Quint

Quint

Marek Žilka

okres Praha


Skype: marek.zilka
Twitter: quintcz

32 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4
    • 25.2.2019  13:56
    La casa de papel (TV seriál) (2017)
    *****

    Zpočátku jsem si říkal, co všechno se může dít v „heist“ seriálu o jedné velké „loupeži“, k níž dojde hned na začátku. V typickém heist filmu se nejprve seznámíme s plánem loupeže, sledujeme nabírání členů do týmu, poté přípravu akce a teprve pak dojde na samotnou loupež. Jsme přitom napjatí, zda vše půjde podle plánu. A když něco nejde podle plánu, víme to. Tady si ale až do poslední chvíle nejsme ničím jistí. Loupeží se totiž začíná a celý (několik měsíců připravovaný) plán je nám odhalován krůček po krůčku až ve flashbacích. Nejen, že jsme celou dobu napjatí, zda všechno půjde podle plánu, ale zároveň se necháváme neustále překvapovat jednotlivými částmi toho plánu. Ústřední kriminálníci jsou nám sympatičtí v tom, že ve skutečnosti nikoho neokrádají. Nejde o loupež jako takovou. Jejich cílem je strávit co nejvíc času v tiskárně cenin a vytisknout si co nejvíc bankovek. Rukojmí se mezitím snaží dostat ven. A policie se chce pro změnu dostat dovnitř. Během celé akce mají všichni spoustu času se poznávat a navazovat spolu i intimní vztahy. Troše melodramatu tu tedy neunikneme. Napětí ale ani na chvíli nepoleví a od začátku do konce to je velmi slušná adrenalinová jízda. Je to jak sledovat napínavou šachovou partii s tím, že někdy ani pořádně nevíme, komu z hráčů máme vlastně fandit. Lupičům? Policii? Rukojmím? Představa o tom, kdo jsou ti dobří a kdo jsou ti špatní, se tu neustále mění. Každý má nějaký svůj plán a my jsme neustále napjatí, jaký kdo udělá další tah. Situace a vztahy se neustále vyhrocují a ani jeden díl vás nenechá v klidu. Celá zápletka je sice poněkud přitažená za vlasy a neobejde se bez občasných nelogičností, ale je to odvyprávěné a odehrané s takovou energií, že se od toho nebudete moct odtrhnout. Money Heist je asi nejvíc návykový seriál současnosti. Vůbec mě nepřekvapuje, že jde o nesledovanější neanglicky mluvený seriál na Netflixu.

    • 25.12.2018  20:19
    P2 (2007)
    ****

    „Cat and mouse“ thrillery v uzavřených lokacích patří mezi můj oblíbený subžánr a vždycky mě baví sledovat, s čím vším dokáží scenáristé v rámci akce v omezeném prostoru přijít. P2 v tomhle ohledu sice není žádný majstrštyk, ale určitě tu je na co se dívat. A nemyslím tím jen Rachel Nichols, která většinu filmu pobíhá oděná pouze v mokrém negližé. Prostory uzavřeného několikapatrového parkoviště jsou skvělou lokací pro minimalistickou psycho naháněčku a využité jsou solidně (schodiště, různá podlaží, výtah, bezpečnostní kamery, hlídací pes... dokonce tu je i automobilová honička). Potěší i fakt, že hlavní hrdinka uvažuje velmi racionálně a logika tu celkově funguje, což u podobných filmů není přiliš časté. Wes Bentley se do role osamělého slizáka, který balí ženy tak, že je doslova sbalí do kufru, sice typově moc nehodí, ale dosyta si svojí roli užívá.

    • 25.12.2018  14:28

    Hughesova první „dospělácká“ komedie (tedy bez teenagerů) je navenek plná praštěného slapstickového humoru, ale uvnitř dokáže být překvapivě citlivá a dojemná i pro ty nejzatvrzelejší cyniky. Když se nevrlý morous Neal (Steve Martin) snaží dostat z New Yorku domů do Chicaga na den Díkůvzdání, tak se něj přilepí vtíravý, navenek bezstarostný Del (John Candy), jeho naprostý psychologický opak, který ho přivádí k šílenství. Jejich společná cesta je nelítostnou ukázkou Murphyho zákonů v praxi a vše, co se může pokazit, se pokazí. Hughes hází oběma postavám klacky pod nohy důmyslně neúprosným a nepředvídatelným způsobem a výsledkem je řetěz komicky absurdních, přesto však uvěřitelných situací. Důležitější než humor jsou tu totiž postavy, které pod tím vším potrhlým vyváděním procházejí výrazným vývojem a s kterými dokážeme soucítit. Tohle je něco, co Hughesovi vždycky šlo, a co se v dnešních komediích (až na pár výjimek) příliš často neobjevuje.

