Shadwell

Sex na pervitinu. ____ Hovořit v případě Sedláka o nějakém talentu či naději českého filmu je mýlka, protože on je již plně vyzrálým autorským tvůrcem, který přesně ví, co a jak chce říct. Na rozdíl od Tomáše Pavlíčka, kterému je třicet, a přesto točí, jak kdyby mu bylo šedesát (Chata na prodej), je stejně starý Adam Sedlák patřičně nekompromisní. Tomáše Pavlíčka nepotkáte na párty, kterých vymetá desítky ročně, jinak než v saku a v polobotkách. Adam Sedlák nosí kšilt a sneakersky. A o tom to (taky) je. ____ Vyjma kritického komentáře ohledně užívání dopingu ve vrcholovém sportu (atletika, cyklistika, kulturistika) nabízí Domestik další tři úžasné roviny – emancipační, transgresivní a recipientskou. (i) Zatímco hlavní hrdina je primitiv bez vzdělání, ona je vysokoškolačka. On žije v interiéru a snižuje si obsah kyslíku, ona v exteriéru dýchá zdravý vzduch a chodí plavat a běhat. On navzdory svému ježdění setrvává pořád na místě a Tour de France nevyhrál a nevyhraje, ona se doopravdy pohybuje při plavání a chození do práce a snaze posunout či alespoň zpříjemnit jejich vztah. Jenže jak víme již z Mannova Nelítosného souboje, skloubit absolutní workoholismus s rodinným životem nelze. (ii) Ještě větší rozdíl mezi hlavními hrdiny spočívá ale v tom, že on si chce snížit hmotnost, aby ji nemusel tahat na kole, kdežto jejím cílem je hmotnost naopak zvýšit (otěhotnět). Tato transgresivní rovina (tělesnost a maso jako téma), posouvající film žánrově od Hanekeho ke Cronenbergovi, tu vychází z ústředního tématu hororové literatury, kterým je maso a jeho problematika. Může to být změna jeho tvaru. Nebo je to o oživování mrtvých, o tom, jak dát život tam, kde nebyl, ale hlavně o důsledcích tohoto faktu. Soustředit se ryze na tělo a vypnout u toho mysl, jak činí trochu omezený hlavní hrdina, v sobě nese důsledky, které jsou, jak ukazuje závěrečná auschwitzsko-mauthausenovská scéna, téměř vždy katastrofální. (iii) Existují dva způsoby, jak dosáhnout v životě štěstí – buď instantní drogy (kafe, alkohol, cigarety, nezdravé jídlo), které člověka krátkodobě nakopnou, ale dlouhodobě na to dojede, a pak je druhá správná cesta, která sice zpočátku dost bolí, ale v konečným důsledku se vyplatí (frajer postaví svépomocí rodinný barák, několikaleté studium cizích jazyků). Pokud tedy někdo Domestikovi vytýká delší stopáž, je to omyl, protože filmy, které diváka bezprostředně baví, většinou velmi rychle odezní, kdežto ty divácky nepříjemnější kusy na sledování (Visconti, Kubrick) si neseme v paměti někdy až do smrti. Sedlák by samozřejmě mohl nechat film přestříhat na devadesát minut, ale pak by se z Domestika stala jenom droga. A nic víc. ____ Ve Varienty mají pravdu, když Domestika vidí jako dílo perfekcionisty. Když si hlavní hrdina u Mefistofela, což je onen inteligentní nihilista se sklonem k chastu, nechává brát krev, nevidíme vpich jehly, což se zrovna v tomto typu filmu vyloženě nabízí. Jenže pak by na nás neměl takový dopad záběr na plastový vak plnící se krví. Když přeskočíme vpich jehly, je dopad na diváka o to silnější. Přesně tyto detaily rozhodují o tom, zda má filmař věci pevně v rukou a nehraje s vesmírem tzv. kostky, anebo jen chaoticky vrší záběry a scény. Pohled na větrák generátoru kyslíkového stanu coby paralela k otáčejícím se ráfkům kola, rozostřený záběry respektive matný záběry přes stan evokující rozpadající se postavy, až na cyklisticky žlutou a pekelně červenou tlumené barvy (ač ona žlutá a červená jsou jen falešnými nadějemi), střih zvuku/mix zvuku či různě variovaná inscenace postav v rámci stejných prostorů znamenají, že se z Domestika nepochybně stane téma bakalářských analýz. Ale hlavně to znamená, že Sedlák ví.

