francis

Pravděpodobně nejnapínavější film, kterej jsem kdy viděl. A to jako vážně.

Humor trochu podobnej jako v Ali G in da House (jen ne tak častou za hranou... vkusu nebo čeho), akorát že je to celý mnohem dotaženější, fakt. Navíc dokonalá parodie a současně pocta praštěnej akčňákům a detektivním komediím 70. a 80. let, se vším dobrým i špatným, co k tomu patří. Možná né na stoprocent, ale rozhodně je to stoprocentní prdel. Loved it, mistrrr Dajnemájt.

Jsem velkej fanoušek vetřelčí série a mám hodně rád všecky díly (obzvlášť prodloužený verze ze speciální edice), ovšem když bych si měl vybrat jeden nejoblíbenější, byla by to asi trojka; samozřejmě uznávám, že bez předchozích dílů by to nebylo ono. Proč trojka? Zatímco v prvních dvou dílech byly postavy víceméně jen hláškující figurky (ne že by to nějak vadilo), ve Fincherově příspěvku je to (částečně) jinak - scénář je tentokrát z verbálního hlediska opravdu inteligentní, používanej jazyk na úrovni, každá z postav má svůj vlastní způsob mluvy... což je z mýho pohledu příjemná změna. Jinak filmu nemám co vytknout - atmosféra je napjatá jako v předchozích dílech, navíc Vetřelec je snad ještě nebezpečnější (protože rychlejší a pohyblivější) než v jedničce - vůbec ta změna v jeho fyziognomii mě bavila. Navíc Fincherův charakteristickej styl při vytváření prostředí je znát - celou dobu je ve filmu mizerný "počasí".

Nádhera... spolu s Hanebnými pancharty nejlepší film, co jsem letos viděl. Fascinovala mě precizní rytmizace filmu (střihu), skvěle a zábavně variované leitmotivy a hlavně perfektní atmosféra, která v sobě mísila napětí mysteriózního filmu a uvolněnost osamělýho víkendovýho výletu za kulturou, skvělé hudební motivy, opravdu vý-bor-ná a vynalézavá kamera... Každá scéna měla svou zvláštní pointu na nějakým místě filmu (ať už před či po), každé setkání bylo sice jen variací těch předchozích, ale současně bylo každé úplně jiné - hlavně díky precizním hereckým etudám "special guest stars". Opravdu síla. Je trochu zvláštní, kolik lidí se nenechalo Hranicemi ovládání okouzlit, těžko se mi to chápe, obzvlášť u režiséra, jako je Jim Jarmusch. Je fakt, že každý jeho film je jiný, ale na druhou stranu - čekal snad někdo svižný film plný situačního a verbálního humoru, u kterýho se ani na chvilku nepřestane smát? Nevzpomínám si na žádný s Jimových starších filmů, kde by tempo vyprávění bylo znatelně rychlejší a frekvence promluv a "hlášek" výrazně vyšší... Možná povídková Noc na zemi... Je fakt, že žádnej z jeho filmů asi není "masovou zábavou", a platí to i o Hranicích ovládání. Já osobně je považuju za další z řady jeho vrcholných filmů.

Možná bych si Rozervaná objetí tolik neužil, kdybych pár dní předtím neviděl Ženy na pokraji nervového zhroucení. Fakt se mi zamlouvá způsob, jakým Almodovar začlenil tuhle svojí starou komedii (aniž by z ní použil jediný skutečný záběr) do svojí novinky. Hodně se mi líbily i další vizuální i jiný žertíky, ve kterých si sofistikovaně utahuje ze sitkomů a telenovel a televize vůbec (to ostatně dělal i v Ženách na pokraji nervového zhroucení). Závěr je absolutním vrcholem celýho filmu a patří k tomu nejzábavnějšímu, co jsem letos v kině viděl (je ale asi opravdu nutný vidět zmíněnej Pedrův starší film, aby si to člověk užil naplno). Každopádně si myslím, že síla tohohle filmu je dost jinde, než síla Almodovarových nejslavnějších snímků z posledních patnácti let, takže pokud od něj budete chtít to samý, co vám daly předchozí filmy, zklame vás. Rozervaná objetí jsou hlavně poctou klasický filmařině na jedný straně, a s nadhledem natočenou parodií na romantický filmy i televizní zábavu na straně druhý... a tuhle kombinaci já rád.

Tomuhle opravdu nemám co vytknout, bavil jsem se jak malej kluk a přitom se nedá říct, že by to nebylo chytrý, nebo že by tam byly nějaký prvoplánový scény a úlitby jen kvůli tomu, "aby to byla větší sranda". Jo, Brad a Frances hráli naprostý pitomce, ale rozdíl oproti postavám z hollywoodskejch crazy komedií je v tom, že takovejch lidí, jako jsou tihle dva, je na světě hromada. Coenové maj jejich chování parádně odpozorovaný, takže vlastně ani nemusí přehánět, když chtěji bejt vtipný. Jo, je to celý lehce absurdní, obzvlášť přistoupíme-li na to, že si film vlastně dělá legraci ze stavu v amerických tajných službách, ale já jsem ochotnej věřit těmhle dvěma povedenejm bráchům, že tahle situace může za jistejch okolností opravdu nastat... a díky tomu si film užiju ještě o kapku víc.

Pro zajímavost zkuste srovnat zdejší hodnocení s hodnocením na IMDb. Rozdíl je opravdu výrazný.

Určitě půjdu na Sestru ještě několikrát, chci vyzkoušet, co to se mnou udělá příště. Ovšem napoprvý to na mě hodně zapůsobilo, úplně mě ten film pohltil. Hudba Psích vojáků se střídá s Filipem Topolem chrlenýma pasážema ze Sestry (dost syrovým způsobem - "když on měl Filip zrovna nový zuby", jak prozradil režisér Pancíř), k tomu precizně, působivě a rytmicky sestřihaný obrazy zabíraný ruční kamerou, chvíli roztěkanou, chvíli soustředěně statickou... a dohromady něco, co mě vtáhlo do sebe a vypustilo až na konci. Při sledování takovýho filmu je pro mě důležitej pocit, kterej ve mně vyvolá, a tenhle pocit byl zatraceně silnej... Myslím, že se Sestra povedla - ačkoliv totiž stojí spíš na básnivých a snových pasážích románový předlohy, dokázala způsobit, že se mi v hlavě objevovaly další a další obrazy, který tam byly porůznu naskládaný a poschovávaný od doby, kdy jsem čet román. V tomhle filmu neni důležitej příběh (ne že by tam nebyl), ale pocity, reminiscence, atmosféra. A tohle všechno funguje. Pro fanoušky Jáchyma Topola a kapely Psí vojáci je to od Víta Pancíře moc pěknej dárek.

Extrémně zábavnej seriál, kterej má pekelnej tah na bránu. Bret s Jemainem sypou jednu hlášku za druhou a doprovází to nekonečnou sérií dokonalých pohledů, výrazů a ksichtů. Vrcholem jsou parodie na klipy popových hvězd od Bee Gees a Pet Shop Boys přes Beastie Boys až po devadesátkový obskurity typu Reel 2 Real, který ve většině případů snad i předčí originál, a to nejen vtipností naprosto praštěných a přitom dotažených textů plných geniálních a hlavně nečekaných obratů (you are the most beatiful girl in the... room, oooh oooh, in the whole wide .... room... you are so beautiful - you could be a waitress), ale hlavně podáním - Brett a Jemaine jsou oba výborný zpěváci, který zvládaj všechny žánry a jejich hlasy zmáknou ultravysokej beegees falzet, soulovej zpěv ve stylu Barryho Whita i "gangsta" rap. Miluju absurdní humor i muziku, takže Flight of the Conchordes je pro mě jasná volba.

Specialisty na gangsterský ságy byli vždycky Američani (a trochu diskutabilně i Italové), ale Francouzi se tímhle příběhem můžou v klidu poměřovat s tím nejlepším, co žánr nabízí. Veřejný nepřítel č.1 má dvě části, a dává to smysl - každá je úplně jiná, a přece do sebe zapadají a jedna zvedá zážitek z druhý ještě o trochu výš. První části není v mých očích co vytknout. Ukazuje Mesrinovu cestu z pařížského předměstí až na první stránky novin, postupný vzestup se spoustou pádů, chyb a nejistoty. Předestírá nám obrázek bezcitnýho gangstera, kterej nás chvílema už už přesvědčí, že má v těle aspoň kousek srdce, aby nás vzápětí zase připravil o iluze. Ještě to není hrdina, kterej umí strhnout lidi na svojí stranu jediným úsměvem, zatím nám ukazuje jenom záblesky (občas hodně zářivý) svýho charismatu, aby se za pár chvil shodil. Ten chlápek vám bude odpornej, a přitom vás bude zatraceně zajímat, jak to s nim bude dál - to díky Vincentu Casselovi v titulní roli... a vlastně díky režiséru Richetovi a jeho štábu, který příběh natočil přiměřeně stroze, ale v podstatě dokonale, bez slabých míst.