    • 14.11.2018  22:40

    Další variace na The Most Dangerous Game. Tentokrát z prostředí uzavřeného obchodního centra, kde psychopatický polda nahání zlobivé teenagery. Ale nečekejte typický slasher. Hlavní padouch se nechová jako běžný zabiják ze slasherů a místo toho, aby systematicky vyvražďoval jednu postavu za druhou, tak většinu času vynervovaně pobíhá po obchoďáku, šíleně řve a všechno kolem sebe demoluje, přičemž občas i někoho sejme. Chaotický děj celkem koresponduje s divokou videoklipovou estetikou filmu, který od chvíle, kdy se teenageři vloupají do obchoďáku, působí jak cirkusová přehlídka osmdesátkových kameramanských trendů, nastolených MTV a Blade Runnerem. Explozivní pestrobarevná světelná show s dezorientujícím střihem ale bohužel nenechává žádný prostor pro napětí nebo hrůznou atmosféru. Svým způsobem zajímavá podívaná, ale čistě pro hardcore hledače neznámých „ozploitationů“. Pro režiséra Stephena Hopkinse byla nicméně vstupenkou do Hollywoodu.

    • 14.11.2018  22:32
    The Boogens (1981)
    **

    Předvídatelný monster horor, který přesto, že je plný hororových klišé, tak jedno z nich rozkošně podvrací. A sice způsob, s jakým horory nakládají s domácími mazlíčky. Jednou z vedlejších postav je totiž malý pudl, který má překvapivě tuhý kořínek. Kdykoli zmizí, nebo se dostane do blízkosti hlavního monstra, tak si říkáte, že to má podle všech žánrových zákonitostí zpečetěné, ale on přitom dokáže opakovaně o vlásek unikat. To si naplno užijeme hlavně ve scéně, kdy ho panička nechá samotného v domě, v jehož sklepě se nachází ústřední monstrum. To většinu času nevidíme, což je dobře, protože vypadá opravdu směšně (jak se na konci přesvědčíte). Dokud se ovšem drží mimo obraz, tak film místo toho, aby nechal více pracovat divákovu fantazii (jako to třeba dělají skvěle Čelisti), tak nás akorát krmí lacinými subjektivními záběry z pohledu monstra, v nichž se kameraman „vrhá“ na herce. A to je docela nuda. Jaká škoda, že ten pudl nedostal hlavní roli.

    • 19.7.2018  19:11
    Tranceři (1985)
    ****

    Spousta béčkových filmů sice na jednu stranu bezostyšně vykrádá své áčkové vzory, ale na druhou stranu pro ně sama bývá nevyčerpatelným zdrojem inspirací. Trancers jsou toho zářným příkladem. Navenek sice kopírují Blade Runnera (hard-boiled detektivka, začínající v neo-noir budoucnost) a Terminátora (padouch cestuje časem do 80. let, aby zabil předky svých protivníků), ale uvnitř toho všeho dokáží vytvořit svůj vlastní svět a naplnit ho velkou dávkou do té doby neokoukaných nápadů. Do minulosti se tu např. cestuje tak, že se po injektování drogy přenesete do těla svého předka. Hlavní padouch útočí pomocí zhypnotizovaných lidí. A akčních scény jsou tu zpomalovány, pomocí speciálních hodinek, manipulujících s časem. Jasně, tohle všechno jsme už viděli v pozdějších áčkových filmech, ale odkud to asi vzaly. Děj celkově nedává příliš velký smysl a hlavním pohonem filmu jsou již zmíněné drobné nápady, s kterými si dokáže velmi vtipně pohrávat. Když se např. policejní šéf z budoucnosti vypraví do minulosti, tak se přenese do těla osmileté holčičky v pyžamu, která pak přijde v noci hlavního hrdinu seřvat s badass výrazem Dirty Harryho. Na druhou stranu je tu i řada momentů, které zřejmě nemají být vtipné, ale působí nechtěně směšně. Díky skvělé ústřední herecké dvojici (Tim Thomerson je hard-boiled až na kost a chemie mezi ním a sympatickou Helen Huntovou funguje jak má) je to ale fajn zábava, která při skromných 76 minutách uběhne možná až příliš rychle.

    • 19.7.2018  19:10

    Minimalistický spaghetti western, který vlastně nepůsobí moc jako spaghetti western. Taky ho režíroval Francouz, Robert Hossein, známý jako představitel Peyraca z Angeliky, po jejímž boku se tu opět objeví. Tentokrát to ale nebude žádná romantika, nýbrž těžká depka, v níž se toho příliš nenamluví a kde většinu věcí (ať už společnou minulost postav, nebo důležité dějové obraty) budete muset vyčíst z tváří herců a jejich gest. Zajímavý experiment, který někdy funguje a někdy ne. Postavy tu ale bohužel nejsou natolik zajímavé, aby vás jejich chladný příběh o pomstě, v němž se hrdinové nechovají o moc lépe než padouši, pořádně vtáhl.