Jeden uživatel na CSFD se mě zeptal, proč jsem dal tomuhle filmu tři hvězdičky a jestli na ten film nejsem až moc hodný. Tak jsem mu odpověděl a tu odpověď dávám i sem v podobě komentu: ____ a) Otázka je, co vlastně odráží hodnocení filmů. Někdo hodnotí emoce, který v něm film vyvolá, někdo nějaký myšlenky. Často se ale hodnotí ne film samotný, ale spíš to, nakolik splní naše očekávání, který si dopředu vytvoříme. Prostě samotný hodnocení filmů je velmi složitý. ____ b) Já prostě nejsem jako Martin Svoboda z Aktuálně, který všechno sjede. Ani jako Kamil, který má spadeno na český filmy. Ani jako ty, který vidí v českých filmech konkurenci a má problém s Polednicí (byť třeba oprávněný). ____ c) Zastávám názor, že hrozně důležitý je vůči filmům pokora a respekt. Takže ano, je nutný být kritický vůči filmům, ale současně je fakt nutná ta pokora. A ne být jako verbal a mnoho jiných, který prostě to nandaj celýmu filmařskýho štábu, kde je ve skutečnosti značný množství velmi talentovaných a schopných lidí. Takže máš pravdu, že já jsem hodný, ale to se týká obecně mě - já prostě filmy možná malinko nadhodnocuju, protože prostě je mám rád a respektuju ty tvůrce a nejsem píča, co přistupuje k těm filmovým dílům bez pokory. I když zas jako chápu, že když někdo prostě musí napsat ty 4 texty týdně nebo kolik, aby mu to hodilo nějakej cash, tak prostě jede ty texty takhle pořád dokola a nemaže se s tím v recenzích. ____ d) Zastávám názor, že řada filmů s nízkým hodnocením v sobě má spoustu kvality a stejně tak řada kvalitních filmů je nic moc (to jsou ty známý kýče a midculty). Navíc vozit se po Seznamce je hrozně jednoduchý a není to nijak přínosný. Jako ok, dneska točí kdekdo a řada českých filmů je třeba pochybných, nicméně je nutný být prostě obezřetný a neupadnout do nějakých klišé, že dřív ty filmy byly lepší atd. (což je i matematicky nesmysl jdoucí proti Gaussově křivce) ____ e) Přišlo mi i vtipný, že v době LFŠ a těsně po Varech ohodnotím Seznamku. Jako ne že bych to dělal záměrně nebo na tu Seznamku šel záměrně kvůli tomuhle, ale přišlo mi to vtipný. ____ f) Irituje mě, když někdo vytýká českým filmům nějaký technický věci nebo dramaturgický díry. Padesát let po nových vlnách, kdy Godard a spol. naprosto rozbili konvenční filmovou řeč, je naprosto zcestný vytýkat filmu něco takovýho. Neříkám, že každá kravina v českých filmech je záměr, nicméně je prostě nutný být obezřetný a ne se z pozice diváka či kritika stavět nad celej štáb, kterej to dělá skoro celej život. ____ g) Je pravda, že ta Seznamka má některý vady, že jsou tam některý scény na hraně (frajeři se převlíkaj na hajzlu a uklízečka má pocit, že tam spolu mrdaj), některý věci se nezdaj logický. Nicméně mně osobně to nepřišlo nevkusný nějak extrémně, plus můžu Langmajera, plus má to dobrou uměřenou stopáž 90 minut, už třeba první záběr na pingla se mi tam líbil. Ten film v sobě má jistou nadsázku atd., což je plus. Na dvě hvězdy to nevidím prostě, to je málo. Mimo to teda ta režisérka Zita Marinovová, tak ona je to nějaká debutantka a leckomu může připadat velmi pochybná od pohledu, je to nějaká showbyznys diva či co, nicméně já se v lidech vyznám a ona je v pohodě od pohledu, má to vepsaný do očí do určitý míry.

