Quint

Quint

Marek Žilka

okres Praha


Twitter: quintcz

34 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5
    • 13.5.2020  21:23
    Aligátor (1980)
    ****

    Zábavná béčková úvaha nad tím, co se stane, když spláchnete nechtěného krokodýlího mazlíčka do záchodu. Místní chemická firma ho tam bezděčně vykrmí odhozenými mršinami zvířat, na nichž testovala růstové hormony. Krokodýl následkem toho vyroste do gigantických rozměrů a začne se postupně prožírat z nejnižších pater společenského žebříčku až do těch nejvyšších. Scénář Johna Saylese překvapivě není vůbec hloupý a ve skutečnosti jde o vtipnou společenskou satiru. Aligátor si nejdřív bez povšimnutí pochutnává na dělnících ve stokách. Pak vyleze v noci do ulic a začne si dávat k večeři střední třídu. A teprve, když se vrhne na ignorantskou elitu na předměstí, tak doslova vyleze na světlo. Aligátor není strašidelný horor, ale horor se smyslem pro humor. Pokud jste si u monster filmů někdy lámali hlavu např. nad tím, jak to, že v nich nejsou žádné monstrózní exkrementy, tak Aligátor názorně dokazuje, že i monstra vykonávají potřebu. Jde o sebeuvědomělé béčko, které si vychutnává žánrová klišé s velkým nadhledem. Když se na scéně objeví rasistický a sexistický lovec zvířat, zkorumpovaný starosta nebo trýznitel malých štěňátek, je vám jasné, že se na plátně příliš dlouho neohřejí, ale o to víc se těšíte na moment, až se dostanou aligátorovi do tlamy. Film zároveň baví důvtipnými odkazy pro filmové fajnšmekry. Např. graffiti v kanále, prohlašující, že „Harry Limes žije“, odkazuje na postavu Orsona Wellese ve Třetím muži, která byla zabita v kanále.

    • 17.4.2020  15:51

    Kirk Douglas má ve své filmografii pár geniálně obskurních zářezů, nad jejichž spojitostí s jeho osobou zůstává rozum stát. Mezi moje oblíbené patří například sci-fi Saturn 5 o vraždícím, sexuálně zvrhlém robotovi nebo krvavá verneovka The Light at the Edge of the World. Do stejného ranku patří i Holocaust 2000, který je skvělou ukázkou toho, jak se dá s trochou kreativity okopírovat komerční hit, aniž by to bylo žalovatelné. Jde o anglo-italskou napodobeninu hororu Přichází Satan. Zápletka je tedy podobná, s výjimkou toho, že tentokrát už od začátku víme, že syn bohatého průmyslníka (Douglas) je antikrist. Nevšední je ovšem způsob, jakým tu chce hlavní padouch vyhladit lidstvo – pomocí jaderné energie. Film tak chytře spojuje nadpřirozenou hrozbu s reálnou hrozbou. Spojení hororu s katastrofickým techno thrillerem vytváří zvláštní apokalyptickou atmosféru, kterou režisér De Martino navíc okořenil řadou šílených surreálných momentů (vše asi nejlíp reprezentuje snová scéna, v níž nahý Douglas za doprovodu hudby Ennia Morriconeho sleduje jadernou elektrárnu, vystupující z moře a měnící se v několikahlavou obludu).

    • 15.4.2020  22:52

    Neprávem přehlížený paranormální horor, o jehož existenci bych se patrně nedozvěděl, kdyby ho několikrát nevychvaloval sám Tarantino. Je to taková snová variace na Psycho a zároveň nízkorozpočtový předobraz Noční můry z Elm Street. S tím rozdílem, že titulní postava tady nestraší lidi ve snu, ale v bdělém stavu pomocí telepaticky vysílaných halucinací. Navíc nejde vůbec o slasher s vraždícím maniakem, ale spíše o procedurální lékařské drama s nezvladatelným telepatickým pacientem. Film se nepodbízí teenagerům, jako většina soudobých hororů, takže je v něm nulová nahota, nulové gore efekty a dokonce i nulový bodycount. Je hodně pomalý, vyhýbá se polopatickému vysvětlování a nechává možná až moc prostoru pro diváckou fantazii, což bude pro mnohé díváky asi hlavní kámen úrazu. Rozhodně jde ale o velmi příjemnou, nenápadnou lahůdku pro fajnšmekry. Perfektní snová atmosféra nás celou dobu drží v nejistotě, jestli to, co vidíme, je skutečné, nebo ne. Film vás postupně zhypnotizuje dlouhými, nápaditě inscenovanými záběry a pozoruhodně využitými nízkorozpočtovými efekty. Hned v úvodu vás film oslní impozantním záběrem, který začíná na velkém celku zalidněné pláže, snímané z ptačí perspektivy, a končí na velkém detailu tváře titulní postavy pod vodou. Jedním z nejsilnějších momentů je pak neviditelná halucinační exploze během elektrošoků v psychiatrické léčebně, která je tak surreálná a dezorientující, že ji z paměti hned tak nevymažete. Docela překvapí, jak mohl The Sender tak zapadnout, a že ho režíroval Roger Christian, tvůrce pozdějšího, nechvalně známého propadáku Battlefield Earth (k jehož režii se prý dostal na doporučení Tarantina - nejspíš díky tomuto filmu).

    • 6.11.2019  16:12
    Foes (1977)
    ***

    Dlouho ztracené nízkorozpočtové sci-fi Foes není jen pěknou ukázkou trikařské kreativity za pár šupů (jako např. kultovní Equinox), ale zároveň velmi netradiční, surreálný horor o mimozemské invazi s doslova zvláštními efekty. Je to v zásadě amatérský film bez profesionálních herců, bez tradičního dějového oblouku a bez vývoje postav. Jde o tripovou podívanou čistě pro fajnšmekry, kteří chtějí vidět něco nevšedního. Foes je jeden z nejčistších tzv. kosmických hororů, co jsem viděl. Emzáky jako jsou tady, jste pravděpodobně ještě neviděli. Jejich abstraktní podoba z nich dělá mrazivě nepolapitelné bytosti za hranicemi lidského chápání. Postavy neznají záměr jejich návštěvy a netuší, jak s nimi komunikovat, natožpak bojovat. Pocit bezradnosti a beznaděje pak ještě umocňuje minimalistické dějiště - odlehlý ostrov s majákem, odříznutý od okolního světla mimozemským magnetickým polem. Doporučuji kratší, režisérskou verzi, která je o něco temnější a sevřenější než kinoverze se zbytečnými scénami s armádou (dotočenými na přání distributora), které akorát rozbíjejí tísnivou atmosféru filmu.

    • 3.11.2019  22:52

    Zvířecí horor (nebo spíše černohumorné psychodrama) Of Unknown Origin patří ve svém subžánru mezi ty největší bizáry. Pojednává o boji člověka s přerostlou krysou, která se mu nastěhuje do bytu. Hlavním hrdinou je typický osmdesátkový yuppík, jehož snaha finančně uspět za každou cenu se metaforicky promítne i do urputné snahy zlikvidovat onoho drobného a prohnaného hlodavce. A to i za cenu toho, že přitom zničí celý svůj luxusní byt a svoje manželství. Film úchvatně rozehrává surreálně vystupňovaný rozpad hrdinova životního stylu a jeho očistný návrat k prapůvodnímu stavu člověka, bojujícího o holé přežití. Pokud chcete vidět hranou hororovou verzi Toma a Jerryho od režiséra Ramba II, tak vřele doporučuju.

    • 3.11.2019  11:54

    Co všechno se může dít v 90minutovém filmu o někom, kdo uvízne v hlubokém vypuštěném bazénu spolu s krokodýlem? Překvapivě hodně věcí. Navíc je nesmírně zábavné sledovat, s jakou vynalézavostí scenárista-režisér Ping Lumpraploeng dokáže udržet celou dobu hlavního hrdinu na dně bazénu a diváka v neustálém napětí. Je ohromující, s jakou úchylnou rafinovanosti dokáže svému hrdinovi nepřetržitě házet klacky pod nohy. Zákon schválnosti tu postupně eskaluje do enormně absurdních rozměrů. Hrdinovi se neustále nabízí možnosti úniku, ale poté se vždy něco nešťastnou náhodou pokazí a on je na tom ještě hůř, než předtím. The Pool je v tomto ohledu snad nejzlomyslnější film, co jsem kdy viděl. Respektive nejzlomyslnější hraný film, protože takhle krutí jsou scenáristé snad jen k padouchům v kreslených groteskách (typu Road Runner). The Pool je podobně ulítlou zábavou, ve které logika a pravděpodobnost němají co dělat. Přiznám se, že jsem se u toho provinile bavil víc než u letošního krokodýlího hororu The Crawl (který Tarantino označil za jeden z nejlepších filmů roku).

    • 3.11.2019  11:52

    Stejně jako jednička ne úplně typický žraločí horor, který se opět odehrává hluboko pod vodou. Tentokrát v ruinách zatopeného mayského města, což je vizuálně osvěžující prvek, ale bohužel i největší slabina filmu. Ten většinu času jen bezradně bloumá v zakalených podmořských jeskyních a místo toho, aby v nich navozoval pocit strachu ze žraloků, číhajících ve tmě, tak se většinu času soustředí na snahu hlavních (v potápěčských maskách nerozeznatelných) postav dostat se ven. Žraloci jsou tentokrát slepí a napětí by tak mělo logicky vycházet z toho, zda postavy v jejich přítomnosti dokážou být dostatečně v „tichosti“. S tím ale film překvapivě moc důsledně nepracuje. Žraločí útoky často nesouvisejí s tím, jak moc se kdo hýbe, a jsou inscenované spíše formou nahodilých lekaček. Napětí mírně zafunguje až v akčním závěru, kdy se přesuneme na otevřené moře a dosud pomalí žraloci naberou plnou rychlost. Pak už je z toho ale typický žraločí horor. Pokus natočit žraločí verzi Pádu do tmy tedy moc nevyšel.

    • 3.11.2019  11:51
    Pád do tmy (2005)
    ***

    Dobře vymyšlený minimalistický horor, který funguje ve více rovinách. Hlavně díky vztahům mezi jednotlivými postavami. Není to ani tak o jejich střetu s jeskynními nestvůrami, ale spíše o tom, jak se během něj začnou k sobě chovat. Celé to zároveň metaforizuje nepříjemné překonávání zármutku hlavní hrdinky po smrti jejího manžela. Je to přesvědčivě klaustrofobické a sugestivně ozvučené, ale nemůžu si pomoct – v tom filmu není, sakra, skoro nic vidět! A někdy je v té temnotě fakt těžké od sebe jednotlivé postavy rozeznat. Nepomůže tomu ani fakt, že všechny z nich mají skoro celou dobu na hlavě helmy a s postupem času jsou čím dál špinavější a zakrvácenější.

    • 16.9.2019  17:53

    Halucinační neo-noir, který si střílí z diváků, vyžívajících se v řešení neřešitelných filmových hlavolamů, z konspiračních teorií a z internetové generace, nezdravě posedlé popkulturou. Nakolik si ho budete užívat, nebo se u něj nudit, to záleží na tom, jak moc přistoupíte na jeho absurdní logiku. Ta připomíná logiku starých videoherních adventur z 80. a 90. let, ve kterých jste coby hráči prozkoumávali různé lokace, v nichž jste sbírali nejrůznější předměty a museli jste přijít na to, jakým způsobem je zkombinovat, abyste pokročili dál. Způsob, jakým jste je kombinovali, byl často nelogický, což vás dohánělo k šílenství a k obsedantnímu nutkání neustále kombinovat všechno se vším. („je tenhle starý časopis obyčejný časopis, nebo se dá použít k něčemu důležitému?“). Ale nedali jste si pokoj, dokud jste nepřišli na to, že když např. podrbete sochu Jamese Deana, tak se vám zjeví král bezdomovců, který vás zavede do tajemného podzemí. Stejně tak je na tom hlavní hrdina Záhady Silver Lake. Pátrání po zmizelé sousedce ho přivede k rozkrývání popkulturní superkonspirace za oponou malebného Los Angeles. Poté, co začne objevovat kódované stopy všude kolem sebe (v reklamách, písničkách a filmech), se nedokáže ubránit pocitu, že všechno je se vším propojené. Režisér Mitchell výše zmíněnou absurdní logikou záměrně frustruje své diváky, ale dokáže je za to odměnit pohlcující halucinační atmosféru, která navozuje pocit, že nebezpečí se skrývá na každém rohu, a zábavnou hrou s diváckým očekáváním a žánrovými konvencemi.

    • 25.2.2019  13:56
    Papírový dům (Netflix verze) (TV seriál) (2017)
    ****

    Zpočátku jsem si říkal, co všechno se může dít v „heist“ seriálu o jedné velké „loupeži“, k níž dojde hned na začátku. V typickém heist filmu se většinou nejprve seznámíme s plánem loupeže, pak sledujeme nabírání členů do týmu, poté přípravu akce a teprve potom dojde na samotnou loupež. Jsme přitom napjatí, zda vše půjde podle plánu. A když něco nejde podle plánu, víme to. Tady si ale až do poslední chvíle nejsme ničím jistí. Loupeží se totiž začíná a celý (několik měsíců připravovaný) plán je nám odhalován krůček po krůčku až ve flashbacích. Nejen, že jsme celou dobu napjatí, zda všechno půjde podle plánu, ale zároveň se necháváme neustále překvapovat jednotlivými částmi toho plánu. Ústřední kriminálníci jsou nám sympatičtí v tom, že ve skutečnosti nikoho neokrádají. Nejde o loupež jako takovou. Jejich cílem je strávit co nejvíc času v tiskárně cenin a vytisknout si co nejvíc bankovek. Rukojmí se mezitím snaží dostat ven. A policie se chce pro změnu dostat dovnitř. Během celé akce mají všichni spoustu času se poznávat a navazovat spolu i intimní vztahy. Troše melodramatu tu tedy neunikneme. Napětí ale ani na chvíli nepoleví a od začátku do konce to je velmi slušná adrenalinová jízda. Je to jak sledovat napínavou šachovou partii s tím, že někdy ani pořádně nevíme, komu z hráčů máme vlastně fandit. Lupičům? Policii? Rukojmím? Představa o tom, kdo jsou ti dobří a kdo jsou ti špatní, se tu neustále mění. Každý má nějaký svůj plán a my jsme neustále napjatí, jaký kdo udělá další tah. Situace a vztahy se neustále vyhrocují a ani jeden díl vás nenechá v klidu. Celá zápletka je sice poněkud přitažená za vlasy a neobejde se bez občasných nelogičností, ale je to odvyprávěné a odehrané s takovou energií, že se od toho nebudete moct odtrhnout. Money Heist je asi nejvíc návykový seriál současnosti. Vůbec mě nepřekvapuje, že jde o nesledovanější neanglicky mluvený seriál na Netflixu.

    • 25.12.2018  20:19
    P2 (2007)
    ****

    „Cat and mouse“ thrillery v uzavřených lokacích patří mezi můj oblíbený subžánr a vždycky mě baví sledovat, s čím vším dokáží scenáristé v rámci akce v omezeném prostoru přijít. P2 v tomhle ohledu sice není žádný majstrštyk, ale určitě tu je na co se dívat. A nemyslím tím jen Rachel Nichols, která většinu filmu pobíhá oděná pouze v mokrém negližé. Prostory uzavřeného několikapatrového parkoviště jsou skvělou lokací pro minimalistickou psycho naháněčku a využité jsou solidně (schodiště, různá podlaží, výtah, bezpečnostní kamery, hlídací pes... dokonce tu je i automobilová honička). Potěší i fakt, že hlavní hrdinka uvažuje velmi racionálně a logika tu celkově funguje, což u podobných filmů není přiliš časté. Wes Bentley se do role osamělého slizáka, který balí ženy tak, že je doslova sbalí do kufru, sice typově moc nehodí, ale dosyta si svojí roli užívá.

    • 25.12.2018  14:28

    Hughesova první „dospělácká“ komedie (tedy bez teenagerů) je navenek plná praštěného slapstickového humoru, ale uvnitř dokáže být překvapivě citlivá a dojemná i pro ty nejzatvrzelejší cyniky. Když se nevrlý morous Neal (Steve Martin) snaží dostat z New Yorku domů do Chicaga na den Díkůvzdání, tak se něj přilepí vtíravý, bezstarostný Del (John Candy), který ho svým životním elánem přivádí k šílenství. Jejich společná cesta je navíc nelítostnou ukázkou Murphyho zákonů v praxi. Vše, co se může pokazit, se pokazí. Hughes hází oběma postavám klacky pod nohy důmyslně neúprosným a nepředvídatelným způsobem a výsledkem je řetěz komicky absurdních, přesto uvěřitelných situací. Důležitější než humor jsou tu totiž postavy, které pod tím vším potrhlým vyváděním procházejí výrazným vývojem a s kterými dokážeme snadno soucítit. Tohle je něco, co Hughesovi vždycky šlo, a co se v dnešních komediích (až na pár výjimek) příliš neobjevuje.

    • 14.11.2018  22:40

    Další variace na The Most Dangerous Game. Tentokrát z prostředí uzavřeného obchodního centra, kde psychopatický polda nahání zlobivé teenagery. Ale nečekejte typický slasher. Hlavní padouch se nechová jako běžný zabiják ze slasherů a místo toho, aby systematicky vyvražďoval jednu postavu za druhou, tak většinu času jen vynervovaně pobíhá po obchoďáku, šíleně řve a všechno kolem sebe demoluje, přičemž občas i někoho sejme. Chaotický děj celkem koresponduje s divokou videoklipovou estetikou filmu, který od chvíle, kdy se teenageři vloupají do obchoďáku, působí jak cirkusová přehlídka osmdesátkových kameramanských trendů, nastolených MTV a Blade Runnerem. Explozivní pestrobarevná světelná show s dezorientujícím střihem ale bohužel nenechává žádný prostor pro napětí nebo hrůznou atmosféru. Svým způsobem zajímavá podívaná, ale čistě pro hardcore hledače neznámých „ozploitationů“. Pro režiséra Stephena Hopkinse byla nicméně vstupenkou do Hollywoodu.

    • 14.11.2018  22:32
    The Boogens (1981)
    **

    Předvídatelný monster horor, který přesto, že je plný hororových klišé, tak jedno z nich rozkošně podvrací. A sice způsob, jak horory nakládají s domácími mazlíčky. Jednou z vedlejších postav je totiž malý pudl, který má nezvykle tuhý kořínek. Nejlepší scéna z celého filmu je ta, v níž ho panička nechá samotného v domě, v jehož sklepě se skrývá ústřední monstrum. Pes se tak na několik minut stane hlavní postavou, o kterou se opravdu bojíme, protože dobře víme, že to má podle všech žánrových konvencí spočítané, ale on přitom dokáže opakovaně o vlásek unikat. Monstrum většinu času nevidíme, což je dobře, protože vypadá velice směšně. Nicméně, dokud se drží mimo obraz, tak film místo toho, aby nechal pracovat divákovu fantazii (jako to skvěle dělají třeba Čelisti), tak nás akorát krmí lacinými subjektivními záběry z pohledu monstra, v nichž se kameraman „vrhá“ na herce. A to je docela nuda. Jaká škoda, že ten pudl nedostal víc prostoru.

    • 19.7.2018  19:11
    Tranceři (1985)
    ****

    Spousta béčkových filmů sice na jednu stranu bezostyšně vykrádá své áčkové vzory, ale na druhou stranu pro ně sama bývá nevyčerpatelným zdrojem inspirací. Trancers jsou toho zářným příkladem. Navenek sice kopírují Blade Runnera (hard-boiled detektivka, začínající v neo-noir budoucnost) a Terminátora (padouch cestuje časem do 80. let, aby zabil předky svých protivníků), ale uvnitř toho všeho dokáží vytvořit svůj vlastní svět a naplnit ho velkou dávkou do té doby neokoukaných nápadů. Do minulosti se tu např. cestuje tak, že se po injektování drogy přenesete do těla svého předka. Hlavní padouch útočí pomocí zhypnotizovaných lidí. A akčních scény jsou tu zpomalovány, pomocí speciálních hodinek, manipulujících s časem. Jasně, tohle všechno jsme viděli v pozdějších áčkových filmech, ale odkud to asi vzaly? Děj celkově nedává příliš velký smysl a hlavním tahákem jsou již zmíněné drobné nápady, se kterými si film velmi vtipně pohrává. Když se např. policejní šéf z budoucnosti vypraví do minulosti, tak se přenese do těla osmileté holčičky v pyžamu, která pak v noci přijde hlavního hrdinu seřvat s drsným výrazem Dirty Harryho. Na druhou stranu je tu i řada momentů, které zřejmě nemají být vtipné, a jsou nechtěně směšné. Díky skvělé ústřední herecké dvojici (Tim Thomerson je hard-boiled až na kost a chemie mezi ním a sympatickou Helen Huntovou funguje jak má) je to ale fajn zábava, která při skromných 76 minutách uběhne možná až příliš rychle.

    • 19.7.2018  19:10

    Minimalistický spaghetti western, který vlastně nepůsobí moc jako spaghetti western. Taky ho režíroval Francouz, Robert Hossein, známý jako představitel Peyraca z Angeliky, po jejímž boku se tu opět objeví. Tentokrát to ale nebude žádná romantika, nýbrž těžká depka, v níž se toho příliš nenamluví a kde většinu věcí (ať už společnou minulost postav, nebo důležité dějové obraty) budete muset vyčíst z tváří herců a jejich gest. Zajímavý experiment, který někdy funguje a někdy ne. Postavy tu ale bohužel nejsou natolik zajímavé, aby vás jejich chladný příběh o pomstě, v němž se hrdinové nechovají o moc lépe než padouši, pořádně vtáhl.

    • 19.7.2018  19:08

    Fred Dekker v tomhle mišmaši padesátkových monster hororů a osmdesátkových teenagerských komedií dává od začátku do konce vehementně najevo, jak moc velký fanoušek béčkových sci-fi hororů je. Ale místo toho, aby si více pohrával s žánrovými konvencemi, tak spíše jen vrší jeden filmový odkaz na druhý, a někdy je toho až příliš (každá druhá postava je tu pojmenovaná podle nějakého hororového režiséra apod.). Pro fanoušky tehdejších hororů je to ale příjemný návrat do minulosti.

    • 29.6.2018  17:55

    Je s podivem, že v té dnešní záplavě zombie filmů ještě někdo dokáže přijít s něčím neotřelým. Přitom stačí spojit zombie film s bezeslovným postapo subžánrem „poslední muž na zemi“, uzavřít hlavního hrdinu do činžáku a sledovat zombie apokalypsu čistě z jeho omezené perspektivy, skrz okno. A jak už to tak u posledních lidí na zemi bývá, postupně se začnou nudit. Hrdina tedy většinu času bojuje spíše s nudou a osamělostí než se zombíky (v jednu chvíli se dokonce snaží spřátelit se svým zombie sousedem). Jsou sice chvíle, kdy už je té nudy příliš a my se začneme trochu nudit s ním, ale většinu času si budeme užívat osvěžující minimalistický koncept plný neokoukaných nápadů, které v zombie filmech běžně neuvidíme. Už jen samotní zombíci se tu projevují trochu jinak, než jak je známe. Nevydávají totiž žádné zvuky. Jsou naprosto tišší, což je nejen mrazivé, ale zajímavě to i koresponduje s faktem, že jde vlastně z větší části o němý film.

    • 29.6.2018  17:47

    V době, kdy ještě komiksové týmovky nebyly na plátně „in“, se dali dohromady android (pardon, mandroid), sexy inženýrka, její robotický mazlíček, lovec pokladů a ninja, aby společně zastavili šíleného vědce, který se chce předělat na kyborga a ovládnout starověký Řím. Předtím se ale musí utkat s jezerními piráty, vyšinutými vidláky a neandrtálci. Eliminátoři mají svým nesourodým složením k Avengers daleko a připomínají spíše Ligu výjimečných. A jestliže Liga výjimečných byla takovými Avengers viktoriánské Anglie, tak Eliminátoři jsou Avengers osmdesátkové VHSkové éry. Tohle béčkové veledílo producenta Charlese Banda je dokonalou encyklopedií tehdejších klišé a zábavným mashupem všemožných dobrodružných a vědeckofantastických subžánrů, který svojí překombinovaností strčí do kapsy i Legendu o zlaté perle. Kouzelně nesmyslný způsob, jakým Eliminátoři kombinují obrovské množství tehdy populárních akčních filmů, připomíná pohled na dítě, které si hraje s figurkami, posbíranými z různých regálů, a vymýšlí pro ně ty nejnepravděpodobnější situace. Zároveň tu ale nechybí občasné sebeironické komentáře dospěláka („This is all some kind of weird-ass science fiction thing, right?“). Zosobněním toho všeho je ústřední „mandroid“ (takový předchůdce Robocopa a Daniela Radcliffa ve filmu Švýcarák), který je složený ze všech možných vyměnitelných součástek a multi-nástrojů, pomocí kterých ze sebe dokáže udělat např. tank nebo vodní skútr. Když nad tím tak přemýšlím, z Eliminátorů by byly sakra dobré akční figurky.

    • 26.6.2018  21:18

    Nostalgie po 80. letech je dneska cítit z kdejakého filmu, ale způsob, jakým k ní přistupují The Strangers: Prey at Night se hned tak nevidí. Po povinné rutinní expozici a po vyčerpání všech možných slasherových klišé se film nečekaně přetaví do úžasně abstraktního, vizuálně nadupaného skoro-muzikálu, který ironickým způsobem kombinuje osmdesátkový pop s násilnými scénami. Celé to navíc začne působit dojmem, jako by režisér v průběhu natáčení zahodil scénář a rozhodl se místo pokračování The Stragenrs raději zremakovat Carpenterovu Christine. Z autorádia pickupu trojice maskovaných zabijáků, pomalu projíždějícího uvnitř opuštěného karavanového parku, neustále vyhrává osmdesátkový pop, z kterého vám tu poleze mráz po zádech. Děj se sice odehrává v současnosti, ale titulní psychopati jako by se stylizovali do podoby zabijáků z osmdesátkových slasherů, kteří se bez osmdesátkových hudebních hitů neobejdou, ani když vylezou z auta. K vrcholným číslům filmu pak patří scéna rvačky v neonově nasvíceném bazénu, při níž hraje Total Eclipse of the Heart, nebo pronásledování hrdinky hořícím autem za doprovodu Making Love Out Of Nothing At All.

    • 14.5.2018  20:11
    Link (1986)
    ***

    Bizarní kousek od „australského Hitchcocka“ Richarda Franklina, u kterého nevíte, jestli se máte bát, nebo se smát. Postupná proměna roztomilého, hravého šimpanze ve vraždícího psychopata je vskutku podivná. Jeho pyromanské choutky začínají naprosto nevinně (kouřením doutníků a ohříváním telefonů v mikrovlnce) a vrcholí požárem celého domu. Primátovy zprvu nevinně vyhlížející pohledy sice pak v kontextu s nadcházejícím děním začnou působit docela mrazivě (např. když šmíruje sprchující se Elizabeth Shue), ale jindy se nezbavíte dojmu, že je to pořád tentýž roztomilý a hravý šimpanz, legračně pobíhající po domě (pardon, ve skutečnosti je to vlastně orangutan přebarvený načerno). Goldsmithova zvláštně nevhodná hudba, jak z nějaké cirkusové atrakce, z toho pak místy dělá spíše hororovou grotesku. Fakt nevím, co si o tom myslet. Finále je každopádně po vizuální stránce zmáknuté na jedničku. Na Franklinovy Roadgames to ale nemá.

    • 14.5.2018  18:15

    Tonymu Williamsovi se podařilo vytěžit z tuctové gotické báchorky o strašidelném domě, plné otřepaných klišé, víc než byste od neznámého režiséra čekali. Už jen to, že se film odehrává uprostřed australské pustiny, ho samo o sobě ozvláštňuje. Nejzapamatovatelnější je ale jeho obskurní atmosféra, navozující pocit zlověstné předtuchy a trpělivě vyčkávající hrozby, jejíž původ není až do konce filmu jasný. Momenty největšího děsu, nasnímané ve zpomalených záběrech, tu působí až surrealisticky a nadpozemsky. Časté steadicamové průchody domovními koridory a snové koupelnové scény trochu připomínají Kubrickovo The Shining, ale aniž byste měli pocit, že ho film vykrádá. Na každém záběru je znát, že byl pečlivě naplánován a kulisy domu, kde se film odehrává, byly všemu důkladně přizpůsobeny. K tomu, aby se z Next of Kin stal hororový majstrštyk, chybí snad jen dotaženější zápletka. Film ve své době příliš diváků nevidělo a nebýt Quentina Tarantina (který ho považuje za nejlepší australský film vůbec), zřejmě by upadl v zapomnění. V létě bude ale konečně v plné parádě oprášen na Blu-rayi, spolu s dalšími australskými žánrovými klenoty.

    • 22.4.2018  23:52

    Lovec žraloků toho se žraloky zas tolik společného nemá. Franco Nero s divnou parukou se tu většinu času pere, chlastá, souloží, loví poklady nebo běhá po pláži ve zpomalených záběrech jako David Hasselhoff. A během toho všeho občas i zápasí se žraloky – holýma rukama! Což mě přivádí k tomu, že Castellari předtím odmítl režii filmu Zombi 2 (která byla nakonec svěřena Fulcimu), kde je podobně bizarní scéna, v níž pro změnu zombík zápasí se žralokem. Tvůrci si očividně užívali skvělou dovolenou na pláži, během níž zimprovizovali pár šílených honiček na souši, na vodě a ve vzduchu a několik zdlouhavých a zoufale nenapínavých podmořských scén.

    • 21.4.2018  22:59

    Film, který se proslavil tím, že byl (a stále je) zakázaný v USA kvůli tomu, jak se moc podobá Čelistem. Scéna, v níž žralok útočí na vrtulník, je každopádně víc kickass než v Čelistech 2. Pak je tu ještě nejnudnější windsurfingový závod v dějinách kinematografie. Víc si z toho nepamatuju.

    • 21.4.2018  22:07

    Ne tak stylové a extravagantní jako Válečníci z Bronxu, ale zato o poznání akčnější. Celý film je jedna dlouhá scéna, v níž lidé pobíhají po městě a spalují se plamenomety nebo se vyhazují do vzduchu v peckinpahovsky zpomalených záběrech. Je z toho cítit snaha o jakýsi politický komentář, ale v zásadě je to jen přehlídka nonstop explozí. Mark Gregory se po roce trochu otrkal, pořád nosí trvalou a džíny tak upnuté, že v nich sotva chodí, ale vypadá přitom už o něco méně zženštile než v jedničce. Největším tvrďákem tu je ovšem jeho dětský parťák, který má ze všech postav zdaleka nejvyšší kill count a kope zadky neméně dobře jako Hit-Girl z Kick-Ass. Název filmu (Escape from the Bronx) je dost zavádějící – ve skutečnosti tu nikdo z Bronxu neprchá, ale koho to zajímá.

    • 21.4.2018  22:00

    Prostřední kousek z Castellariho volné postapo trilogie je v zásadě takový spaghetti western v postapo kulisách. Představte si typické westernové konfrontace, jen v autech. Výsledkem je extrémně nízkorozpočtová imitace Road Warriora, který byl také inspirován westerny. Castellari tenhle přístup ale ve svém filmu stylisticky dotáhl do naprostého (až směšného) extrému. Jeho neotřelé širokoúhlé kompozice, ulítlá výprava (golfové vozíky předělané na bojová vozidla s plamenomety nebo brnění z průhledného plastu), infantilní scénář jak z pera 15letého puberťáka a zhulená hudba z toho dělají příjemně bizarní zážitek. A už vím, odkud vzal Rambo ty výbušné šípy! Od Freda Williamsona.

    • 21.4.2018  21:50

    Pomadmaxovská postapo béčka tehdejší doby si hodně zakládala na stylu. Nebylo důležité, kde jste bydleli a čím jste se živili. Hlavní bylo, že jste měli ten nejstylovější oblek, makeup nebo účes a tu nejhustší káru. Bojovníci z Bronxu sice výjímečně nekopírují Mad Maxe, ale spíše Hillovy Válečníky a Carpenterův Útěk z New Yorku, nicméně dávají usilovně najevo, že mají styl, už od úvodních titulků, které si libují ve fetišistických detailech kérek, kožených rukavic, cvočků a chráničů. Gangy, ovládající postapokalyptický Bronx roku 1990 (v 80. letech šlo o budoucnost), se od sebe pochopitelně liší stylem oblékání a specifickými dopravními prostředky (od motorkářů, vystrojených jak zákazníci Modré ústřice, přes bruslaře po jeskynní mutanty) a také použivanými zbraněmi a způsoby boje (členové jednoho gangu při rvačkách například stepují!). Bojovníci z Bronxu působí tak trochu jako výstřední muzikál bez zpěvu, v němž se postavy před kamerou neustále seskupují do směsných, předem nacvičených formací a póz. I pouhý příjezd na setkání dvou gangů tu musí proběhnout ve velkém stylu. V jedné takové úžasné absurdní scéně sledujeme několik minut záběry motorkářů seřazujících se postupně do tvaru W (evidentně odkaz na Hillovy Warriors). Kamera pečlivě snímá záběry obličejů, vestiček a motorek i těch nejméně důležitých komparzistů (když se vám je podaří nabrat z řad reálných Hells Angels, tak je musíte na plátně dostatečně prodat). Do toho dramaticky bubnuje živá kapela, která náhodou byla na místě natáčení a režisérovi přišlo cool jí zapojit do děje. Členové gangu si dlouze vyměňují pohledy, bubnování dramaticky vrcholí, ale scéna prakticky žádné vyvrcholení nemá. Motorkáři si akorát vymění pár slov a pak se zase v poklidu rozejdou. A přesně takový je celý film. O ničem, ale má to styl! Děj je nesmírně imbecilní a nesmyslný, ale po formální stránce je to svým způsobem fascinující podívaná. Castellari tu opět předvedl, jak umí skvěle pracovat s širokoúhlou kamerou. A reálné lokace tehdejšího Bronxu vypadají přesvědčivě zpustle (byť ne vyloženě postapokalypticky). Až člověka zamrazí, jak to tam v 80. letech vypadalo.

    • 13.4.2018  21:54

    Osmdesátkové filmy si vyloženě libovaly v toxickém odpadu (Toxic Avenger, C.H.U.D., Návrat oživlých mrtvol, Želvy ninja), ale na komedii o popelářích, kteří rozkryjí konspiraci, týkající se zbavování toxického odpadu, jsme museli čekat až do roku 1990. Jde zřejmě o jediný hvězdně obsazený film o popelářích, který toho pro popeláře udělal asi tolik, co Pobřežní hlídka udělala pro pobřežní hlídku. A najdete v něm navíc bezesporu nejlepší montáže z vynášení odpadků v dějinách kinematografie. Charlie Sheen a Emilio Estevez vám ukáží, že dělat popeláře je těžká pohoda. V práci se bavíte prohlížením cizích odpadků, kterými po sobě házíte, nebo soupeříte se svými popelářskými rivaly. A jelikož končíte brzy, tak můžete po zbytek dne surfovat, pařit nebo souložit na pláži. A koneckonců i sledovat sousedy dalekohledem. Zčásti je totiž i taková infantilní variace na Okno do dvora, utopená v doslova fekálním humoru. Libový komediální trash (o trashi) pro nostalgické pamětníky.

    • 13.4.2018  21:09
    Proroctví (1979)
    **

    Hororová obskurnost, která toho chce strašně moc říct o vážných tématech, jako jsou obavy o životní prostředí, předporodní deprese nebo sociální nespravedlnost. Ale zapamatujete si z ní maximálně jednu z nejdivnějších smrtí v dějinách kinematografie - když je jedna z postav v zapnutém spacáku vymrštěna zmutovaným medvědem do vzduchu a po dopadu doslova exploduje v hromadu peří. To nejde popsat, to se musí vidět. Útok vzteklých mývalů taky stojí za pozornost. Víc ne. Frankenheimer na férovku přiznal, že to točil v době, kdy měl problémy s alkoholem. To možná leccos vysvětluje.

    • 29.3.2018  23:08

    Nezvykle pojaté giallo, namíchané s dalším populárním italským subžánrem z tehdejší doby (jelikož to souvisí se závěrečnou pointou, tak nebudu vyzrazovat s kterým). Tentokrát tu neřádí žádný vrah s koženými rukavicemi, ale stylisticky a tematicky to pořád giallo je. Potěší, že práce s barvami, expresionistickými kamerovými úhly a fetišistickými detaily tu není samoúčelná jako v některých giallo filmech. I ty nejdrobnější detaily v obraze tu mají svůj význam a tvoří do sebe postupně zapadající kousky mozaiky. Zároveň působivě reflektují vnitřní stav hlavní hrdinky, která postupně přichází o rozum, když se jí začnou vracet vzpomínky na traumatické událostí z její minulosti. Hranice mezi realitou a fantazií či minulostí a přítomností jsou tu stírány velmi nápaditým způsobem. Vedle toho tu je ještě jedna nenápadná vedlejší linie, která je naplno odhalena až na konci. Závěr sice nedává příliš velký smysl, je spíše metaforický, ale tohle je čistý hororový ponor do šílenství, který smysl dávat nemá. Je to skoro tak dobré jako Hnus nebo Rosemary má děťátko od Polanskiho. Francesco Barilli je velmi schopný hororový režisér. Škoda, že natočil pouze dva celovečeráky.

<< předchozí 1 2 3 4 5