    • 19.7.2018  19:08

    Fred Dekker v tomhle mišmaši padesátkových monster hororů a osmdesátkových teenagerských komedií dává od začátku do konce vehementně najevo, jak moc velký fanoušek béčkových sci-fi hororů je. Ale místo toho, aby si více pohrával s žánrovými konvencemi, tak spíše jen vrší jeden filmový odkaz na druhý, a někdy je toho až příliš (každá druhá postava je tu pojmenovaná podle nějakého hororového režiséra apod.). Nicméně pro fanoušky tehdejších hororů je to velmi příjemný návrat do minulosti.

    • 29.6.2018  17:55

    Je s podivem, že v té dnešní záplavě zombie filmů ještě někdo dokáže přijít s něčím neotřelým. Přitom stačí spojit zombie film s bezeslovným postapo subžánrem „poslední muž na zemi“, uzavřít hlavního hrdinu do činžáku a sledovat zombie apokalypsu čistě z jeho omezené perspektivy, skrz okno. A jak už to tak u posledních lidí na zemi bývá, postupně se začnou nudit. Hrdina tedy většinu času bojuje spíše s nudou a osamělostí než se zombíky (v jednu chvíli se dokonce snaží spřátelit se svým zombie sousedem). Jsou sice chvíle, kdy už je té nudy příliš a my se začneme trochu nudit s ním, ale většinu času si budeme užívat osvěžující minimalistický koncept plný neokoukaných nápadů, které v zombie filmech běžně neuvidíme (pokud od toho tedy neočekáváte tradiční hororové prvky). Už jen samotní zombíci se tu projevují trochu jinak, než jak je známe. Nevydávají totiž žádné zvuky. Jsou naprosto tišší, což je nejen mrazivé, ale zajímavě to i koresponduje s faktem, že jde vlastně z větší části o němý film.

    • 29.6.2018  17:47

    V době, kdy ještě komiksové týmovky nebyly na plátně „in“, se dali dohromady android (pardon, mandroid), sexy inženýrka, její robotický mazlíček, lovec pokladů a ninja, aby společně zastavili šíleného vědce, který se chce předělat na kyborga a ovládnout starověký Řím. Předtím se ale musí utkat s jezerními piráty, vyšinutými vidláky a neandrtálci. Eliminátoři mají svým nesourodým složením k Avengers daleko a připomínají spíše Ligu výjimečných. A jestliže Liga výjimečných byla takovými Avengers viktoriánské Anglie, tak Eliminátoři jsou Avengers osmdesátkové VHSkové éry. Tohle béčkové veledílo producenta Charlese Banda je dokonalou encyklopedií tehdejších klišé a zábavným mashupem všemožných dobrodružných a vědeckofantastických subžánrů, který svojí překombinovaností strčí do kapsy i Legendu o zlaté perle. Kouzelně nesmyslný způsob, jakým Eliminátoři kombinují obrovské množství tehdy populárních akčních filmů, připomíná pohled na dítě, které si hraje s figurkami, posbíranými z různých regálů, a vymýšlí pro ně ty nejnepravděpodobnější situace. Zároveň tu ale nechybí občasné sebeironické komentáře dospěláka („This is all some kind of weird-ass science fiction thing, right?“). Zosobněním toho všeho je ústřední „mandroid“ (takový předchůdce Robocopa a Daniela Radcliffa ve filmu Švýcarák), který je složený ze všech možných vyměnitelných součástek a multi-nástrojů, pomocí kterých ze sebe dokáže udělat např. tank nebo vodní skútr. Když nad tím tak přemýšlím, z Eliminátorů by byly sakra dobré akční figurky.

    • 26.6.2018  21:18

    Nostalgie po 80. letech je dneska cítit z kdejakého filmu, ale způsob, jakým k ní přistupují The Strangers: Prey at Night se hned tak nevidí. Po povinné rutinní expozici a po vyčerpání všech možných slasherových klišé se film nečekaně přetaví do úžasně abstraktního, vizuálně nadupaného skoro-muzikálu, který ironickým způsobem kombinuje osmdesátkový pop s násilnými scénami. Celé to navíc začne působit dojmem, jako by režisér v průběhu natáčení zahodil scénář a rozhodl se místo pokračování The Stragenrs raději zremakovat Carpenterovu Christine. Z autorádia pickupu trojice maskovaných zabijáků, pomalu projíždějícího uvnitř opuštěného karavanového parku, neustále vyhrává osmdesátkový pop, z kterého vám tu poleze mráz po zádech. Děj se sice odehrává v současnosti, ale titulní psychopati jako by se stylizovali do podoby zabijáků z osmdesátkových slasherů, kteří se bez osmdesátkových hudebních hitů neobejdou, ani když vylezou z auta. K vrcholným číslům filmu pak patří scéna rvačky v neonově nasvíceném bazénu, při níž hraje Total Eclipse of the Heart, nebo pronásledování hrdinky hořícím autem za doprovodu Making Love Out Of Nothing At All.

    • 14.5.2018  20:11
    Link (1986)
    ***

    Bizarní kousek od „australského Hitchcocka“ Richarda Franklina, u kterého nevíte, jestli se máte bát, nebo se smát. Postupná proměna roztomilého, hravého šimpanze ve vraždícího psychopata je vskutku podivná. Jeho pyromanské choutky začínají naprosto nevinně (kouřením doutníků a ohříváním telefonů v mikrovlnce) a vrcholí požárem celého domu. Primátovy zprvu nevinné pohledy sice později v kontextu s nadcházejícím děním začnou působit docela mrazivě (např. když šmíruje sprchující se Elizabeth Shue), ale jindy se nezbavýte dojmu, že je to pořád tentýž roztomilý a hravý šimpanz, legračně pobíhající po domě (pardon, ve skutečnosti je to vlastně orangutan přebarvený načerno). Goldsmithova zvláštně nevhodná hudba, jak z nějaké cirkusové atrakce, z toho pak místy dělá spíše hororovou grotesku. Fakt nevím, co si o tom myslet. Finále je každopádně po vizuální stránce zmáknuté na jedničku. Na Franklinovy Roadgames to ale nemá ani náhodou.

    • 14.5.2018  18:15

    Tonymu Williamsovi se podařilo vytěžit z tuctové gotické báchorky o strašidelném domě, plné otřepaných klišé, víc než byste od neznámého režiséra čekali. Už jen to, že se film odehrává uprostřed australské pustiny, ho samo o sobě ozvláštňuje. Nezapomenutelná je ale jeho obskurní atmosféra, evokující náznaky trpělivě vyčkávající hrozby, jejíž původ není až do konce filmu jasný. Způsob, jakým tu Williams navozuje pocit hrůzy a zneklidnění, je opravdu neobyčejný. Mrazivé napětí mezi dvěma postavami dokáže vytvořit pouhým pohybem kamery i v obyčejné scéně, kdy jedna z nich věší prádlo. Neotřelým způsobem využívá zpomalených záběrů, např. v momentech největšího teroru, které díky tomu působí až surrealisticky a nadpozemsky. Film díky svým steadicamovým průchodům domovními koridory a snovým koupelnovým scénám trochu připomíná Kubrickovo The Shining, ale aniž byste měli pocit, že ho vykrádá. Na každém jeho záběru je znát, že byl pečlivě naplánován a kulisy domu, kde se příběh odehrává, byly všemu důkladně přizpůsobeny. K tomu, aby se z Next of Kin stal hororový majstrštyk, chybí snad jen dotaženější zápletka. Film ve své době příliš diváků nevidělo a nebýt Quentina Tarantina (který ho považuje za nejlepší australský film vůbec), zřejmě by upadl v zapomnění. V létě bude ale konečně v plné parádě oprášen na Blu-rayi, spolu s dalšími australskými žánrovými klenoty.

    • 22.4.2018  23:52

    Lovec žraloků toho se žraloky zas tolik společného nemá. Franco Nero s divnou parukou se tu většinu času pere, chlastá, souloží, loví poklady nebo běhá po pláži ve zpomalených záběrech jako David Hasselhoff. A během toho všeho občas i zápasí se žraloky – holýma rukama! Což mě přivádí k tomu, že Castellari předtím odmítl režii filmu Zombi 2 (která byla nakonec svěřena Fulcimu), kde je podobně bizarní scéna, v níž pro změnu zombík zápasí se žralokem. Tvůrci si očividně užívali skvělou dovolenou na pláži, během níž zimprovizovali pár šílených honiček na souši, na vodě a ve vzduchu a několik zdlouhavých a zoufale nenapínavých podmořských scén.

    • 21.4.2018  22:59

    Film, který se proslavil tím, že byl (a stále je) zakázaný v USA kvůli tomu, jak se moc podobá Čelistem. Scéna, v níž žralok útočí na vrtulník, je každopádně víc kickass než v Čelistech 2. Pak je tu ještě nejnudnější windsurfingový závod v dějinách kinematografie. Víc si z toho nepamatuju.

    • 21.4.2018  22:07

    Ne tak stylové a extravagantní jako Válečníci z Bronxu, ale zato o poznání akčnější. Celý film je jedna dlouhá scéna, v níž lidé pobíhají po městě a spalují se plamenomety nebo se vyhazují do vzduchu v peckinpahovsky zpomalených záběrech. Je z toho cítit snaha o jakýsi politický komentář, ale v zásadě je to jen přehlídka nonstop explozí. Mark Gregory se po roce trochu otrkal, pořád nosí trvalou a džíny tak upnuté, že v nich sotva chodí, ale vypadá přitom už o něco méně zženštile než v jedničce. Největším tvrďákem tu je ovšem jeho dětský parťák, který má ze všech postav zdaleka nejvyšší kill count a kope zadky neméně dobře jako Hit-Girl z Kick-Ass. Název filmu (Escape from the Bronx) je dost zavádějící – ve skutečnosti tu nikdo z Bronxu neprchá, ale koho to zajímá.

    • 21.4.2018  22:00

    Prostřední kousek z Castellariho volné postapo trilogie je v zásadě takový spaghetti western v postapo kulisách. Představte si typické westernové konfrontace, jen v autech. Výsledkem je extrémně nízkorozpočtová imitace Road Warriora, který byl také inspirován westerny. Castellari tenhle přístup ale ve svém filmu stylisticky dotáhl do naprostého (až směšného) extrému. Jeho neotřelé širokoúhlé kompozice, ulítlá výprava (golfové vozíky předělané na bojová vozidla s plamenomety nebo brnění z průhledného plastu), infantilní scénář jak z pera 15letého puberťáka a zhulená hudba z toho dělají příjemně bizarní zážitek. A už vím, odkud vzal Rambo ty výbušné šípy! Od Freda Williamsona.

    • 21.4.2018  21:50

    Pomadmaxovská postapo béčka tehdejší doby si hodně zakládala na stylu. Nebylo důležité, kde jste bydleli a čím jste se živili. Hlavní bylo, že jste měli ten nejstylovější oblek, makeup nebo účes a tu nejhustší káru. Bojovníci z Bronxu sice výjímečně nekopírují Mad Maxe, ale spíše Hillovy Válečníky a Carpenterův Útěk z New Yorku, ale dávají usilovně najevo, že mají styl, už od úvodních titulků, které si libují ve fetišistických detailech kérek, kožených rukavic, cvočků a chráničů. Gangy, ovládající postapokalyptický Bronx roku 1990 (v 80. letech šlo o budoucnost), se od sebe pochopitelně liší stylem oblékání a specifickými dopravními prostředky (od motorkářů, vystrojených jak zákazníci Modré ústřice, přes bruslaře po jeskynní mutanty) a také použivanými zbraněmi a způsoby boje (členové jednoho gangu při rvačkách například stepují!). Bojovníci z Bronxu působí tak trochu jako výstřední muzikál bez zpěvu, v němž se postavy před kamerou neustále seskupují do směsných, předem nacvičených formací a póz. I pouhý příjezd na setkání dvou gangů tu musí proběhnout ve velkém stylu. V jedné takové úžasné absurdní scéně sledujeme několik minut záběry motorkářů seřazujících se postupně do tvaru W (evidentně odkaz na Hillovy Warriors). Kamera pečlivě snímá záběry obličejů, vestiček a motorek i těch nejméně důležitých komparzistů (když se vám je podaří nabrat z řad reálných Hells Angels, tak je musíte na plátně dostatečně prodat). Do toho dramaticky bubnuje živá kapela, která náhodou byla na místě natáčení a režisérovi přišlo cool jí zapojit do děje. Členové gangu si dlouze vyměňují pohledy, bubnování dramaticky vrcholí, ale scéna prakticky žádné vyvrcholení nemá. Motorkáři si akorát vymění pár slov a pak se zase v poklidu rozejdou. A přesně takový je celý film. O ničem, ale má to styl! Děj je nesmírně imbecilní a nesmyslný, ale po formální stránce je to svým způsobem fascinující podívaná. Castellari tu opět předvedl, jak umí skvěle pracovat s širokoúhlou kamerou. A reálné lokace tehdejšího Bronxu vypadají přesvědčivě zpustle (byť ne vyloženě postapokalypticky). Až člověka zamrazí, jak to tam v 80. letech vypadalo.