Jelikož v době uvedení tohohle filmu vrcholí v USA prezidentské volby mezi Clintonovou a Trumpem (aktuálně má u sázkovek Clintonová kurz na vítězství 1,3 a Trump 3,05), nelze v tom filmu nevidět dílo na zakázku, který udělal Bay pro republikánskou stranu. Důvod je ten, že Clintonová byla v době útoku v libyjském Benghází ministryní zahraničí a republikáni se na ní celý průšvih snaží hodit. Faktem nicméně je, že ten film není navzdory tomu a navzdory svýmu nižšímu rozpočtu žádnej slabej vývar, co chutná jako namočený fusky s nějakou fancy omáčkou, ale uměřená vtahující podívaná.

Pár slov o tom, proč je tenhle film po formální i obsahové stránce podprůměr a proč je špatné tomuhle podprůměru propadat a dávat Oscary. ____ Co se formální stránky týče, tak někteří filmaři zjevně pořád žijí v iluzi, že dlouhými záběry vtáhnou diváka víc do děje. To platí možná tak v nějaký FPS hře, ale ve filmech tyhle dlouhý záběry nevedou k větší sugestivitě, autenticitě či realističnosti, ale naopak diváka ruší, protože je to nepřirozený a protože jak známo ve filmech to je spíš tak, že se realističnosti dosahuje zcela nerealistickými prostředky. Příkladem jsou zvuky (nikdy se nenechává zaznít vše, ale jen to potřebný), anebo střih (režiséři jako Scorsese nechají sjet scénu třeba desetkrát a poté tu scénu ve střižně seskládají ze záběrů ze všech těch deseti jetí, čímž ovšem dosáhnou větší působivosti). Tudíž představa, že když mám závažný téma jako holocaust, tak ho podpořím dlouhými záběry, kterými vtáhnu diváka přímo do děje, je iluzorní. Dlouhý záběry fungují pouze jako výjimka z pravidla, když je použiju párkrát jako třeba Cuarón, ale když se z toho stane koncept celýho filmu jako v případě Hitchova Provazu nebo dramatu Victoria (2015), je to skoro vždycky průšvih. Bohužel diváci i kritici mají dlouhodobě pocit, že každý film s dlouhými záběry je automaticky kvalitní, zatímco každý rychleji stříhaný film je automaticky míň kvalitní. Tak to samozřejmě není. Je nutný to posuzovat vždy individuálně film od filmu. Že si někdo nandá holinky naruby, z něj jednoduše nedělá punkera, jak víme, stejně jako nedělají dlouhý záběry z filmu umění. Kdo to neví, tomu třeba připomenout, že nejdelší záběry jsou de facto v pornu. Samozřejmě se tu nabízí protiargument, že v případě Saulova syna mají dlouhé záběry ilustrovat a zprostředkovat to, že když jste se octli v koncentráku, měli jste jen velmi omezené množství informací o celém prostoru a fungování tábora. Faktem rovněž je, že zprostředkovat jeden příběh hlavní postavy, jejího vnímání a chování tak, jak to činí Saulův syn, je dobrá myšlenka, ale to provedení je zkrátka nedostatečný. Mimo to členové Sonderkommanda jako relativně privilegovaná vrstva v koncentračních táborech byli sice už dopředu odsouzení po cca 4 měsíčních k smrti, nicméně měli rozhodně větší přehled o celé situaci v táboře než běžní vězni, tudíž přisuzovat hlavní postavě nějaký extra rozostřený vnímání okolní reality není přesný. Hlavně mám ale pocit, že ten film není nijak extra zrežírovaný a že těží zejména ze silnýho tématu nakroucenýho (pivo se čepuje, zmrzlina točí, filmy kroutí) rádoby sugestivním stylem dlouhých záběrů. Laszlo Nemes prostě není ani nový Béla Tarr ani nový István Szabó. Je to mladý kluk, který za sebou nic nemá a soudě podle tohohle filmu nemá nic ani před sebou, aniž mu teda přeju něco špatnýho. Ale to si povíme za 15 let. O kšeft nebude mít určitě nouzi, protože festivalový filmy jsou stejný byznys jako ty komerční a v radách a různých fondech seděj povětšinou nekompetentní jedinci, co na filmy jako Saůluv syn peníze rádi odklepnou, než aby podpořili něco smysluplnýho a skutečně odvážnýho. Na závěr podotýkám, že kdyby někdo namítal, že Saulův syn vyjma dlouhých záběrů pracuje přece i velmi důmyslně se zvukem, tak s vědomím toho, jak mimořádně důležitá je ve filmech audiální stránka (hudba, zvuk, mix), říkám, že film je pořád primárně vizuální umění. Říkáme pohyblivé obrázky, jdu zhlédnout (nikoli shlédnout, please). Neříkám jdu si poslechnout film. ____ Co se problémů s obsahem tohohle filmu, tak jednak podkladem pro scénář je jakýsi sborník textů seskládaný ze zápisků různých členů Sonderkommanda, tedy celkem věrohodný, ovšem pořád velmi problematický zdroj nesourodých textů. Za další hlavní postava se chová doslova jako šílenec, jako nějaký rambo, kterému by SS-áci ve skutečnosti nejméně desetkrát prohnali kulku hlavou za to, co ve filmu provádí a jak neobezřetně si počíná. Rozumím tomu, že hlavní postava je vlastně mrtvá, jinak řečeno že ten otec opustil živé kvůli mrtvým, respektive kvůli svému synovi, takže je mu už všechno jedno. Stejně tak lze asi kvitovat, že tu máme příběh nikoli přeživšího hrdiny, nýbrž bezejmenného mrtvého, nicméně i tak je chování hlavní postavy iritující, zvlášť když si tvůrci dali očividně záležet na historické věrohodnosti kulis a povinných klišé scén, jako jsou sprchy, zabíjení židů u vyhloubených příkopů či pořizování skutečně dochovaných fotek. Faktem ovšem je, že kdyby chtěli být tvůrci skutečně originální, neumístí film do nejprofláknutějšího symbolu holocaustu, Osvětimi, když daleko vice židů pochodovalo do plynu v jiných německých továrnách na smrt a ještě víc židů bylo zastřeleno v okupovaném Polsku, Lotyšsku, Litvě či v Sovětském svazu.

Existují tzv. černošské filmy o černoších pro černochy (podobně jako křesťanské pro křesťany), a tohle je podle mě jeden z nich, který se jakýmsi nedopatřením cpe do širší distribuce i pro bílý. Ten film není špatný, ale je to spíš těžký průměr než něco vyloženě úžasnýho nebo syrově autentickýho jako třeba Město bohů. Režisérsky je to bez sebemenšího rukopisu a velmi průměrný, tudíž i emoce jsou průměrný, a nefungují tu konflikty mezi postavami, největším záporákem se tu ukáže být nakonec nemoc, což o něčem vypovídá (vypovídá to o tom, že nejsme v gangsterce, ale v raperským biopicu, kde lidi neumíraj po tunách, ale taky o tom, že tvůrci filmu jsou mimo, když jim nefungují konflikty). Jako chápu, že FG Gray není Scorsese ani PT Anderson, ale když už zpracovávám takovýhle téma, musím k tomu přistoupit naplno se vším všudy, protože mezi diváky nebudu mít jen fanoušky GTAčka, ale i čtenáře Hudby ohně od Veselýho. Za další je ten film značně černobílý, kdy běloši jsou buď zlí poliši anebo chamtiví manažeři, přitom černoši jsou tu za naprostý deprivanty, který nejsou ochotný vyměnit ani sekundu času strávenýho s děvkama za pročtení špatně nastavených, resp. nedodržovaných smluv. Na jednu stranu je to celý takový trapně herojský, jelikož rapeři si to sami produkovali, na druhou stranu hrozně ublíženecký a ubrečený. Jinak řečeno zcela bez sebekritiky, kdy za koks můžou Kolumbijci a za AK-47 Rusáci, a černoši jsou prostě ve všem nevinně. Stopáž i ambicióznost filmu nahrávala tomu, aby před námi tvůrci rozjeli nějakou hlubší dobovou fresku jako Hříšné noci, ale výsledek je celkem mělký a taky dost vyměklý, kdy vyjma fuckování je ten film i přes R-rating dost krotkej. Ale je to škoda, protože potenciál tu byl – herecký výkony jsou kulantní, kostýmy a Raiders mikiny přesný, steadicamy samoúčelný, ale snesitelný, je tu potlačená osobní rovina (děti, milenky, manželky, čivavy) ve prospěch tý pracovní, což je vždycky plus, a vlastně i ta krotkost filmu je obhajitelná, kdy tvůrci evidentně chtěli ukázat skutečné lidské tváře skrývající se za jinak nekompromisním hiphopem, ale pořád z toho chtěli mít vážný drama, nikoli komedii.

