Quint

Hughesova první „dospělácká“ komedie (tedy bez teenagerů) je navenek plná praštěného slapstickového humoru, ale uvnitř dokáže být překvapivě citlivá a dojemná i pro ty nejzatvrzelejší cyniky. Když se nevrlý morous Neal (Steve Martin) snaží dostat z New Yorku domů do Chicaga na den Díkůvzdání, tak se na něj přilepí vtíravý, bezstarostný Del (John Candy), který ho svým životním elánem přivádí k šílenství. Jejich společná cesta je navíc nelítostnou ukázkou Murphyho zákonů v praxi. Vše, co se může pokazit, se pokazí. Hughes hází oběma postavám klacky pod nohy důmyslně neúprosným a nepředvídatelným způsobem a výsledkem je řetěz skvěle vygradovaných komických situací. Film se vám dostane pod kůži nejen díky chemii dvou hlavních herců, připomínajících novodobého Laurela a Hardyho, ale i díky skvěle napsaným ústředním postavám, které pod tím vším potrhlým vyváděním procházejí výrazným vývojem a s nimiž dokážeme snadno soucítit. Tohle je něco, co Hughesovi vždycky šlo, a co se v dnešních komediích (až na pár výjimek) příliš často neobjevuje.

Jedna z dalších variací na The Most Dangerous Game. Tentokrát z prostředí uzavřeného obchodního centra, kde psychopatický polda nahání zlobivé teenagery. Ale nečekejte typický slasher. Hlavní padouch se nechová jako běžný zabiják ze slasherů. Místo toho, aby systematicky vyvražďoval jednu postavu za druhou, tak většinu času jen vynervovaně pobíhá po obchoďáku, šíleně řve a všechno kolem sebe demoluje, přičemž občas i někoho sejme. Chaotický děj celkem koresponduje s divokou videoklipovou estetikou filmu, který od chvíle, kdy se teenageři vloupají do obchoďáku, působí jak cirkusová přehlídka osmdesátkových kameramanských trendů nastolených MTV a Blade Runnerem. Explozivní pestrobarevná světelná show s dezorientujícím střihem ale bohužel nenechává žádný prostor pro napětí nebo hrůznou atmosféru. Svým způsobem zajímavá podívaná, ale čistě pro hardcore hledače neznámých „ozploitationů“. Pro režiséra Stephena Hopkinse byla nicméně vstupenkou do Hollywoodu.

Předvídatelný monster horor, který přesto, že je plný hororových klišé, tak rozkošně podvrací způsob, jakým horory nakládají s domácími mazlíčky. V paměti tak utkví scéna, v níž jedna z postav nechá svého pudla samotného v domě, v jehož sklepě se ukrývá ústřední monstrum. Pes se tak na několik minut stane hlavní postavou, o kterou se opravdu bojíme, protože dobře víme, že to má podle všech žánrových konvencí spočítané. Ale on přitom k našemu překvapení dokáže opakovaně o vlásek unikat smrti. Monstrum většinu času nevidíme, což je dobře, protože vypadá směšně. Dokud se ale drží mimo obraz, tak film místo toho, aby nechal pracovat divákovu fantazii (jako to skvěle dělají třeba Čelisti), tak nás akorát krmí lacinými subjektivními záběry z pohledu monstra, v nichž se kameraman „vrhá“ na herce. A to je docela nuda. Jaká škoda, že ten pudl nedostal víc prostoru.