    • 13.4.2018  21:54

    Osmdesátkové filmy si vyloženě libovaly v toxickém odpadu (Toxic Avenger, C.H.U.D., Návrat oživlých mrtvol, Želvy ninja), ale na komedii o popelářích, kteří rozkryjí konspiraci, týkající se zbavování toxického odpadu, jsme museli čekat až do roku 1990. Jde zřejmě o jediný hvězdně obsazený film o popelářích, který toho pro popeláře udělal asi tolik, co Pobřežní hlídka udělala pro pobřežní hlídku. A najdete v něm navíc bezesporu nejlepší montáže z vynášení odpadků v dějinách kinematografie. Charlie Sheen a Emilio Estevez vám ukáží, že dělat popeláře je těžká pohoda. V práci se bavíte prohlížením cizích odpadků, kterými po sobě házíte, nebo soupeříte se svými popelářskými rivaly. A jelikož končíte brzy, tak můžete po zbytek dne surfovat, pařit nebo souložit na pláži. A koneckonců i sledovat sousedy dalekohledem. Zčásti je totiž i taková infantilní variace na Okno do dvora, utopená v doslova fekálním humoru. Libový komediální trash (o trashi) pro nostalgické pamětníky.

    • 13.4.2018  21:09
    Proroctví (1979)
    **

    Hororová obskurnost, která toho chce strašně moc říct o vážných tématech, jako jsou obavy o životní prostředí, předporodní deprese nebo sociální nespravedlnost. Ale zapamatujete si z ní maximálně jednu z nejdivnějších smrtí v dějinách kinematografie - když je jedna z postav v zapnutém spacáku vymrštěna zmutovaným medvědem do vzduchu a po dopadu doslova exploduje v hromadu peří. To nejde popsat, to se musí vidět. Útok vzteklých mývalů taky stojí za pozornost. Víc ne. Frankenheimer na férovku přiznal, že to točil v době, kdy měl problémy s alkoholem. To možná leccos vysvětluje.

    • 29.3.2018  23:08

    Nezvykle pojaté giallo, namíchané s dalším populárním italským subžánrem z tehdejší doby (jelikož to souvisí se závěrečnou pointou, tak nebudu vyzrazovat s kterým). Tentokrát tu neřádí žádný vrah s koženými rukavicemi, ale stylisticky a tematicky to pořád giallo je. Potěší, že práce s barvami, expresionistickými kamerovými úhly a fetišistickými detaily tu není samoúčelná jako v některých giallo filmech. I ty nejdrobnější detaily v obraze tu mají svůj význam a tvoří do sebe postupně zapadající kousky mozaiky. Zároveň působivě reflektují vnitřní stav hlavní hrdinky, která postupně přichází o rozum, když se jí začnou vracet vzpomínky na traumatické událostí z její minulosti. Hranice mezi realitou a fantazií či minulostí a přítomností jsou tu stírány velmi nápaditým způsobem. Vedle toho tu je ještě jedna nenápadná vedlejší linie, která je naplno odhalena až na konci. Závěr sice nedává příliš velký smysl, je spíše metaforický, ale tohle je čistý hororový ponor do šílenství, který smysl dávat nemá. Je to skoro tak dobré jako Hnus nebo Rosemary má děťátko od Polanskiho. Francesco Barilli je velmi schopný hororový režisér. Škoda, že natočil pouze dva celovečeráky.

    • 29.3.2018  21:37

    Podivný nezávislý horor od tvůrců (stejně tak podivného) Kačera Howarda působí dojmem, jako by ho někdo slepil z několika různých filmů. Dějová neuspořádanost tu má ale určitou snovou logiku. Je to v zásadě zfilmovaná noční můra se skvěle navozeným pocitem bezvýchodnosti a s pohlcující atmosférou vyprázdněných nočních ulic. Je zvláštní, že je Messiah of Evil tak přehlížený film. Je to velmi nevšední horor, který ignoruje žánrové konvence, a může se pochlubit velmi originálními zombíky, které poznáte podle toho, že jim krvácí oči. Scéna v kinosále, jehož uličky se za zády jedné z nicnetušících postav postupně zaplňují zombíky, je stejně působivá jako podobně budovaná školní scéna v Hitchcockových Ptácích, a pasáž se zombíky v obchoďáku dokonce předběhla slavný Dawn of the Dead.

    • 18.3.2018  17:03

    Tarantinův oblíbený zombie film, kde zombíci vlastně nejsou zombíci, ale ozáření lidé s blátem na obličeji, sekyrami a samopaly v ruce, jezdící v autech, přeřezávající telefonní kabely a strhávající trička z komparzistek. Údajně první zombie film, kde zombíci běhají a vykazují známky inteligence, což ovšem daleko vtipněji či chytřeji naťukly jiné, pozdější zombie filmy (Návrat oživlých mrtvol, 28 dní poté a Země mrtvých). Přesto se tu najde pár nezapomenutelných scén, jako je vpád zombíků do živého vysílání typického osmdesátkového tanečního pořadu nebo jejich návštěva chirurgického sálu.

    • 18.3.2018  14:47
    Keoma (1976)
    ****

    Jeden z vizuálně nejpůsobivějších (pozdních) spaghetti westernů s velmi osobitými širokoúhlými kompozicemi, které by záviděl i sám Leone. Příjemně netypický western s avantgardním střihem, důmyslně spojujícím minulost s přítomností, se skoro až postapokalyptickou atmosférou zaprášeného města zdecimovaného morem (noční scény, nasvícené loučemi, připomínají středověk), s náboženskou symbolikou a s charismatickým Francem Nerem s vizáží Ježíše. Je to slepenec všeho možného od Shakespeara přes Bergmana po Peckinpaha, ale překvapivě to jako celek funguje. Jen to táhne dolů bizarní soundtrack s ukňouranými baladickými písněmi, v nichž dva zpěváci přímo komentují, co se ve filmu zrovna děje (zpěvačka přitom kvičí, jako by jí někdo šlapal na nohu, zatímco hluboký hlas a divný přízvuk jejího kolegy zní jako pokus o imitaci Arnolda Schwarzeneggera).

    • 18.3.2018  14:46
    Mirai Ninja (1988)
    ***

    Tahle obskurní ninja verze Hvězdných válek a Robocopa se ke mně dostala pouze v japonštině s italskými titulky. To, že neovládám ani jednu z těchhle řečí, ještě umocnilo můj pocit, jako by ten film vznikl na úplně jiné planetě. Produkoval ho videoherní vývojář Namco, zřejmě aby propagoval svojí stejnojmennou videohru. A vskutku to vypadá jako celovečerní reklama na videohru. Nevýraznou bojovou choreografii tu zastíní halucinogenní vizuály, excentrické kostýmy a „videoherní“ efekty. Odehrává se to ve světe, který vypadá jak feudální Japonsko, jen tady mají hologramové mapy, chodící a létající pevnosti, laserové zbraně, jejichž paprsky se při dopadu mění v ninja hvězdice, a robotické ninji, pobíhající s nataženýma rukama, jako by chtěli napodobit letadlo. Je tu spousta absurdních, byť imaginativních nápadů, jak vystřižených z nějaké arkádové videohry, které nedávají sebemenší smysl. Film si je ale naštěstí vědom toho, že nemá být delší jak 70 minut.

    • 14.3.2018  21:32

    V 80. letech vznikla spousta ninja filmů (jen Godfrey Ho jich během té doby zplodil kolem stovky) a většina z nich je naprosto zaměnitelná. Ninjova nadvláda se ale nepodobá čemukoliv jinému. Zatímco v ostatních filmech tohoto subžánru jsou ninjové většinou jen stádo chlápků v kostýmech, jdoucí si pro výprask od hlavního hrdiny, tak titulní ninja v Ninjově nadvládě má extrémně tuhý kořínek. To dokazuje hned úvodní akce, která vyeskaluje z napadení několika golfistů jedním ninjou v souboj téhož ninji s armádou policistů přijíždějících na motorkách, v autech a helikoptéře. Tahle akce je tak vystupňovaná do extrému, že už se jí ostatní akce ve filmu nevyrovnají. Zábava tím ale nekončí. Tvůrci, naspeedovaní nespoutaným fanouškovským entuziazmem, si řekli, že další ninja film od Cannonu se vydá úplně jinou cestou než ty předchozí a jakákoliv smysluplnost či logika jim přitom nebude stát v cestě. Film tak vyniká ztrátou jakýchkoliv tvůrčích zábran. Naprosto vše je tu povolené. Absolutně šílené spontánní nápady se tak nezastavitelně hromadí na sebe a neznají hranice. Co kdyby byla vedle golfového hřiště jeskyně s magickými ninja zbraněmi? Co kdyby levitující ninja meč dokázal přenést duši mrtvého ninji do těla instruktorky aerobiku? A co kdyby jí předtím zhypnotizovaly laserové efekty z videoherního automatu? Výsledkem je rozkošně nesourodé křížení ninja filmů s tehdejší MTV a fitness kulturou, tanečními filmy a dokonce i vymítačskými horory. To vše v tom nejhrubším osmdesátkovém provedení (neonově křiklavé barvy, kouřové efekty, cvičební elasťáky, větráky na vlasy a syntetizátorová taneční hudba). Film neměl takový úspěch jako předešlé ninja filmy od Cannonu. Možná proto, že tu v zásadě není žádný hrdina, kterého by teenageři obdivovali a jehož plakáty by si polepovali dětské pokojíčky. Hlavní hrdinka (Lucinda Dickey, breakdanceová hvězdička z cannoňáckých tanečních hitovek Breakin' 1 a 2) se sice umí prát, ale jen když je v moci ducha zlého ninji, její přítel je naprostý moula a Sho Kosugi se tu jako kladný ninja objeví pouze krátce. Možná proto to pak Cannon zkusil s Michaelem Dudikoffem a v dalších ninja filmech se držel i více při zemi. Škoda.

    • 14.3.2018  21:23

    Zatímco "Americký ninja" je rutinní osmdesátkové béčko, které pobaví akorát tak špatnými hereckými výkony, tak Firstenbergova akční prvotina "Ninjova pomsta" je famózní plejáda úchvatných WTF nápadů a těch nejšílenějších ninja zbraní či pastí, které ve filmu kdy uvidíte. Tvůrci se rozhodně nehodlali držet při zemi a naplno popustili uzdu svých klukovských fantazií. Ninjové tu dělají snad úplně všechno, co si dokážete představit, že by ninjové mohli dělat. Díky tomu je to mnohem stylovější a zábavnější podívaná než nenápaditý cannoňácký ninja debut "Ninja přichází" s Francem Nerem. V něm Nera hravě zastínil jeho protivník v podání Sho Kosugiho, který tentokrát za odměnu dostal hlavní roli. Přenesení ninja rvaček do běžných amerických lokací (ulice, kancelářské budovy, tenisové kurty nebo hřiště) film navíc příjemně vizuálně ozvláštňuje. Finální souboj, odehrávající se na střeše věžáku před působivým panoramatem Salt Lake City, je vyloženě pastvou pro oči. Jasně, je to celé neuvěřitelně praštěné a za vlasy přitažené, ale pokud chcete vidět ninju lezoucího na mrakodrap, ninju ve vířivce, souboj ninja dítěte s prsatou blondýnou nebo souboj ninja babičky s ninjou se svítícíma očima, pak se rozhodně nudit nebudete. Z Firstenbergovy filmografie tohle překoná akorát pozdější Ninjova nadvláda.

    • 27.12.2017  18:31

    Natočeno ve stejný rok jako Čelisti. Na rozdíl od nich jsou tu žraloci vidět skoro pořád a jsou opravdoví, ale veškeré podmořské scény s nimi jsou tak nenapínavě a nahodile rozzáběrované, že místo toho, abyste se báli o hlavní postavy, tak se budete divit tomu, kolik neškodně vypadajících (nepříliš velkých) žraloků bylo kvůli filmu zabito. Dialogy v mezičase na lodi vás pak dokonale uspí. Pouze pro hardcore fandy Cornela Wilda, který to celé natočil zřejme jen kvůli tomu, aby ukázal, jakou má i ve svých třiašedesáti letech fyzičku.

    • 27.12.2017  18:18

    Rok 1965 byl hodně bohatý na dobrodružné survival filmy z africké divočiny (Let Fénixe, The Naked Prey). Sands of Kalahari je z nich nejméně známý, nejdivnější a možná i nejlepší. Šestice lidí se zřítí v letadle do pouště. Tentokrát se ale nezaměříme na snahu hrdinů zachránit se a znovu zprovoznit letadlo (podobně jak v Letu Fénixe), ale na jejich přežívání v poušti, která je postupně mění v divochy. Hlavním dějištěm je teritorium hrozivých paviánů, s kterými začnou sdílet skalní oázu, kde ovšem není dost jídla pro všechny. Pak už jen sledujeme sociální darwinismus v akci. Film chce být samozřejmě alegorií o tom, jaká je hranice mezi civilizovaností a divošstvím, a je v tom místy až moc doslovný. Ale na svojí dobu je i pro dnešního diváka nesmírně poutavě natočený. Veškeré exteriérové scény se poctivě točily na lokaci bez potřeby prostřihů z přírodopisných dokumentů. Tedy v přirozeném prostředí paviánů, kteří jsou uvěřitelně zasazeni do společných záběrů s herci (respektive herci jsou spíš zasazeni do záběru s paviány). Nezvykle nesentimentální a depresivní dobrodružný film, který vás dokáže udržet v neustálém napětí, co se bude dít dál. Závěrečná konfrontace dvou alfa samců je must-see.

    • 27.12.2017  17:03

    Netradičně antiheroický válečný akčňák o jednotce těžce neloajálních vojáků, zákeřných psychopatů, kteří se nikdy nenaučí táhnout za jeden provaz (na rozdíl od podobně disfunkčních týmů v podobných filmech). Film se tak úspěšně vyhýbá žánrovým stereotypům, je příjemně nepředvídatelný, nepřetržitě cynický a ironický až na kost. Nebojí se dlouhých bezeslovných scén a dokáže bravurně budovat napětí i ve zdánlivě rutinních chvílích. Tucet špinavců na britský způsob.

<< předchozí 1 2 3 4
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace