která je tak snadno náchylná k tomu, aby se nechala svést ze své cesty, ať už v dobrém či zlém slova smyslu. Film má v sobě díky nádhernému prostředí, ve kterém se jeho děj odehrává jisté prvky symbolismu. Nikdy nezapomenu na krásnou ústřední éterickou píseň, při které se v záběru objevuje obraz stromu na hladině bazénu a odlétající holubice.Toto byl okamžik přímo průzračné esence romantiky šedesátých let minulého století. Film není zdaleka určen jen pro hloubavé povahy, zabývající se samotnou psychologií postav. Film je naprosto dobově stylový a jeho celkové obrazové a hudební podkreslení přímo mistrným způsobem zachycují končící dekádu šedesátých let západní evropy, která se nesla v jakési mystické atmosféře, jejíž úkolem bylo shrnout a zakončit události let minulých. A právě v této atmosféře zde spatřuji okamžiky čisté nadčasovosti. Bazén je podle mého názoru jedním z režisérských vrcholů Jacquese Deraye. V kariéře Alaina Delona se Bazén hrdě vyjímá a on se k němu pyšně hlásí. Pro Romy Schneider byl tento film naprosto neoddiskutovatelně, co se její herecké budoucnosti týkalo, existenčním mezníkem. Bazén osobně považuji za jeden z moderních vrcholů francouzské i evropské kinematografie vůbec. Stal se jistým překlenujícím mostem mezi starou a novou nastupující generací, má neuvěřitelnou výpovědní hodnotu, co se mnoha věcí týká i dnes. Ale opět zdůrazňuji! Téměř vše je otázkou vkusu a citu, takže kdo chce, má v tomto filmu, co nacházet, o tom jsem přesvědčen.Tento film se stal jedním z důvodů, proč jsem se zamiloval do filmového plátna, děkuji.

  • poster

    Dobrý voják Švejk (1956)

    Skvělá předloha, napsána Jaroslavem Haškem, znamená mnoho pro samotnou generaci anarchistických buřičů. Nepatřím mezi zatvrzelé ortodoxní literáty a knihomoly, kteří nesnesou převádění předlohy na filmové plátno. To bych asi nebyl fanouškem filmového plátna vůbec. Avšak také zárověň nesnesu, když je literární dílo prostřednictvím filmového plátna przněno.Takových případů bych mohl jmenovat a nebylo by jich málo, to mi věřte. To však ale v žádném směru není případ tohoto filmu, který sám o sobě má takovou atmosféru a uvěřitelnost, která diváka, ať už chce nebo nechce, zkrátka vtáhne. Film má snad vše, co by mít měl. Zaprvé režiséra, který k oné předloze přistoupil s pokorou. Film má báječné kulisy, působící neuvěřitelně věrohodným dobovým dojmem. A v neposlední řadě film sám o sobě vlastně znamená Švejka a tím se dokázal naprosto originálně a přitom věrohodně stát geniální Rudolf Hrušínský. V uvozovkách řečeno sekundující prvky jako polní Kurát Miloš Kopecký nebo nadporučík Lukáš Svatopluk Beneš s filmu udělaly naprosto nepochybně jeden velký filmový koncert. Tento film i jeho druhý díl má všechny atributy a naprosté oprávnění pro to, aby mohl být nazýván legendárním.

  • poster

    Muž z Acapulca (1973)

    Snad ta nejdotaženější a nejvymakanější parodie sebe sama, která se kdy na filmovém platně objevila. Bebel čaruje a v závěru se stává naprostým lvem salonu. Jeho neuvěřitelná živelnost a houževnatost přivádí až k slzám štěstí. Tohle silné herectví natur již dnes téměř neexistuje. Vůbec v tomhle žánru asi francouzi nemají konkurenci. Jacqueline Bisset je zde půvabná až z toho mrazí. Ještě podotknu, že film má nádherný závěr, jeden z nejlepších jaký jsem kdy viděl. Chytne za srdce i dnes.

  • poster

    Krajina stínů (1993)

    Specifické kouzlo herectví Anthony Hopkinse je naprosto ojedinělé. Myslím, že neznám žádného tak vynikajícího herce tohoto typu. Herectví tohoto pravého anglického gentlemana spočívá v jeho kultivovaném a naprosto důstojném projevu a také v jeho neuvěřitelném citu pro své filmové nebo i divadelní role. Jeho minimalistické herectví má snad všechny ctnosti, které lze vyjmenovat. Ano viděl jsem filmy s Anthony Hopkinsem, které byly méně vydařené. Ovšem nikdy jsem ve filmu neviděl hrát tohoto brilatního herce průměrně. Ke všem svým rolím přistupuje s obdivuhodnou pokorou a disciplinovaností. Film Krajina stínů má velice poutavý dramatický příběh, pojednávající zejména o všemožných rozdílech mezi dvěma lidmi. Osamělý filosof Lewis se zdá spisovatelce Greshamové na začatku jejich vztahu velmi rezervovaný a chladný. On si však není jistý sám sebou a svou upřímnou a vroucí láskou, kterou by měl muž k ženě cítit. V okamžiku kdy žena onemocní, se Lewis zachová jako někdo, kdo pouze nevykládá svým studentům pouhou teorii. Jeho počínání je v humanistickém slova smyslu to vůbec nejkrásnější. Chvíle, kdy potřebuje podporu syn jeho ženy, je nádherná tím, jak spolu tyto dvě bytosti splynou. Film je humanistický a nádherný až do posledních okamžiků jejich společného vztahu. Je pln těch nejšlechetnějších principů lidské etiky a v podání Anthony Hopkinse to nejsou jen pouhá slova ale i skutečné činy. Klobouk dolů.

  • poster

    Včera, dnes a zítra (1963)

    Úchvatný povídkový film nesoucí v sobě snad všechny odstíny Itálie oněch let. Spojení Loren a Mastroianni v dialozích funguje perfektně. Miluji ten obrovský nadhled, se kterým je tento povídkový film natočen. Na tehdejší dobu je to jednoznačně, právě vzhledem ke zmíněné nadsázce, film velmi moderní. Z filmu přímo číší bezstarostnost a radost ze života. To je možná asi ten hlavní důvod, proč je v mých oblíbených. Zkrátka zlatá šedesátá.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace