Quint

Osmdesátkový akčňák Rudý škorpion, tehdejšími kritiky označený za jeden z nejstupidnějších filmů všech dob, by se dal stručně popsat jako takový Tanec s vlky na steroidech říznutý Rambem s ruským přízvukem. Tato antikomunistická propaganda režiséra Josepha Zita (vyhlášeného specialisty na zabíjení komunistů ve filmech) je dodnes zmiňována v politických knihách kvůli kontroverzi spojené s jejím financováním, které měl na svědomí nechvalně známý republikánský lobbista, později zavřený za korupci. Výjimečnost Rudého škorpiona nicméně spočívá v tom, že jeho hlavní postavou je ruský přeběhlík. Lundgren zde hraje člena speciálního sovětského komanda s hurvínkovským účesem a zálibou v zabíjení, pití vodky a krkání. Jeho úkolem je zlikvidovat afrického vůdce antikomunistických povstalců, ale po dvou dnech strávených v poušti s vychrtlým bušmenem, kterému nerozumí ani slovo, vystřízliví a začne pochybovat o svém poslání. Když mu pak jeho křovácký kamarád, který vypadá jak Xixao z „Bohové musí být šílení“, vyrobí sandály, uvědomí si, že kope zadky za nesprávný tým. Odhodí tedy psí známky a oblečení a rozhodne se své sovětské, kubánské a české (!) soudruhy vykopat z Afriky. Film jsem viděl poprvé v 90. letech na videokazetě s úžasně ujetým českým dabingem, který zážitek z něj posouval do ještě potrhlejšího levelu. Lundgrenovi tu nebylo dopřáno příliš dialogů (nejdelší věta, kterou zde pronese, je „pojďme nakopat pár zadků“) ani příliš oblečení (dětským olejíčkem na něm ale nešetřili). Jeho minimalistické herectví nicméně perfektně sedne k roli chladného vojáka s vymytým mozkem a duchaprázdným pohledem, v němž občas probliknou náznaky probouzejících se duševních pochodů. Na filmu je ostatně nejzábavnější jeho interakce s ostatními postavami (zvláště s o pět hlav menším křovákem a s neustále klejícím americkým novinářem). Lundgren tu, dá se říct, navazuje na svoji roli nadopovaného sovětského boxera Ivana Draga z Rockyho IV, který přestoupí na druhou stranu a změní se v naštvaného „rambovského“ akčního hrdinu. Zatímco Stallone měl Ramba, Schwarzenegger Commando a Norris Missing in Action, tak Lundgren měl Rudého škorpiona.

Vládci vesmíru jsou čistá béčková brilance, která zničila nejednu hereckou kariéru a která vykrádá ostatní filmy, co to jen dá. Své předlohy se přesto z finančních důvodů příliš nedrží. Děj začíná na planetě Eternia po velké bitvě, kterou z finančních důvodů neuvidíme. He-Man a jeho kámoši na začátku filmu utečou před megalomanským kostlivcem Skeletorem a jeho bandou na jinou, náhodně zvolenou planetu, kterou je z finančních důvodů Země. S předlohou má tedy film pramálo společného (He-Man tu navíc místo svého gigantického meče používá spíše laserovou pistoli). Nejdůležitějším atributem he-manovských akčních figurek bylo, že měly svaly a neměly skoro žádné oblečení. Animovaný seriál a komiksy byly v podstatě jen reklamy na tyto figurky a nevnášely do jejich světa příliš hloubky. Postavy ve filmu jsou v zásadě jen obživlými verzemi těchto akčních figurek, jejichž kostýmy ovšem v hrané podobě působí extrémně směšně (herci se v nich mnohdy mohou stěží hýbat). He-Manovu identitu tvoří čistě jeho muskulatura (pro nechápavé je jeho mužnost v jeho jménu pro jistotu akcentována dvakrát - „he“ a „man“). A vlastně si nedokážu představit vhodnějšího herce pro tuto roli než Dolpha Lundgrena. Jeho výstřední komiksová vizáž s koženými spoďáry a bondážovými kšíry se vám navždy vryje do paměti. Lundgren na roli He-Mana nebyl příliš pyšný. Jeho švédský přízvuk sice nakonec nepředabovali, jak bylo původně v plánu, ale je tu využitý maximálně jako nevkusně nastajlovaná hora svalů, která občas něco řekne. I tak jde ale o první roli, v níž pronese víc než čtyři věty. Ty nejlepší hlášky tu má ovšem He-Manův protivník Skeletor, jehož povahu lakomého fracka, který musí mít všechny hračky pro sebe, vystihuje jeho nezapomenutelný výrok: „musím mít všechno, jinak nebudu mít nic!“ Musí mít tedy i tu nejpompéznější kulisu v celém filmu, kterou je jeho trůn. Charakterní herec Frank Langella si roli maniakálního záporáka vyloženě vychutnává, pronáší ďábelsky stupidní monology se shakespearovskou vážností a dokáže solidně přehrávat i přes gumovou masku, která zakrývá většinu jeho mimiky.

Conan ničitel je naprostým vrcholem imbecilní zábavy bez jediného slabého místa. Zatímco Barbar Conan je temná a smrtelně vážná fantasy pro dospělé, Conan ničitel je klukovsky naivní báchorka pro náctileté, která se nebere ani trochu vážně. Zapomeňte na ponurou atmosféru, brutální násilí a sexuální orgie z prvního filmu (ne že bychom něco takového čekali od scenáristy, který má na kontě klenoty typu My Little Pony). Dvojka se nesnaží sdělovat žádné filozofické myšlenky, jako „co tě nezabije, to tě posílí“. Conan už si prošel bolestivou a traumatickou proměnou, která z něj udělala silnějšího člověka. Ale také kapánek tupějšího. Ve svém druhém filmu už není přemýšlivý bojovník jako v jedničce, ale naivní hromotluk, který se vrhá do boje bez přípravy. Místo soubojů zkušených válečníků tentokrát sledujeme rvačky, připomínající wrestlingové zápasy, při nichž Conan pózuje s mečem jak na kulturistické soutěži. Zatímco kvůli jedničce musel Arnold pár kil svalů shodit, aby vypadal méně kulturisticky, tak pro pokračování naopak svalovou hmotu znovu nabral. A je tu namakanější než kdy předtím a potom. Režisér Richard Fleischer se evidentně snažil co nejvíce prodat jeho muskulaturu a oblékl ho pouze do kožených spoďárů, zatímco ostatní herci na sobě mají několik vrstev kožešin. Conanovi tentokrát pomáhá sebranka rozmanitých týpků. Otravný zlodějíček, který pojídá ukradené drahokamy, aby mu je nikdo neukradl. Nevrlý kouzelník, který má při kouzlení výraz, jako když tlačí na záchodě. Živelná divoška v podání zpěvačky Grace Jones, která svojí roli brala natolik vážně, že v zápalu pro věc poslala dva kaskadéry do nemocnice. A rozkošně spratkovitá princezna s dokonale vyfénovanými vlasy, jejíž panenství střeží hromotluk Bombaata, paradoxně ztvárněný basketbalistou Wiltem Chamberlainem, který se proslavil tím, že údajně svedl a osouložil 20 tisíc žen. Fleischerovo fantastické dobrodružství je přímočarou zábavou, natočenou se svěžím dětinským elánem. Film neztrácí čas dlouhou expozicí nebo rozvíjením postav, zato je plný komiksově přemrštěných akcí, peckovaček s podivnými monstry (které hrají známí wrestleři) a nezapomenutelně absurdních kouzelnických soubojů. Zdrojem zábavy jsou i prkenné herecké výkony (vrcholem je scéna s opilým Conanem) a vtipně stupidní dialogy, které by záviděl lecjaký sitcom. Béčkovost filmu nicméně pozvedá kamera legendárního Jacka Cardiffa, jenž dokáže i laciné kulisy nasvítit tak, aby vypadaly poměrně dobře, a epický hudební doprovod Basila Poledourise.