Spousta béčkových filmů sice na jednu stranu bezostyšně vykrádá své áčkové vzory, ale na druhou stranu pro ně někdy sama bývá nevyčerpatelným zdrojem inspirací. Trancers jsou toho zářným příkladem. Navenek sice kopírují Blade Runnera (hard-boiled detektivka začínající v neo-noir budoucnosti) a Terminátora (padouch cestuje časem do 80. let, aby zabil předky svých protivníků), ale uvnitř toho všeho dokáží vytvořit svůj vlastní svět a naplnit ho velkou dávkou do té doby neokoukaných nápadů. Do minulosti se tu např. cestuje tak, že se po injektování drogy přenesete do těla svého předka. Hlavní padouch útočí pomocí zhypnotizovaných lidí. A akčních scény jsou tu zpomalovány pomocí speciálních hodinek manipulujících s časem. Jasně, tohle všechno jsme viděli v pozdějších áčkových filmech, ale odkud to asi vzaly? Děj celkově nedává příliš velký smysl a hlavním tahákem jsou již zmíněné drobné nápady, se kterými si film velmi vtipně pohrává. Když se např. policejní šéf z budoucnosti vypraví do minulosti, tak se přenese do těla osmileté holčičky v pyžamu, která pak v noci přijde hlavního hrdinu seřvat s drsným výrazem Dirty Harryho. Na druhou stranu je tu i řada momentů, které zřejmě nemají být vtipné a jsou nechtěně směšné. Díky skvělé ústřední herecké dvojici (Tim Thomerson je hard-boiled až na kost a chemie mezi ním a sympatickou Helen Huntovou funguje jak má) je to ale fajn zábava, která při skromných 76 minutách uběhne možná až příliš rychle.

Minimalistický spaghetti western, který vlastně nepůsobí moc jako spaghetti western. Taky ho režíroval Francouz, Robert Hossein, který je u nás známý jako hrabě Peyrac z Angeliky, jejíž herecká představitelka se po jeho boku objeví i zde. Tentokrát to ale nebude žádná romantika, nýbrž těžká depka, v níž se toho příliš nenamluví a kde většinu děje (ať už společnou minulost postav, nebo důležité dějové obraty) budete muset vyčíst z tváří herců a jejich gest. Zajímavý experiment, který někdy funguje a někdy ne. Postavy tu ale bohužel nejsou natolik zajímavé, aby vás jejich chladný příběh o pomstě, v němž se hrdinové nechovají o moc lépe než padouši, dostatečně vtáhl.

Fred Dekker v tomhle mišmaši padesátkových monster hororů a osmdesátkových teenagerských komedií dává od začátku do konce vehementně najevo, jak moc velký fanoušek béčkových sci-fi hororů je. Ale místo toho, aby si více pohrával s žánrovými konvencemi, tak spíše jen vrší jeden filmový odkaz na druhý, a někdy je toho až příliš (každá druhá postava je tu pojmenovaná podle nějakého hororového režiséra apod.). Pro fanoušky tehdejších hororů je to ale příjemný návrat do minulosti.

Když v dnešní záplavě zombie filmů ještě někdo dokáže přijít s něčím neotřelým, tak to velmi potěší. Přitom stačí spojit zombie film s bezeslovným postapo subžánrem „poslední muž na zemi“, uzavřít hlavního hrdinu do činžáku a sledovat zombie apokalypsu čistě z jeho omezené perspektivy, skrz okno. A jak už to tak u posledních lidí na zemi bývá, postupně se začnou nudit. Hrdina tedy většinu času bojuje spíše s nudou a osamělostí než se zombíky (v jednu chvíli se dokonce snaží spřátelit se svým zombie sousedem). Jsou sice chvíle, kdy už je té nudy až příliš a my se začneme trochu nudit s ním, ale většinu času si budeme užívat osvěžující minimalistický koncept plný neokoukaných nápadů, které v zombie filmech běžně neuvidíme. Už jen samotní zombíci se tu projevují trochu jinak, než jak je známe. Nevydávají totiž žádné zvuky. Jsou naprosto tiší, což je nejen mrazivé, ale zajímavě to i koresponduje s faktem, že jde vlastně z větší části o němý film.

