francis

Náročné. Obrazově dokonalé, myšlenkově hluboké, stylově bezchybné, hudebně nezapomenutelné, herecky úsporné a přesto až neuvěřitelně působivé. Od začátku až do konce. Nejlepší film, jaký jsem kdy viděl.

Sebeironie hlavního hrdiny je kouzelná. Michael Winterbottom mi v tomhle filmu připomíná způsobem humoru Monty Pythony (pravda, v trochu netypickej poloze) tak často, až je to zarážející, ale zřejmě je to hlavně tím, že stejně jako oni vychází ve svých parodiích z prostředí televize BBC. Tenhle film ale neni jenom chytrá legrace (i když i to by samo o sobě stačilo na slušný hodnocení), ale i kronika britské hudební scény od poloviny sedmdesátých do začátku devadesátých let. Všechny kapely, kterým film vzdává často dost svéráznou poctu (Sex Pistols, Joy Division a New Order, Happy Mondays...), zní naprosto skvěle, kombinace dokumentárních a hraných záběrů je nápaditá, vkusná a povedená, hereckej výkon Steve Coogana naprosto fenomenální (co na to asi skutečnej Tony Wilson?). Když máte na vybranou mezi skutečností a legendou, vyberte si legendu. Obzvlášť tehdy, je-li tak neodolatelná jako 24 Hour Party People. A dokonce i v případě, že vám jména zmiňovaných kapel vůbec nic neříkají, protože díky tomuhle filmu máte docela velkou šanci, že si je zamilujete.

Z Montyho filmů mám tenhle nejradši, možná proto, že je nejsyrovější a nejspíš díky tomu taky nejšílenější. Všechny triky jsou šíleně low-endový a to dodává Grálu atmosféru, jakou Život Briana nebo Smysl života už neměly (i když jsou samozřejmě taky bezchybný, nemám pravdu?). Peklo hlášek je zvířecky pekelný (od vlaštovky přes krávu až po králíka), songy nezapomenutelný (I didn´t!) a kdo se nesměje, ten nestíhá číst titulky, nebo už smíchy umřel.

Bože, já tenhle film miluju, minutu po minutě. Loni na festivalu ve Varech jsem ho dokonce viděl v kině, čímž se mi splnil sen. To bylo teprve něco. Už jako malej jsem brečel jak želva, a párkrát se mi to stalo, i když sem to už viděl jako velkej a znal to celý nazpaměť. A bavím se taky pořád.

Tohle jsem viděl v český premiéře v hotelu Pupp v Karlových Varech. Okouzlující a bezprostřední Jean-Marc Barr film na pódiu uvedl a na chvilku zmizel, aby se vzápětí objevil v nadživotní velikosti nahý na plátně v prosluněným poli kukuřice. Možná i tenhle kouzelnej okamžik je tak trochu spoluviníkem toho, že se film Too Much Flesh stal jedním z mých nejsilnějších filmových zážitků. Příběh mě silně oslovil, řada scén mě okouzlila (třeba svádění v hospodě), závěr mě dostal do kolen. Jsem přecitlivělej? Naivní? Možná.

Tenhle film mě zasypal hromadou nápadů, z nichž mě velká část úplně odvařila a i ostatní mě bavily, proto nemůžu hodnotit jinak. Za kartonový město a kameru a televizi a vůbec všechno by měli autoři dostat asi tak padesát speciálních cen a taky pořádnej finanční bonus, aby v dalším filmu vymysleli a mohli vytvořit zase něco podobně dokonalýho a zábavnýho. Takovýhle filmy, který tolik hejbou fantazií a dokážou pohnout i srdcem, mám hodně rád. A kdyby tohle všechno nestačilo, jsou tu ještě pohotový, vtipný a hlavně neoposlouchaný a neotřelý dialogy. Pokud vás bavilo, když jste byli malí, a ještě se na to aspoň trochu pamatujete, musíte tenhle film vidět. A pokud je vám v hlavě pořád asi tak deset (aspoň občas), budete nadšený jako já a možná se dáte na studium disastrologie (mimochodem, ten kalendář musím mít).

Nádhera... spolu s Hanebnými pancharty nejlepší film, co jsem letos viděl. Fascinovala mě precizní rytmizace filmu (střihu), skvěle a zábavně variované leitmotivy a hlavně perfektní atmosféra, která v sobě mísila napětí mysteriózního filmu a uvolněnost osamělýho víkendovýho výletu za kulturou, skvělé hudební motivy, opravdu vý-bor-ná a vynalézavá kamera... Každá scéna měla svou zvláštní pointu na nějakým místě filmu (ať už před či po), každé setkání bylo sice jen variací těch předchozích, ale současně bylo každé úplně jiné - hlavně díky precizním hereckým etudám "special guest stars". Opravdu síla. Je trochu zvláštní, kolik lidí se nenechalo Hranicemi ovládání okouzlit, těžko se mi to chápe, obzvlášť u režiséra, jako je Jim Jarmusch. Je fakt, že každý jeho film je jiný, ale na druhou stranu - čekal snad někdo svižný film plný situačního a verbálního humoru, u kterýho se ani na chvilku nepřestane smát? Nevzpomínám si na žádný s Jimových starších filmů, kde by tempo vyprávění bylo znatelně rychlejší a frekvence promluv a "hlášek" výrazně vyšší... Možná povídková Noc na zemi... Je fakt, že žádnej z jeho filmů asi není "masovou zábavou", a platí to i o Hranicích ovládání. Já osobně je považuju za další z řady jeho vrcholných filmů.