Filmová kuriozita Roar je opředena tolika šílenými historkami, že jsem si jí prostě musel pustit. Film vznikal údajně 11 let. Herečka Tippi Hedren (které zřejmě nestačilo náročné natáčení hororu Ptáci) prohlásila, že šlo zřejmě o nejnebezpečnější natáčení všech dob a napsala o tom všem knihu. Během natáčení tohoto zvířecího (ne)hororu bylo prý zraněno 70 členů štábu. Proč tolik? Poněvadž, když se někomu něco stalo, už ho další den na place neviděli, a tak ho museli nahradit někým jiným. Tohle všechno bylo využito k propagaci filmu (jehož trailer se např. chlubí tím, kolik stehů a zlomenin si jednotliví herci z natáčení odnesli), ale k úspěchu mu to moc nepomohlo a na dlouhá léta byl zcela zapomenut. Nyní ho distributor Drafthouse Films znovuobjevil a vydá ho na podzim na Blu-ray nosičích, a tak se o něm znovu začíná psát. Nejde v žádném případě o dobrý film. Scénář nemá hlavu ani patu a režie je dosti chaotická. V podstatě jde o vysokorozpočtový, podomácku vyrobený amatérský vysněný projekt hollywoodského agenta Noela Marshalla, který do něj zatáhl (a málem tak zabil) celou svoji rodinu (mj. manželku Tippi Hedren a nevlastní dceru, tehdy ještě neznámou Melanie Griffith). V centru jednoduchého příběhu stojí rodina, která se vrací do Afriky navštívit hlavu rodiny – zoologa (hraje ho sám Noel Marshall), jenž bydlí v dřevěném domku s desítkami lvů, tygrů, pum a gepardů, kteří se rádi z legrace vrhají na lidi. Rodinka přijde zrovna ve chvíli, kdy je otec pryč, a celý film je prakticky o tom, jak ostatní členové rodiny utíkají a schovávají se před jeho domácími mazlíčky, protože (až do konce filmu) netuší, že jde vlastně o roztomilá zvířátka, která si chtějí jen hrát. Film byl natočený na podporu africké divé zvěře a má zřejmě ukázat, jak se dá se zvířaty koexistovat (i navzdory tomu, že např. skalpovali kameramana Jana de Bonta). Celé to působí jako neskutečně bizarní slepenec groteskních akčních scén, kdy herci a zvířata nekontrolovaně pobíhají sem a dostávají se do divokých konfrontací. Není přitom úplně jasné, jestli má jít o grotesku, nebo o horor. Nebojíme se ovšem o postavy ve filmu, ale spíš o herce, kteří je hrají. Jelikož to, co se ve filmu odehrává, vypadá opravdu VELMI nebezpečně (zvířata nebyla vycvičená) a je jen zázrak, že to všichni přežili. Uvidíte například, jak obrovské množství lvů skáče na člověka, jak tygr potopí loď, zatímco další loď rozmačká slon a poté vyhodí Tippi Hedren do vzduchu a (skutečně) jí zlomí nohu – nic nebylo nahrané. Těžko říct, kolik tomu dát hvězd. V každém případě jde o fascinující podívanou, kterou si klidně zopakuju, když budu chtít nějaké návštěvě pustit něco úžasně obskurního.

Policejních procedurálek je plná televize. Většina z nich se od sebe liší pouze jiným názvem, jiným prostředím a jinými postavami. Osobně se jim spíš vyhýbám, protože málokdy přijde někdo s něčím neokoukaným. To se ovšem tvůrcům seriálu Fortitude povedlo. Jednak díky tomu, že příběh zasadili do netradičního prostředí odlehlé Arktidy, které se postará o mrazivou atmosféru s impozantními vizuály. Navíc nejde o čistokrevnou kriminálku. Časem totiž začne velmi nenápadně a pozvolna vyplouvat na povrch skrytá hororová linie. Zpočátku není jednoduché se ve zdánlivě komplikované zápletce s mnoha postavami zorientovat, ale nakonec to celé do sebe zapadne a skvěle to funguje. Kvalita jednotlivých sérií je ale bohužel sestupná. První série je výborná, poslední téměř nekoukatelná.

"Sword and sorcery" fantasy pod režijní taktovkou mistra halucinačních gore hororů Lucia Fulciho vlastně není tak úplně "sword and sorcery“, protože v ní žádné meče nejsou. Film se celkově dost vymyká zažitým konvencím svého subžánru, a díky tomu stojí za doporučení. Fulci by nebyl Fulci, kdyby si to celé nenatočil po svém. Conquest sice je stejně stupidní jako většina italských napodobenin Conana z 80. let, ale díky Fulciho režii mu nechybí osobité vizuály. Na fantasy je nezvykle ponurý, brutální a surrealistický. Většina filmu se odehrává v temných bažinách a jeskyních, kde kouřostroje běžely na plné obrátky. Celý film se doslova koupe v husté mlze a je výhradně natáčený v silném protisvětle skrz výrazně změkčující filtry, což záběry rozpíjí až do abstraktní podoby. Někteří diváci extrémně zamlžené vizuály ocení, některým budou připadat laciné. Každopádně je to výborný způsob, jak zamaskovat špatné triky.

Jeden z mnoha béčkových „sword and sorcery“ filmů 80. let, který se ovšem (na rozdíl od prvního Deathstalkera) nebere ani trochu vážně. Známý béčkař Jim Wynorski si zjevně uvědomil velmi omezené možnosti extrémně nízkého rozpočtu, a tak to celé vzal s humorem a se snahou natočit co nejblbější a nejabsurdnější film co to jen jde. Špatné herecké výkony a laciná výprava (která se jen velmi vzdáleně podobá poutavým plakátům Borise Valleja) mu tedy hrají do karet a výsledek je zábavnou taškařicí, která vcelku úspěšně paroduje mnohá žánrová klišé.

Mnohem lepší než loňský tematicky spřízněný Grizzly. Na rozdíl od něj se Backcountry obejde bez známých herců a dokonale vycvičeného medvěda Barta (který dokáže zahrát i ty nejjemnější výrazové nuance). Ústřední medvěd tu sice napohled nevypadá tak hrozivě, nedokáže se ani pořádně postavit na zadní a v některých detailních záběrech je dokonce znatelně umělý, přesto nahání mnohem větší hrůzu tím, že se chová poměrně autenticky. Nejde o nepřesvědčivě inteligentní monstrum, které se mstí a systematicky vraždí lidi, jako ve výše zmíněném Grizzlym, ale o normální hladové zvíře potloukající se po lese, které děsí svojí nepředvídatelností. První polovina je ale utahaná a je škoda, že film nezačne budovat napětí mnohem dříve. Útok medvěda, který je prakticky vidět jen v několika málo záběrech, je poměrně krátký, ale o to uvěřitelnější. A dokážu si představit, že asi tak nějak by to ve skutečnosti probíhalo. Celá ta scéna se stanem mi ostatně připomněla podobně mrazivý moment z Herzogova dokumentu Grizzly Man.

Nevybavuju si jiný seriál, který by mě dokázal nepřetržitě bavit až do své 12té série. Vlastně si nevybavuju jiný seriál, na který bych vůbec dokázal takovou dobu koukat (možná s výjimkou Simpsonových). Je neuvěřitelné, jak dlouho dokázal sitcom Dva a půl chlapa úspěšně těžit z prakticky stejných situací, vycházejících z jednoduchého konceptu (dvě zcela rozdílné postavy spolu bydlí pod stejnou střechou). Svým troufalým humorem se často dostával na hranici toho, co si lze v celoplošné televizi dovolit. Svým neúprosným metahumorem se nebál trefovat ani do osobních životů vlastních herců a se sebeironií se dokázal vyrovnat i s vyhazovem své hlavní hvězdy (paradoxně kvůli tomu, že vedla podobně divoký život jako postava, kterou hrála).

Italský režisér Antonio Margheriti si nenechal ujít snad žádný exploatační subžánr, který se dá vymyslet. Ani se neostýchal spojit jich několik dohromady. Takže proč v prehistorickém dobrodružném filmu nevyužít kostýmy a rekvizity ze starších sci-fi a postapokalytických filmů. Tenhle zábavně nesmyslný kříženec Conana a Flashe Gordona je 90minovou verzí původně čtyřhodinové italsko-turecké minisérie. Zřejmě díky tomu má doslova raketový spád a není v něm takřka jediné hluché místo. Je tak nabitý k prasknutí úžasně absurdními momenty, v nichž nechybí barbaři s vyfénovanými parukami, papírmašoví dinosauři ve všech možných podobách, padouši v chlupatých opičích kostýmech, mumie, androidi, vesmírné lodě a samozřejmě ani bezchybně blbý diskotékový theme song oceněný Zlatou malinou.