V době, kdy komiksové týmovky na plátně ještě nebyly „in“, se dali dohromady android (ve filmu nazývaný „mandroid“), sexy inženýrka, její robotický mazlíček, lovec pokladů a ninja, aby společně zastavili šíleného vědce, který se chce předělat na kyborga a ovládnout starověký Řím. Předtím se ale musí utkat s jezerními piráty, vyšinutými vidláky a neandrtálci. Eliminátoři mají svým nesourodým složením k Avengers daleko a připomínají spíše Ligu výjimečných. A jestliže Liga výjimečných byla takovými Avengers viktoriánské Anglie, tak Eliminátoři jsou Avengers osmdesátkové VHSkové éry. Tohle béčkové veledílo producenta Charlese Banda je dokonalou encyklopedií tehdejších klišé a zábavným mashupem všemožných dobrodružných a vědeckofantastických subžánrů, který svojí překombinovaností strčí do kapsy i Legendu o zlaté perle. Kouzelně nesmyslný způsob, jakým Eliminátoři kombinují obrovské množství tehdy populárních akčních filmů, připomíná pohled na dítě, které si hraje s figurkami posbíranými z různých regálů a vymýšlí pro ně ty nejnepravděpodobnější situace. Zároveň tu ale nechybí občasné sebeironické komentáře dospěláka („This is all some kind of weird-ass science fiction thing, right?“). Zosobněním toho všeho je ústřední „mandroid“ (takový předchůdce Robocopa a Daniela Radcliffa z filmu Švýcarák), který je složený ze všech možných vyměnitelných součástek a multi-nástrojů, pomocí kterých ze sebe dokáže udělat např. tank nebo vodní skútr. Když nad tím tak přemýšlím, z Eliminátorů by byly sakra dobré akční figurky.

Nostalgie po 80. letech je dneska cítit z kdejakého filmu, ale způsob, jakým k ní přistupují The Strangers: Prey at Night se hned tak nevidí. Po povinné rutinní expozici a po vyčerpání všech možných slasherových klišé se film nečekaně přetaví do úžasně abstraktního, vizuálně nadupaného skoro-muzikálu, který ironickým způsobem kombinuje osmdesátkový pop s násilnými scénami. Celé to navíc začne působit dojmem, jako by režisér v průběhu natáčení zahodil scénář a rozhodl se místo pokračování The Stragenrs raději zremakovat Carpenterovu Christine. Z autorádia pickupu trojice maskovaných zabijáků, pomalu projíždějícího uvnitř opuštěného karavanového parku, neustále vyhrává osmdesátkový pop, z kterého vám tu poleze mráz po zádech. Děj se sice odehrává v současnosti, ale titulní psychopati jako by se stylizovali do podoby zabijáků z osmdesátkových slasherů, kteří se bez osmdesátkových hudebních hitů neobejdou, ani když vylezou z auta. K vrcholným číslům filmu pak patří scéna rvačky v neonově nasvíceném bazénu, při níž hraje Total Eclipse of the Heart, nebo pronásledování hrdinky hořícím autem za doprovodu Making Love Out Of Nothing At All.

Bizarní kousek od „australského Hitchcocka“ Richarda Franklina, u kterého nevíte, jestli se máte bát, nebo se smát. Postupná proměna roztomilého a hravého šimpanze ve vraždícího psychopata je vskutku podivná. Jeho pyromanské choutky začínají naprosto nevinně (kouřením doutníků a ohříváním telefonů v mikrovlnce) a vrcholí požárem celého domu. Primátovy zprvu nevinně vyhlížející pohledy sice pak v kontextu s nadcházejícím děním začnou působit docela mrazivě (např. když šmíruje sprchující se Elizabeth Shue), ale jindy se nezbavíte dojmu, že je to pořád tentýž roztomilý a hravý šimpanz, legračně pobíhající po domě (pardon, ve skutečnosti je to vlastně orangutan přebarvený načerno). Goldsmithova zvláštně zvolená hudba, jak z nějaké cirkusové atrakce, z toho pak místy dělá spíše hororovou grotesku. Finále je každopádně po vizuální stránce zmáknuté na jedničku. Na Franklinovy Roadgames to ale nemá.