francis

Poctivej film, kterej se snaží ukázat život legendární zpěvačky a vrátit do legendy trochu skutečnosti, která se během let postupně vytrácela. Zkouší zaujmout skoky v čase a snahou o nekompromisní syrovost v zobrazování hlavní hrdinky, kterou nijak zvlášť neromantizuje (což je třeba ocenit). I přes všechny pokusy o ozvláštnění (včetně roztřesených, jakoby dokumentáních záběrů kamery) a precizní výkon hlavní představitelky zůstává tenhle film jen obvyklým životopisným spektáklem, jehož nevyužitý možnosti se paradoxně ukážou až v jedný z posledních scén, kdy tajená vzpomínka nemocné Edith naznačí, že to všechno, co jsme viděli a považovali za "skutečnej příběh", byla vlastně taky legenda, která si pečlivě vybírá, co ukáže a co ne. Možná právě tohle by byla cesta, jak udělat La Mome výjimečným dílem - kdyby byl tenhle nadhled vlastní celýmu filmu.

Král Lear je takovej špinavej velkofilm. Špinavej jako středověk sám, umazanej od bláta a od krve. Obrovská podívaná, jejíž výprava musela stát obrovský peníze, plná přesně obsazených herců, který jsou naprosto neokoukaný a přitom skvělí. Podívaná občas lehce divadelní, přitom ale neuvěřitelně syrová; děsí, šokuje i dojímá.

Mám dojem, že jsem si myslel, že už není možný jít dál tím směrem, kterým šel Lynch v Lost Highway a Mulholland Drive. Aspoň ne tak, aby to bylo ještě zajímavý. Jenže on to udělal, a udělal to tak, že se to nedá vůbec popsat. Inland Empire je takovej masakr (myslim jako dokonalej film), až je to vyloučeno. Jestli mě Lost Higway a Mulholland Drive naprosto odpálily, jak nazvat pocit, kterej jsem měl u Inland Empire, když je ten film ještě desetkrát působivější, šílenější, schizofrennější, paranoidnější, rozbitější, ujetější... Přitom jsem si na konci říkal, že mi to všechno do sebe zapadlo a že je mi vcelku jasný, o co šlo. No ale možná se pletu. Stejně je to jedno. Zásadní zážitek bylo pro mě totiž samotný sledování tohohle filmu.

Možná docela naivní a místy těžko uvěřitelnej film, kterej ale těží s výborný atmosféry napětí a záhad, kterou se režisérovi povedlo vytvořit a díky níž je jednoduchý si tenhle film pěkně užít. Nestane se klasikou nebo filmem, na kterej byste se chtěli dívat pořád dokola, ale jako jednohubka je příjemnej.

Na Velvet Goldmine jsem se dlouho těšil, a o to víc mě překvapilo, jaká je to slabota. Ten film neni moc dobře vymyšlenej, je děsně natočenej, a herci v hlavních rolích hrajou fakt mizerně (s výjimkou Jonathana Rhyse Meyerse), hudba neni dost dobrá na to, aby pomohla někomu vytvořit představu o hudbě, který chce vzdávat poctu. Když Ewan McGregor zkouší řádit na pódiu po vzoru Iggy Popa, je v detailech přesnej, ale Popově divokosti se nedokáže ani přiblížit. Taky když zpívá Gimme Danger, ten propastnej rozdíl mezi ním a předlohou tluče do očí i uší. Pozitivum tohohle filmu je nakonec právě v tom, že si fanoušek glam rocku, Bowieho, Popa, T-Rex a dalších legend může užívat nejrůznější detaily, narážky na dobu, stylizovaný obaly desek po vzoru legendárních alb zmiňovanejch stars... Taky účesy, oblečení, kulisy, všechno je dost vymakaný. A účast Briana Molka a Steva Hewita z Placebo je podařená a pozoruhodná, stejně jako jména interpretů, který hrajou ty filmový songy... Škoda, že režisér a scénárista byli takoví břídilové.

Horskou hlídku si umím představit jako hranej dokument v rámci festivalu Jeden svět. Kdyby byla tak natočená a koncipovaná, fungovala by jako pocta svérázným asijským ochráncům přírody a jako zprostředkování zážitků a situací, který jsou pro Evropana skoro nepředstavitelný, navíc z míst, "na kterých máte docela velkou šanci, že budete první člověk, který na ně od počátku světa vstoupil. Bohužel, režisér Chuan Lu se pokusil tohle všechno sdělit ve formě "opravdickýho" filmu se vším, co k němu patří, jenže zřejmě není dost dobrej nebo snad zkušenej filmař na to, aby to dokázal v tak těžkých podmínkách, ve kterých musel natáčet. Nezdála se mi ani zvolená forma vyprávění plná nezručně použitých a průhledných schémat, práce s (ne)herci... S žádnou postavou jsem se nesžil, žádná na mě nezapůsobila, a na konci jsem necítil skoro žádný emoce, přestože právě o ně tady hodně šlo...

Výborná hudba, vymakaný stylový exteriéry a herecký obsazení (hlavně De Niro, kterej ovšem nedostal moc prostoru, tu předvádí další ze svých geniálních představení) nedovoluje zařadit tenhle film mezi průměr, taky spousta záběrů a části mnoha scén jsou parádní (pro to všechno taky tenhle film rozhodně stojí za vidění), ale celkově to nedrží pohromadě. Snaha o odlehčení ve formě komických scén se podle mě dost tvrdě tluče s pojetím vážných (a brutálních) scén a hodně jim ubírá na působivosti, navíc scénář je na některých místech až nechutně naivní a prvoplánovej... Kdyby byl film jinak sestříhanej a tvůrci líp promysleli, o co jim vlastně jde, mohla to bejt opravdu bomba.

Dlouho mi film připadal jako trochu samoúčelná a předvídatelná hra s postavama, jejíž smysl mi trochu unikal a já ani neměl pocit, že bych po něm měl pátrat... Ovšem poslední půlhodina můj pohled radikálně změnila a zpětně dala smysl celýmu ději. Moc zajímavě vystavěnej film. Navíc režisér dokázal využít toho, že měl k dispozici skvělý herce. I díky nim je závěrečná katarze tak působivá.

Na "handhabungterapie" dr. Spitzvogela nejde zapomenout...

Ačkoli mám výhrady ke zpracování (třeba některý z písničkových vsuvek se podle mě do filmu moc nehodily, stejně tak pojetí několika jiných scén mi moc nesedělo), ale humor a nadhled, se kterým je film natočenej, na těchhle pár nedostatků dává zapomenout. Výbornej film plnej hlášek a skvělých herců, kteří si svý role očividně užívají.