Irituje mě, když někdo tvrdí, že má tenhle film jednoduchý scénář - nebo že dokonce žádný scénář ani nemá a že to je jen o tupý cestě z bodu A do bodu B a zpátky. Ve skutečnosti je ten scénář mimořádně chytrý, což teda logicky vyplývá i z těch detailních storyboardů, který filmu předcházely. Příkladem chytrosti scénáře budiž to, jak se skrz celý film nástroje útlaku měněj v nástroje osvobození – takže třeba řetěz mezi Maxem a Nuxem má na začátku filmu negativní význam, jelikož je svazuje, zatímco v pozdější části filmu má pozitivní význam, jelikož skrz řetěz vytáhnou zapadlý kamion. To samý krev, která má na začátku negativní význam, jelikož Max napájí Nuxe, zatímco posléze má pozitivní význam, když Max napájí Furiosu. Nebo první výměna pohledu mezi Furiosou a Maxem při honičce na začátku, kdy je Max ještě přikurtován k autu Nuxe a Furiosta po něm hodí takový soucitný pohled, a posléze tatáž výměna pohledu mezi stejnými postavami na konci, kdy naopak háže Max ze svýho auta soucitný pohled na zraněnou Furiosu. Dál tu je tisíce všelijakých pozoruhodných detailů, třeba ten feministický rozměr nebo symbolika masek u záporáků (Bullet farmer je orál-anální sadista, People eater orální lidožrout, a Joe anální shromažďovač mléka, ženských a dětí). Osobně si myslím, že takhle zdánlivě jednoduchý filmy, ale s obrovským přesahem a symbolikou, jsou lepší než ty, který mají zahuštěný děj všelijakým hnojem, ale bez přesahu a nějaký možnosti výkladu. A přesto vám bude řada lidí tvrdit, že je tenhle film o tupý cestě z bodu A do bodu B a zpátky – ano, mrdání je taky o tupým pohybu tam a zpět, a přesto kolem toho postavil Freud novou epistému. ____ Tenhle film má jednu zvláštnost, a to tu, že auta tu jedou pořád rovně. Skoro se tu nezatáčí. Auta tu tím připomínají pohyb kamery, která, je-li na kolejnicích nebo přímo na ramenu nějakýho SUV džípu, taky jede rovně, a jenom otáčí objektivem za svým cílem podobně jako řidič svýma očima. Takže to, co ty auta zabírá, tedy kamera, si je principiálně dost podobný. Oboje se zrcadlí. Jinými slovy namísto toho, aby ten film stavěl na vztahu divák/film, staví na vztahu kamera/film. To je celkem unikátní věc, protože vztah divák/film provází snad každý film a vlastně celý dějiny kinematografie, jelikož se všichni pořád ohlížejí na diváka, aby se správně identifikoval s postavami a vpil se do děje atd. atd., mimo to podle řady myslitelů můžeme film chápat jako médium, které v některých případech slouží jako velmi sofistikovaná reprezentace lidské mysli, vzpomínek, představa a kdoví čeho ještě, jinak řečeno filmy jsou vlastně takový „stroje na vědomí“. A právě proto je nutný ocenit, že tenhle film namísto toho, aby zrcadlil diváka a film, tak zrcadlí kamery a film, respektive kamery a auta. Když to trochu zveličíme a hodíme do metafory, tak tohle zrcadlení rovněž připomíná později s oblibou tradovanou souvislost filmové kamery s dějinami automatických zbraní („transport obrazů pouze odráží transport nábojnic“). Faktem nicméně je, že v tomhle filmu to zrcadlení má ryze praktický reálný rozměr, jelikož kamera na kolečkách nebo na ramenu SUV džípu odpovídá autu, a honičky tu zabírají značnou část stopáže. Ostatně je chyba zrcadlit přímo diváka, je to takový přímočaře tupý, a je naopak dobrý se k tomu divákovi dostat oklikou. Koneckonců ti největší režiséři, a to mají společný všichni do jednoho, na nějakýho diváka kašlou, a řídí se zásadně vlastní intuicí, jak je patrný třeba z publikace Lekce filmu od Tirarda, kde se na tom všichni nezávisle shodují. ____ Takže abych to shrnul, tenhle film stojí na zrcadlení. Jednak se tu zrcadlí ta tzv. cesta tam a zpět, ale s tím, že druhá půlka je odlišná od té první v různých chytrých detailech (řetěz, darování krve, výměna pohledu atd., viz výše). Není to prostě nudná symetrie, ta funguje tak maximálně v kulturistice, kde je nutný mít dokonalý souměrný tělo, tady jsme ale na poli umění, kde jsou různě chytré asymetrie a variace žádoucí, viz slavná Mona Lisa, kde krajina nalevo a napravo od portrétované ženy také není zcela symetrická, ale lehce pokřivená, jakoby se odrážela v rozbitým zrcadle. Za druhý se tu zrcadlí nikoliv divák a film, jak je běžný, ale kamera a film, ve smyslu toho, že pro filmovou kameru je velmi přirozené a je to rovněž velmi filmové a dobře to vypadá, když kamera jede po kolejnici nebo na ramenu nějakýho SUV džípu a rozhlíží se kolem – připomíná tím auto. A tenhle film je jak známo taková jedna velká honička. Právě kvůli tomuhle zrcadlení kamery a aut jsou podle mě honičky v tomhle filmu tak intenzivní a esenciální – a až sekundárně kvůli choreografii, storyboardům či režii, byť samozřejmě nepopírám, že na tomhle filmu dělali mimořádně talentovaný lidi. ____ Kino 6x (sám, s Filipem, znova s Filipem a s Tomášem, s Monikou, s Barborou, s Pavlou)

Není od věci, že Exodus přišel do kin ve stejný moment jako teroristické útoky muslimů v Paříži (vyvraždění redakce satirického časopisu, který zveřejnil karikatury Mohameda). Exodus je vlastně film, kde Hebrejci v čele s Balem jsou záporáci a Egypťani klaďasové. Ramses tu je do značný míry chudák, nikoli despota. Ridley Scott tak otočil tradiční výklad a ukázal, že Egypťani na svém území Hebrejce do jistý míry tolerovali a oni se jim za to odvděčili partyzánskými útoky a rozvratem. Podobně jako se dnes odvděčují partyzánskými útoky muslimové v Evropě, která je přijala. Tak tahle paralela mi přijde zajímavá prostě a Ridley Scott to svým filmem patřičně zaznamenal a události v Paříži jen o měsíc předpověděl.

Na tomhle filmu se dá dobře ukázat určitý trend v kinematografii, kdy čím víc informací o příběhu obsahují trailery, tím méně příběhu obsahuje film samotný, a obráceně. Tudíž zatímco v minulosti měly filmy regulérní příběh a trailery z něho téměř nic neprozrazovaly, dneska spousta filmů jako třeba tenhle vlastně žádný příběh nemá a příběhový je hlavně ten trailer na ně. Nestačí tudíž konstatovat známou pravdu, že trailery dnes bez skrupulí převypráví film od začátku až do konce, ale je třeba to dát do souvislosti s ohledem na to, kolik toho vlastně převypráví samotné filmy. Jsem zkrátka toho názoru, že čím příběhovější jsou trailery, které dnes poskytují divákovi enormní množství informací, tím méně příběhovější jsou filmy, které podobně jako Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic připomínají spíš nějaký MTV klip než skutečný příběh. Je ale na druhou stranu logické, že pokud sledování traileru často připomíná sledování samotného filmu, pak sledování filmu musí připomínat zas něco jiného jako třeba ony MTV klipy nebo koláž akčních scén bez narativu, který by divák beztak přeskákal. V minulosti tomu bylo na druhou stranu přesně obráceně: trailery neprozrazovaly příběh a o to příběhovější byly filmy. Až někdy v sedmdesátých letech se to změnilo a struktura traileru byla nahrazena jinou strukturou, která shrnuje celý příběh filmu. Důvody, proč to nastalo, jsou vedle nijak objevného „vše je čím dál rychlejší, doba dynamičtější atd.“ v zásadě dva: za prvé je dnes příběhová roztříštěnost filmů zapříčiněná tím, že se předpokládá, že si divák doplní mezery jinými médii, jako jsou komiksy nebo videohry. A pochopitelně za tyto média zaplatí. Za druhý na rozdíl od minulosti, kdy měly trailery přilákat diváky do kin, dnes plní opačnou roli: odradit od návštěvy kina diváky, kterým daný film není určený. Tudíž toho musejí říct co nejvíce. Důvodem této situace je fakt, že současné filmy jsou specifičtěji zacílené na vybraný typ publika. Pokud chcete oslovit určité publikum, musíte zajistit, aby na film nechodili diváci, kteří do kina nepatří, protože ti by po návratu z kina vyprávěli svým přátelům, na jak pitomém filmu to byli. Všichni profesionálové z oboru filmové propagace vědí, že špatná ústně šířená reklama může odrovnat jakýkoli film, a proto věnují mnoho úsilí tomu, aby zamezili jejímu vzniku. Profesionálům motajícím se kolem tohohle filmu se to povedlo – jenom v kině vydělal pětinásobek.

Jak upozorní v jedné scéně Tyrese Gibson (šašek, který ale jako jediný říká králi pravdu, proto bychom ho měli brát vážně), Rychle a zběsile 6 je třeba chápat jako alegorickou výpravu za Moby Dickem, obrovským nákladním letadlem, do kterého hrdinové zabodnou harpuny a srazí ho k zemi jako nějakou ohromnou poletující velrybou. Dwayne Johnson posedlý dopadením Shawna tu pochopitelně zastupuje kapitána Achaba, tým kolem Doma zase posádku harpunářů, která mu v jeho úsilí navzdory různým nepřízním pomáhá. Tahle celkem originální adaptace Bílé velryby od Melvilla, kterou tu před námi tvůrci Rychle a zběsile 6 rozehrávají, je mimo to doplněna ještě o tři naprosto mimořádné automobilové honičky. Nevím přesně, kdo na těch scénách dělal, protože v Hollywoodu je běžná praxe, že akci natáčí úplně jiný tým než ten, co se motá kolem režiséra. Prostě se na to najme speciální firma. Kdysi mě třeba zarazil rozhovor s hlavním kameramanem Quantum of Solace, který tvrdil, že se natáčení akčních scén vůbec neúčastnil. Vtipné jsou z tohoto hlediska pak ovšem lidé, kteří chválí nějakého režiséra za akci a vytýkají mu slabší příběh, ačkoliv právě příběh je jeho hlavní a často i jedinou devizou, zatímco akce jde úplně mimo něj. Chci nicméně říct, že zejména honička na dálnici v Rychle a zběsile 6 snese srovnání s tím nejlepším, co tu za poslední dvě dekády na tomhle poli vzniklo. Je tam všechno - rovnoměrný přímočarý pohyb, zrychlený pohyb, pohyb po kružnici, rovnoměrně zrychlený pohyb po kružnici i nerovnoměrný pohyb.

Dovolil bych si tenhle seriál zneužít k takové malé úvaze nad tím, proč jsou seriály méně zajímavé než filmy. V dnešní době, kdy je řada lidí přesvědčena o tom, že seriály začínají konkurovat kvalitám kinematografie a že kabelovky jako HBO nabízejí dokonce mnohem dospělejší obsah než ten, co vidíme v kinech, jsou takové úvahy rozhodně třeba. Je pravda, že asi není úplně fér vytahovat to zrovna u Vikingů, kteří na rozdíl od takových Mad Men nebo The Wire vyloženým top příkladem „quality television“ nejsou. Nota bene nabízejí sympatický revizionistický pohled na vikingskou kulturu, která měla navzdory své násilnosti řadu předností, jako bylo rovnostářství namísto přísné hierarchie, ženskou emancipaci či důraz na technologie v podobě lodí a objevování. Každopádně i tenhle seriál je důkazem toho, proč je dnešní módní básnění o chytrých seriálech, které válcují hloupé filmy, velmi sporné: ____ (i) Jednak jsou podle mě seriály mnohem víc orientovaný na příběh než na formu. Seriály jsou co se formy týče v zásadě velmi konzervativní a nikdy nemohou nabídnout vyložený formalismus, jaký nabízelo Scottovo Domino, Loni v Marienbadu nebo třeba Blade Runner, a to z toho důvodu, že takový formalismus unese jen dvouhodinový film, ale na obrovský seriálový ploše by to před diváky nikdy neobstálo. Seriály jsou tudíž odsouzený k tomu, aby do diváka cpaly horem dolem příběh a formu upozaďovaly. Nakonec režiséři seriálů se mění skoro s každým dílem, tudíž režisérská vize ve smyslu nějakého osobitého autorského přístupu tu nemá možnost se prosadit. Vikingové typicky měly velký potenciál k formalismu, protože se vyloženě nabízelo za přispění kamery, hudby, střihu či dekorací zprostředkovat divákovi hluboký ponor do jejich pohanské mytologie, jak to provedl třeba Reth v Barbarovi, jenže to by to nesměl být seriál. Je sice fakt, že vikingové přistupovali na rozdíl od křesťanů ke svým bohům mnohem reálněji a pragmatičtěji (obraceli se k nim např. přímo bez náboženských autorit a každý po svém), tudíž by bylo od tvůrců nejspíš mylné, kdyby se pokoušeli v seriálu blafovat hloubkou a imitovat spiritualismus. Nicméně spousta jiných věcí v seriálu formalističtěji natočena být mohla. Fakt, že se tak nestalo a že seriály sází mnohem víc na příběh než na formu, vyhovuje jistě i mnohým filmovým kritikům, protože psát o příběhu je vždycky mnohem snaží než rozebírat formu. ____ (ii) Za druhý je na seriálech jako Vikingové iritující, že každý díl je v podstatě vstupem do stejné řeky, jelikož jsou ty díly dočista zaměnitelný. Oproti tomu filmy se liší, jelikož je s každým novým filmem možné a často i nutné objevovat, jak je po formální stránce vytvořen. Někdy proto říkám, že rozdíl mezi seriály a filmy je stejný jako rozdíl mezi MMORPG a singlovkami. U MMORPG je to pořád o tomtéž. Člověk pochopí po pár dnech pravidla a pak už jede na setrvačník. A skutečně existují lidé a není jich málo, kteří se na takové MMORPG zaseknou třeba i na pět let. Naproti tomu hrát různé singlovky znamená podobně jako u filmů objevovat pokaždé zákonitosti té hry a nějak se s ní popasovávat. Seriály jsou tudíž pro lidi, kteří jsou malinko líní. Nechci to samozřejmě nějak dramatizovat a v zásadě i vítám, že do osnov českých filmových a mediálních kateder začíná pronikat systematické bádání v oblasti televizních studií, nicméně vždycky si radši dopřeju pět filmů namísto deseti dílů seriálu, protože i když to vyjde časově nastejno, filmy mi víc prokrví mozek.